Československý stát se rozbil sám, říkají pamětníci v novém slovenském dokumentu „Garda“

Uvedení slovenského dokumentárního filmu o Hlinkově gardě budí emoce 

Hlavní velitel Hlinkových gard, Alexander Mach, byl mezi lidmi na 
Slovensku pro svou "lidovost" velmi oblíbený. 
Foto: screenshot z filmu "Garda" / Youtube / RTVS

Diskuse o Slovenské republice let 1939-1945 často vytváří emoce, které i v současnosti dokáží polarizovat slovenskou společnost a deformovat pokusy o otevřenou diskusi, vztahující se k tomuto období. Především často tématizované protižidovské represálie během války „dodnes vrhají stín na každý aspekt života v Slovenském státě a často nechtěně určují směr interpretací tohoto období, které je už od konce Druhé světové války vystavené kriminalizaci“, říká se v úvodu nového celovečerního dokumentárního filmu „Garda“ režiséra Ivana Ostrochovského, jenž byl před několika dny odvysílán slovenskou televizí RTVS. Okolo 200.000 Slováků bylo členy Hlinkových gard, které jsou díky své činnosti zpětně vnímány jako nositelka všech negativních jevů, spojovaných se Slovenským státem. Pokud si uvědomíme, že tehdejší Slovensko mělo něco přes dva milióny obyvatel, je jasné, jaká velká část Slováků si z těch či oněch důvodů našla cestu k členství v HG.

Tvůrci filmu uvádějí, že chtěli zachytit historii Hlinkovy gardy metodou orální historie, přičemž se v pořadu ke slovu dostávají i vzpomínky nejmladších členů organizace. „Garda ve vzpomínkách přímých účastníků přestává být statickou a černobílou politickou tezí a mění se na součet jednotlivých lidských příběhů, tak odlišných, jak jen lidské bytosti mohou být“, popisuje dokument na svých stránkách RTVS.

Pořad se úvodem zajímavým způsobem zabývá problematikou slovensko-českých vztahů v Masarykově státě a osídlováním Slovenska českými státními zaměstnanci: „Češi byli všechno. Na policii, v administrativě, v hospodářském a politickém životě, na úřadech, v kancelářích, tam byly notáři, školští dozorci, učitelé... Většinou tam byli pochytaní tací, co měli čechoslovácké smýšlení. Slováci si mysleli, že stále jen bratrský národ, bratrský národ – ano, ale kdyby jsme se hlásili k Čechům“, vzpomíná Ivan Štelcer, bývalý člen Hlinkových gard. Navíc málokdo dnes ví, že na slovenských školách se vyučoval „československý jazyk“ a na školách působilo mnoho českých profesorů. Počáteční kladný postoj k české inteligenci, která se zasloužila o budování Slovenska, se postupně začal měnit. Vznikla vysoká škola, kde se vzdělávala generace kvalifikovaných Slováků. Ale rychle pochopili, že se nemají kde uplatnit. Protože na všech lukrativních místech státní správy sedí čeští zaměstnanci. V dokumentu pak vykládají doboví svědci o „vyhánění“ těchto Čechů se Slovenska po březnových událostech roku 1939.

Dokument ale ještě popisuje atmosféru po Mnichovské dohodě. V době zasedání arbitrážní komise, která měla určit podobu slovensko-maďarské hranice, se v Bratislavě odehrály demonstrace Židů, kteří požadovali připojení Bratislavy k Maďarsku. Nálada vůči Židům byla už tehdy na celém Slovensku vyostřená až do té míry, že na základě Tisova příkazu byly už o den později pověřeny úřady, stejně jako vedoucí jednotek Hlinkových gard na jihu Slovenska, aby ve svých obvodech zajišťovali Židy a v nákladních autech je „postrkovali“ přes nové hranice.

Praha se v noci z 9. na 10. března 1939 rozhodla podle pořadu „pro nešťastné řešení“ zpacifikovat slovenské radikály vojenskou silou. Tento zásah vešel do slovenských dějin jako tzv. „Homolův puč“. Československému vojsku a četníkům se podařilo obsadit Bratislavu a zatknout více než 250 nejvýraznějších exponentů myšlenky slovenské samostatnosti. „To, co dneska říká propaganda, že Slováci rozbili stát, to je největší šílenství. Slováci měli výhrady vůči československé politice, ale ne proti státu. Ten stát se rozbil sám – centralismem a čechoslováckou propagandou“, říká v pořadu Pavol Schmida, bývalý člen pohotovostních oddílů Hlinkovy mládeže.

Podstatná část dokumentárního pořadu se věnuje i kontroverzím ohledně tzv. Slovenského národního povstání. „To byli čechoslovakisti, kteří nechtěli obnovení samostatnosti, ale obnovení Československa. Oni povstali se zbraní v ruce, aby se obnovila Československá republika“, říká o motivech účastníků SNP pamětník Ivan Štelcer. Byli to podle něj například lidé, kteří měli příbuzné v Čechách, „nebo za bývalého režimu, za Československé republiky, měli určité pozice a chtěli si je udržet“. Mnoho Slováků se nedokázalo smířit s představou návratu poměrů, které vládly v první ČSR. Mnozí z nich ještě netušili, že na Jaltské konferenci západní mocnosti Čechy a Slováky „opět prodaly“, říká se v pořadu. „Tentokrát pro změnu Sovětskému svazu. Do sféry zájmu Stalina jsme se dostali i díky Edvardu Benešovi, který zklamán Západem hledal spojence na Východě. Jeho dohody se Stalinem stály Čechy a Slováky čtyřicet let života v totalitním systému.“ Beneš po konci války „pokračoval v tom starém čechoslovakismu, který byl nastaven jazykovým zákonem z roku 1920“, říká pamětník Imrich Kružliak, vedoucí Úřadu slovenského tisku v letech 1941-1943.

Ivan Štelcer zformuloval a odeslal po válce memorandum určené západním státům, ve kterém je vyzýval, aby osvobodily Slováky od bolševické diktatury. Byl nato uvězněn a odsouzen na doživotí. Odseděl si 13 let ve vězení. „Konečným cílem naší organizace bylo rozbití takzvané Československé republiky a obnovení slovenské samostatnosti“, říká o svých aktivitách před zatčením Štelcer.

Krátce po odvysílání vzbudil pořad na Slovensku kritiku některých historiků. Pořad údajně manipuluje s fakty, například prý proto, že byly „selektivně vybrány výpovědi účinkujících, bývalých členů Hlinkovy gardy a osob, které pracovaly pro tehdejší režim“. Kritikům se nelíbí, že v pořadu se ke slovu nedostali lidé z „protifašistického odboje“. (-lb-)