Co je evropské? (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek
 |
| "Německý mírový cíl: Evropská konfederace". Mapa Evropy, kterou vypracoval počátkem léta 1944 Alexander Dolezalek. |
Pouze tam, kde se zhroutily fasády, leží již fundamenty k nové stavbě. Každý voják, který v bunkru nebo v nějakém zákopu ze své vysílačky v batohu, nebo o dovolené v rozhlasu, poslouchal nějaký veřejný propagandistický projev, patrně již zadumán a s překvapením, a možná také se zdrceným pocitem, zjistil, že žije v nějakém úplně jiném světě, že už jej fráze propagandy vůbec neoslovují a že jej zdánlivě od vlasti a od staré generace dělí nějaká propast. Ale podobně to cítí i část domácího obyvatelstva v pohraničních župách a průmyslových městech, jež jsou obzvláště těžce postiženy. Nejen nechuť, dokonce hnus z patosu bez nějaké hloubky, z frází bez základové půdy, to jsou příčiny tohoto odcizení.
Ne, je toho víc a jsou ještě podstatnější věci: Také obsah a význam slov míjí srdce a mozky, aniž by slova nacházela odezvu. Proč tomu tak je?
Domnívám se, že musíme mít odvahu upřímně si udělat jasno a také se přiznat k tomu, že jsme se v opojení prvních válečných a mírových let zastavili v našem politickém a duchovním vývoji a nerozpoznali jsme – nebo jsme tak učinili až příliš pozdě – aktuální příkaz doby. Stejné zaslepení, které učinilo versailleské mocnosti po jejich vítězství a v jejich neprospěch v roce 1918 slepými a hluchými, postihlo po částečných vítězstvích také nás. Silná slova o jakési zastavené revoluci, která je právě možno tu a tam slýchávat právě v řadách starých nacionálních socialistů, jsou bez pochyby nesprávná. Nacionální revoluce byla provedena s dějinně jedinečnou správnou následností, a sice jedině díky skutečnosti, že měla v osobě Adolfa Hitlera nosný a směřující střed, jenž si byl stále věrný sám sobě a myšlence. Tak tomu nebylo u žádné dosavadní přeměny v Evropě. Nebylo tomu ani u Luthera, který se paktoval s knížaty, ani při Clunyjské reformě, ani v Cromwellově revoluci a už vůbec ne za Francouzské revoluce. (...)
Na člověka někdy dotírá následující obraz: jasná vodní hladina, na níž vhozený kámen vytváří do všech stran se šířící vlny, jež pozvolna neustále slábnou, dokud se jezero zase nejeví opuštěně a bez života.
Před deseti lety se razila věta: „Mládež – to je naše opozice“ a od mládeže, ze které se v těchto letech stali na bojištích muži, německý národ očekává a vyžaduje stále nové impulsy a nové podněty, abychom se vnitřně a navenek stali rostoucím národem. Jinak se nám nakonec povede jako opilcovi, který dokola ohmatává plakátový sloup, vidí neustále ty stejné obrázky a nakonec zvolá: „Jsem zazděný“. (...)
Shora vylíčený [historicko-politický] vývoj [pro zdlouhavost byl text krácen – pozn. red.] je doprovázen následujícími konstruktivními myšlenkami:
1. stupeň: Prusko-německá idea. Požaduje, aby každý postavil zájmy říše nad zájmy [německých] zemí.
2. stupeň: Velkoněmecká idea. Požaduje, aby se odstranila nedorozumění mezi Pruskem a Rakouskem, aby princ Evžen a Marie Terezie, Tegetthoff a Schönerer patřili k samozřejmé tradici našeho dějinného obrazu.
3. stupeň: Celoněmecká idea. Ta od každého Němce očekává, že bude považovat a uznávat za německou vlast stejně tak Sedmihradsko, Bačku a Banát jako jezerní a bukové lesy Holštýnska nebo hrady u řeky Lahn.
4. stupeň: Středoevropská idea. Vyžaduje od Němce, aby se naučil myslet ve větších prostorech, aby spatřoval nadnárodní odpovědnost němectví ve středoevropském prostoru a viděl v Praze, Budíně a Krakově německou minulost a budoucnost.
5. stupeň: Germánská myšlenka (dříve se hovořilo také o velkogermánské myšlence). Vyžaduje důkladnou revizi všech politických a historických představ, vyžaduje uznání Germánů a také germánských dělníků v Říši jako příslušníků naší krve. Neznamená pouze revizi Versailleského diktátu, jako předchozí čtyři ideové okruhy, nýbrž také revizi Vestfálského míru z roku 1648.
