 |
| "Pryč s Posseltem a Co.!", stálo na transparentu, kteří aktivisté rozvinuli před halou areálu výstaviště v Augsburgu, kde probíhal Sudetoněmecký den. Členové Witikobundu zase na jiném místě rozdávali letáky. Foto (čb): Sudetenpost |
Když to řekneme o něco drastičtějším způsobem: hlavní shromáždění, kde vystoupil ministerský předseda Horst Seehofer (CSU), jako patron národnostní skupiny, a mluvčí SL Bernd Posselt, bylo celebrováno jako nějaká velká mše politické korektnosti. Posselt sice vyhnání klasifikoval správným způsobem – a sice jako chladnokrevně naplánovaný poválečný zločin a ne, jak si to přejí bagatelizátoři, jako nějakou vedlejší škodu Druhé světové války. Ale to bylo už všechno. Dále už jen projevy určovala ona – stále ještě vágní – naděje v upřímný dialog a smíření se sousední zemí („Jsme na dobré cestě“). Sblížení prý probíhá, oznámil Seehofer. Tento proces je prý nezvratný, ale vyžaduje si určitou trpělivost. List Prager Zeitung si s údivem povšiml, že „nebyly tématizovány Benešovy dekrety“. Musí se člověk vzhledem k Seehoferově konejšení podivovat nad tím, že mnohým příslušníkům pamětnické generace dochází trpělivost, sedmdesát let po vyhnání a čtvrt století po sametové revoluci Václava Havla?
Je sice pravdou, že některé obce litují pochodů smrti a jiných hrůz, spáchaných na Němcích, že nacházejí slova omluvy v rezolucích městských radních a že, podobně jako moravská metropole Brno, vyhlašují rok smíření. A existují politici jako onen mladý, křesťansko-demokratický vicepředseda vlády Pavel Bělobrádek, jež citují z otčenáše („Pane, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“) a zdraví „vážené krajany“ shromážděné v Augsburgu prostřednictvím videoposelství. To se nesmí podceňovat.
Ale za reprezentativní nový způsob posuzování vyhnání ze strany českého obyvatelstva to ještě považovat nelze. Odvážný Bělobrádek je předsedou druhořadé politické strany, která sama má potíže s minulostí. Nadále ještě, jak ukazují výsledky nedávno publikované ankety veřejného mínění, považuje 70 procent Čechů vyhnání za „nevyhnutelné“, 61 procent jej označuje za „spravedlivé“ a dvě třetiny nepovažují omluvu za nutnou. Tón udávají stále ještě ti, jež sudetoněmeckou otázku, podobně jako státní prezident Miloš Zeman, považují za vyřízenou a pro které Sudetoněmecké krajanské sdružení představuje spolek, jenž ztratil svůj vliv na německou politiku. Zeman je známý svými verbálními výpady. Ale copak v něčem nemá alespoň trochu pravdu?
Politicko-mediální komplex v Německu toto téma také zjevně dávno pohřbil, téma se nachází už jen pod náhrobní deskou muzealizace a historie. Bernd Posselt si může jak chce statečně ubezpečovat, že by to byla zrada na budoucnosti, kdyby se udělala tlustá čára a řeklo se, že bezpráví je otázkou minulosti. Operativní politika s cílem toto bezpráví napravit – a k tomu patří aspoň do určité míry spravedlivé řešení otázky vlastnictví – je v nedohlednu, a sice jak v Berlíně, tak i v Mnichově. Existuje reálné nebezpečí, že současně s rezignací na odškodnění, vyslovenou v (ještě ne právoplatných) nových stanovách, se vedle vyškrtnutí cíle „znovuzískání vlasti“ přeci jenom učiní čára za minulostí. Že by se změnou statutů otevřela další dvířka do Čech? To by se muselo ještě ukázat.
