 |
| Příjezd legionářů na území nově vzniklého čsl. státu v srpnu 1919. Foto: archiv L. Beera |
Československé dobrovolnické legie, složené hlavně z Čechů a z velmi mála Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile spojeneckých jednotek [John]. Navíc byly zformovány až v roce 1918, v posledním roce války, v Rusku o rok dříve.
Naprostou raritou bylo, že až na zcela zanedbatelný počet jedinců neměl nikdo z obyvatelstva budoucího státu o snahách československého exilu tušení a nesrovnatelně vyšší počet Čechů než československých legionářů bojoval v rakousko-uherských řadách. Vznikající stát se stal kuriozitou nemající dosud obdoby a mnohde byl ostře vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva. Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se Republiky česko-slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy“ [Klimek]. A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, z pomluv a lží.
Tomáš Masaryk uvádí ve své knize Světová revoluce vydané v roce 1925 vědomě nepravdivé údaje o počtech československých legionářů: v Rusku 92.000 místo skutečných mezi 51.309 (v období mezi 1. 6.–15. 11. 1918, údaj československého generálního štábu), ve Francii 12.000 místo 9600 a v Itálii 24.000 místo 11.000. To jsou ale počty již jím korigované směrem dolů, za války používal vyšší počty, např. 100.000 československých legionářů na Rusi, Beneš operoval dokonce s počtem 120.000 legionářů na Rusi. Pro srovnání: v rakouské armádě bojovalo cca 900.000 Čechů (bez Slováků).
Organizační začátky
Začátky československých legií byly skromné. V Rusku usedlí Češi vytvořili jednotku s názvem (Česká) Družina o síle údajně 800 vojáků, k čemuž museli mít ruské občanství nebo si alespoň o ně zažádat. Později byli posíleni českými pravoslavnými dobrovolníky ze srbské armády a nakonec, kdy ony podmínky po svržení cara odpadly, i z řad rakouských válečných zajatců. O dobrovolnosti vstupu do legií se většinou nedá mluvit, zajatcům bylo náboráři vyhrožováno, že nevstoupí-li, místo domů je pošlou na Sibiř, odkud se domů nedostanou.
Beneš se od konce léta 1916 pokoušel zorganizovat československou jednotku ve Francii. Potýkal se jak s nepochopením francouzských vojenských úřadů, které ještě neměly jednoznačné pokyny od vlády, tak s nedostatkem branců. Ve Francii byla vytvořena z Čechů nejdříve rota Na zdar, celkový počet Čechů bojujících po boku francouzské armády kolísá mezi 300 až 700 (sám Edvard Beneš používal oba počty). Češi ve Francii měli po vzniku války na vybranou: dobrovolně do francouzské armády nebo nuceně do sběrných táborů jako státní příslušníci nepřátelského státu. V bojích pak česká rota Na zdar utrpěla velké ztráty a zanikla.
Další nové československé jednotky vznikají až v roce 1917 posíleny z řad Čechů ve francouzské Cizinecké legii, z řad českých válečných zajatců, i těch, kteří padli do rukou srbské armády a byli vzati při jejím ústupu přes Albánii s sebou, pak propuštěni (celkem asi 4000) a převezeni do Francie, a českými dobrovolníky z USA. Nábor v USA dostal za úkol v roce 1917 Milan R. Štefánik, ale byl to debakl, protože z cca 1,500.000 Čechů v USA (údaj pochází od Beneše, ve skutečnosti asi jen polovina) se přihlásilo do legií jen cca 2500 až 3000 mužů. Československé legie ve Francii vznikly francouzským prezidentským dekretem z 16. 12. 1917.
Situace v Itálii vyhlížela pro vznik legií příznivěji než ve Francii, podle Beneše tam tehdy bylo asi 10.000 válečných zajatců československého původu. Beneš se tedy v lednu 1917 vydal do Říma v domnění, že tam nalezne více porozumění pro plány Národní rady českých zemí. Italská vláda se bránila vytvoření takového tělesa s poukazem, že nemohou na její straně bojovat vojáci, kteří, když padnou rakouské armádě do rukou, budou jako zběhové popraveni. Do těchto úvah zasáhl Masaryk dlící v Rusku nepochybně prodchnut humanismem takto: „Prakticky to znamená tolik, když náš hoch přijde do zajetí, tož byly strachy a někteří je dosud sdílejí, že bude pověšen atd. Já se toho nebojím… Já nemyslím, že by se to dělalo, protože budeme mít možnost a moc, mstíti se na těch, kteří padnou do našeho zajetí, a já doufám, že takových Němců a Maďarů bude mnoho a bude pak možno retagliací (odplatou, odvetou, represálií), to jest podle práva oko za oko, zub za zub, se odplatiti.“ Masaryk se rozhodl zcela ignorovat mezinárodní právo válečné, zejména haagskou úmluvu z roku 1907 [Fučík 2014].
Zřejmě hrálo svou roli i to, že vytvořením takového tělesa by Itálie de facto uznala Čechoslováky za spojenecký národ. Tím by hrozilo, že o něco takového by mohli pokusit i Jihoslované, což podle italské doktríny Mare nostrum (Naše moře, též starý latinský název pro Středozemní moře) se křížilo s italskými představami o dalmátském pobřeží a istrijském poloostrově a s tajnou smlouvou z Londýna z května 1915 [Zeman]. Vznik československých legií ale podporovali italští fašisté s Benitem Mussolinim.
