Reakce česko-židovského exilu v Londýně a Moskvě na působení Kuratoria pro výchovu mládeže v letech 1942-1945

Zamlčovaná kapitola české historie 
Lukáš Beer 

Generální referent Kuratoria pro výchovu mládeže, František Teuner 
(uprostřed) sleduje s německými hosty vystoupení české mládeže na Strahovském 
stadionu. Vlevo na snímku vedoucí funkcionář pražské centrály Hitlerovy
mládeže, HJ-Gebietsführer Fritz Knoop (vyvrcholení "Týdne české mládeže" 
na Strahově v červenci 1944). Foto: archiv autora

Česko-židovský exil v Londýně a v Moskvě sledoval postupnou výstavbu českého Kuratoria pro výchovu mládeže a jeho narůstající prezentování se české veřejnosti v Protektorátu ne bezdůvodně s určitým znepokojením. Důvody těchto obav byly dva. Nejmladší ročníky české mládeže (v polovině roku 1944 bylo do Kuratoria soustředěno půl miliónu českých chlapců a děvčat ve věku 10-18 let, což byla přibližně polovina protektorátní mládeže v tomto věkovém rozmezí) byly vystaveny převýchově ve smyslu nacionálněsocialistické ideologie a výchovy k „říšskému nacionalismu“. Zde několik konkrétních projektů (například „Knihovna pro mládež“, letní zotavovací tábory či „kroužky Správného kluka“ pro nejmladší členstvo) během krátké doby své existence ukázalo, že i za složitých poměrů uprostřed války a ve všeobecné atmosféře, kdy většina české veřejnosti nejpozději od jara nebo poloviny roku 1943 nevěřila v německé vítězství, bylo během poměrně krátké doby možno vidět určitý pokrok ve smyslu cílů, které sledovalo vedení Kuratoria mládeže za podpory Říšského vedení mládeže a německého státního ministerstva v Praze. Ukázalo se, že jsou to právě nejmladší ročníky členstva Kuratoria, které bylo možné nejsnáze ovlivnit. Tyto postřehy lze také z historických pramenů možno doložit.

Druhým důvodem pro znepokojení zejména londýnské „exilové vlády“ z činnosti Kuratoria musí být logicky tato skutečnost: Rozhodnutí k provedení atentátu na Reinharda Heydricha padlo jak známo pod nepříjemným dojmem, který měl londýnský exil z předhazování výtky na jeho adresu ze strany Spojenců, že Češi příliš málo přispívají k protiněmeckému odboji. Pro Edvarda Beneše byla akce spáchání atentátu v květnu 1942 velkým úspěchem, protože dodal reputaci „exilové vládě“, poté, co se světová veřejnost dozvěděla o krvavé „odvetné akci“ Němců v Lidicích a popravách „heydrichiády“ (nikoliv v důsledku spáchání atentátu samotného, jak sugeruje valná část českých historiků). V důsledku toho změnila britská vláda názor na Mnichovskou dohodu a Beneš postupně mohl získávat sympatie pro myšlenku vysídlení německého obyvatelstva. Je přirozené, že česko-židovský exil v Londýně nemohl s klidem vnímat skutečnost, že pouhý rok po atentátu na zastupujícího říšského protektora a po heydrichiádě pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže masové akce – a zejména pak v září 1943 „Dny české mládeže“ v Praze –, které dobrovolně vyhledávaly desetitisíce českých diváků. Tím spíš, že tyto akce byly vedením Kuratoria následně patřičně propagandisticky využívány. Jinak velmi kritické zprávy německého Sicherheitsdienstu, stejně jako interní hlášení stranického spojovacího úřadu NSDAP v Praze a pražské vedení Hitlerovy mládeže hlásily shodně, že „Dny české mládeže“ byly pro Kuratorium „úspěchem“ a znamenaly „průlom“ v dosavadním odmítání Kuratoria ze strany české veřejnosti. (Všechny tyto historické prameny jsou uvedeny a podrobně citovány v knize Hitlerovi Češi.) Jak asi působily na exil scény, kdy se 12. září 1943 na Strahovský stadion dostavilo více než 60.000 diváků, a to přes jasné výzvy z Londýna, aby Češi akce Kuratoria bojkotovali?

