 |
| Dne 25. května 1945 je v ostravském internačním táboře popraven 41letý František Šedina. O rok později posílá jeho sedmiletá dcerka obdivný dopis manželce prezidenta republiky Haně Benešové. Edvard Beneš slavil tři dny po zavraždění otce této dívky své 61. narozeniny. A podepsal v roce 1946 zákon, který legalizoval zločiny páchané v souvislosti "s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků". Foto: archiv Lukáše Beera |
Do Hankeho tábora se kromě Němců na různá udání dostalo asi dvacet osob české národnosti. Jednou z nich byl František Šedina, který bydlel v Hankeho domě jako podnájemník. Jednoho dne byl zatčen, neboť byl nepohodlným svědkem hrůz, které se zde děly. Prý vynesl moták jednoho ze zadržovaných. Jednačtyřicetiletý Šedina byl uvržen do cely a tam byl mučen. Téhož večera velitel tábora, Emil Martínek, navštívil v bytě jeho manželku Anežku a tuto několikrát znásilnil a při prohlídce bytu ukradl mimo jiné 28.000 Kčs z úspor manželů. Vyplývá to z protokolů vyšetřovací komise, která se případem „Hanke“ později zabývala. Paní Šedinová se vydala ke svému právnímu zástupci, aby mu vše oznámila, ale místní ředitel státní bezpečnosti ji nechal na týden zajistit. Pak Šedinové nabídl 60.000 korun odbytného, upustí-li od oznámení. Ta nakonec po dlouhém zdráhání „dobrovolně" podepsala, peníze ovšem nedostala. František Šedina byl ovšem 25. května 1945 v internačním táboře „Hanke“ popraven.
Fingovaná vzpoura měla zamést stopy
Aby se nějakým způsobem dal ideologicky odůvodnit stav v táboře a daly se zamést stopy po některých zločinech, byla zinscenována „vzpoura“ v táboře. K ní došlo 4. června 1945, když prý někteří Němci, bývalí členové SS a SA, vybourali zazděné dveře a napadli české strážné. Přes výzvy prý neustávali, a tak začala stráž střílet. Jeden z tehdejších členů bezpečnostní komise ostravského národního výboru o tom napsal následující zprávu: „Strach a hrůza z bezmocí vedla k zoufalství ohrožených skupin internovaných. Bránili se nejen křikem a gesty proti dorážejícím gardistům, pokoušeli se o útěk z přikázaných prostoru a snažili se přelézt zeď. Gardisté počali střílet, zoufalství bezmocných rostlo, přibývalo mrtvých a pomocí přivolaných posil byla údajná vzpoura potlačena.“ Česká veřejnost pak byla seznámená s tím, že v objektu došlo k „pokusu o vzpouru“, přičemž stráže použily zbraně a zastřelily sedmdesát dva internovaných. Skutečnost byla jiná, při této tzv. vzpouře bylo zastřeleno 21 osob, oněch 51 navíc mělo zamaskovat předešlé popravy či úmrtí na základě mučení.
V červnu 1945 byl tehdejší velitel tábora Martínek, který exekuce nařizoval a sám se jich zúčastňoval, zajištěn. U tohoto byly při domovní prohlídce nalezeny zlaté chrupy, které byly mrtvolám v táboře vybity. Podnětem k zajištění bylo mimo jiné oznámení Anežky Šedinové, vdovy po zavražděném Františku Šedinovi. Šetření bylo prováděno oblastní kriminální úřadovnou v Ostravě a trvalo do začátku srpna 1945, kdy byl Martínek spolu s dalším pachatelem předán do věznice krajského soudu v Ostravě a bylo na ně učiněno trestní oznámení. O týden později byli ze soudní vazby propuštěni. Oblastní kriminální úřadovna v Ostravě obdržela 28. května 1946 od ministerstva vnitra sdělení, že na případ „Hanke" je „nutno ... aplikovati ustanovení § 1 zákona č. 115/1946 Sb.“ Jedná se o ustanovení ze dne 8. května 1946 o „právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“ a na základě usnesení vyšetřujícího soudce krajského soudu v Ostravě ze září 1946 bylo trestní řízení proti nim zastaveno.