6. stupeň: Evropská myšlenka Němce nutí, aby chápal 58 evropských válek, které prodělal náš kontinent jenom od roku 1500, jako bratrské války, občanské války, vnitřní války, tedy vlastně jako neplodné domácí hádky a rodinné spory; nutí jej, aby odhodil nesčetné předsudky, aby uvažoval ve větších prostorech, aby uznal evropské sousedství, aby se učil styku s národy a aby nepropadl do jednoho z obou extrémů: zbožňování cizince nebo špinění vlastního hnízda.
7. stupeň: Idea světové politiky spatřuje spojení tohoto evropského prostoru s Eurasií, tj. s dosavadním sovětským prostorem, s arabským světem ve východní Asii a se zámořskými zeměmi.
První tři stupně – maloněmecká, velkoněmecká a celoněmecká idea – jsou národního druhu, další tři – středoevropská, germánská a evropská myšlenka – jsou nadnárodního druhu. A poslední stupeň, idea světové politiky, je mezinárodního druhu. (...)
Pomocí těchto národoveckých pojmů byla velká část Evropy postavena pod prostřední a bezprostřední německé vedení. Jak pak může vzbuzovat údiv, když civilista (i v tom případě, kdy nosil uniformu) zkazil to, co (politický stejně jako vojenský) voják získal? Mám v paměti mnoho rozhovorů ve východní Evropě před válkou a stejně jako tehdy slyším i dnes obsal slov, jež tehdy byla vyřčena v nejhlubším přesvědčení: „Musíte vědět, že my na východě vidíme v Němci evropskou moc řádu a čekáme na okamžik, kdy Němci přinesou východu spravedlnost a pořádek.“ Tento názor zde rozhodně nebyl ojedinělý a už v roce 1937 se Adolf Hitler ve východní a v jihovýchodní Evropě stal legendární postavou, ke které se upínaly naděje sedláků, dělníků a řemeslníků, nepřátelských Židům. Proto byl německý voják v těchto zemích často nadšeně vítán a Němec se mohl těšit souhlasu a sympatiím širokých kruhů na západě a na severu. Ale už několik málo měsíců po vpochodování se nálada obrátila v křiklavý opak, neustále narůstalo partyzánské a sabotážní hnutí a místo doposud na východě rozšířeného přísloví „Postav Němce do lesa a bude to jako větrná smršť“ nastoupilo přísloví „Důstojnost Němce má hodnotu kila másla“.
Existuje nesčetně mnoho důkazů pro to, že tyto nepříznivé obraty byly nejprve politického druhu a že z nich z podstatné části vznikly vojenské porážky. Vyskytlo se politické selhání jednotlivých Němců mimo naše národní hranice. A proto může cesta z údolí do výše být nalezena pouze s pomocí politického kompasu. (...)
Politické vedení války: Proč se o tom mluví právě tak hodně v SS? Inu, není to jenom proto, že SS mají tu ctižádost být mezi všemi organizacemi tou nejvíce konsekventní a nejčistší, nýbrž proto, že SS jako první ozbrojený svaz to s germánskou a evropskou myšlenkou myslely vážně nejen projevy a školením, ale ve své vnitřní výstavbě a ve své struktuře.
Co je to politické vedení války? V první řadě je to jeden z prostředků k dosažení válečného cíle. Válka je podle známé formulace Clausewitze „pokračováním politiky s jinými prostředky“. To znamená, že když nevystačí pouze specifické vojenské prostředky, anebo tyto nevedou dostatečně rychle k výsledku, musejí se hledat politické nátlakové prostředky, které vyzrály v průběhu války a které při společném působení všech zbraní vojenského, technického a politického druhu přibližují k cíli. (Talleyrand: „La guerre est une chose beaucoup trop sérieuse pour être laissée aux militaires.“)
V současnosti existují tři metody a cesty politického vedení války.
a) Prostředky, jež podporují vojenské vedení války tím, že posilují vlastní sílu a oslabují protivníka (nesamostatné prostředky).
b) Prostředky, které pomáhají přivést válku ke konci a mají politickou cestou dosáhnout válečný cíl (samostatné prostředky).
c) Evropská idea míru. (...)
