V podobném duchu jako Hvížďalův článek vyznívá i dnešní komentář „analytika mezinárodních vztahů“ Vladimíra Votápky na iDNES.cz, opět s demagogicky sugestivní otázkou v nadpisu „Zkouška konvojem. Ukazuje se, kdo je na čí straně.“ Autor paušálně označuje lidi, kteří demonstrativní průjezd amerického konvoje chápou jako válečnickou provokaci vyvolávající eskalaci, za „kremlofily“, „místní komunisty“ a „proputinovské aktivisty“. Votápek zato dává Čechům za chvályhodný vzor veřejnost v Polsku, která „tuto umírněnou demonstraci síly uvítala“. Bylo by samozřejmě nalháváním si nevidět, že stejně jako existuje v Česku početná vrstva lidí nekriticky nasávající propagandu NATO, existuje na druhé straně i vrstva nekriticky přebírající propagandu Moskvy. Co ale nahání strach, je, s jakou vervou někteří čeští publicisté a politikové dávají Čechům ultimativně na výběr, aby se přiklonili k jednomu či druhému extrémnímu táboru, a nechtějí připustit, aby lidé, přirozeně hledající pravdu, zapínali své mozky, ale místo toho aby dali „spojencům“ jasně najevo, že je podporujeme, protože si to „zasluhují“.
Typickým znakem novodobých českých válečných štváčů je mistrné propojování historických „bolševických témat“ s událostmi let 2014-2015 na Ukrajině a manévrování se skutečností, že konkrétně v Česku to jsou zrovna poměrně silní komunisté, inklinující k ambicím Moskvy. V očích české veřejnosti se tak účinně vytváří obraz komunistických sympatizantů Putina. Úvodník šéfredaktora Neviditelného psa Ondřeje Neffa dnes kupříkladu říká, že „zarputilá odezva části veřejnosti (proti konvoji) dokazuje, že bolševický režim je do nás nasáklý hlouběji, než by kdo na první pohled mohl soudit“. Stejný autor několik dní předtím radostně vytruboval do světa, že se chystá americké vojáky osobně ve vší slávě v Česku přivítat. Ale prý by to za jiných okolností nedělal – nebyla by to totiž potřeba, kdyby „bolševický režim“ a už u nás tak nasáklý nebyl a Češi se s jeho minulostí vyrovnali: „To skutečné vyrovnání s minulostí nastane, až projede americký konvoj a nikdo si ho nevšimne“, píše Neff. V tomto tvrzení spočívá pěkná dávka nebezpečné demagogie, která v Česku padá na úrodnou půdu. Sugeruje totiž, že nesouhlas s takto realizovaným aktuálním průjezdem amerického konvoje může být pouze projevem „bolševického smýšlení“.
Jistá česká média již s určitým předstihem barvitě vylíčila českému čtenáři, jak příkladně a náležitě americké vojáky přivítala veřejnost polská. Představuje si takto Ondřej Neff snad zdravou reakci veřejnosti, vyléčené z „bolševismu“?
Polský ministr obrany Tomasz Siemoniak si přeje trvalou přítomnost amerických vojáků ve své zemi. „Američané řekli, že vojensky zůstanou v Polsku a ve východní Evropě zastoupeni tak dlouho, jak to bude nutné. Domnívám se, že bychom si na to měli zvykat“, řekl Siemoniak pro televizní stanici TVN 24. Jízdu amerického vojenského konvoje napříč Polskem označil za vhodnou příležitost, jak demonstrovat polské pohostinství. Ukázky tohoto „polského pohostinství“ zaznamenal velmi podrobně i český tisk. Američtí vojáci – vesměs anonymně skrytí za slunečními brýlemi – pózující na „selfíčkách“ s hrdými Poláky a s Polkami, ověnčenými národními symboly.
Ale jaké pocity mohou takového podivné scény vzbudit u ostatních Evropanů?
