Stránky

sobota 14. listopadu 2015

„Uprchlická krize“ a nový národovský princip

Gernot Facius 
Azylová lobby dokáže snadno a účinně během krátké 
chvíle zorganizovat masové propagandistické "prouprchlické" akce.
Německo, Evropa na (knižní) podzim roku 2015: Tituly, které nějakým způsobem mají něco společného s hřejícím tématem „vlast“, se sotva ještě dají spočítat. Skepse vůči globalizaci zanechává i zde své stopy. Nová generace autorů se ujímá příběhů ze svých regionů, anebo si posluhuje vzpomínkami lidí, kteří osobně prožili zbavení práv, utíkání a vyhánění. Na podzim svého života se dokonce i pamětníci, jež jsou hrdí na svou „zdařilou integraci“ a jež kdysi odbývali řeči o národní identitě jako maloměšťáctví, vydávají hledat své kořeny. Vlast je přeci jenom více než obyčejné slovo. Vlast se stává bezpečným kotvištěm, čím více se ukazují trhliny v trámoví významných politických institucí. Nyní, v otázce azylu a přistěhovalectví, směřuje evropský projekt ke svému ztroskotání. Narůstá touha po stabilních místech zázemí, kam se člověk může přechodně uchýlit. Právě tato místa začínají být díky novému „stěhování národů“ vystavována tlaku.

Politická unie není v Evropě zřejmě možná, poznamenal nedávno autor knih Hans von Trotha v Deutschlandradiu [Pozn. Lukáše Beera: nutno poznamenat, že za předpokladu premisy prázdných materialistických kapitalisticko-hospodářsko-liberalistických priorit, na kterých staví celý projekt zvaný EU, který má ovšem sotva něco společného s evropanstvím]. „Zkoušeli jsme to několik desítek let. A výsledek je, zdvořile řečeno, zahanbující... To, že v Evropě nejsou žádné války, to je mnoho. A víc se, jak se zdá, trvale dosáhnout v tomto spolku nedá. To je hořké poznání.“

Tento pesimismus nemusíme nutně sdílet, ale v každém případě bychom jej neměli ignorovat. Protože v dobách krize platí v Bruselu a ve Štrasburku stále ono heslo z Titanicu: „Every man for himself – Každý za sebe!“.Dalekosáhlá neschopnost Evropské unie, co se týká problému, jemuž se říká „uprchlická krize“, který je ale ve skutečnosti krizí politiky, podporuje v národu návrat ke smýšlení národního státu. Mezi vládnoucími a ovládanými se vytváří propast. Angela Merkelová se svou mantrou „My to zvládneme“ – ta je jednou z příčin nebrzděného přílivu lidí, hledajících azyl – přivádí svou CDU, a možná i stát, do fáze slabosti. Naivita, se kterou Merkelová hájí svou pozici („Ano, je jich velmi mnoho, ale nás je 80 miliónů!“), nenaznačuje nic dobrého a je symptomem bezuzdného sebepřeceňování. Jeden uštěpačný komentátor se již vysmíval, že spolková kancléřka opakuje novým způsobem Honeckerovo heslo „Stále kupředu, nikdy krok zpět“. Připomeňme si: V dobách komunistického diktátora se nesměla klást otázka ohledně směru, kterým se pochodovalo. A jak je tomu dnes? Dnes jsou pochyby, zda a proč vůbec by se měly přijímat milióny cizinců, inkriminovány jako znaky smýšlení, které štve proti jiným národům. A odpor je přehlušován propagandisty ideologicky podmíněné „vítací kultury“.