A to přímo navozuje otázku, jakou hodnotu má dnes ještě patronát Svobodného státu Bavorsko nad „čtvrtým kmenem“? Bavorsko se v roce 1954 zavázalo k tomu, že bude v celém rozsahu svých politických možností zastupovat právo na vlast a sebeurčení svých občanů z Čech, Moravy a Slezska. Dnes jeho ministerský předseda aplauduje kontroverzní změně stanov SL, jež relativizuje staré základní požadavky krajanského sdružení, pokud je vlastně přímo neneguje, a jež je ze strany bavorských sociálních demokratů vychvalována jako „milník na cestě k porozumění“. Co to na konci znamená pro patronát? Bude stát brzy také k dispozici? Podobně, jako když se Berlín vyvlékl z povinnosti pečovatele a zdráhá se poskytovat politicko-diplomatickou ochranu vyhnancům v nadále otevřené otázce vlastnictví.
Téma odškodnění má více než jen nějaký materiální aspekt, což se bohužel zametá pod kobereček. Jde tu také o morálku. Rezignace na restituci prokazuje mezinárodnímu právu, jež se dovolává napravení bezpráví, medvědí službu. Krajané v Německu a v Rakousku, kteří projevují vůli v tom smyslu, že nechtějí rezignovat na vlastnické právo, to rozpoznali. Jsou nyní stigmatizováni jako nějací rušitelé dobrých vztahů, kteří stojí v cestě „modernizaci“ krajanského sdružení.
To také vysvětluje konflikt mezi vedením SL a Witikobundem. Toto sdružení nacionálně-konzervativního smýšlení bojuje proti změně stanov, také právními prostředky. Ze Sudetoněmeckého dne bylo toto sdružení vyloučeno kvůli údajně nedostačujícímu distancování se od pravicového extremismu. Člověk nemusí s členy Witikobundu sympatizovat, aby jejich vyloučení pociťoval jako závažný prohřešek vůči demokratickým tradicím. Tím spíše, když odůvodnění zákazu stojí na velmi vratkých nohách. Jednak musel jako argument pro zákaz posloužit jeden politicky nekorektní autorský příspěvek ve Witikobriefu, jednak se iniciátoři zákazu odvolávají na vystoupení spisovatele z Bonnu, Akifa Pirinçciho, pocházejícího z Turecka, před jedním rokem. Pirinçci tenkrát předčítal ze svého bestselleru „Německo smyslů zbavené“. Člověk nemusí sdílet jeho okázalé teze, ale diskutovat o nich bychom přeci ještě mohli. Ten, kdo si tu posluhuje sankcemi, nemá velké mínění o pluralismu a širokém spektru názorů. Je důvod k podezření, že iniciátoři zákazu se nechali instrumentalizovat levicovou stranou, která už od nepaměti bojuje proti Sudetoněmeckému dni. Každopádně je kritika Bernda Posselta směřovaná na Witikobund, konkrétně silám, jež „dobu historického zvratu využívají pro nějaké agitace“, aby se tak „umístily na krajně pravicovém okraji“, přitažená za vlasy.
Až tak se již změnily časy. Ještě před nedávnem bylo na celé krajanské sdružení zvenčí nazíráno jako na pravicově extrémistické. A dnes se ohání také ono samo – nebo lépe řečeno: jeho vedení – antirevanšistickým obuškem. A sice proti části svého vlastního, věrného členstva. Právní a politický postup z řad členstva Witikobundu proti změně stanov je možná nerealistický, ale extremistický není.
66. Sudetoněmecký den každopádně zanechává několik nezodpovězených otázek. Mutuje Sudetoněmecké krajanské sdružení úplně do podoby kulturního a folklórního spolku? A přiblížilo se vedení SL České republice v jednom ohledu přeci jen mnohem více, než jsme si doposud mysleli, a sice díky tomu, že – ač vycházeje z odlišných motivů – se spoléhá na sílu biologického řešení?
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 5. června 2015.