Teprve 18. 4. 1918 dala italská vláda souhlas k vytváření pracovních oddílů (bataglioni di lavoro) z českých válečných zajatců; příslušná mezinárodní smlouva mezi italskou vládou a Česko-slovenskou národní radou (Národní radou českých zemí) byla podepsána 21. 4. 1918. Legie v Itálii tedy nevznikly pouhým prezidentským dekretem jako ve Francii. Italové je mínili využívat i k průzkumu a zpravodajské činnosti na straně nepřítele za linií bojů a k propagační činnosti: pomocí megafonů, letáků, přehazovaných potravin z italských zákopů do rakouských a hlavně sliby za přeběhnutí k Italům. Ze zajatců českého původu jich 60 % odmítalo vstup do legií v Itálii; srovnejte s náborem do legií v Rusku, kde odmítlo z řad českých a slovenských zajatců vstup do československých legií navzdory přesvědčovací akci samotného tehdy tam přítomného Masaryka 91 % (!) z nich. Z údajně dobrovolného náboru do československých legií v Itálii se staly regulérní odvody doprovázené výhrůžkami již odvedených českých důstojníků, že kdo odmítne, toho po válce doma, v novém státě pověsí, případně že bude ještě v Itálii souzen coby zrádce a zběh [Fučík 2014]. Pro nábor do legií existují dvě vysvětlení. Buď to byla nepříznivá vojenská situace Italů nutící je přeměnit ony pracovní oddíly v bojové, ale vojenský historik Josef Fučík tvrdí, že Itálie měla v této době k útočným operacím dost vlastních vojáků, nebo důvod druhý, kdy Beneš měl za to, že pouhá přítomnost československých vojáků na frontě po boku Italů, tedy jakákoli účast na zničení Rakouska může zajistit vytvoření samostatného československého státu [Fučík 2014]. Druhý důvod je pravděpodobnější.
Do května 1918 bylo zverbováno 11.000 mužů a hned se začalo s výcvikem. Okolnosti nuceného odvodu do legií a drsné metody italského velení vedly k tomu, že českoslovenští legionáři přebíhali zpět na rakouskou stranu. Přeběhlíků zpět na rakouskou stranu nebylo málo, kapitán Jan Šeba, hlásil, že bylo „22 případů deserce v posledních dnech (poprava 8)“. Celkový počet popravených Čechů za dezerci italským velením nelze přesně zjistit, spolehlivě doloženo je osm popravených. Teprve po popravě prvních osmi údajných dezertérů se dostalo 35 československých legionářů během boje na Piavě do rukou protivníka – brněnského 14. a kroměřížského 25. střeleckého pluku. Deset z nich bylo hned zastřeleno, 25 odsouzeno rakouským polním soudem k trestu smrti a pověšeno. Většina zajatých československých legionářů byla rozpoznána až při třídění zajatců, kdy je udali jejich italští spoluzajatci ze strachu, aby nebyli považováni za Čechy a s nimi popraveni. O tom, že protivníky legionářů v tomto střetu byly české pluky, čeští historici s výjimkou Josefa Fučíka mlčí, píší o „běsnění rakouské soldatesky“, která již měla „připraveny provazy k spoutání“ (!) československých legionářů. Celkově popravili Rakušané do konce války oficiálně 45 československých italských legionářů, odhady uvádějí 56–60 popravených. Jak zdokumentoval Josef Fučík, jejich obhájci před vojenskými soudy jim nabízeli možnost uniknout trestu smrti prohlášením, že jsou sice Češi, ale ne z Rakouska-Uherska, nýbrž z Ruska, USA a podobně [Fučík 2014].
Italské velení začalo na Piavě nasazovat československé legionáře cílevědomě proti rakouským plukům z českých zemí, což se po intervenci kapitána Jana Šeby podařilo omezit. Italové byli evidentně ovlivněni lživou československou propagandou, která tvrdila, že narazíli-li rakouské formace z českých zemí na československé legionáře, tak se rakouští vojáci svým krajanům vzdají a přejdou na italskou stranu.
Celkově byla bojová vystoupení československých legií v Itálii chaotická, mnohdy nebyli na místě italští velitelé, když byli, tak legionáři většinou neznali italsky nebo francouzsky, aby se s nimi domluvili, a když někdo z nich dovedl trochu italsky, nebyl schopen v záplavě používaných italských dialektů velitelům porozumět. Byly to boje bez vítězství s většinou vysokými ztrátami. Československým legiím v Itálii velel neschopný a velmi krutý generál Andrea Graziani, který nechal oněch výše uvedených osm legionářů popravit za dezerci; popravčí četu tvořili legionáři-dobrovolníci z československého 33. pluku. Například přes Piavu se podle představy Grazianiho měli legionáři i s výzbrojí přepravit v sudech (!), když kulomet vážil kolem 85 kg, a hned na druhém břehu nastoupit do zdrcujícího útoku, což se naštěstí neuskutečnilo, byl by to masakr. Rakouské dělostřelectvo bylo dobře zastříleno na ony břehy. Ke zvýšení morálky ostatních nechával Graziani v období po bitvě u Kobaridu (Caporetto, Karfreit) popravovat v městském parku 20–25 italských vojáků denně. Podrobněji o italských legiích, vybájených mýtech o jejich hrdinství se dočtete v [Fučík 2014].
