Lukáš Beer
 |
| Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva |
Jiří Padevět tvrdí: „Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“
Zaprvé: seriózní historik by měl poznamenat, že že tento údajný Himmlerův text se nedochoval v originále. Padevět tak neučinil.
Zadruhé: údajný rozkaz Himmlera je často datován 14. dubnem 1945, většina historiků však hovoří o 18. dubnu 1945 (vysvětlení následuje).
Zatřetí: Samotný Stanislav Zámečník uváděl, že tento údajný rozkaz se týkal pouze koncentračního tábora Flossenbürg, a nikoliv Dachau.
Začtvrté: Příběh, jak čeští vězni koncentračního tábora nalezli Himmlerův rozkaz, se měl odehrát tak, že 25. dubna 1945 tito v tzv. „vědecké budově“ na plantáži koncentračního tábora Dachau objevili v „použitém šálku od kávy“ cáry papíru roztrhaného dokumentu. Heftlink Jiří Hell prý útržky papíru poskládal dohromady a zjistil, že se jednalo o dopis datovaný 24. dubnem 1945. Autorem byl SS-Hauptsturmführer Schwarz a v nadpise stálo, že se jednalo o „zprávu o mé cestě do Flossenbürgu“. V dopise Schwarz uváděl, že od velitele koncentračního tábora Flossenbürg, Hauptsturmführera Koegela, dostal informaci, podle které 17. dubna 1945 SS-Standartenführer Becher dopravil do Flossenbürgu Himmlerův rozkaz. Podle tohoto rozkazu se vězni měli neodkladně vydat na pochod do Dachau. Protože ale Becherovi připadalo, že se tábor nachází v dobrém stavu, dotazoval se vysílačkou Himmlera, zda by tábor přeci jen neměl být předán. Jako odpověď měl přijít 19. dubna 1945 Himmlerův rozkaz, datovaný předchozím dnem. [Zdroj: Distel, Barbara und Benz, Wolfgang (Hrsg.): Dachauer Hefte 1. Die Befreiung. Dachau 1985, s. 3-5.] Jinými slovy – čeští vězni měli najít dopis, který se na tento rozkaz odvolával.
Zapáté: Historikové Herbert Diercks a Michael Grill jsou přesvědčeni o tom, že žádný ústřední Himmlerův rozkaz pozabíjet všechny vězně koncentračních táborů neexistoval. Šlo podle nic o to, nařídit přednostně evakuaci koncentračního tábora Flossenbürg. Pouze tehdy, kdyby vyklizení již nebylo možné, měli být vězni zabiti, aby se tím civilní obyvatelstvo chránilo před excesy ze strany vězňů (sic). [Zdroj: Herbert Diercks, Michael Grill: Die Evakuierung des KZ Neuengamme und die Katastrophe am 3. Mai 1945 in der Lübecker Bucht. Eine Sammelrezension. In: Kriegsende und Befreiung. Bremen 1995, s. 175.]
Zašesté: Jiří Padevět natvrdo lže, pokud tvrdí, že Himmler vydal rozkaz, že „všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví“. Nic o „znemožnění vydání svědectví“ nenašli ani oni čeští vězni na cárech papíru v použitém šálku od kávy, jak sami tvrdili, a nic takového netvrdil ani Stanislav Zámečník! Pokud by měl být rozkaz pravý, tak jej Himmler odůvodňoval strachem z pomsty vězňů páchané na civilním německém obyvatelstvu. Kromě toho, jak správně poznamenává Tomáš Krystlík, určitě existovaly efektivnější metody, jak se „zbavit svědků“, než je poslat na dlouhé vyčerpávající pochody. Navíc neexistovaly vůbec žádné takovéto plány vůči vězňům ze západoevropských zemí, ale právě naopak, zvažovalo se dokonce jejich vydání, což se částečně dokonce nakonec i provádělo. Takto byli dne 4. dubna 1945 předáni švédskému Červenému kříži vězni Dachau z Dánska a Norska (sic).
Historikové dnes přiznávají, že vzhledem k tomu, že se nedochovalo mnoho pramenů, nelze uspokojivě rekonstruovat procesy rozhodování o vyklízení koncentračních táborů v posledních měsících války. Údajné místní rozkazy k likvidaci, o kterých se hovoří v souvislosti s téměř každým koncentračním táborem, nelze doložit a nic takového nebylo provedeno ani v jednom koncentračním táboře [zdroj: Joachim Neander: Vernichtung durch Evakuierung? Die Praxis der Auflösung der Lager – Fakten, Legenden und Mythen. In: Detlef Garbe, Carmen Lange (Hrsg.): Häftlinge zwischen Vernichtung und Befreiung. Bremen 2005, s. 45].
Odpovědní němečtí činitelé naopak sledovali spíše poněkud protichůdnou politiku, jak uvádí židovský historik Daniel Blatman [zdroj: Daniel Blatman: Die Todesmärsche 1944/45. Das letzte Kapitel des nationalsozialistischen Massenmords. Aus dem Hebräischen von Markus Lemke. Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 2011, s. 1068]. Zvláště Himmlerova politika týkající se Židů byla v posledních válečných měsících velmi proměnlivá [zdroj: Karin Orth: Planungen und Befehle der SS-Führung zur Räumung des KZ-Systems. In: Detlef Garbe: Häftlinge zwischen Vernichtung und Befreiung. Die Auflösung des KZ Neuengamme und seiner Außenlager durch die SS im Frühjahr 1945. Bremen 2005, s. 33-44]. Himmler se sám pokoušel navazovat kontakty se západními spojenci a dlouhou dobu proto židovské vězně považoval za své „rukojmí“ [zdroj: Daniel Blatman, s. 1069]. Ještě v březnu 1945 nařídil jasně Oswaldu Pohlovi, aby v různých koncentračních táborech bylo pokud možno omezeno masové umírání a obszvlášť aby byli chránění zbývající židovští vězni [zdroj: Karin Orth, s. 39]. Je také stoprocentně dokázáno, že 15. dubna 1945 byl vedoucímu „evakuačního pochodu“ v bavorském Helmbrechtsu předán kurýrem výslovný Himmlerův rozkaz, aby nebyli zabíjeni Židé [zdroj: Daniel Jonah Goldhagen: Hitlers willige Vollstrecker. Taschenbuchausgabe Berlin 1998, s. 418].
Jak je vůbec možné, že čeští studovaní historikové na tyto Padevětovy lži vůbec nereagují? Lze tedy brát vážně i další tvrzení, zveřejněná v Padevětově knize? Sotva.
Přitom to není poprvé, co se historiograf, který je v České republice oslavován a vyznamenáván, dopouští ve svých knihách překrucování. O jeho nepravdivých tvrzeních, týkajících se Kuratoria pro výchovu mládeže, jež vyšla v jeho sdělovacími prostředky vyzdvihovaném Průvodci protektorátní Prahou, jsem psal již dříve.