Fritz H. Schmachtel
Autoři konstatují, že Československo nemělo jednotný postup v poskytování azylu, nýbrž pouze řadu dílčích předpisů, které lokálně vedly k rozdílným rozhodnutím, a že ze tří hlavních uprchlických kontingentů (jež tvořili sociální demokraté, Židé a komunisté) byli žádoucí vyloženě jen sociální demokraté. Ačkoliv dokonce i po převzetí moci Hitlerem nebylo s Německem nutné vystavovat visa, vystavovala se pouze dvouměsíční povolení pro pobyt a pouze ve výjimečných případech se udělovalo pracovní povolení. Stoupajícímu restriktivnímu zacházení byl po výnosu nacionálněsocialistických rasových zákonů vystaven rostoucí počet židovských emigrantů v ČSR, jež byli čím dál více konfrontováni s vlnou antisemitské nevraživosti a byli diskreditováni jako obyčejní hospodářští uprchlíci. Tato omezení byla mimo jiné také důsledkem československé zahraniční politiky, která jednak sledovala zlepšení vztahů s Německou říší a jednak chtěla zabránit aktivitám uprchlíků proti tomuto zájmu, ale také chtěla podpořit vycestování uprchlíků do jiných zemí. Ministerstvo vnitra dokonce vytvářelo plán na zřízení internačního tábora nedaleko Kyjova na jižní Moravě. Tento koncentrovaný tlak od roku 1937 skutečně vedl k rozsáhlé vlně vycestování lidí, kteří původně hledali v ČSR azyl.
Obzvlášť rigidní postup se odehrál v předvečer (11. března 1938) vpochodování německé Branné moci do Rakouska, když byl noční železniční vlak z Vídně do Prahy, přeplněn (židovskými) cestujícími, zastaven v Břeclavi a uprchlíkům bylo znemožněno vcestovat a tito byli posláni zpět.
 |
| Pražský německy psaný, ale převážně židovský tisk útočil od samého počátku na poměry v Německu. Více v článku Ve službách Masaryka a Beneše - židovský německy psaný tisk v Československu |
PS: Někteří exulanti (politikové, novináři, umělci) sice navázali kontakty se stejně smýšlejícími sudetoněmeckými (stranickými) organizacemi [sociální demokraté, komunisté aj.], přitom se ale především angažovali v aktivitách namířených proti nacionálněsocialistickému režimu. Na druhé straně ale sotva tito i cizinou vnímaní známí azylanti tématizovali osud sudetských Němců, nuceně začleněných do ČSR a diskriminovaných ve všech oblastech (odepírání práva na sebeurčení, vyloučení z ústavnosti, manipulace při sčítání lidu a rozdělení volebních krajů, vyvlastnění sudetoněmeckého zemědělského vlastnictví, masové propouštění ze zaměstnání, rušení škol, cenzura novin a rozhlasu). To všechno bylo porušování elementárních práv menšiny a základních demokratických standardů popř. standardů mezinárodního práva.
To vybízí k otázce, proč doposud nikdo netématizoval a stejně tak vědecky nezpracoval tento indiferentní náhled většiny německých a rakouských emigrantů v ČSR vůči politické, hospodářské a kulturní diskriminaci sudetských Němců?
***
Pozn. Lukáše Beera: Na tuto otázku si lze snadno odpovědět, pokud si znovu uvědomíme, pro které instituce oba zmínění autoři pracují, které instituce je financují a že předmětem jejich výzkumu je pouze vybraný okruh lidí, náležících určité etnické skupině.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 8. října 2015.