Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci 

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí 
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava 
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec 
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl 
hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. 
Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech

Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.

Je tedy nasnadě uvažovat nad důvody, které k tomuto jevu vedly, i nad různými podobami, které Němci v českých filmech tohoto období zaujímali. Cílem této práce bylo ukázat, jakým způsobem byly v českých filmech z tohoto období zobrazovány postavy Němců, jaká byla jejich charakterová typologie, a jak byly používány v rámci filmového vyprávění. V tomto ohledu hraje velkou roli zejména vývoj, který tato problematika prodělala během sledovaného časového úseku, a jeho provázanost s dobovým ideologicko-politickým kontextem. Kritické hlasy vůči vyhánění německého obyvatelstva zaznívaly z českých řad pouze zřídka. Většinově bylo Čechy vnímáno jako spravedlivý a nutný důsledek druhé světové války, jako odplata za chování Němců k Čechům ve válečném a předválečném období, a také jako záruka mírových poválečných vztahů obou národů. „Je však nutno podotknout, že z pohledu mezinárodního práva bylo vyhnání německého obyvatelstva z Československa závažným porušením lidských práv nesoucím znaky zločinu genocidy“, domnívá se Adam Trcala.





Autor se také soustředí na zajímavé téma, kdo byli lidé, kteří Němce v českých filmech ztvárňovali. Vedle Čechů to byli i etničtí Němci, ale i židovští míšenci, což autor nezmiňuje. Čeští filmaři si například vypůjčovali i herce z NDR, ale jinak čerpali z „vlastních zásob“. Židovského původu byl brněnský herec Walther Taub, který se objevil v rolích vysokých německých důstojníků ve snímcích Transport z ráje a Smrt si říká Engelchen, zatímco další herec, Jindřich Narenta (vlastním jménem Nahrhaft), se stal takřka „monopolním“ představitelem „gestapáků“. Trojlístek pak uzavírá Otto Schefczik, který v šedesátých letech ztvárňoval vedlejší role německých vojáků a důstojníků ve snímcích jako Přežil jsem svou smrt, Smrt si říká Engelchen nebo Atentát.

Část rozboru k filmu Únos (1952): 
Podívejme se tedy blíže na Západní Německo, do nějž nás autoři zavádějí. Jaká je to země? Nu, nijak šťastná. Od prvního okamžiku je zřejmé, že se ocitáme v okupované zemi. Americká vojska jsou všudypřítomná, a americký hlas má očividně hlavní slovo. Němci jsou viditelně v podřízené roli, přičemž americké panství nad nimi připomíná koloniální správu. Jejich postoj se nicméně liší dle jejich politické a třídní příslušnosti kapitalisté plní roli poslušných přisluhovačů, zatímco levicově orientované dělnictvo se staví na odpor. Zbytek obyvatelstva pak zastává latentně protiamerické postoje, avšak aktivně se neprojevuje. (Citováno z práce Adama Trcaly).

Autor podrobně analyzuje zejména snímky Nadlidé (1946), Muži bez křídel (1946), Uloupená hranice (1947), Nástup (1952), Únos (1952), Ročník 21 (1957), Kočár do Vídně (1966) a Adelheid (1969). (-lb-)

Celou práci si lze přečíst ZDE.