Realizace propagace "evropského socialismu" Wernera Daitze v roce 1944
Lukáš Beer
 |
| Propagování evropské myšlenky ze strany Wernera Daitze se nezrodilo jako neautentický, taktický prostředek čistě povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných evropských rezerv k zapojení do boje proti „amerikanismu“ a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor. |
V červnu 1944 zasílá Daitz říšskému vedoucímu Rosenbergovi exemplář Evropské charty, jež byla měsíc předtím vytištěna v Holandsku. V přiloženém dopise Daitz se zadostiučiněním konstatoval: „Jak se dozvídám, má ministerstvo propagandy o práci zájem a chce zorganizovat další vydání v několika jazycích. Také ve Francii se vydá francouzským nakladatelstvím zvláštní vydání, stejně tak i v Dánsku. Mimo to je první vydání v množství 50 až 60 tisíc exemplářů již rozebráno. Připravuje se druhé vydání, o které má kromě Wehrmachtu zájem také několik stranických organizací.“
Daitz se v minulosti těšil podpoře a pochopení ze strany Rosenberga. „Vy, říšský vedoucí, jste byl jedním z mála, kteří už předem rozpoznali evropský aspekt nacionálního socialismu a podle toho chtěli také uspořádat politiku nacionálního socialismu jak uvnitř [Říše], tak i navenek“, děkoval Daitz ve svém dopise z 1. června 1944 Rosenbergovi a připomněl známý fakt, že to byl on sám, Daitz, který zpočátku propagoval „spolupráci evropských národů v evropském hospodářském velkoprostoru“: „Mnou pojaté a jinými vysmívané evropské velkoprostorové hospodářství ... bylo vědomým zavedením evropské hospodářské revoluce, aby se alespoň v této oblasti uplatnil zákon znovuzrození evropského společenství.“ Daitz Rosenberga chválil za to, že jeho „Zahraničněpolitický úřad“ byl jedinou institucí, která prováděla na rozdíl od říšského ministerstva zahraničí „skutečnou nacionálněsocialistickou zahraniční politiku“, a poprosil jej, aby jeden exemplář Evropské charty předložil za účelem seznámení se s obsahem i Adolfu Hitlerovi. Rosenberg se o tomto úmyslu předtím zmínil, když mu byl předložen připravovaný text Evropské charty ke korektuře – zda tak ale nakonec učinil, nelze již zjistit.
Trvalo ale pouze několik dní, než se Werner Daitz od svého vydavatele dozvěděl, že Vrchní velení Branné moci, oddělení vnitro (OKW Inland), které začátkem roku objednalo 10.000 výtisků Evropské charty, se nakonec rozhodlo, že výtisky skartuje. Přes veškeré zdvořilé intervence nebyla Daitzovi dána odpověď na otázku, které konkrétní důvody vedly ke zrušení původně plánované distribuce. Daitz také vyjádřil nepochopení nad tím, proč padlo rozhodnutí výtisky skartovat, místo aby byly nabídnuty zpět vydavatelství, které je mohlo využít jinak. „O duchovní hodnotě [Evropské charty] mohou existovat různé názory. Ale každopádně by existovalo mnoho možností zužitkování této publikace, považované za nedostačující nebo neaktuální, v rámci stranických dílčích organizací. Každopádně by ji okamžitě převzaly SS nebo jiné formace“, vyjadřoval Daitz své znepokojení v dopise osobnímu referentovi Rosenberga z 10. června 1944. Byl přesvědčen o tom, že zájem důstojníků ve válčených školách o jeho spisy je „velmi velký“: „Po každé přednášce se kolem mne hromadí lidé, kteří mně žádají, abych jim řekl, kde si mohou obstarat mé publikace. Oněch 10.000 kusů by bylo během nejkratší doby rozebráno už jen díky soukromým objednávkám důstojníků.“
Později se zjistilo, že distribuci Evropské charty v červnu 1944 stoplo OKW, oddělení „nacionálně socialistický vedoucí štáb“, ovšem bez udání důvodu. Na adresu Daitze byla pouze vyslovena kritika, že často agituje svévolně a bez domluvy s úřadem pro školení Wehrmachtu. Ten sám tuto kritiku odmítl a konstatoval ve vztahu ke své osobě, že „revoluční lidé se zřejmě nehodí do úřadů. Jsou rodilými hledači stezek a vyzvědači, a proto vždy zůstávají osamocenými bojovníky“. Za jediného přípustného cenzora svých myšlenek považoval Rosenberga: „Protože se mé práce většinou pohybují po nevyjetých myšlenkových kolejích, ale mnohokrát se jedná o myšlenky nové, v důsledku dalšího vývoje našeho nacionálněsocialistického světonázoru (který, doufejme, ještě není hotov a ukončen), existuje pro má díla ve skutečnosti pouze jeden cenzor, totiž říšský vedoucí.“
