Gernot Facius
Dvousté výročí narození Bismarcka, 95. výročí nabytí platnosti Versailleské smlouvy, 50 let od Churchillova úmrtí, 70 let od konce Druhé světové války, od osvobození koncentračního tábora Osvětim a od Postupimské konference Velké trojky, 60 let suverenity Spolkové republiky Německo (západ), čtvrtstoletí od sjednocení obou německých dílčích států a tak dále a tak dále. Historií naplněná data přetékají jako široká řeka do nového roku. Pouze jedno historické datum se v podstatě nenachází v žádném přehledu historických výročí. Profesionální zprostředkovatelé dějinného připomínání se, nehledě na několik málo výjimek, obloukem vyhýbají začátku systematického vyhánění Němců z jejich domovských krajů na východě, speciálně z Čech, Moravy a Slezska. Nepotřebujeme příliš mnoho fantazie, abychom věděli, že i rok 2015 bude historicko-politicky korektním rokem, vyznačujícím se koncentrací na provinění Hitlerova režimu. Monstrózní zločiny tehdejších vyháněčských států se přitom – jak by tomu také mohlo být jinak – posouvají do pozadí.
Německý Svaz vyhnanců (BdV) nadepsal nad svou prací v příštím roce motto „Vyhánění je bezprávím, včera stejně jako dnes“. To jsou velká slova. Svaz byl za své prezidentky Eriky Steinbachové, od roku 2010 nositelky Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jež v listopadu minulého roku odstoupila, vlastně motorem úsilí o to, aby byl osud německých vyhnanců z vlasti pevně zakotven v historické paměti Německa. Zajisté této političce CDU nebudeme křivdit, pokud konstatujeme, že tohoto cíle nebylo dosaženo. Motor se zadrhává. To zajisté není vinou Steinbachové, ale je to spíše nutno připisovat jistým stranickopolitickým okolnostem.
Velká koalice z Unie a SPD, stejně jako její křesťansko-liberální předchůdkyně, spatřovala ve vyhnancích společenskou skupinu, kterou lze na Den vlasti uspokojit pomocí několika verbálních drobků nebo malých symbolických gest. Jak by se jinak mohlo vůbec stát, že se politicky nedal prosadit ani samostatný národní pamětní den útěku a vyhnání? Využít ke vzpomínce na vyhánění červnový Světový den uprchlíků OSN, jenž je veřejností sotva vnímán, smrdí, jak to na tomto místě už bylo rozváděno, pochybným kompromisem. Byla tu snaha vyvarovat se negativních reakcí z Prahy a Varšavy. Z důvodů stranické doktríny jsou vyhnanečtí politikové strany CDU výslovně nuceni k tomu, aby oblékali toto nespolehlivé rozhodnutí kabinetu do kabátku s cedulkou „úspěch“. Jak řekl nový prezident Svazu vyhnanců, Bernd Fabritius, poprvé se bude „celospolečensky vzpomínat na to, že zhruba s koncem války začalo současně nové bezpráví“.
Svaz vyhnanců pod vedením Steinbachové inicioval se svou Nadací Centrum proti vyhánění, založenou v roce 2000, vznik později vytvořené Spolkové nadace Útěk, vyhnání, usmíření. „To co jsem chtěla, se zcela důkladně podařilo“, mínila Steinbachová v srpnu 2014 ve svém stanovisku pro list Die Welt. Zjevně tu byla poněkud příliš optimistická. Mezitím byl donucen k demisi ředitel této spolkové nadace, profesor Manfred Kittel, který byl velmi respektován Svazem vyhnanců a mnohými landsmanšafty.