Po podepsání příměří se přihlásilo dalších 54.000 až 60.000 (počty pocházejí z různých zdrojů) dobrovolníků z řad zajatců do československých legií v Itálii již bez rizika, že by museli nasadit svou kůži v boji. Z nich se formovaly tzv. domobranecké prapory. Jejich příslušníci obdrželi přezdívku Zpocení, protože jen taktak stačili změnit strany, aby se stali ve své vlasti hrdiny [Fučík 2006, Jaksch].
Československé legie na Rusi a Masaryk
V květnu 1917 přicestoval Masaryk do Ruska, aby vedl jako britský agent propagandistickou kampaň pro udržení Ruska ve válce, kterou ho pověřilo britské ministerstvo války. To bylo hlavním účelem jeho cesty, což potvrdil i jeho kolega, špion William Somerset Maugham, který s ním v Rusku spolupracoval. Masaryk přicestoval na britský pas znějící na jméno Thomas George Marsden. Zpravodajské informace z Ruska posílal do Anglie prostřednictvím tamějších britských agentů. Aby splnil svůj úkol ovlivňovat ruské veřejné mínění, navštívil osobně vydavatele několika ruských novin [Kalvoda 1998].
Podle dohody s francouzskou vládou z 13. 6. 1917 Masaryk v Rusku dojednal přesun asi 30.000 legionářů do Francie. Chtěl mít v den vítězství Dohody nad centrálními mocnostmi československé ozbrojené jednotky na Západě, aby se mohl vydávat za „osvoboditele“. Ve Francii ani v Itálii tehdy ještě československé legie nebyly. Poněkud předběhněme. Koncem listopadu 1917 požadovaly francouzská a britská vojenská mise v Rusku i rumunská vláda, aby se československé legie na Rusi přesunuly na rumunskou frontu a okupovaly Besarábii a Ukrajinu. Masaryk odmítl, dával přednost přesunu do Francie. Koncem prosince 1917 jej ony obě spojenecké mise v Rusku vyzvaly, aby se československé vojsko přesunulo k Donu, spojilo s generály Michailem Vasilijevičem Alexejevem a Lavrem Georgijevičem Kornilovem ke společnému boji proti bolševikům. Československá armáda měla vytvořit most mezi rumunskými vojsky a prodohodovými silami na Donu. Masaryk znovu odmítl a po zřízení československé armády ve Francii prezidentským dekretem z 16. 12. 1917 prohlásil československé legie za součást francouzské armády. Francouzská vláda vyzvala 29. 12. 1917 ještě jednou Masaryka, aby československé jednotky v Rusku zajistily spojení mezi rumunskou armádou, která by pronikla do jižního Ruska a armádami generálů Kaledina a Kornilova. Masaryk odmítl participovat a plány ztroskotaly. Dohoda utrpěla porážku, protože rumunsko–ukrajinská fronta zkolabovala a vinu na tom nese Masaryk [Kalvoda 1998].
Druhá role, ve které v Rusku vystupoval, byla vůdce československého odboje. V jejím rámci označil na konferenci ruské odbočky Národní rady 30. 8. 1917 mezinárodní kapitalismus (!) a Vatikán jako dva hlavní nepřátele československého odboje. Přestože Masaryk patřil smýšlením k západníkům, prezentoval se v Rusku jako rusofil a slavjanofil [Kalvoda 1998]. Naléhavě vyzýval české a slovenské válečné zajatce k dobrovolné službě v československých legiích. Přímou agitaci zahájil 6. 8. 1917 objížděním zajateckých táborů. Ve svém proslovu k jednotkám již ustavené české brigády zdůraznil svou činnost, válku označil za boj Slovanstva proti Němectvu, válku spojenců za zápas republikánského principu s monarchistickým (a to bez ohledu na spojeneckou Velkou Británii, Itálii, Srbsko), zdůraznil povinnost veškerého Slovanstva postavit se proti Němectvu, prohlásil, že „s národem německým není možný mír, s ním nutno bojovati nůž na nůž. Ano, nůž na nůž, až do konce, což není nelidské!“ [Masaryk 1922]. Pacifista a humanista každým coulem.
Náborová akce nebyla příliš úspěšná, z 250.000 českých a slovenských válečných zajatců v Rusku souhlasilo se vstupem do legií pouze 21.760 zajatců, tedy necelých deset procent. Koncem roku 1917 měly legie přibližně 40.000 lidí, k 15. 3. 1918 cca 42.000 mužů [Kalvoda 1998]. Metody českých náborářů pro službu v armádě byly nevybíravé, Svaz česko-slovenských spolků na Rusi hrozil válečným zajatcům v případě odmítnutí vstupu do legií deportací na Sibiř [Fučík 2006].
Masaryk chtěl v létě 1917 dostat legie z Ruska do Francie, na západní bojiště. Chtěl mít československé legie na Rusi ve Francii, aby mohl ukázat, že on a nikdo jiný, je vůdce Čechů, a mohl je také použít jako pádný argument během mírových jednání [Kalvoda 1998].
