 |
| Konrad Badenheuer znázornil ve své publikaci „Die Sudetendeutschen – Eine Volksgruppe in Europa" (Mnichov, 2007) jako první na mapě podíl „mrtvých podle očitých svědků“ na celkovém počtu obyvatel patřičného okresu v bývalé župě Sudety, v jižních Čechách a na jižní Moravě, popř. v Protektorátu na německém obyvatelstvu v příslušném politickém okresu (Oberlandratsbezirk). Zde část mapy zveřejněné tímto autorem: Červené pole v černém rámečku (např. Kladno) znamená podíl „nad 3 procenta“, červené pole v červeném rámečku podíl „2 až 3 procenta“ (např. Praha), červené bez rámečku odpovídá „0,95 až 2 procentům“ (např. Most), oranžová = „0,7 až 0,95 %“, žlutá = „0,45 až 0,7 %“, zelená = „0,2 až 0,45 %“ a modrá = „pod 0,2 %“. Určitý druh „epicentra“ násilí podle mapky představovala oblast české menšiny okolo Mostu (červená políčka), zatímco nejméně násilí bylo zaznamenáno v oblastech s menším podílem české menšiny (žlutá, zelená, modrá políčka). V oblasti kolem Chebu a na Šumavě bylo zaznamenáno nejméně „mrtvých podle očitých svědků“ – s výjimkou Karlových Varů se zde místním velitelům okupační americké armády podařilo často zabránit násilí ze strany některých Čechů. (Doplnil L.B.) |
Československé poválečné statistické údaje udávají 22.247 úmrtí československých Němců následkem vyhnání ještě na území ČSR včetně 6667 sebevražd. České odhady po roce 1989 vycházejí z matričních záznamů o úmrtí, kterých bylo nalezeno 18.889 včetně 3411 prokázaných sebevražd. Pozoruhodný je zde rozptyl počtu obětí, který by měl být z principu metodiky matričních záznamů nulový. Odhad maximálního počtu obětí z řad československých Němců zemřelých následkem odsunu ještě na území ČSR českými historiky pak činí 30.000 až 35.000, což značí, že si byli vědomi toho, že Sudetoněmci umírali při vyhánění i bez úředních záznamů úmrtí.
Jejich odhad celkového počtu obětí převyšující počet 18.889 úředně zaznamenaných případů není ničím podložen, protože kdo je schopen odhadnout, kolik v ČSR zahynulo československých Němců bez úmrtního listu? Proč jich má být celkem 30.000 a ne třeba 60.000, 90.000 nebo více? Když například vaši sousedé tehdy povraždili v lese nebo za chalupou skupinu Němců – Češi zabíjeli i jen tak z radosti, že si mohou zastřelit Němce – neběželi jste to zřejmě nejbližší matrice hlásit. Také bylo hojně rozšířeno falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních táborech a věznicích. To vše je prý, podle českých historiků, ale v onom odhadu reflektováno.
Vynořují se i další pochyby. Podle jakého klíče se posuzovaly přirozené příčiny smrti udané v úmrtních listech, které bylo lze připsat strádání při vyhánění a které ne? Které byly zfalšované a které ne? Další problém: Jména a příjmení zemřelých československých Němců byla do úmrtních listů počešťována, aby mohli být vydáváni za osoby československé národnosti, což byl úzus též hojně používaný v retribučních procesech. Není vůbec známo, kolik bylo sudetských Němců, kteří byli zahrabáni, aniž jim kdo vystavil úmrtní list, ubiti Čechy ze msty, pro majetek nebo jen tak z radosti: „Chlapče, tady máš pušku, běž na louku, kde jsou shromážděni, si zastřelit jednoho Němce!“ Když se mrtvoly házely do řek, např. do Labe, tak se o ně snižoval počet obětí vyhnání na území ČSR. Navíc české odhady zásadně nezahrnují pozdější úmrtí následkem vyhnání mimo území ČSR. Němečtí dějepisci ve Společné česko–německé komisi historiků, vidouce úpornou snahu svých českých kolegů snížit za každou cenu počet obětí vyhnání, zcela rezignovali výměnou za prestižní sinekury a jiné výhody.