Podobně jako se obyvatelé velkoměst otupili navzájem se přehlušující pouliční a světelnou reklamou, je dnes téměř každý člověk více či méně imunní proti propagandě. To je důvod, proč propaganda je nejúčinnější vždy tehdy, kdy ji nelze jako takovou rozpoznat. Největší přesvědčivou sílu má reklama činem, to znamená přesvědčování silným chopením se a jednáním prostřednictvím díla, které celý program zviditelní, a sice právě tehdy, když nejsou překrývány neustálou chvalořečí a bubnováním. Vedle této propagandy prostřednictvím skutků má vyhlídky na úspěch ještě skrytá propaganda. (...)
Další skupinu nesamostatných prostředků politického vedení války zahrnuje dobrovolnická agitace pro cizonárodní jednotky na této straně fronty, a především nasazení dobrovolnických svazů – a jednotek odporu – dřív nazývaných partyzáni – za nepřátelskou linií. (...)
Koneckonců patří k podpůrným, tj. nesamostatným prostředkům, i politické vedení neněmeckých dělníků v rámci naší sféry moci, kteří by měli být zbaveni pocitu, že jsou německými pracovními otroky a že pracují pro cizí zájmy proti své vlasti. I zde je propaganda prostřednictvím skutků a skrytá propaganda to podstatné; slovní propaganda, která stojí v rozporu se skutečností, je naprosto bez účinku, je směšná a škodlivá.
Jak byly tyto nesamostatné prostředky na naší straně doposud využívány? Mohu zde uvést jen některé z těch nejdůležitějších příkladů:
1. Ve východní politice v oblasti kontrapunktické politiky. Mezi veřejností se stala armáda Vlasovců a ukrajinská národní armáda velmi známou. Posílení evropské bojové a pracovní síly, působení na nepřátelskou frontu a na vlast je již dnes citelné. Paralelně se zároveň pokračuje jak v Bismarckově východní politice, tak i v linii politiky Bedřicha Velikého, císaře Zikmunda Lucemburského a německého rytířského řádu. Vedle toho lze oslovit také panslavismus v Bulharsku, Srbsku, Slovinsku a v Čechách a na Moravě.
2. V politice vůči Anglii vedle rozsáhlé slovní propagandy vytvořením záchytné nádrže pro ty válečné zajatce, kteří budou rozumět tomu, že národovecké Německo je třeba upřednostnit před sovětským Německem, a kteří se budou plně hlásit k evropské tradici.
3. V politice vůči Blízkému východu oslovením Arabů, poté co nejsme omezováni bráním ohledů na zájmy Spojenců. Také pan-turanismus v Turecku může být osloven rozmanitým způsobem. I pro toto mezitím dozrávají předpoklady.
4. V práci s Francií je nejprve třeba vyrovnat nesčetné chyby a prohřešky vzniklé z opomenutí. Nový základ pro práci s Francií a pro obnovení zdravého sousedství mezi těmito dvěma nejschopnějšími kontinentálně-evropskými národy tvoří německá idea míru, o které budu hovořit ve třetí části.
5. Politické vedení války v obsazených a neobsazených germánských zemích, pro které v podstatě platí do samé jako pro Francii, získá díky shora naznačené práci vůči Anglii naprosto nový význam.
6. Na evropském jihovýchodě se po obsazení Sověty vyskytly mimořádné možnosti k použití podpůrných prostředků, které se rozbíhají s velkou nadějí na úspěch. To platí zejména pro Rumunsko, Bulharsko, Srbsko a mohamedány. Vývoj v Řecku je Vám dostatečně dobře známý.
Ve všech těchto oblastech bude využíváno zmíněných pěti skupin podpůrných, nesamostatných prostředků. Ale stále v celkem nedostačující míře a ne na základě německé idey míru. Groteskní na této situaci je, že nepřítel se těchto prostředků tak moc obává, že – zřejmě, protože nemůže uvěřit tomu, že jsme se tak jednostranně spolehli na vojenské mocenské prostředky – podnikl přímo hysterickou agitaci proti takzvané páté koloně. Žijí tam v myšlenkovém světě plukovníka Lawrence, jenž roku 1925 prohlásil, když hleděl zpět na svou práci mezi Araby během světové války: „Riskoval jsem podvod, protože jsem byl přesvědčen, že arabská pomoc byla nutná pro nás a pro naše brzké a rychlé vítězství na Blízkém východě a že bude lepší, když vyhrajeme válku porušíme pak náš slib, než abychom válku prohráli.“ (...)
Mnoho signálů naznačuje, že situace v roce 1945 definitivně vyzraje. Proto jsem předtím hovořil o hodině politického vedení války. Neustále se musí zdůrazňovat, že zastavení fronty a vytrvání v ní a nevzdání se vlasti nám teprve může vytvořit předpoklady k vítězství. Jako vzor nám zde může posloužit nejen sedmiletá válka, nýbrž především stoletý boj nizozemského kmene proti španělské světové říši, obepínající celý svět.