Později, po bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší hrůzou než představa československé armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Nechtěl vystoupit proti bolševickým „spolurevolucionářům“. Je totiž velmi pravděpodobné, že legie by byly bývaly mohly Petrohrad dobýt, udržet, a skončit tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení a početně slabí bolševici (asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40.000 dobře vycvičených vojáků, vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct měsíců později tvrdil československé vládě, že s pomocí československých vojáků mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého státu].
Masaryk, dokud byl na území Ruska, nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci a nakonec z Tokia cestou z Ruska do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu legií a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl Národní rada zemí českých od jejího vzniku až do konce její existence – navrhl spojencům svým memorandem uznat sovětskou vládu. Štefánik se kvůli tomu na něj velmi rozkatil.
9. 11. 1917 Masaryk poslal zprávu všem důstojníkům a velitelům československého sboru, že jednotky nesmějí být žádným způsobem použity v nynějším boji mezi stranami [Beneš 1919]. Později byly československé jednotky vinou bolševiků přece jen zataženy do boje, když se je bolševici pokusili na příkaz Lva Trockého odzbrojit. Masaryk odstranil z legií ruské důstojníky, tím se stal vrchním velitelem legií on. Ačkoliv tyto jednotky původně složily přísahu věrnosti Rusku, uznávaly Masaryka za svého vrchního velitele. Situace se nezměnila ani poté, co se legie v Rusku a v Itálii staly 9. 1. 1918 součástí francouzské armády. Masarykova rétorika obsahovala i výroky tohoto typu: „Budeme k bolševikům naprosto loyálními, neboť my Čechoslováci milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií“ [Masaryk 1922].
Masaryk si rád přisvojoval cizí zásluhy. V roce 1920 na svátek svatého Václava u příležitosti šestého výročí přísahy původní České družiny, základu pozdějších legií v Rusku, prohlásil: „Když jsem přišel do ciziny, uvědomil jsem si, že můj diplomatický zápas bude neplodný, pokud se neopře o ozbrojený odpor mého národa. Proto jsem se rozhodl vás zorganizovat.“ Ve skutečnosti neměl Masaryk s formováním České družiny nic společného, lhal. Dověděl se o její existenci teprve, když byla ustavena a poslána na frontu [Lazarevský, Kalvoda 1998].
I v době, kdy se konflikt mezi československými legiemi a bolševiky rozhořel naplno, domníval se Masaryk, že konflikt byl důsledkem rakouských a německých intrik a mohl být vyřešen mírovou cestou. Byl přesvědčen, že on, revolucionář, dovede jednat s bolševiky, neboť to jsou spolurevolucionáři. Neuvědomoval si, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné. Nechápal podstatu sovětského režimu, ani jeho cíle. Vnímal situaci nikoliv na základě reality, nýbrž svých představ, spíše přání, a to zásadně ve svůj prospěch. Ignoroval shodu zájmů centrálních mocností, Německa, Rakouska-Uherska a bolševiků. Bolševici potřebovali mír na východní frontě, aby mohli uskutečnit své cíle v Rusku, Německo a Rakousko-Uhersko zase potřebovaly v Rusku bolševickou vládu, aby udržovala Rusko ve stavu vojenské a politické neschopnosti [Kalvoda 1998]. Proč by jinak německý generální štáb posílal ze Švýcarska do Ruska bolševiky v čele s Leninem, které navíc vybavil obrovskými sumami peněz?
Podle údajů generálního štábu měly legie bezprostředně před střetem s bolševiky 51.309 mužů. Z nich pak padlo 1445. To nebránilo Benešovi, aby v oficiálních zprávách Britům a Američanům nezveličoval počet legionářů v Rusku, nejčastěji udával jejich počet mezi 80.000 a 90.000, Šámalovi do Prahy uvedl 120.000, s tím, že jejich ztráty v bojích s bolševiky činily 40 až 45 %. Masaryk mluvil rovnou o 100.000 československých vojáků v Rusku [Kalvoda 1998]. Přitom z Ruska do Evropy bylo evakuováno celkem 56.459 členů vojenského personálu a 16.185 civilních osob, manželek a dětí, celkem padlo nebo bylo nezvěstných přes 4000 osob [http://ru.wikipedia.org]. Není jasné, zda v počtu vojenských osob byli zahrnuti i rakousko-uherští váleční zajatci, nečlenové československých legií na Rusi, přiřčení podle svého bydliště do ČSR. Poslední loď evakuující osoby do ČSR odplula z Vladivostoku 2. 9. 1920.