Ovšem po konzultaci s ministerstvem vnitra bylo v říjnu 1947 dohodnuto, že do Ostravy přijede vyšetřovací komise bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění, aby případ důkladněji vyšetřila. Všichni aktéři, kteří se měli dopouštět zločinů – Emil Martínek, Vladislav Kusz, Josef Jurášek, Leopold Pieczka, Jindřich Glos – byli vzati znovu do vazby. Členové komise byli seznámeni s příslušnými spisy a všemi okolnostmi, za nichž dosavadní šetření probíhalo. V úvahu bylo vzato také sdělení ministerstva vnitra z 28. května 1946, v němž se doporučovalo kriminální úřadovně v Ostravě, aby věc "Hanke" již nesledovala a aby "nebyly vyšetřovány eventuální další případy". Před komisí vypovídalo 11 osob včetně všech hlavních aktérů násilností a tří postižených žen. Čtyři hlavní aktéři, členové KSČ, jimi spáchané zločiny umenšovali a omlouvali, odvolávali se na příkazy nadřízených s poukazem na „revoluční charakter" tehdejší doby. Krajský soud v Ostravě měl znovu zahájit trestní řízení proti výše jmenovaným pěti mužům za vraždu Františka Šediny, resp. její neoznámení, dále pro "násilné smilstvo" na jeho manželce a případně též některých Němkách a četné krádeže. Řízení se mělo provádět se zřetelem na zmíněné ustanovení zákona č. 115/1946 Sb.
Únor 1948 zastavil vyšetřování natvrdo
Československé ministerstvo vnitra pak v listopadu 1947 případ „Hanke“ shrnulo takto: „Asi od 10. 5. 1945 do 13. 7. 1945 docházelo v táboře Hanke, kam byli soustředěni Němci i Češi, k zločinům a ukrutnostem. Vedení podléhalo V. Kuszovi a E. Martínkovi, strážní službu vykonávali J. Jurášek, Ludvík Pieczka, vesměs z Ostravy. Ti svěřili výkonnou službu Němci J. Glossovi, kterého jmenovali tzv. kapem. Měl zřejmě sadistické sklony, utloukal vězně, prováděl exekuce oběšením. Internovaní byli i stříleni. Popraven byl i Čech F. Š., který bydlel v táboře. Byl obviněn, že zprostředkuje styk internovaných Němců s příbuznými…, zajištění jeho ženy, která též bydlela v prostoru tábora, odňali jí její věci a dopustili se na ní násilí. Dále znásilňovali internované Němky…. Němcům odebírali cennosti, které si ponechali… vytrhávali internovaným za živa i po smrti zlaté zuby a ponechali si je…. Celkem tam přišlo o život 234 osob. Poněvadž potřebovali nějak vykázat počet mrtvých, nařídili G., aby inscenoval vzpouru, kterou potlačili pobitím a postřílením 21 osob, vykázali však počet 72 osob."*
„Pak přišel únor 1948, ihned v březnu jsou z vazby propuštění Kusz, Martínek, Jurášek a Pieczka a v červnu opouští vazbu také Gloss. Matka strana přitiskla své syny na svá prsa a otevřela jim všezahrnující náruč. Jeden z největších zločinů z roku tak zůstal nepotrestán“, uvádí historiograf Franz Chocholatý Gröger, který před šesti lety publikoval svůj článek na Našem směru, jež vzbudil velkou pozornost.
Básnička nese název „Kytice karafiátů paní presidentové“
Jak velká čest – Vám ruku podat
nikdy nezapomenu
že velká Češka jsem,
si vždy připomenu.
Do očí Vám pohledět,
nesklopit a vytrvat,
to musí každý závidět
jak dovedu Vás milovat.
Slibte nám, že přijde čas
že přijdete zas mezi nás,
kde krok Váš, tam růže kvetou,
nezapomenu na Vás – na ženu zlatou.
„Tragické a zároveň výsměchem citům oné holčičky je, že ti, kdo to jejího tatínka zavraždili, byli 10. srpna 1945 propuštěni ze soudní vazby a na základě usnesení vyšetřujícího soudce krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 1946 bylo trestní řízení proti nim pro podezření ze zločinů dle na základě zákona č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků zastaveno. Tedy zákona, který podepsal manžel obdivované ženy, ke které se ona dívenka s důvěrou obracela. Tito vrazi a prznitelé se mohli s úsměvem či úšklebkem procházet kolem jejich domu“, připomíná Franz Chocholatý Gröger. A nejen to: babičce čtenářky článku na Našem směru se dodnes nikdo neomluvil. V roce 2012 bylo navíc rozhodnuto, že policie případ poválečného masakru v Ostravě již nikdy neotevře. Důvodem je skutečnost, že všechny osoby, které by mohly být za masakr obviněny, jsou už po smrti, jak o tom informoval tehdejší šéf moravskoslezské kriminálky Luboš Valerián. (-lb-, -fcg-)
Pozn.:
* Dokument 62A Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, Dokumenty z českých archivů, díl II. svazek 3, CD –ROM Dokumenty z českých archivů, Zdeněk Suva 2010.
Ostatní dokumenty k Hanke: dokumenty 60, 61, 62 viz Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, Dokumenty z českých archivů, díl II. svazek 3, II-12 Ostrava s.178-187
** Archiv Národního muzea, fond: Hana Benešová, inv. č. 3555, karton 25.