Postřehy Mileny Jesenské z prvních dnů protektorátu

„Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?"

Foto: archiv Lukáše Beera

Oni se k nám chovali slušně… Na Václavském náměstí potkala česká dívka skupinu německých vojáků – a protože to bylo už druhý den, protože jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe lépe a myslí víc – vyhrkly jí po tvářích slzy. A tu se stalo něco podivného: přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček a povídal: ,Aber Fräulein, wir können doch nichts dafür…' 

Mluvila jsem před několika dny s Němcem, samozřejmě s národním socialistou. Mluvil velmi dlouho a velmi uvážlivě o postavení Čechů a o výhodách, kterých podle jeho mínění se nám dostalo, i o nevýhodách, které sám nahlížel. To celkem není zajímavé, protože jsou všechny věci dnes ve zrodu a i dobře informovaní lidé nemohou říci více než pouhé mínění. Zajímavé je však jeho mínění o Češích, ptal se mě skoro plaše: ,Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?'

,Čechů? To je určitě omyl.' 

,Není to omyl. Chodí k nám do úřadu, zvedají pravici a říkají Heil Hitler. Proč? Mohl bych vám vyprávět o jednom spisovateli, který se usilovně stará o to – už teď a honem – aby jeho dramata byla provedena na berlínském jevišti. Mohl bych vám vyprávět o mnoha lidech, kteří dělají víc, než musí, přehorlivě, upachtěně. Víte, každý Němec pochopí národní hrdost a národní páteř. Ponížené chování vzbuzuje v dnešním Němci jenom útrpný úsměv, věřte mi.' 

Zdroj:
Jesenská, Milena: Praha, ráno 15. března 1939. Přítomnost, 22. 3. 1939
Zpracoval Tomáš Krystlík

Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.