Společná česko–německá komise historiků tvrdila, že cca 91.000 sudetských Němců se prohlásil v roce 1946 za Čechy. To je nemožné. Za Němce a Maďara pro účely dekretů a vyhnání se považovala každá osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv československém sčítání lidu po roce 1929, což nemohl nikdo vzít v roce 1945 zpět, natož v roce 1946. Dotyčná komise historiků, jak se píše v Rozumět dějinám, dále uvedla, že v 50. letech minulého století se vycházelo z 3,700.000 padlých německých vojáků, kdežto dnešní bádání prý naznačují, že počet padlých bude asi 5,000.000, což by se mělo promítnout také ve vyšším počtu padlých československých Němců v německých odhadech sudetoněmeckých obětí. Rozumět dějinám udávají nový odhad 207.000 sudetoněmeckých padlých, podle odhadu Škorpilova to bylo 190.000 až 199.000 mrtvých. Dále německý odhad počtu československých Němců v NDR v roce 1950 byl 914.000, kdežto dnes, po sjednocení Německa, již dostupná statistická data udávají pouze 612.000. Přičteme-li rozdíl ve výši 302.000 k odhadu ztrát Spolkového statistického úřadu z roku 1978 (k 273.000), odečteme-li od součtu oněch 91.000 přenárodnělých osob podle Rozumět dějinám a rozdíl plynoucí z vyššího odhadu počtu padlých Němců z ČSR ve výši cca 54.000 = [207–207.(37/50)].103, zjistíme, že se počet obětí a nezvěstných z řad Němců usedlých v ČSR zvýší na 430.000 osob = (273+302–91–54).103. Společná německo-česká komise historiků se nepokusila řádový rozdíl mezi českým a německým odhadem smysluplně vysvětlit, spokojila se jen s tím, že německé odhady zavrhla.
K dobrovolným odchodům Sudetoněmců do třetích zemí a ke změně jejich identity, které jsou zdůrazňovány českými historiky, chybí jakýkoliv odhad a hlavně motiv. Proti tomu hovoří zejména fakt, že českoslovenští Němci vyhnaní do americké okupační zóny byli Američany ihned na hranici identifikováni a místopřísežně vyslechnuti, což jim pozdější změnu identity znemožnilo. Též proti tomu hovoří i všeobecně rozšířená představa vyhnaných, že se někdy v budoucnu dostanou ke svému majetku v ČSR zpět. Rodiny, přátelé byli během odsunu často rozděleni, takže kdo by odcházel do ciziny, aby se se svými blízkými a přáteli vlivem změny své identity již nikdy neshledal?
V Rozumět dějinám se také tvrdí, že „nespecifikovaný počet sudetských utečenců se z praktických důvodů vydával za říšské, z východu vyhnané nebo uprchlé Němce“. To je ale další nesmysl, tímto postupem nemohli sudetští Němci nic získat. Pro odlišné německé pojetí vlasti jako malého území je nereálné předpokládat, že by se československý Němec své vlasti vůbec někdy vzdal, třeba tím, že by ji zapřel. I jinak to nebylo proveditelné, protože původ každého Němce prozradí jeho dialekt, nebo, mluví-li zcela spisovně, oblastní akcent; mluví-li bez přízvuku, tak spisovné výrazivo charakteristické pro danou oblast, jinde nepoužívané. Němci se v tom velmi dobře orientují. A ČSR byla jedním z největších semenišť německých dialektů v Evropě. Vyhnaní navíc doufali, že zanechaný nemovitý majetek dostanou někdy v budoucnu zpět, vydáváním za někoho jiného by se o tuto možnost in spe připravili. Jedná se tedy o neznalost českých historiků, nebo o lež české historiografie.