O poslání politika: „Imperialistický život je nezdravý život“
Daitz svou Evropskou chartu obhajoval: „Snažil jsem se ve své publikaci o tři věci. Zaprvé: pokusil jsem se pozvednout politiku do postavení přírodní vědy a lékařského umění tím, že jsem doposud údajně svobodnou, ve skutečnosti ale machiavellisticky svévolnou politickou vůli spoutal s vědomou realizací jednoho přírodního zákona – zákona autarkie. Neboť on sám garantuje zdraví, tj. maximální možnost rozvoje, produktivitu a bojeschopnost nejen každé jednotlivé bytosti, nýbrž také oněch tří přirozených společenství: dílčí rodiny, národní rodiny a rodiny národů, ve kterých spočívá veškerý politický, hospodářský, kulturní a sociální řád tohoto světa. Zdravý život je možný teprve tehdy, když se každý jednotlivec, stejně jako každé přirozené společenství, řídí zákonem autarkie: v první řadě žije z vlastního prostoru a z vlastní síly, vede tedy neimperialistický život. Imperialistický život je nezdravý život jak pro jednotlivce, tak i pro společenství. A stejně jako člověk-jednotlivec disponuje ,svobodou‘ v tom, že může vést nezdravý život, ale pouze za cenu zániku nebo proměny v důsledku krizových projevů, disponuje i národní rodina nebo rodina národů zřejmě také svobodou v tom, že může vést nějakou dobu nezdravý, imperialistický život. Ale pak se musí v důsledku krizových projevů buď vrátit k autarkickému životu, nebo musí zaniknout. Zde může politik hrát úlohu dobrého lékaře, který s viditelnými prostředky: skalpelem neboli revolučními myšlenkami – může navodit asi 10 procent hojícího procesu, znovuzrození národní rodiny a rodiny národů, zatímco 90 procent musejí vykonat neviditelné samoléčivé síly. To neviditelné je vždy tím nejmocnějším. A víra velkého politika musí spočívat právě v tom, že v této neviditelné části života nevládne náhoda nebo chaos, nýbrž stejně jako v té viditelné části života vládne nezlomná spravedlnost a zákonitost.“ Zákon pospolitosti není podle Daitze ničím jiným, než zákon autarkie přenesený z roviny jednotlivce do roviny pospolitosti. Politika srovnával k chemikovi, který také jen sleduje určité zákonitosti prvků vázat se a musí se podle těchto zákonitostí řídit, pokud chce dosáhnout nějakého spojení či efektu.
„Evropský socialismus“: Kritika národních egoismů
Ve své další stati ze září 1944, nazvané Zásady evropského socialismu, Werner Daitz v mnohém opakuje to, co již publikoval v Evropské chartě. Zdůraznil zde o všem navíc, že „národní socialismus“ (völkischer Sozialismus) v rámci jednotlivých evropských národů není možné trvale udržet bez „evropského socialismu, tj. bez sociálního chování evropských národů mezi sebou“. Už ve svém starším článku pro nacionálněsocialistický měsíčník Nationalsozialistische Monatshefte z roku 1943 napsal, že zákon pospolitosti musí platit také mezi jednotlivými „národními socialismy“ mezi sebou a že toto nelze zrealizovat bez nadstavby v podobě „evropského socialismu“.
Daitz chválil Rosenbergův úřad za to, že pouze ten „prováděl skutečnou zahraniční politiku a zdůrazňoval evropský aspekt nacionálního socialismu“. A to na rozdíl od fašismu, falangismu, Quislingova hnutí, Mussertova hnutí a dalších, které až do začátku války nerozvíjely evropský aspekt. „Tyto všechny směry se chápaly vždy jen jako nacionální a národní hnutí obnovy a odporu svých národů bez evropských závazků a domnívaly se, že mohou své národní a nacionální revoluce bránit samy, namísto v rámci evropského společenství“, napsal Daitz na podzim roku 1944 a poukázal na to, že aktuální válečná situace těmto hnutím dává dobré ponaučení.