Knihu Hitlerovi Češi lze zakoupit ZDE

Tyto scény, a mnohé jiné další, nemohly na londýnský exil působit příjemně, protože mohly u Spojenců budit přinejmenším rozpačitý dojem. Z českého vysílání BBC lze snadno dovodit, že Benešova propaganda ohledně potírání Kuratoria pro výchovu mládeže spoléhala počínaje na bagatelizaci těchto jevů až po přímé překrucování toho, co se v Protektorátu odehrávalo. To ostatně zapadá do dezinformační strategie Edvarda Beneše, který – jak už připomíná publicista Tomáš Krystlík – používal například k překonání námitek anglo-americké veřejnosti proti vyhánění Němců přemrštěné počty českých obětí německé okupace. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin Beneš například tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným“.

Jak si propaganda londýnského rozhlasového vysílání v češtině uměla poradit konkrétně s tím, co se v uprostřed září 1943 odehrávalo na pražských ulicích, dokazuje vysílání BBC z 6. října 1943, o kterém se podrobně píše v knize Hitlerovi Češi. Redaktoři vysílání zcela naruby obrátili článek německého listu Nationalzeitung, vycházejícího v Essenu (list už od roku 1930 vydávala NSDAP), který vyšel týden po Dnech české mládeže v Praze. V německých novinách se psalo, že české obyvatelstvo nevyslechlo výzvy k bojkotu akce Kuratoria a na Strahovský stadion se dostavilo více než šedesát tisíc lidí, kteří se „svou účastí přihlásili k německo-české spolupráci“. V českém vysílání BBC byl však tento článek z německých stranických novin „ocitován“ tak, že z něj vyznělo, že „šeptané propagandě se podařilo z akce vytvořit mocnou manifestaci proti Říši“. Je zřejmé, že Londýn měl potíže s tím, že se v těchto dnech pod vlajkami s hákovými kříži zpívaly na ulicích Prahy české národní písně a české dívky předváděly na Strahovském stadionu české národní tance před tleskajícími funkcionáři Hitlerovy mládeže na čestné tribuně.

Svou jasně formulovanou výzvu k bojkotu Kuratoria adresoval české mládeži v Protektorátu koncem srpna 1942 ve vysílání BBC Prokop Drtina: „Teď je na mladých, aby ukázali, co dovedou... Žádné zvedání rukou, žádné zneucťující projevy, žádný Hácha, žádná Kuratoria pro výchovu mládeže ani spílání Benešovi vám nepomohou! Pomoci vám může váš odhodlaný odpor a na jeho konci naše vítězství!“ Podobně reagovalo na podzim roku 1942 na účast „české delegace Velkoněmecké říše“, vedené Františkem Teunerem, na vídeňském Evropském kongresu mládeže i moskevské vysílání v češtině: „Hitler svádí boj o mládež vazalských a okupovaných zemí Evropy. Svádí boj také o českou a slovenskou mládež, a proto se celá záležitost dotýká přímo našich národů. Uvědomte si, že Hitler a jeho režim musí být zničen, má-li být zachráněna budoucnost národa, jeho mládež.“ Židovský publicista Jaroslav Stránský ve vysílání z Londýna ve svých „Hovorech k domovu“ v reakci na slavnostní akt Kuratoria v březnu 1943 ve Slaném nabádal zase české rodiče: „Nezapomínejte ani na chvíli, že tyto děti jsou oběti... Od Moravcových pověřenců všichni, kdo byli svedeni, se odvrátí a toho útěku se dočkáte ... jen když se nebudeme bát, jen když se nevyhneme boji, zůstanou naše děti naše a budou zase naše, naše vlast.“

Jiří Hronek. 
Foto: Databazeknih.cz

Budoucí šéfredaktor zpravodajského vysílání poválečného českého rozhlasu Jiří Hronek (1905-1987; vlastním jménem Jiří Langstein) napsal v lednu 1944 pro exilový týdeník Nové Československo, jehož byl spoluvydavatelem, pozoruhodně otevřený článek o aktivitách Kuratoria pro výchovu mládeže v Protektorátu, z nějž je velmi dobře patrná obava londýnského exilu z toho, do jaké míry se Kuratoriu podaří ideologicky ovlivnit českou mládež. Hronek působil před válkou mj. jako redaktor zpravodajské agentury Central European Radio a v letech 1936-1938 jako dopisovatel Melantrichu ve Vídni. V roce 1938 jej Melantrich vyslal do Paříže, odkud se v roce 1939 již jako zkušený novinář a zahraniční dopisovatel dostal do Londýna, kde mu Hubert Ripka pomohl do redakce probenešovského časopisu Čechoslovák. Za války pracoval na ministerstvu zahraničních věcí „exilové vlády v Londýně“, kde byl spolupracovníkem českého vysílání BBC.