Koncem května 1918 se legionáři na sjezdu československých vojsk v Čeljabinsku usnesli, podle jiných zdrojů již těsně před jeho zahájením dne 18. 5. 1918 [Sak], že budou ignorovat rozkaz přesunout se do Archangelsku a odtud do Francie, protože by cestou museli bojovat s bolševiky a na moři by mohly být jejich lodě potopeny německým námořnictvem, že raději odjedou „vlastním pořádkem“ do Vladivostoku a odtud na francouzskou frontu. Současně podřídilo 125 delegátů sjezdu řízení přepravy legií zvolenému Prozatímnímu výkonnému výboru odpovědnému pouze sjezdu [Sak]. Byla to vojenská vzpoura, českými historiografy zaretušovaná. Ruská odbočka Národní rady ve Vladivostoku neustále pak československým jednotkám přesouvajícím se na východ „důrazně připomínala, že jediným cílem je co nejdříve přijeti na francouzskou frontu“ k čemuž je nezbytná „úplná neutralita v ruských záležitostech" [Kalvoda 1998]. Bojeschopnost československých legií v Rusku od sjezdu československého vojska v Čeljabinsku rychle upadala. Morálka byla mizerná. Legionáři se totiž vždy po obdržení rozkazu dohadovali nebo hlasovali, zda jej mají splnit, nebo ne. V prosinci 1918 informoval velitel legií generál Jan Syrový Štefánika, že podle názorů velitelů pluků a divizí nejsou již československé legie schopny boje – Rudá armáda je den ze dne silnější a bolševická agitace snížila morálku mužstva. 30. 7. 1919 psal americký vyslanec Roland Morris z Omsku svému šéfovi, ministru zahraničí Robertu Lansingovi, že „česká armáda není v postavení dovolujícím postup na frontu nebo pokračování v nepřetržitém střežení železnice. Vojsko bude muset být postupně evakuováno do Vladivostoku“ [Kvasnička, Kalvoda 1998]. Obdobně se vyjádřil i sám velitel československého vojska na Rusi, francouzský generál Maurice Janin: „Morální stav armády… zůstává zmatený“ a její „sílící demoralizace bojové nasazení prakticky vylučuje“ [Zeman 2002].
Bolševici stejně ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo [Peroutka].
Ruský imperiální poklad
Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918 dorazily dva československé prapory z pluku Jana z Husi společně s vojskem podplukovníka Vladimira Kappela, s oddílem Srbů, dohromady několik tisíc vojáků, a pokladu se zmocnily [Sládek, Z. 1965] Náčelník finanční správy československých vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již předtím hledali cesty jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k emisi československé měny [Sládek, Z. 1975] Velitelé Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec se vydali do Kazaně navzdory rozkazu svého nadřízeného Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře. Riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké [Weikert].
„Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagonů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. 1. 1920 ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. 3. 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci Rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko–československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích“ [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A Report, čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR [www.army/avis/are-port2005/ar5str.pdf]. Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků, není v předávacím protokolu uvedeno. Úryvek popisuje první ze dvou oficiálně zaznamenaných krádeží, která se stala v železniční stanici Tyrjeť asi 200 km před Irkutskem. Ve zprávě O pátrání po kolčakovském zlatě [O rozyske kolčakovskogo zolota] z roku 1995 se uvádí, že u daného vagonu měla přes noc službu ruská hlídka. Ztráta činila 780.000 zlatých rublů.
Druhá oficiálně zdokumentovaná krádež byla zjištěna u poslední Kolčakovy zásilky zlata do Vladivostoku, když u jednoho z vagonů byly viditelně porušené plomby. Komise zjistila, že v 26 bedničkách údajně se zlatem se nacházejí obyčejné cihly. Kde, kdy a kým bylo zlato vykradeno, se nezjistilo.
Carský poklad, přesněji řečeno něco mezi jeho třetinou a polovinou, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61.500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platinu, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných ruských bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze zřejmě i sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou ve vagonech. Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi stálého personálu, bylo tisknout 10.000 exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek]. V literárních pramenech se nalézají pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom nejsou), ale je velmi nápadné, že později, v Irkutsku, najednou nestačili před odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), takže si museli pronajmout další tři tiskárny ve městě včetně tiskárny cenin gubernie, což předtím nikdy neučinili. Jednali v časové tísni. Konstantin Sacharov potvrzuje, že tam tiskli ruské bankovky a těsně před svým odjezdem zabavili všechny stroje vhodné pro jejich tisk a vzali si je s sebou [Sakharow].
V Kazani do rukou Čechoslováků padla nejen část ruského imperiálního pokladu, nýbrž možná i poklad rumunský. Na podzim roku 1916 se Rumunsko, bojující na straně Dohody, vzhledem k hrozbě okupace německými vojsky rozhodlo svěřit zlatý poklad své národní banky, královské i církevní cennosti a drahé předměty z muzeí, dokumenty akademie a státního archivu i jmění soukromých osob Rusku. Byly toho dvě vlakové soupravy v dnešním ekvivalentu 38 miliard US $. Ví se jen, že byl evakuován společně s ruským carským pokladem, pak po něm stopy zcela mizí. Naposledy byl předmětem jednání na nejvyšší úrovni mezi Rumunskem a Ruskou federací v roce 2003 bez jakéhokoliv výsledku [Sirotkin].