Ideovou základnou našeho celkového politického vedení války je myšlenka německy určené, germánsky orientované Evropy s jádrem v germánské říši. Politická myšlenka evropských národů a germánská národní politická myšlenka spolu souvisejí jako rub a líc jednoho listu. Hovořím tedy – zahrnujíce vnitřní a zahraniční politiku – o evropské mírové myšlence. (...)
Za ohnivou září zničených měst, za ruinami oblíbených a důvěrně známých náměstí, za lesem dřevěných křížů vyvstává z nutnosti války evropský mír, mír Adolfa Hitlera, který není postaven na násilí, nýbrž na moci a orientaci do sebe. Mír, jaký jej Evropa nepamatuje od epochy Štaufů, o kterém napsal Otto von Freising v Proemiu v souvislosti s činy Bedřicha II. před 700 lety, že považuje tuto dobu pro sebe a své současníky za štěstí, protože po neklidné minulosti nevyzařovala pouze neslýchaná radost z míru, ale protože také v důsledku ctností onoho ze všech nejvítěznějších knížat rostla sláva Římské říše natolik, že za jeho vlády žijící generace dodržovala mír v poddanském mlčení.
Stejně jako ve středověku by měla německá myšlenka míru uskutečňovat také v budoucnu vnitroevropský mír. Německou myšlenku míru stavíme do protikladu k prolhaným čtyřem svobodám Atlantické charty a k sovětským mírovým plánům. V první části této světové války – v oné z let 1914 až 1918 – jsme stáli z „respektu před ideály bez idejí“. Jednou z příčin tohoto zhroucení bylo, že myšlenky nebyly dostatečně zohledněny jako politická skutečnost.
Když takovéto myšlenky vyslovujeme dnes, můžeme neustále pozorovat povýšenecké úsměvy: Ti, kteří evropské vedení pravidelně zaměňují s násilím, se domnívají, že to všechno je tlachání. Že nikoliv myšlenky, ale výlučně kanóny a tanky rozhodují o světových dějinách. To neustále vyslovují tito lidé se zvýšeným a hlubokým hlasem. Pěst udeří na stůl.
Ptám se: Nebyla to myšlenka tolerance, která překonala náboženské války? Nevděčí poražená francouzská revoluce svůj rozmach po roce 1815 své myšlence, tehdy převládající francouzsky ovlivněné liberální myšlence? Není marxistická myšlenka Stalinova ražení prokletě tvrdou skutečností, tvrdší než kanóny a tanky?
Nebyli jsme to my, kdo získali mnoho území pomocí kanónů a tanků, ale opět o ně přišli, protože jsme neměli žádnou jasně raženou ideu uspořádání národů?
Ale vidím se usmívat i jiné. To jsou ti, kteří stále uvažují jenom ze dne na den – kteří jsou zvyklí uvažovat dopředu pouze do té míry, jako nějaký indiánský kmen v jižní Americe, který spí v houpacích sítích a ráno si nechá houpací sítě odkoupit za levný peníz, aby si je pak večer za drahý peníz pokoušel koupit zpět. Tito současníci odmítají všechny takovéto myšlenky poznámkou, že se jedná o utopie. Inu, „utopie dneška jsou realitami zítřka“, to byla odpověď, kterou poskytl jeden nacionální socialista, když se mu roku 1930 vytýkalo, že celý nacionální socialismus je jen utopie. O tři roky později se z této utopie stala skutečnost. (...)
A usmívají se ještě jiní. Ti se nachází v sedle nejpyšnějšího koníka kritiky. Domnívají se, že jednota Abendlandu sice existovala za středověku, ale od té doby, co se národy probudily a kdy odpadla pojící síla společné církve a latinského jazyka, nelze již běh dějin otočit směrem zpět. (...)
Jiní se zase usmívají, protože se ze zásady tváří skepticky na všechny velké projekty. Domnívají se, že doba ještě není zralá! – I kdyby tomu tak bylo, tak se přeci musíme postarat o to, aby doba byla zralá! Neboť Evropa a náš vlastní národ visí se svou celkovou budoucností na této evropské mírové myšlence, která udělá konec drásání svých vlastních sil evropskými občanskými válkami a skoncuje s vivisekcemi, prováděnými svévolným tvořením hranic uvnitř Evropy.
(kráceno)
Pokračování ZDE