„Maloněmectví“ – jedna z překážek evropské jednoty (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek
 |
| Pouze tehdy, když nyní jako národ středu, těžiště a ústředního bodu v Evropě opět přijmeme nadnárodní tradici, budeme se moci oprostit od nebezpečí objetí a budeme moci Evropě dát vnitřní mír. Pak se snad jednou může dostavit doba, kdy se ve vyjádření odpovídajícímu naší době stane skutečností obraz, který vytvořil malíř miniatur v evangeliáři Otty III., krále Saska, o poslání Říše. Německý císař a národy Říše, jemu vzdávající hold: Roma, Gallia, Germania a Sclavia. |
1. Co se týče kontinentu: Vedle Velké východní Asie by Evropa roztříštěná do 26 států hospodářsky a politicky hrála úlohu Balkánu Země. Prospěch z našeho rodinného sporu by měly mimoevropské velmoci. My Evropané sedíme v jedné lodi! Na místo rovnováhy evropských států vstupuje rovnováha kontinentů. Moderní rozvoj průmyslu a dopravní techniky už dávno překonal úzké hranice. Připadají nám dnes stejně nesmyslné jako vedení hranic v Durynsku před světovou válkou, kdy člověk musel během jednodenního pochodu po cestě překročit 42 krát různé zemské hranice. Jedině tak se lze ubránit zasahování Ameriky a americké hospodářské expanzi, když se mateřský kontinent bude chránit Monroeovou doktrínou a bude se společně bránit všemi zbraněmi. Jeden moudrý francouzský pozorovatel to vyjádřil takto: Němci chtějí vyhrát válku, aby sjednotili Evropu – nebylo by lepší sjednotit Evropu, aby se vyhrála válka? Bolševismu, jenž je nacionálně a sociálně-politicky šikovně adaptován na evropské slabiny, a mocnému tlaku jedné pětiny zemského povrchu s dvojnásobně větším počtem obyvatelstva, které ještě navíc vykazuje dvakrát tak vyšší porodnost, se lze ubránit (...) pouze socialistickou Evropou. (...)
2. Pro nás Němce je evropská mírová myšlenka životní otázkou, protože jsme jako národ středu vždy žili v nebezpečí obklopení. Bismarck hovořil o cauchemars des coalitions, o odtěsnění obklíčení. Pouze tehdy, když nyní jako národ středu, těžiště a ústředního bodu v Evropě opět přijmeme nadnárodní tradici, budeme se moci oprostit od nebezpečí objetí a budeme moci Evropě dát vnitřní mír. Pak se snad jednou může dostavit doba, kdy se v podobě vyjádření naší doby stane skutečností obraz, který vytvořil malíř miniatur v evangeliáři Otty III., krále Saska, o poslání Říše. Německý císař a národy Říše, jemu vzdávající hold: Roma, Gallia, Germania a Sclavia. Jenom tak lze chápat slova jednoho vysokého stranického funkcionáře: „Říkáme Evropa, a myslíme Německo“. Protože když říkáme Německo, myslíme tím také Evropu. I kdybychom se chtěli izolovat, už tak nemůžeme učinit.
,Jenom-německá' politika byla do roku 1939 hořkou nutností. Evropská myšlenka by bývala byla před celoněmeckým sjednocením a mocenským postavením Říše téměř vlastizradou. Protože nelze stavět střechu, aniž by byly hotové základy stavby. Německé sjednocení – vertikálně sociální stejně jako horizontálně prostorové sjednocení – bylo stejně tak předpokladem jednotné Evropy, stejně jako velikost Pruska byla předpokladem pro sjednocení Německa. (...)
Linie se táhne počínaje od Jordána z Osnabrücku, který v roce 1280 zastával myšlenku německy řízeného evropského řádu, přes Walthera von der Vogelweide a Danteho, který v nadšených a v povznášejících slovech hovoří o císařově slunci, až k Puffendorfovi, který po roce 1667 formuloval zásady zdravé říšské politiky: „Skutečným pilířem evropského systému je zřejmě částečně hra jednotlivých vyjednávání, jež se téměř vždy navzájem udržují v rovnováze; ale tento systém má ještě jeden pevnější pilíř, – Německou říši, která se nachází téměř ve středu Evropy.“
Když hovoříme o Evropě, myslíme ale především na čtveřici Leibnitz, Goethe, Kant a Nietzsche.
Goethe, kterému se velmi neprávem vytýkalo, že byl víc Evropanem než Němcem, Kant, autor plánu „Pro věčný mír“, který se neustále nesprávně interpretuje jako pacifistický a liberalistický – už jen název je myšlen ironicky. Nietzsche, který nalezl klasické formulace pro evropskou myšlenku, a především stále ještě nedoceněný Leibnitz. Jeho „Současná bilance Evropy“, která byla vydána roku 1668, by mohla být považována i ještě dnes za „Současnou bilanci Evropy“, a jeho „Pamětní spis o upevnění Říše“ může být i dnes být základem pro plány k „upevnění Říše“.