V článku, který 29. ledna 1944 vyšel v týdeníku Nové Československo pod příznačným názvem „Česká mládež v ohrožení“ (celé znění článku lze nalézt v knize Hitlerovi Češi), se Hronek pohoršuje nad akcí Knihovna pro mládež, která zlákala desetitisíce českých kluků a která oslavovala německé vojáky. Autor v článku varuje: „Domnívám se, že musíme na otázku české mládeže nahlížet přímo a bez jakýchkoliv brýlí propagandy... Němci přenechali přeškolení české mládeže Moravcovi a českým institucím. To byl velmi šikovný taktický tah, i když v sobě z německého hlediska skrývá určité nevýhody, protože ne všude pracuje kuratorium v duchu hákového kříže. Tyto nevýhody jsou ale vyvažovány tím, že Němci by nemohli nikoho oklamat o podstatě jejich výchovy, zatímco Moravcovo kuratorium toto může a také činí. Představuje se mladé veřejnosti v národním a vlasteneckém hávu a Němci absolutně nic nemají proti tomu, aby se povoloval folklór a rozvoj kulturní činnosti, když je přitom ve hře nacistická propaganda... Ať je tomu jak chce, musíme si být vědomi toho, že česká mládež prodělává nejintensivnější propagandu, jakou zatím poznala. Všechny její viditelné výsledky a část neviditelných výsledků budou při prvním útoku osvobozeného národa smeteny pryč. To ale nebude dostatečné. Bude nutné odstranit také ty nejdrobnější zbytky, které by nacistická výchova mohla v mladých myslích ještě zanechat, bude třeba učinit opatření, aby mládež po vystřízlivění z prvního opojení z nově získané svobody opět nepropadala skepsi, jak jsme toho byli často svědky za první republiky.“ Hronek ale ve svém obsáhlém článku uvedl konkrétně několik příkladů působení Kuratoria, kterými by se po válce mohla inspirovat i cílená výchova mládeže k demokratickým ideálům. Článku si povšimlo státní ministerstvo Karla Hermanna Franka a nechalo si jej přeložit do němčiny. Na podzim 1944 článek na titulní stránce z velké části, ale ne celý, převzal časopis Zteč, vydávaný Kuratoriem, který jej prezentoval jako „uznání práce Kuratoria emigrantským listem“.

Není bez zajímavosti, že Hronek se bezprostředně po válce zapojil to činnosti v pražském rozhlase. Když 11. května 1945 končilo vysílání z Londýna, za všechny redaktory se s posluchači loučil právě Jiří Hronek. Do Československého rozhlasu jej přivedl počátkem června 1945 generální ředitel rozhlasu, komunista Bohuslav Laštovička, se kterým se Hronek seznámil v exilu v Londýně. Laštovička také u ministra informaci prosadil jeho jmenování do funkce šéfredaktora tvořícího se rozhlasového zpravodajství. Po únoru 1948 byl Jiří Hronek jmenován generálním ředitelem informační kanceláře Ministerstva informací Praha. Později v 50. letech působil jako redaktor deníku Práce a v roce 1964 zastával funkci šéfredaktora ČTK.

Všeobecně se neví, že Kuratoriu pro výchovu mládeže bylo umožněno vysílat krátké relace v českém jazyce pro české krajany v zahraničí – nebyli tím ale míněni čeští dělníci totálně nasazení v Říši, nýbrž například Češi ve Spojených státech. K posluchačům promlouval do zahraničí funkcionář Kuratoria Mirko Potužník. Ale o tom zase někdy jindy.

Prameny:

Lukáš Beer: Hitlerovi Češi, guidemedia etc, Brno 2014
Eva Ješurová: Před 100 lety se narodil zakladatel rozhlasového zpravodajství. In: Svět rozhlasu 12/2014

Čtete také: Reakce Čechů na "italskou zradu" ze září 1943