Gernot Facius
Jedno mají církve, odbory, politické strany a svazy společné: Všichni se musejí potýkat se syndromem přestárlosti. Na mnoha místech chybí mladá a střední generace. Organizací, které se doposud vzpíraly politickému nebo společenskému mainstreamu, se to týká obzvlášť vážně. Ideální cesta, jak zastavit úbytě, neexistuje. Ani snazší nabídky, rozmělňující vlastní profil a vznikající z nouze, většinou nenavodily žádný obrat ve vývoji. Možná už brzy dojde také iniciátorům vášnivě diskutované – mnozí říkají: narychlo odbyté – změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), že tato operace v žádném případě nevede k „duchovní investici do budoucnosti“, jak se domnívá mluvčí SL Bernd Posselt, ale spíše urychluje proces marginalizace.
Aby nedošlo k nedorozumění: Existují pádné důvody k tomu, odstoupit se od antikvárního požadavku „znovuzískání vlasti“, pocházejícího z jiné doby a navíc dnes vedoucího k nedorozumění. Stanovy politických stran, spolků a svazů nejsou žádnými zákony, vytesanými do kamene, a nemohou si nárokovat charakter věčnosti. Ale je otázkou, co se má signalizovat aktualizací, respektive přizpůsobením se změněným okolnostem? A zde to u rozhodnutí SL začíná být problematické. Protože zároveň s tímto „rozloučením se s vlastí“, jak to stálo v titulcích několika novin, spolkové shromáždění SL poslední únorový víkend v Mnichově (zrovna před 4. březnem, kdy se každoročně připomínají oběti na životech při demonstracích proti odepřenému sebeurčení v roce 1919) vyškrtlo ze stanov také starý, dobře odůvodněný požadavek „restituce nebo odškodnění ve stejné hodnotě“. To je fatální signál.
Fakticky se české straně přiznává všechno, co je v jejím smyslu, aniž by o tom byla vůbec zahájena nějaká vážná diskuse o tom, co je možné ohledně napravení bezpráví spáchaného na sudetoněmecké národnostní skupině. Místo toho se poněkud mlhavě poukazuje na Listinu základních práv Evropské unie, která se má ve všech svých částech stát neomezeně závaznou. „Porušování těchto práv jako genocida, zločiny proti lidskosti, vyvlastnění odporující lidským právům a mezinárodnímu právu stejně jako diskriminace“ je třeba „na celém světě zavrhnout a tam, kde k tomu dochází, učinit nápravu na základě spravedlivého vyrovnání“.
To zní dobře. Pokud toto prohlášení má ale být víc než jen běžnou frazeologií funkcionářů, je ovšem zapotřebí operativní politiky, která se této nápravy bude bez vytáčení dožadovat také u vyhnanců z Čech, Moravy a ze sudetského Slezska. Tím spíš, že se v několika zemích bývalého východního bloku začínají rýsovat náznaky nápravy bezpráví. Být pouze „pojítkem v německo-českém dialogu“ a prohlásit přeshraniční spolupráci a partnerství s Čechy za ústřední cíl práce Sudetoněmeckého krajanského sdružení je příliš málo. Především je třeba jednat samostatně. Tempo, jakým současné vedení landsmanšaftu usilovalo o „tichou revoluci“ (citát titulky v bavorských novinách) a při „reformě“ stanov možná riskovalo formální chyby, svědčí spíše o něčem jiném: o tom, že rozhoduje někdo cizí.
V komentářích tisku se ne zcela neprávem píše, že se nová orientace realizuje v souladu korektury kurzu v bavorsko-českých vztazích. Ještě za Edmunda Stoibera by se bavorští a čeští politikové sobě navzájem vyhýbali, ale to se mezitím zásadně změnilo. Jinými slovy to znamená, že „čtvrtý kmen“ Bavorska, zastoupený organizací Sudetoněmeckého krajanského sdružení, vyklidil pozice ve prospěch bavorských zájmů v sousední zemi a vedlejší zahraniční politiky Horsta Seehofera. Už i samotný požadavek zavržení rasistických Benešových dekretů, které tvořily základ kolektivního zbavení práv a vyhnání sudetských Němců z vlasti, už vyznívá pouze v měkkých, jemných tónech. Reakce Prahy na „základní revoluční pokrok u Sudetoněmeckého krajanského sdružení“ (citát deník Die Welt) byla mezitím skromná. A sice v tom duchu, že to všechno už mělo proběhnout dávno. A důsledky? V tomto okamžiku žádné. „Hlubokou úctu“ mnichovským rezignačním závěrům naproti tomu vyslovil bývalý ministr zahraničí a neúspěšný kandidát na úřad prezidenta Karel Schwarzenberg. Vládnoucím kruhům u Vltavy doporučil, aby nyní „signalizovali ochotu ze své strany“. Opět se tu uplatňuje princip naděje.
Skutečnost, že změnu stanov (a způsob, kterým k domu došlo) pociťuje mnoho krajanů jako skandál, si vlastně nevyžaduje žádné bližší odůvodnění. Pravděpodobně to povede k rezignaci nebo dokonce k opouštění Sudetoněmeckého krajanského sdružení, především v řadách příslušníků generace pamětníků. Akceptuje takovýto vývoj vedení SL vědomě, aby tak mohlo landsmanšaft vytrénovat na politicky korektní a politicky homogenní spolek pro vedení dialogu, který bude aplaudovat nestálému „patronovi“ Seehoferovi? Tato otázka není až tak od věci. V diskusních fórech na internetu se ke slovu hlásí zklamaní jedinci: „Takto jsme se udělali přebytečnými, Sudetoněmecké krajanské sdružení se vlastně může rozpustit.“
Na druhé straně vzniká vzhledem k mediální ozvěně na rozhodnutí SL „velký morální tlak na pražskou vládu, aby taktéž něco podnikla. Pokud se Praha v nejbližší době nadále nijak neprojeví, promarní tak velkou šanci na řešení sedmdesát let starých otevřených témat jako je okradení a vyhnání.“ (Citát spolkový předseda rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení Gerhard Zeihsel.) Velká zkouška, zda Posseltova „duchovní investice do budoucna“ skutečně přinese vyhnancům efektivní politické zúročení, teprve přijde. Nadějí a slibů bylo po sametové revoluci před více než jedním čtvrtstoletím dostatek – a ještě více momentů zklamání. Dokonce i Česko-německá deklarace, ke které došlo roku 1997 za asistence „patronské země“ Bavorska, se oslavovala jako zlomová událost pro lepší spolužití. Už brzy poté musel Bernd Posselt doznat, že deklarace nevyřešila „ani jediný otevřený česko-německý nebo česko-sudetoněmecký problém“ a také nenavozuje účinek smíření, na který se obě vlády odvolávají. Bude mít nyní onen vyškrtnutý „nárok na vlast“ větší účinek?
Staré historické odpadové zátěže jsou jedovaté jako zamořená půda a je třeba je odklidit. Zneškodnění tohoto starého odpadu ovšem míjí svůj cíl, pokud se omezuje pouze na část kontaminovaného areálu. Praha je nyní skutečně na řadě, aby odklidila historický balast.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 12. března 2015.