Kazaň byla též ústředním skladištěm vojenského materiálu. Do rukou legií padly statisíce pušek, kulomety, revolvery, vše s náboji, desítky těžkých děl, přes sto lehkých děl, rychlopalná děla z USA ještě nevybalená, letadla schopná okamžitého startu včetně letounů ještě rozložených v transportních bednách, dále tisíce polních kuchyní, povozů, kompletní výstroj od bot až po kožešinové papachy, přikrývky, sedla, postroje, balíky nezpracovaných látek, auta stažená z front. K tomu mimo sklady bylo na kazaňském nádraží jedenáct plně naložených vlaků se střelivem a potravinami. V přístavu bylo připraveno třicet osobních parníků, více než stovka vlečných lodí plně naložených materiálem a k nim potřebný počet tažných lodí [Kavena]. Kolik z toho všeho Čechoslováci z Kazaně odvezli, není známo a to ani přibližně.
Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagonech [Weikert]. Jiné zdroje hovoří o 80 [Sychrava] nebo 100 vagonech [Sak]. Karel Kutlvašr a Josef Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR tentokrát překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Michail Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Alexandra Kolčaka. 8. 11. 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ.
Před Irkutskem došlo na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruským carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách československých vojsk, je havárie mimořádně podezřelá; vypadá jako zinscenovaná. Dokázat se to ovšem nedá. Oficiálně při ní zmizelo z porušených vagonů ze 124 bedniček se zlatem osm. To zřejmě neodpovídalo skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Carský poklad se dostal znovu pod československou kontrolu 24. 12. 1919, když se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu legií [Sládek, Z. 1975] Podle jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři, francouzský generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly ochranu Kolčakova vlaku [Motl]. Podle náčelníka štábu Kolčakovy ruské armády rozkradli Češi ještě před příjezdem vlaku s pokladem do Irkutsku, byť ho měli chránit, obsah celého jednoho vagonu plného zlatých pětirublových mincí. Přímo v Irkutsku přepadli Češi vlak generálmajora Leonida Skipetrova a zabavili 8,000.000 rublů ve zlatě [Sakharow, Stolešnikov].
Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska Robert Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly (podle pozdější Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR) tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 1925].
5143 beden a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagonech, některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu uloženém v archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR je napsáno „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 1925]. Celková hmotnost byla odhadnuta na 18 000 – 20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV Nova Na vlastní oči se uvádělo, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě tehdejších 800,000.000 US $ (o jiných drahých kovech a cennostech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali do rukou bolševiků zlato už jen za 210,000.000 US $.
Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz na opatření výzbroje a výstroje pro svou armádu od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody and Comp. ve výši 30,000.000 ¥ (japonských jenů) a asi 49,000.000 US $. Jiné zdroje udávají sumární částku 275,000.000 zlatých rublů, například [Grigorjev]. Za tím účelem posílal zlato vlakem do Vladivostoku a pak lodí. Ani ruští historikové se neshodnou, kolikrát tak učinil, počet zásilek kolísá mezi čtyřmi až sedmi. Ironií je, že Češi měli k dispozici jimi v Kazani zabavenou a zcela nevyužitou výstroj pro velkou armádu a přebytek zbraní. Nic z toho Kolčakovi nepřepustili. Poslední zásilku zlata poslala Kolčakova vláda dne 15. 5. 1919. Byla zadržena kozáckým generálem Grigorijem Semjonovem v Čitě ve východní Sibiři. Říkalo se, že je později Semjonovi zplnomocněnci převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo [Lodgman].
Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného interpelaci Rudolfa Lodgmana von Auen [Lodgman] se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní oči, Lodgman].
Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,500.000 US $, což Beneš popřel [Beneš 1925]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků, byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že z něho nic neodcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500,000.000 Kč. Ruští historikové Gak, Dvorjanov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30.563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651,532.117 rublů a 86 kopějek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Jiní autoři míní, že českoslovenští legionáři získali z ruského imperiálního pokladu celkem 63,050.000 zlatých rublů, v přepočtu 168,000.000 francouzských franků [Grigorjev]. František Šíp tvrdil, že Československo získalo přes čtyři tuny stříbra a osm tun zlata. Více o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu, případně rumunského, uvízlo za nehty Legiobance, československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, se zřejmě nedovíme.
Drancování Sibiře
Velení československých legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska, Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelskou organizaci, která vlastnila a řídila sibiřské doly, továrny, obchodoval se surovinami, nakupovala ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk, prostě vše, co se dalo zpeněžit mimo Rusko. Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V archivu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný československému vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].
V jednom z dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden lodí Sheridan z Vladivostoku do Terstu, ke kterému došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku, pod lůžky duševně chorých vojáků [Motl].
Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze – Legiobanky); dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „Ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagonů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi“ [Motl].
Dne 18. 11. 1918 (podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka československých legií, uváděná i pod názvy Banka československých legionářů, Legiobanka, Legionbanka, s kapitálem ve výši 18,000.000 francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,500.000 rublů kapitálu. Oněch 18,000.000 franků základního jmění byly údajně doplatky pro československé legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a brali žold ve francouzských francích [Sládek, Z. 1975]. Vojáci z doplatku neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu, Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše), měla ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v okolí trati transsibiřské magistrály (též za bankovky z ruského imperiálního pokladu, i nově natištěné ze štočků, za prodané zlato a podobně), v podstatě ale za babku, protože ruské firmy se bály rekvizice zboží ze strany československých legií. Centokomise s ním obchodovala po celém světě. Československému vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a podniky kolem transsibiřské magistrály včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto bylo tolik afiliací Legiobanky a Centrokomise po světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk činil 100,000.000 Kč.