Politika, jež má za cíl marginalizaci resp. relativizaci zločineckého násilí páchaného na Němcích, zvítězila nad dějinami. Nemohlo anebo nechtělo oněch šest zástupců Svazu Němců v nadační radě, mezi nimi i politik CSU Bernd Fabritius, profesora Kittela podržet? Na to ještě neexistuje žádná uspokojivá odpověď. Dostane se spolková nadace nyní úplně do sféry ideologického vlivu? Pokud ano, tak by to bylo dalším krokem vyhnání vyhnanců z historie. Projekt by přišel o „svůj smysl“ (jak řekl mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt). Neměli by ale pak pravdu ti, kteří nespatřují v politické korektnosti nic jiného než formu cenzury? Důsledkem toho by muselo být, aby bylo nadaci Svazu vyhnanců, která se svými výstavami a akcemi cestuje po republice, poskytnuto vyšší postavení, i kdyby se to kancléřce a jejímu okolí nemuselo hodit. Provádět historicko-politický appeasement zrovna ve vzpomínkovém roce 2015 by bylo vyloženým výsměchem.
Jedno století po vypuknutí První světové války, sedm desetiletí po konci Druhé světové války a 25 let po „studené válce“ nedisponují Němci stále ještě svým vlastním vypodobněním 20. století – toto konstatovala kdysi zakladatelka budapešťského musea „Dům teroru“, Maria Schmidtová. Řekla konkrétně: „(Němci) nejsou schopni osvobodit se od nesprávného a zavádějícího světa dvojic protikladů jako jsou pachatel a oběť, nevina a vina, poražený a vítěz.“ Nemusíme tento (přiznejme si tvrdý) úsudek přebírat v podobě jedna ku jedné. Skutečnost, že Německo stále ještě nenašlo správnou cestu k sobě samému, se dá ovšem těžce popřít. Indicií toho je nedůstojné dohadování se o kultuře vzpomínání. Žádný člověk, kterého lze brát vážně, nebude popírat hrůzy, které je nutno dávat za vinu nacionálněsocialistickému režimu na území jím ovládaném, například v Čechách a na Moravě. Ovšem nesmí být také nikomu bráněno v tom, aby se věci zabýval hlouběji a odkrýval kořeny nacionálních konfliktů. Zůstává zde manko v tom smyslu, že historici a politikové až do dnešních dnů z velké míry negují selhání 1. československé republiky ve vztahu se svými menšinami. Začínat výklad o konfrontacích mezi sudetskými Němci a Čechy zhoubnými léty 1938-1939 znamená sice vyhovět politické korektnosti, ale takový výklad zamlžuje pohled na skutečnosti v meziválečném období – na diskriminaci a trápení Němců „státním národem“. To nevede k ničemu jinému než, vskutku, k jednoduchému zkreslování dějin.
Přes to všechno díky zprávám dobových svědků vyvstává skutečnost, že po 8. květnu nevedl k vraždění a ponižování německých spoluobčanů nějaký „spontánní“ vztek Čechů, nýbrž že tyto „excesy“ byly řízeny. „Pochytejte je, zabíjejte je“, tak zněl pokyn shora, který nevyslechly pouze „revoluční gardy“. Prezident Beneš rozhodl o „etnické čistce“ už v roce 1941 v londýnském exilu a postupně pro tuto myšlenku získal demokraty jako Churchilla a diktátory jako Stalina. Zrealizoval to pomocí dekretů, po něm pojmenovaných. Až teprve pod dojmem rozhořčených komentářů světového tisku se v létě 1945 v Postupimi dohodlo, že „transfer“ bude probíhat „řádným a humánním způsobem“. Dokonce bývalí čeští odbojáři pociťovali hanbu vzhledem k zločinům páchaným některými krajany. I toto si je třeba v tomto roce připomenout.
Pohodlný ale je, nebo jak se dnes říká – nevedoucí k cíli – je argument, že „zpracování“ bezpráví vyhnání by se mělo přenechat pouze historikům. „Toho se musí chopit politika“, zdůrazňoval tehdejší mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Johann Böhm už více než před deseti lety v rozhovorech s médii. Tato věta platí ještě dnes. Ale německá politika se sama předhání v přikrášlování a v chlácholení. Známkuje nejlepšími známkami vztahy s Prahou a Varšavou, aniž by si dala do programu nápravu bezpráví. A tato německá politika zasahuje, když se historikové – viz případ Kittel – odchylují od mainstreamu a formulují myšlenky, jež ne vždy musí vyhovovat vládní linii.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 15. ledna 2015.