Zajímavé jsou Daitzovy poznámky na adresu fašismu. „Egoistický charakter“ jednotlivých „národně-revolučních“ hnutí označuje za nesprávný a připomíná fašistické motto, že fašismus není žádným exportním zbožím. „To bylo přirozeně svým způsobem správně“, napsal Daitz, a dodal: „Každý národ Evropy musí a může evropskou obnovu uskutečnit pouze svým životním stylem, odpovídajícím vlastnímu druhu, a musí za účelem evropské obnovy najít vlastní formy národního života. Ale ty v principu zůstanou vždy stejné. Toto rozpoznat je právě charakterem celoevropské revoluce a její mravní povinností; k tomu ale bohužel jednotlivé národy Evropy nebyly ve svých hnutích obrody vychovávány. Projevily se sice vzájemné sympatie, ale neobjevily se žádné společné mravní závazky a nutnosti soudržnosti v evropském smyslu. To vyvolala až nynější válka. A tak se prosadila částečně nesprávná výchova jednotlivých evropských národů, protože jejich hnutí obrody právě neviděla Evropu. Z toho vzniklo mnoho zahraničněpolitických chyb posledních 15 let, také u nás, v okupovaných územích.“ Pouze sociální chování evropských národů mezi sebou – upřednostnění evropského obecného blaha před přehnaným egoismem jednotlivých národů – může zajistit budoucnost každého jednotlivého evropského národa.
„Pouze na základě evropského socialismu, přirozeného spolužití evropských národů (místo dosavadního života vedle sebe nebo dokonce proti sobě) dokáže Evropa vyvíjet životaschopný, druhově vlastní, neimperialistický evropský světonázor a kulturu, které nebudou vykořisťovat ani směrem dovnitř, ani navenek“, píše Daitz v ve stati Zásady evropského socialismu. V tomto „evropském socialismu“ se uplatňují tři zákony:
Zákon polarity jako zákon struktury přirozeného socialistického společenství. V každém ze zmíněných tří základních řádů (jednotlivá, tj. biologická rodina, národní rodina a rodina národů) existují vzájemné vztahy mezi jednotlivými členy a společenstvím. Například člověk jednotlivec se v rozvoji své osobnosti váže na disciplínu a řád své rodiny, ale na druhé straně toto společenství nesmí své členy svazovat natolik, že by přišli o svou individualitu a možnost rozvoje. Protože síla rodiny spočívá v síle a rozvoji svých jednotlivých členů a síla jednotlivce zase v síle a rozvoji rodiny. Toto plodné vzájemné napětí a doplňování mezi jednotlivcem a jeho společenstvím je zákonem mravního společenství, neboli rodiny: obecné blaho má přednost před přehnaným egoismem, který by mohl společenství poškodit, nebo jej dokonce rozbít. „Tímto způsobem se uskutečňuje prazákon polarity, která je tajemstvím všeho života a jeho plodnosti, také v zákoně společenství, totiž v tvůrčím napětí a doplňování se mezi jednotlivcem a jeho společenstvím. Tento zákon ale nevládne pouze v rámci biologické rodiny, národní rodiny a rodiny národů, nýbrž také určuje vztah těchto tří mezi sebou. Protože národní rodina je silná pouze tehdy, když jsou silní její jednotliví národní soukmenovci a jejich rodiny, a rodina národů zase pouze tehdy, když jsou silné jednotlivé národní rodiny...“
Podle Daitze existuje ještě druhý zákon, zákon autarkie, kterým se řídí život socialistického společenství. „Protože příroda připustí natrvalo ustálenou existenci důstojnou života pouze těm životním řádům, které dokáží v první řadě žít z vlastního prostoru a z vlastní síly. Naproti tomu všechny životní řády, jež se domnívají, že mohou žít z cizí síly a z cizího prostoru, tedy vykořisťovatelsky, imperialisticky, podvodně nebo z blahovůle jiných, budou přírodou dříve nebo později opět vymazány jako nehodné života.“
Za „autarkní postoj“ považoval Daitz „nejen nevměšování se do cizích životních prostorů a veškerá rezignace na vykořisťování“, nýbrž také „nevykořisťování a nezbavování práv v rámci vlastního společenství“. Z těchto tří zákonů – základního zákona společenství, zákona polarity a zákona autarkie – vyplývají základní práva a povinnosti jednotlivých lidí. Hodnota člověka a jeho svéráz stejně jako jeho iniciativa v politické, hospodářské a kulturní oblasti „nesmějí být zarovnávány přehnaným, nivelujícím zatříděním, které z něj nechá vzniknout buď člověka jednoty jako v USA nebo masového člověka jako v SSSR. Jednotlivec jako osobnost nesmí být myslitelný bez svobody, ale tato svoboda nalézá své přirozené hranice v obecném blahu, v životním právu společenství. A v tom spočívá překonání liberalismu se svou myšlenou nevázané svobody a překonání bolševismu, který myšlenku osobnosti vůbec prakticky popírá.“ Důležitá je i Daitzova zásada, že „žádný národ a žádná rodina národů nemůže“ tyto zákony a nároky „uplatňovat pouze pro sebe, aniž by zároveň toto právo nepřiznávala jiným národům a rodinám národů“.