Zajisté – ten, kdo si zachoval alespoň trochu schopnosti mít soucit s trpícími, bude lidem, jež si v zemích, ze kterých pocházejí, nejsou už jisti vlastního života a proto hledají útočiště a možná i novou vlast v Německu, v Rakousku nebo jinde v západní Evropě, pomáhat radou a skutkem. Ovšem to se týká pouze zlomku lidí sem přicházejících, tedy těch, kteří vyhovují kritériím konvence o uprchlících. Je nutné rozlišovat mezi lidmi, kteří skutečně mají oprávnění na azyl, a mezi ilegálními přistěhovalci. A je třeba neopomíjet také skutečnost, že ten, kdo například šíří nacionalistické emoce vůči syrským vyhnancům a utečencům, zrazuje vlastní dějiny Němců, vyhnaných ze své vlasti, jak řekl Bernd Posselt, a v tom má v podstatě pravdu. [Posselt je příznivcem panevropského hnutí a aktivně propaguje protiruskou propagandu a propagandu NATO – pozn. LB.] Ovšem měli bychom za jeho tézi, kterou rozšiřuje v rozhovorech pro média, podle níž téma vyhnání [Němců] pod vlivem nejnovějších událostí „u nás v Německu opět získalo na aktuálnosti“, postavit otazník. Přinejmenším východní Němci a sudetští Němci nemají nic z této aktuálnosti, nevyplývají z ní žádné nové operativní impulsy pro napravení bezpráví, jež na nich bylo spácháno, a také nemají nic z tvrzení, že politikové by toto měli přenechat historikům. Dnes je sice možné porovnávat vlny uprchlíků a vyhnanců tehdejší doby s dnešním „stěhováním národů“, ale není možné to dávat na stejnou roveň. „Importujeme náboženské, etnické a kulturní konflikty, které dlouhodobě nevýhodně změní naši zem“, napsal pro Frankfurter Allgemeine Zeitung jeden občan z Vestfálska, který již padesát let patří k politické straně CDU. „Již dnes se tyto konflikty projevují v ubytovacích zařízeních, kde existují případy, kde jsou slovně napadáni a utiskováni křesťanští a jezídští uprchlíci a kde mezi uprchlíky z nejrůznějších zemí původu probíhají potyčky s noži a masové bitky.“

Vskutku – tato problematika se s rostoucím počtem „uprchlíků“ bude ještě přiostřovat. Musíme se obávat trvalých konfliktů. Nikdo se neodvažuje odhadnout, kolik islamistických bojovníků se nenápadně vmísilo mezi chudáky ze Středomoří a přináší sebou teror proti Západu. Už jenom z těchto důvodů není přípustné jakékoliv srovnávání s Němci vyhnanými po roce 1945 ze své vlasti.

Člověk českého státního prezidenta Miloše Zemana nemusí milovat. Je to neotesaný špalek, jeho průpovídky prozrazují zásadní postoj nepřátelský proti cizincům. Ale aspoň oslovuje nebezpečí, před kterým němečtí politikové zavírají oči. Skutečnost, že v čím dál větším počtu městských čtvrtí se může Šaría stát základním kamenem spolužití. Když Zeman pochybuje o tom, že přistěhovalci přicházející z jiného kulturního prostředí obohacují západní kulturu, jak běžně tvrdí jistá politická, hospodářská a církevní lobby, nemělo by mu to být vytýkáno.

Podle odhadů německé ministryně práce dvě třetiny nových přistěhovalců nejsou schopné integrace do pracovního trhu. Už pouze tento fakt vylučuje jakoukoliv seriózní paralelu ke krajanům, jež svého času přicházeli z východních [německých] území, ze Sudet a z německých sídelních oblastí v jihovýchodní Evropě. I doposud stabilní sociální systém jednoho dne vzhledem k těmto prognózám bude zruinován. Skutečnost, že se to všechno může dostat mimo kontrolu, zamlčuje i Posselt v interview pro Katolický týdeník, které přetiskly noviny Sudetendeutsche Zeitung. Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení řekl, že pro křesťany je nejdůležitější, aby stáli na straně obětí současného vyhánění a zároveň aby vírou v Boha a pomocí „pozitivního šarmu dodávali německým občanům odvahu, bez které se nedá vyřešit žádná krize“.

Zda lze problém zvládnout pouze s pomocí nějakého „pozitivního šarmu“ nebo zda k tomu stejně tak nepatří i řízené přistěhovalectví, jež bere ohled také na zájmy přijímacího státu a jeho občanů, to je momentálně velkou otázkou. O tom by se měly vést debaty bez nějakých zákazů určitého smýšlení. Ne každý demonstrant proti berlínské azylové politice je (neo)nacista.

Není vidět žádné paralely k takovémuto vylučování lidí, litují noviny Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ve svém článku nazvaném „Námitka“. Je prý možno konstatovat nový národovský princip, který se nezakládá na kmenové příslušnosti, nýbrž na „příslušnosti ke smýšlení“.

Na tomto posudku něco bude.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 5. listopadu 2015.