Goebbels krátce před svou smrtí o „nechutné vídeňské sebrance“

Za zradu a vyjednávání s Rudou armádou byli 7. dubna 
1945 pověšeni v severní části Vídně v ústí ulic 
Brněnská a Pražská tři povstalci: Biedermann, 
Huth a Raschke.

Včera si současní oficiální představitelé Rakouska na slavnostním aktu připomněli 70 let od uplynutí proklamace o „samostatnosti“ Rakouska, která byla vyhlášena 27. dubna 1945 v prostorách vídeňské radnice zástupci třech zakládajících politických stran tzv. „druhé republiky“ – sociálních demokratů, lidovců a komunistů. Prohlášení, jež přicházelo v době, kdy se na velké části území země ještě bojovalo, označilo anšlus z března 1938 za neplatný. A hned na druhý den se konstituovala tzv. provizorní státní vláda za předsednictví sociálního demokrata Karla Rennera, který si podmínky své vlády předem dojednal se Sověty. Založení „druhé republiky“ bylo zároveň startovním signálem pro proces, který dodnes výrazně poznamenal politicko-hospodářskou tváře země: hned po prvních zorganizovaných volbách do parlamentu se sociální demokraté a lidovci pustili do práce a systematicky si mezi sebe politicky organizovali a rozdělili politickou a hospodářskou správu země, jejíž podoba se ve značné podobě dochovala až dodnes.

Přímo se vnucuje porovnat postoje domácího obyvatelstva v závěrečných bojích mezi ozbrojenými německými jednotkami a Rudou armádou v Praze a ve Vídni. Skupina „rakouských odbojářů“ okolo majora Wehrmachtu Carla Szokolla chtěla předejít „zbytečnému prolévání krve“ a ničení města a pod krycím názvem „Operace Radetzky“ vypracovala plán předání města Sovětům. Szokoll vyslal 2. dubna 1945 šikovatele Ferdinanda Käse a svobodníka Johanna Reifa na jich od Vídně jako delegaci za Rudou armádou, jejíž představitelé s nimi domluvili dohodu: Američané a Britové přestanou s bombardováním a nebude přerušeno zásobování vodou a zato vídeňští povstalci budou vojáky Rudá armády podporovat světelnou signalizací. Povstalečtí vyslanci Rusům tvrdili, že se k nim přidá 1200 vojáků Wehrmachtu a 20.000 Vídeňanů. Povstalci měli obsadit v hlavním městě všechny mosty přes Dunaj a jeho přítoky, střežit je, zničit štáby německých vojsk, instituce NSDAP a policie ve městě, obsadit klíčové komunikace, sdělovací prostředky, hospodářské a obranné objekty.

Ale tento plán byl vlastními spolupracovníky vyzrazen. Tři vedoucí členové vojenského odboje (Karl Biedermann, Alfred Huth a Rudolf Raschke) byli pak 7. dubna popraveni pověšením na pouliční svítilny v severní části města v ústí ulic Pražská a Brněnská.

Zápisky Josepha Goebbelse z let 1932-33 vydalo 
nakladatelství guidemedia etc

Šestého dubna se sovětská vojska probila k jihozápadní a posléze i k jihovýchodní části Vídně a vzplanuly tam urputné boje, zatímco na západě města byl kladen poměrně malý odpor. Vojáci Wehrmachtu na ulicích postavili několik barikád, z nichž civilní obyvatelstvo mnohé zase odstranilo. Mnozí vojáci dezertovali a obyvatelstvo jim poskytlo civilní ošacení. K 10. dubnu se Wehrmacht a jednotky SS stahují přes kanál Dunaje do severovýchodní části města a boří za sebou mosty. Většina civilního obyvatelstva vyčkávala tyto dny raději v protileteckých krytech. Ruští vojáci prohledávali dům po domu a často od místních jenom slýchávali: „Tady žádní Němci nejsou.“

Joseph Goebbels pod vlivem zpráv z Vídně do svého deníku 9. dubna 1945 poznamenal: „Vídeňská předměstí z velké části odevzdávají zbraně ve prospěch Rudé armády. (...) To máme z takzvaného vídeňského humoru, který byl u nás v tisku a v rozhlase tak velmi proti mé vůli vždy hýčkán a veleben. Vůdce Vídeňany přeci odhadl správně. Představují nechutnou sebranku ze směsi mezi Poláky, Čechy, Židy a Němci. (...) Měli jsme je lépe držet pod kontrolou.“ Ve stejné době se ve městě nezdržoval už ani říšský místodržící Baldur von Schirach a Wehrmacht a SS měly pod kontrolou už jen několik málo městských okrsků.

Vojáci Rudé armády ale na druhé straně páchali mnohé zločiny na civilním obyvatelstvu – docházelo k rabování, vraždění a znásilňování. Boj o město pak skončil 13. dubna 1945. „Vídeň, stejně jako jiná města, se také stala dějištěm pouličních bojů; avšak jednání obyvatelstva a rovněž jednotlivých německých útvarů bojujících o město svědčilo spíše o snaze rychle ukončit boje a neklást dále odpor“, napsal po válce bývalý německý generál pěchoty Kurt von Tippelskirch. (-lb-)