Zkoumejme hypotézu, že část Němců českých zemí mohla být odvlečena do pracovních táborů v SSSR. V době obsazování českých zemí byl již nedostatek pracovních sil v GULAGu vzniklý zařazováním vězňů do Rudé armády saturován odvlečeným maďarským, rumunským, rusínským, slovenským civilním obyvatelstvem, Němci z Maďarska, z Rumunska a nakonec i z východních území říše. Nelze dost dobře předpokládat, že by Rusové na práce do SSSR odvlékali na samém konci války a po válce sudetské Němce, převážně starce a ženy, když měli k dispozici německé válečné zajatce. Navíc by po hromadném propuštění zajatých Němců z SSSR v polovině 50. let byly novější odhady počtu obětí Sudetoněmců o ně korigovány.
Počet civilních osob z řad civilních Sudetoněmců zabitých následkem vojenských operací do konce války se zahrnuje společně s dalšími československými občany do válečných ztrát ČSR; počet československých Němců zahynulých vlivem vyhnání se tím znatelně neovlivní, protože je o dva řády nižší (podle odhadu asi 8000 civilistů bez rozlišení národnosti bylo zabito v ozbrojených střetech v českých zemích za celou dobu války).
Německá metodika shora uvedená má ale několik úskalí, možných zdrojů nepřesností odhadu, protože existuje několik skupin osob s říšskou státní příslušností, z nichž se po válce dalo přejít zpátky k československé, případně polské národnosti. Některé skupiny nemusely být z německých odhadů ztrát vyhnáním odečteny, což nelze označit za chybu, protože z německého státoprávního hlediska se jednalo o osoby s německou státní příslušností, tedy o Němce. Počty těchto osob podchyceny nejsou, odhady chybějí.
První skupinu tvořily sudetoněmecké rodiny národnostně nevyhraněné, jimž sčítací komisaři při československých sčítáních lidu neoprávněně připsali československou národnost, nebo pod jejich nátlakem si ji nechaly zanést do sčítacích archů. Ony rodiny v odstoupených územích Německu se v prosinci 1938 se staly německými státními příslušníky a to bez ohledu na národnost. „Němec je ten, kdo má (říšsko)německou státní příslušnost“ praví německý zákon o státní příslušnosti, Staatsangehörigkeitsgesetz, StAG. Ty z nich, které po druhé světové válce na své německé národnosti netrvaly, mohly bezprostředně po válce s poukazem na svou československou národnost podle meziválečného československého sčítání lidu v roce 1930 přejít opět k Čechům. Nemohlo jich být málo, kdo by chtěl opustit domov a odejít do ciziny, do nuzných životních podmínek v poválečném Německu nebo Rakousku? Na rozdíl od Němců v odstoupených území Německu v roce 1938 musely takové rodiny v protektorátu, pokud chtěly německou státní příslušnost, o ni žádat, a pokud tak učinily, byl jim poválečný zpětný přechod k československé národnosti znemožněn.
Jak známo, volilo v prvních československých parlamentních volbách po první světové válce sudetoněmecké strany o 220.000 voličů více, než bylo v českých zemích Němců s volebním právem. Počet Židů v této skupině hlásících se mezi válkami k německé nebo židovské národnosti a volících sudetoněmecké strany, není znám. Ví se pouze, že k židovské národnosti konvertovalo v českých zemích podle sčítání lidu v roce 1921 asi 43.000 německy mluvících včetně dětí, kteří v odhadu počtu obětí vyhnání Sudetoněmců nefigurují – pokud byli posláni do ghett a koncentračních táborů mimo říši, ztratili podle norimberských zákonů automaticky německou státní příslušnost. Do oné skupiny 220.000 voličů zřejmě patří i většina hlučínských Moravců, kterých bylo cca 49.000 včetně dětí, politicky a kulturně tíhnoucí k pruskému státu, tedy volící německé strany v ČSR, a naopak nepatří voliči KSČ, která jako jediná politická strana neměla sudetoněmeckého pendanta. Po válce bylo oněch 220.000 voličů i dětmi považováno opět za Čechy, pokud se v protektorátu nepřihlásili k německé národnosti. Kdo z nich chtěl opustit domov a stěhovat se do nedostatku v poválečném Německu? Neví se. Otázkou také je, jak dokázali prosadit fakt své československé národnosti bezprostředně po válce proti vůli nepřátelsky vystupujících československých úřadů, neznali-li bezchybně česky.
