Pochvala z Prahy následovala rychle. A také v Německu bylo mnoho uznání. To se přeci vůbec nesluší, aby se 70 let po vyhnání vytahoval tento starý příběh a dožadovalo se satisfakce za tehdy vytrpené bezpráví. Díváme se přeci do budoucna, říká se sudetským Němcům při každé příležitosti. Dívat se zpět do minulosti tito také smějí, ale pokud možno dle možností muzeálně zjasněným pohledem: Ano, nebyla to tenkrát žádná pěkná doba, ale dnes se nám přece všem daří dobře! A prosím nikdy nezapomínat na to, že sudetští Němci vlastně zaplatili pouze za zločiny nacistů, takže měli smůlu. Nějaké odškodnění? Kdo by chtěl být tak malicherný? Ne, krajanské sdružení v Mnichově už takové být nehce. Zato nyní své smýšlení o to víc rozšířilo hned do globálních měřítek, a sice, když si v nových stanovách stanovilo za úkol „odsuzovat porušení těchto práv, jako jsou genocida, vyhánění, etnické čistky, zločiny proti lidskosti, protiprávní vyvlastňování a diskriminaci, a tam, kde k nim dochází, usilovat o jejich nápravu na základě spravedlivého vyrovnání“. „Spravedlivé vyrovnání“ – do toho si lze vinterpretovat všechno. Samozřejmě i odškodnění a restituci. Ale pokud nebude vůle, tak třeba právě také ne. Kdo se vyhýbá jasnému způsobu vyjadřování, zvyšuje šance na sklízení potlesku. Kdyby se krajanské sdružení drželo svých požadavků pomocí obvyklé volby slov (jak tak mimochodem činí rakouské Sudetoněmecké krajanské sdružení), nebylo by žádné polaskání pro Bernda Posselta a spol.
Ale přesto hovořilo mnoho německých politiků v posledních týdnech neustále o nutnosti odškodňování za historické bezpráví. Zastupující předseda sociálních demokratů, Ralf Stegner, je například „toho názoru, že musíme vést diskusi o odškodnění“. Protože, jak odůvodňuje, „to patří ke způsobu zacházení s našimi vlastními dějinami. Jsem proti debatám o tlusté čáře. Existují ještě po desetiletích otázky mezinárodního práva, které je třeba řešit.“ I jeho stranická kolegyně Gesine Schwanová, která se dvakrát (v letech 2004 a 2009) neúspěšně pokoušela uspět ve volbách do funkce spolkového prezidenta, je pevného přesvědčení, že „bychom se měli obětem a jejich rodinným příslušníkům finančně přiblížit“.
Usilují oba snad o čestné členství ve Witikobundu?
Samozřejmě že ne. Vždyť tu nejde o odškodnění německých obětí, nýbrž o odškodnění, které má Německo platit Řekům. Takže svět je zase v pořádku. A tu se přirozeně může ještě přidat vedoucí poslanecké frakce strany Zelených, Anton Hofreiter. Ten doporučoval spolkové vládě, aby „vyhledávala s Řeckem rozhovory o zpracování německých zločinů v Řecku a nějakém smírném řešení.“
Ano, tak to prostě chodí. Když sudetští Němci – mezi kterými se mimochodem dnes nachází mnoho sociálních demokratů, dávno zapomenutých německou SPD a rakouskou SPÖ – urgují odškodnění za poválečné zločiny, tak se to odbývá jako věčně včerejší lamentování. A politika to, až na několik prázdných frází, zdaleka ignoruje. Podle motta, že po 70 letech s tím konečně musí být skoncováno. Ale když je Německo konfrontováno s požadavky vyplývajícími z doby nacismu, najdou se vždycky známí zástupci lidu, kteří tyto požadavky přesto považují za legitimní.
V tom je kancléřka Merkelová alespoň důsledná: Ta materiální požadavky vyhnanců nepodporuje, ale odmítá také ty z Atén.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 9. dubna 2015.