Tato ukázalá řada předků tu musela být vyjmenována, protože díky maloněmeckému smýšlení téměř upadla v zapomnění. U čtyř největších německých myslitelů se vědomě vysvětlilo a vyslovilo to, co nevědomky žije v nesčetných jiných lidech. V německé tradici ale také nalézáme protichůdné tendence. Od nepaměti neexistují pouze ti jasně vidící, nýbrž také ti prozíraví a krátkozrací. A tak existují také zde kosmopolitičtí náměsíčníci, vzdálení realitě země, a stejně tak lokálně závislí, obehnaní plotem a vzdálení realitě světa. Vždy také existovali univerzalističtí zbratřovači světa ve všech maskách a více či dobře maskovaní imperialisté – například ti bolševičtí a kapitalističtí.
Ale nového druhu je bohužel ono radikální, tj. zakořeněné křivení a falšování národní myšlenky, ideového kořene naší revoluce, ve formě prostoduchého a obyčejného imperialismu! To vytváří nebezpečí, že se brutálně zadusí každá zdravá mírová myšlenka. Stejně jako v národním životě musí mít přednost obecné blaho před zištností, tak i v životě národů musí stát evropské blaho před zištností jednotlivých států (Daitz).
Co je vlastně Evropa?
Zeměpisci se mohou dohadovat, zda je oprávněný pojem Evropa jako vlastní kontinent a nebo zda je Evropa pouhým poloostrovem Asie, jako například Indie, která je mnohem ostřeji oddělena pohořím Himaláj. Takovéto pojmy jsou jako mince – lze nimi jen platit, nedají se ale jíst a nedá se jimi odívat.
Chtěl bych proto konstatovat skutečnosti, nikoliv pojmy:
1. Evropské národy jsou v porovnání s ostatními kontinenty rasově úzce příbuzná rodina národů. Prostřednictvím indogermánského, germánského stěhování národů a prostřednictvím německého stěhování a osídlovacích pohybů vznikla čím dál více silně germánsky určovaná Evropa, která navzdory všem ránám existuje také dnes.
2. Evropa je kulturní jednotou. Všechny duchovní a kulturní proudy se šíří po celém kontinentu; skladby se skládají dle stejných pravidel, věda, technika a umění se nachází v procesu stálé plodné výměny. Goethe, Dante, Shakespeare, Kant, Descartes, Hegel, Nietzsche, Beethoven, Rodin, Riemenschneider, Mozart, Planck, Bohr, Newton nenáleží pouze svému národu, nýbrž Evropě.
3. Evropa je historickou jednotou. Skutečnost, že svět má dnes evropský obličej, je jejím společným výkonem.
4. Evropa je dnes osudovým hospodářským společenstvím, včetně Anglie – nezávisle na tom, zda to slyšíme rádi či ne. Proto jsou hospodářsko-politická řešení také tak úžasně podobná, i když jsou demokraticky předznamenaná. Pouze jednotná Evropa dokáže národní hospodářství osvobodit ze zvůle burzy v New Yorku, dokáže dát našemu životnímu postoji nezávislost a svobodu, dokáže prostřednictvím zdravé dělby práce dosáhnout maximálně možné produkce.
5. Evropa je osudovým společenstvím také politicky.
Politika ale nezná žádnou evropskou jednotu – nejen politika nepřátelská, ale i ta vlastní, ve středních instancích. Evropa se dělí do dvou velkých táborů: Guelfové a ghibellini, dostředivé a odstředivé mocnosti – mocnosti a tendence, směřující k Říši jako uspořádajícímu těžišti Evropy v zemích okupovaných nepřítelem, a síly, jež žijí ze slabosti Říše. Ať už se fronty a vrstvy jakkoliv posouvají a mění prostřednictvím politických „deformací“, tak platí, že ke Guelfům a odstředivým silám budou vedle zmíněných světonázorových skupin vždy patřit: etatisticky smýšlející část Čechů, Polství, část Francouzů, tendujících k hranicím na Rýně, a především vlajkonoši evropských partikulárních myšlenek: panslavismu, skandinavismu, hungarismu, maloněmecké myšlenky, Dietscheovy myšlenky, burgundské, mezievropské myšlenky a fašismu.
Jak ale, slyšíme se neustále ptát, lze vytvořit evropskou jednotu? Ve středověku existovala jednotná mocná církev, silný císař, říšský jazyk (latina), rytířská mravnost.
Ale dnes?
Pokračování ZDE