Werner Daitz dramaticky apeluje na Alfreda Rosenberga
Na podzim roku 1944 byla otázka „evropské propagandy“ diskutována na říšském ministerstvu propagandy, oddělení pro zahraničí, a sice na podkladě Daitzovy Evropské charty. Zástupce vedoucího oddělení, ministerský rada dr. Maehlicke prohlásil, že jeho oddělení Daitzovy myšlenky v plném rozsahu uznává jako základ slibné evropské propagandy a z toho důvodu inicioval přeložení Evropské charty do téměř všech evropských jazyků. Dále oznámil, že oddělení „zahraničí“ hodlá působit na oddělení „rozhlas“, „německý tisk“ (říšský tiskový šéf dr. Dietrich), „časopisecký tisk“ a „zahraniční tisk“, aby se řídily Daitzovou koncepcí evropské propagandy. Jako předpoklad realizace těchto plánů byl ovšem nutný souhlas říšského ministra dr. Goebbelse.
Dne 27. září 1944 píše Werner Daitz ve svém dopise Alfredu Rosenbergovi, že aktuální válečná situace je tím pravým „okamžikem, kdy Německo se svou skutečno evropskou politikou může vůbec začít“. Daitz odmítal zapojení ministerstva zahraničí: „Musíme to dělat stejně jako strana v době boje: řečněním a tiskem!“ K tomu prý není potřeba aktivita velvyslanců a vyslanců. Žádal Rosenberga, aby využil zahraničních novinářů, zástupců hnutí obrody z jednotlivých zemí, kteří se nacházejí v Německu. Nabízel k dispozici svůj „Europa Institut“ v Drážďanech, kde by se mohly konat přednášky a porady. „Tento návrh jsem předložil již také ministerstvu propagandy“, psal Daitz. „Byl tam přijat se zájmem a potleskem.“ Odvolával se také na to, že zná „téměř všechny nacionálně-revoluční aktivisty západní a severní Evropy“ a je ochoten vypracovat konkrétní plán. „Teď bije hodina zrození nové Evropy! Je Vaším úkolem, říšský vedoucí, abyste začal s aktivní, světonázorem podloženou evropskou politikou! Pouze tím můžete bránit a zachránit světonázor nacionálního socialismu! Nacionálněsocialistický světonázor nemůže nikdy zůstat existovat jako izolovaný ostrov v Evropě, nýbrž má oprávnění na existenci pouze jako jádro nového evropského světonázoru, který musí být každým jednotlivým národem Evropy zpracován a protrpěn podobným způsobem, jak jsme jej museli zpracovat a protrpět i my... Proto Vás naléhavě žádám, abyste si můj návrh co nejdříve rozmyslel a podal k němu stanovisko. Nemáte nejen odpovědnost za Německo, nýbrž také za Evropu! Nyní je hodina našeho osvědčení! Osud nyní nemilosrdně dělí zrno od plev!“
V polovině října 1944 Daitz referoval, že jeho pokusy směřovat národní aktivisty jednotlivých zemí k evropské myšlence mají úspěch. Plánovalo se vytištění dalších 50.000 exemplářů Evropské charty pro Wehrmacht. Alfred Rosenberg přislíbil účast na jednání v „Europa Institutu“ v Drážďanech začátkem listopadu 1944. V župě Sudety se mělo konat setkání 20-30 zahraničních novinářů, kteří měli být obeznámeni o dalších aktivitách.
V polovině prosince 1944 žádal Daitz Rosenberga o další podporu, a sice vytisknutí dalších 30.000 exemplářů Evropské charty. Daitz dále předložil návrh, aby jeho Europa Institut byl přebudován v „Evropskou akademii“.
Zdroj:
Werner Daitz Die Europa-Charta und andere Dokumente zum Europagedanken. Vydal Gerd Simon, Tübingen 2009
Pokračování ZDE