„Tak trochu je mi Poláků líto“, napsal jeden čtenář v diskusním fóru pod článkem online vydání německého listu taz.de. „Jejich země by se (podobně jako země Němců v dobách Dvojího rozhodnutí NATO) stala v případě války mezi NATO a Ruskem prvním (pravděpodobně takticky nukleárním) bojištěm. Ale místo aby podporovali deeskalaci, vítají vojáky země, která již dlouho zvažuje opci atomové války omezené na Evropu.“ Tomu oponuje pod tímto komentářem hned jiný čtenář: „Nadšení Poláků a Polek pro Amíky se může na první pohled jevit možná jako naivní, ale přichází od srdce a pro mě je to absolutně pochopitelné. Polsko bylo Pruskem/Německem, Ruskem/Sovětským svazem částečně nebo zcela okupováno. Okupační režim sahal od poručnictví, skrytého či otevřeného útisku až po genocidu. A nakonec bylo celé Polsko Sovětským svazem jednoduše přeneseno o několik set kilometrů z východu na západ a bylo pak čtyřicet let pod zvláštním dohledem východního Big Brothera.“
Tato argumentace nám zní povědomě. Vysvětluje se jí obvykle zarytý polský antirusismus a zaryté polské antiněmectví.
Jenže v této argumentaci chybí doplnění skutečnosti, že Polsko nebylo jednoduše jen územně „posunuto Moskvou o několik set kilometrů z východu na západ“, ale zároveň po Druhé světové válce ukořistilo rozsáhlé zkultivované oblasti východního Německa a smělo se zmocnit majetku a půdy odtud vyhnaných lidí. A především: politika polského státu v posledním meziválečném období vykazovala nezřídka známky agrese a uvědomělé eskalace napětí a Varšava nebyla žádným ubohým beránkem.
Bývalý italský ministerský předseda Francesco Nitti (1919-1920) napsal v roce 1921 ve své knize „L´Europa senza pace“, že díky Versailleskému diktátu vzniklo Polsko, „které připravuje svými šílenými imperialistickými nápady samo sobě strašlivou budoucnost, pokud nezanechá svých omylů“. V Polsku se po 1. světové válce neustále propagovala myšlenka vpadnutí do obrany neschopné Německé říše a posunutí polské hranice dále na západ. Po uzavření Mnichovské dohody podnikl Adolf Hitler koncem roku 1938 nový pokus o řešení otázky sporné oblasti polského koridoru a Svobodného města Danzig v německém smyslu. Jako protinabídku navrhl Hitler mj. uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let. Hitlerova vláda nabízela přitom něco, co nepodnikla žádná z dvaceti předchozích (demokratických!) německých vlád. Polsko však odmítlo. Polský ministr zahraničí ale odjel do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva. V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa.
Dne 13. srpna 1939 předkládá Adolf Hitler šestnáctibodový návrh na německo-polské vyrovnání. Polsko jej tehdy odmítlo „Kdyby 30. srpna 1939 britská a francouzská veřejnost věděla o německém návrhu, pak by Paříž a Londýn nebyli sto vyhlásit válku, aniž by tím vyvolali vlnu nevole, která by prosadila mír”, napsal francouzský historik Rassinier po válce o tomto německém návrhu.
Známý, v Německu působící židovský literární kritik Marcel Reich-Ranicki popisoval charakteristickou polskou válečnou euforii roku 1939 ve svých pamětech jako přímý svědek – nacházel se v době vypuknutí války totiž ve Varšavě: „Vyloženě jsme toužili po válce. Protože jsme věřili, že Němci válku rychle prohrají.“ Nadšení Poláků z války dokumentoval dále slovy: „Zprávu o německém přepadení Polska jsme pak, ač se to může jevit jako nepravděpodobné, brali na vědomí s úlevou, s uvolněným oddechnutím. A když 3. září Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku, národ se celým štěstím sotva dokázal ovládat. Nálada byla – a nejen ve Varšavě – entuziastická... Neměli jsme sebemenších pochyb o porážce Německa.“
Určitě by bylo povrchní připisovat reakce valné části tehdejší i dnešní polské veřejnosti „celému národu“. Ale nelze popřít, že mnozí Evropané se dívají na polskou politiku podpory eskalace s nedůvěrou. K tomuto nahlížení na Varšavu nevedou pouze uvedená historická podobenství dnešních událostí s dobou před vypuknutím 2. světové války. Tehdy Polsko sázelo na konfrontaci a eskalaci v domnění, že vzdálení západní spojenci v případě vypuknutí konfliktu s Německem okamžitě Berlínu vyhlásí válku a společně s chrabrými polskými vojáky za pár dní napochodují až k řece Sprévě.
I dnes se zdá, že polská politika dobrovolně nastoupila cestu povolného lokaje neevropské mimokontinentální velmoci, a sice za cenu ohrožení bezpečnosti rodiny evropských národů.