Druhým úskalím a druhou skupinou jsou Češi z odstoupených území Německu s přidělenou německou státní příslušností, kteří neoptovali pro ČSR, v počtu minimálně 194.000 (podle německého censu v roce 1939), kteří po válce byli opět považováni za Čechy. Prolínají se i s první skupinou, není známo nakolik.
Třetí skupinou jsou již výše zmínění Hlučíňané, kterým bylo v roce 1938 vráceno říšskoněmecké občanství. Naprostá většina Hlučíňanů nebyla po druhé světové válce odsunuta, mohla provizorně zůstat a v roce 1953 dostali zákonem československé občanství zpět. Ti, kteří se mezi válkami hlásili k československé národnosti, cca 49.000 osob československé národnosti podle sčítání lidu v roce 1930 z celkových 54.834 obyvatel Hlučínska, se prolíná s první skupinou téměř stoprocentně, protože politicky tíhli k pruskému státu a volili německé strany v ČSR. Moravci podle československých statistik byli československé národnosti (nemohli se hlásit k moravské národnosti, ta ve sčítacích arších uvedena nebyla), při německém sčítání lidu v roce 1939 byli Němci a mohli nakonec zůstat v ČSR.
Čtvrtým úskalím, čtvrtou skupinou jsou Slezané a Poláci z polského záboru československého Těšínska zařazení po rozpadu polského státu a připadnutí území Německu do oddělení III německého národnostního soupisu (DVL, Abteilung III) a k tomu ne všichni Poláci z Deutsche Volksliste IV (DVL, Abteilung IV), kteří později obdrželi německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf). Po válce vyhnáni nebyli a bylo jim z moci úřední z naléhavých národohospodářských důvodů – byli často horníky a jejich vyhnáním by byla ohrožena výkonnost hornických part a tudíž těžba uhlí – rychle vráceno československé občanství s národností českou nebo polskou. Do DVL III bylo zapsáno alespoň 110.000 osob.
Je zřejmé, že pomocí výše uvedených skupin se dá odhad počtu obětí vyhnání z ČSR a osob s nevyjasněným osudem snižovat. Odhad Společné česko–německé komise historiků, že se 91.000 Němců prohlásilo za Čechy, ale nikoliv až v roce 1946, jak komise tvrdí, může být počet reálný, ale pro shora nastíněnou složitost problému není možné posoudit, nakolik se blíží pravdě.
Občas se vyskytující česká premisa, že do počtu obětí byli započteni i Židé hlásící se v československých meziválečných sčítáních lidu k německé národnosti, kteří později se stali oběťmi šoa, je lživá. Podle nacistického zákona o občanství z 15. 9. 1935 (Reichsbürgergesetz vom 15. September 1935, RGB) byli takoví Židé považováni jen za „státní příslušníky rasově cizí národnosti“ a podle 11. výnosu k říšskému zákonu o občanství z 25. 11. 1941 (Elfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz vom 25. November 1941) byli při opouštění říšskoněmeckého území do koncentračních táborů na východě automaticky zbavováni německé státní příslušnosti.
Osob, které využily skutečnosti, že se mezi válkami při sčítání lidu v roce 1921 a 1930 hlásily k národnosti československé a po válce se k ní vrátily, byly považovány za Čechy, bylo pravděpodobně více než 91.000. Učiňme naprosto spekulativní odhad počtu obětí vyhnání a zmizelých osob a to odečtením všech Němců, kteří mohli po válce přejít zpět k československé či polské národnosti z titulu hlášení se k těmto národnostem při předválečném československém sčítání lidu v roce 1930. Osob, které nabyly německou národnost po 1. 10. 1938 na vlastní žádost, bylo, jak vyčísluje německý odhad ještě z doby války a pouze pro Říšskou župu Sudety, cca 100.000. Ty přejít zpět ke své předválečné národnosti nemohly.