Zboží se odesílalo z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich například odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Ferdinanda Peroutky [Peroutka] byly zakoupené čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly zakoupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagonech [Weikert, Sládek, Z. 1975]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím Britové, drancovaly na Sibiři privátní majetky, nakonec i majetek vlastního státu: „Mnoho vagonů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky, čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek, Z. 1975].
Finanční správa československých vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy, zejména invalidní fond, podle historika Zdeňka Sládka [Sládek, Z. 1975] to však nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka. Centrokomisi podléhaly i četné legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi např. i továrna na uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena likvidováním majetku československé armády na Rusi, najímala i lodě pro přepravu zboží a vojáků do ČSR, 12 jí pronajatých lodí s tonáží přes 100.000 tun přepravilo cca 10.000 československých legionářů na Rusi včetně jejich rodinných příslušníků a Němců z řad zajatců připadlých bydlištěm do ČSR a zpět z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla Centrokomise do ČSR zboží údajně za více než miliardu korun, do dalších zemí za několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům a organizacím pro repatriaci zajatců – Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému kříži v Ženevě [Medek].
Představu, jaké majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2,600.000 zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci Československé ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68,000.000 korun. [Sládek, Z. 1975].
Čechoslováci 7. 2. 1920 bezohledně vyměnili admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu, s revolučním výborem v Irkutsku za možnost odjezdu směrem Vladivostok, za Irkutskem byly tunely bolševiky preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920, se taktéž zavázali, že nikoho z Kolčakovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem nevezmou s sebou; ti se podél trati probíjeli na východ za velkých mrazů pěšky, českoslovenští legionáři na ně z vytopených vlaků plivali [Kalvoda 1995], a že odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel československých legií v Rusku, generál Maurice Janin, sice nedal pokyn k vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil [Kovtun]. Janin ale ručil za bezpečnost Kolčaka, takže po návratu do Francie v roce 1920 ho kvůli jeho vydání vyšetřovali, hrozilo mu soudní řízení. Postaven před soud nebyl, ale aféra ukončila jeho naděje na služební postup, byť v armádě zůstal [Jaksch]. Československé legie zamezily ruským jednotkám generála Vladimira Kappela (kterému později omrzly mu při ústupu na východ nohy a zemřel) se Sergejem Vojcechovským (ruský důstojník přidělený k československým legiím, rodilý Rus, pozdější československý generál, v roce 1945 zavlečený z ČSR do GULAGu, kde zmizel), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit Kolčaka.
Po odjezdu posledního československého vlaku směrem na východ předali bolševikům 18 vagonů s ruským imperiálním pokladem. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Alexandr Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čechosobaki!“ („Děkuji vám, čeští psi!“). Čechosobaki je jazyková hříčka, rýmující se pendant k termínu čechoslovaki (Čechoslováci) a znají jej Sibiřané a Rusové dodnes.
Československé vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagony stříbrných mincí, které dostalo od samarské vlády, podle náhledu historiků jako půjčku nebo jako zálohu na strážení carského pokladu, stříbro pocházelo z něj, a deset pytlů stříbrných mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42,000.000 Kč. V Rusku a i jinde Legiobanka také nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50,000.000. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře atd. atd. [Sládek, Z. 1975]. Kolik a čeho se vyvezlo do jiných států, není známo.
Aby si čtenář učinil představu o možném objemu přepravovaného zboží, uveďme, že československé legie na Sibiři měly k dispozici na 20.000 železničních vagonů s příslušným množstvím lokomotiv. Ve 260 vlacích bydleli [Sakharow].
Výše uvedené komodity jsou důkazem, že Legiobanka a její dceřiná Centrokomise pilně obchodovaly opravdu s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z prodeje dodaného zboží, neboť v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho vývoz. Ergo musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské oblasti nebo Kamčatky pro Československo po vzoru koupě Aljašky Spojenými státy [Weikert].
Pozoruhodné je, že ruští historici se nezmiňují o TECHOD, Centrokomisi a Legiobance, na druhé straně připisují československým legionářům tisíce mrtvol civilistů, vězňů a válečných zajatců. V době, kdy přes evropské části Ruska obsazené československými legiemi projížděly vlaky s válečnými zajatci, kteří se na základě míru uzavřeného s Ruskem vraceli domů, Češi údajně vlaky zastavovali, vytahovali je ven a vraždili. Zmiňuje se o tom vícero ruských historiků, ale konkrétnější údaje (kdy, kde, kolik, prameny) neuvádějí. Ruští autoři se také zmiňují o desítkách až stovkách mrtvol zbylých po loupeživých výpravách československých legií do okolí železniční magistrály, když se jim vlastníci zdráhali vydat, co po nich požadovali. Opět neuvádějí bližší údaje. V pojednáních ruských historiků se píše také o údajném využití primitivních plynových komor k zabíjení bolševiků Čechoslováky, což byly nádrže v říčních nákladních člunech, kam na dno mezi zajatce vhodili sloučeninu, ze které se uvolňoval chlor, a že Češi měli spadeno na maďarské válečné zajatce, které vyhledávali po okolních vesnicích. Kdo promluvil maďarsky, byl zastřelen. Bližší konkretizace opět chybí.
V Jenisejsku postříleli Češi za sympatie k bolševikům údajně 700 civilistů, desetinu obyvatel města; při potlačování povstání ve vojenském městečku poblíž Krasnojarsku zastřelily jednotky plukovníka Lva Prchaly bez soudu přes 500 osob; v Alexandrovské věznici v září 1919 Čechoslováci potlačili povstání vězňů palbou z kulometů a pušek, což si vyžádalo téměř 600 mrtvých [Dobrov].
Konstantin Sacharov popisuje incident v Chabarovsku, kde pod záštitou Červeného kříže vyhrával orchestr složený z českých Němců. Češi se jich zeptali: „Kdo se chce stát Čechem?“ A když se nikdo nepřihlásil, tak je přes protesty přítomných zástupců Červeného kříže postříleli a dobili bajonety. Sacharov také zmiňuje zprávu zástupců švýcarského Červeného kříže o zabití 18 maďarských zajatců v zajateckém táboře Vojennyj Gorodok československými legionáři a svědectví zástupce švédského Červeného kříže, že Češi zacházeli s německými válečnými zajatci úděsným způsobem porušujícím veškeré konvence nakládání se zajatci [Sakharow].
O tom, že se část z ruského carského pokladu dostala i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesená jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 ke studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, si určitě kladete a budete klást otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním, se to může zdát podivným v naší kruté době, jako vypočítavý vztah jedněch k druhým. Možná že mnohé z vás bude hryzat pomyšlení, že žijete z našich prostředků, které vám my, to jest česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu. Ale já jako člen vlády vás mohu ujistit, že vám nedáváme almužnu, nýbrž splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám sdělit, ale věřte mi, že když dostáváte naši pomoc, berete ji ze svého“ [Kazačja ispověď, Clementis]. Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze postavené mezi válkami.
Zdroje:
Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919
Beneš, Edvard: Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři. Tisk 5211/IV z 24. 08. 1925. http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm
Boj o směr vývoje československého státu. ČSAV, Praha 1965
Clementis, Svätoboj: Zlaté preklatie. www.prop.sk/zlate.htm
Dobrov, V. N.: Neizvěstnyj GULAG. In: noviny Duel, 23. 01. 2007
Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Mladá fronta, Praha 2006
Fučík, Josef: Doss Alto – mýtus a skutečnost. Československá legie na italské frontě 1918. Epocha, Praha 2014
Grigorjev, A.: Po sledam „zolotogo ešelona“. http://historyntagil.ru/5_3_33.htm
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990
John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914–1938. Baroko & Fox, Praha 1994
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kavena, Karel: Dějiny Dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. Výbor oslav dvacetiletého výročí trvání Dělostřeleckého pluku 1. Ed. Grégr a syn, Praha 1937
Kazačja ispověď. www.bigler.ru/forum/read.php?f=2&i=17474&t=17474&page=1
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Kvasnička, Ján: Československé légie v Rusku 1917–1920. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1963
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935. Torst, Praha 2005
Lazarevský, Vladimír: Rusko a československé znovuzrození. Praha 1927
Lodgman, Rudolf: Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi pro věci zahraniční o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři ze dne 04. 06. 1925. www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm
Masaryk a revoluční armáda. Masarykovy projevy k legiím a o legiích v zahraniční revoluci. Editor Jaroslav Papoušek. Čin, Praha 1922
Medek, Rudolf (ed.): Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Za svobodu, s. r. o., Praha 1929
Motl, Stanislav: Ukradli Češi ruské zlato? Reflex 43/2006, Praha
Na vlastní oči. TV NOVA, 28. 03. 2007
O rozyskje kolčakovkogo zolota. Spravka Archiva FSB, 1995, pěrjedana v Ekspěrtnyj sovět 18. 1. 1995 sekretariatom byvšego vice-premjera O. D. Davydova. In: Sirotkin, Vladljen: Zaruběžnyje klondajki Rosii. Eksmo, Moskva 2003
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Sak, Robert: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku (1914–1920). H&H, Jinočany 1996
Sakharow, Konstantin W.: Die tschechischen Legionen in Sibirien. Hendriock, Berlin 1932
Sirotkin, Vladljen: Zaruběžnyje klondajki Rosii. Eksmo, Moskva 2003
Sládek, Zdeněk: Ruský zlatý poklad v Československu? In: Slovanský přehled č. 3/1965
Sládek, Zdeněk: Evakuační akce československých vojsk v sovětském Rusku (1919–1920). In: Československo–sovětské vztahy IV. Univerzita Karlova, Praha 1975
Spahn, Martin; Sakharow, Konstantin W.: Die Wahrheit über die tschechische Legion im Weißen Sibirien. H. W. Hendriock, Berlin 1936
Stolešnikov, A. P.: Čechosobaki, ili pochožděnija bravych češskich soldat vo vremja Graždanskoj vojny. http://hedrook.vho.org/library/sobaki.htm
Sychrava, Lev: Duch legií. Památník odboje, Praha 1921
Weikert, Josef: Wie ein „Kuttelwascher“ und ein „Schuster“ einen Goldschatz erbeutet haben. In: Sudetenpost 4/2007, Linz 2007
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002