Celkový počet československých Němců zahynulých následkem odsunu z ČSR a neznámého dalšího osudu ve výši 521.000 osob (bez započtení oněch odhadem 91.000 přenárodnělých), což je množství nepříliš plausibilní, snižme o ty, kteří v roce 1938 dostali přidělenou německou státní příslušnost, tj. 194.000 minus cca 6 % padlých z tohoto počtu. Dá se totiž předpokládat, že raději zůstali doma, než aby odešli do bídy pro ně cizí země, Německa. Další odpočet se týká Hlučíňanů československé národnosti s vráceným říšským občanstvím, tj. 49.000 minus cca 6 % z nich padlých. Jako poslední odečtěme osoby z československé části Těšínska s říšskou státní příslušností na odvolání zařazené do DVL III – podle poválečného odhadu minimálně 110.000. K nim přiřaďme československé Poláky z téže československé části Těšínska zařazené do DVL IV s německou státní příslušností na odvolání – zde odhad zcela chybí, dosaďme odhadem 30.000. Vyjde nám pak 150.000 zahynulých a nevypátraných osob z řad československých Němců následkem vyhnání. Neexistuje možnost tento odhad zpřesnit. (Pozn. redakce: Tento odhad se shoduje s odhadem Konrada Badenheuera, viz. popisek k mapce.)
Do všech výše uvedených počtů nejsou zahrnuti Němci, kteří se přistěhovali mezi roky 1938–1945 z oblastí mimo původní ČSR, kterých bylo asi 150.000, a uprchlíci německé národnosti, kteří opustili ke konci války své domovy na východě říše. Podle československých údajů z roku 1953 bylo jen německých uprchlíků na území ČSR bezprostředně po konci války asi 600.000. Jiné zdroje, například Rozumět dějinám, udávají počty vyšší, např. „asi 1 000 000 uprchlíků ze Slezska a další statisíce z celé východní části Německé říše“. Kolik jich bylo Čechy usmrceno, zemřelo na následky českého zacházení, není známo, k tomu neexistuje ani přibližný odhad.
Češi taktéž mučili a zabíjeli zajaté německé vojáky před jejich předáním spojencům. Kolik jich pobili, známo není, odhady nejsou k dispozici. Z tehdejších panujících protiněmeckých nálad a z toho, že vojáci byli zjevnými nositeli německé moci, plyne, že jich bylo nemálo zabito. Později jich přes 40.000 přidělila Rudá armáda Československu na práci. U této skupiny podle odhadu Tomáše Staňka činily ztráty na životě v roce 1945 asi 20 %, v dalších letech 2 až 5 %.
Součástí úsilí o národní stát byla i likvidace maďarské menšiny, čítající přibližně tři čtvrtě milionu osob převážně z jižních částí Slovenska. Beneš a jeho politické okolí předpokládali, že vůči nim uplatní podobný postup jako vůči československým Němcům. Sovětský souhlas Beneš měl již z prosince 1943 z návštěvy Moskvy. Beneš si chtěl usnadnit situaci také výměnou Maďarů ze Slovenska za Slováky z Maďarska. Maďarská vláda začala okamžitě protestovat u vítězných mocností, odsoudila vyhánění a výměnu obyvatel jako opatření nelidská a nedemokratická. Početné skupiny Slováků v Maďarsku navíc odmítaly v četných memorandech repatriaci do ČSR. Vyhnáni mohli být jen Maďaři, kteří se na slovenská území připadlá Maďarsku přistěhovali po jejich záboru, bylo jich asi 32.000. Dalších asi 73.000 bylo vyměněno za Slováky z Maďarska kus za kus a vypuzeno z ČSR násilím. Kolik Maďarů zahynulo při odsunu, k tomu neexistuje ani jediný odhad.
Zbylí Němci a Maďaři byli další léta přeháněni v rámci československého státu. Nedobrovolně. Počet obětí není znám.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.