Stránky

úterý 24. května 2011

Odškodnění podvodníci

Roman Skružný
Dne 21. července 1943 se vrátila domů jedna ze skupin českých lidových
umělců, která obstarávala veselé večery českým dělníkům v Říši.
Ve své krátké úvaze se vracím k jednomu nejkontroverznějšímu a nejvíce nesmyslnému verdiktu v dějinách současné Evropy: lidé, kteří pracovali za druhé světové války, žádali za to (a bylo jim uznáno!) tzv. odškodnění. Když se nad tím člověk OPRAVDU zamyslí, domyslí do konce a do skutečného významu, je to skutečně neuvěřitelné. Ti lidé opravdu pracovali. MUSELI pracovat – byli tehdy občany státního útvaru, kde byla uzákoněna pracovní povinnost. Krom toho byla tehdy válka. Tito „poškození“ ovšem argumentují tím, že museli pracovat mimo své bydliště, konkrétně mimo oblast tehdejšího protektorátu (!). Kdo se jen trochu zajímá o tyto věci a o historii, dávno ví, že Češi všech profesí už dávno chodili do Německa za prací – a za snadnějším a lepším výdělkem. Jsou to nesporná historická fakta. Nám postačí, když si třeba připomeneme slavný televizní seriál Cirkus Humberto – pamatujete si otce a syna Karase, vzpomínáte na starého Malinu, na seržanta Vosátku, na Bureše a na všechny ostatní české dělníky a umělce v německém podniku v Hamburku? Napsal to známý český spisovatel Eduard Bass podle mnoha skutečných příběhů. Tahle putování za prací měla svou tradici trvající celá staletí – a trvá přece až do dneška!

Ti „poškození“ pracovníci za druhé světové války dostávali za svoji práci řádnou mzdu (mnohdy vyšší než doma), měli spoustu výhod a často se stávalo, že „tam“ byli ve své profesi i povýšeni a získali lepší kvalifikaci. Nezanedbatelné procento z nich tam ostatně šlo bez jakéhokoli příkazu. Nemuseli nastoupit vojenskou službu. Je to fakt, který rovněž asi nemá obdobu v dějinách: muži české národnosti, občané protektorátu, který byl ve válce, neměli brannou povinnost! Žádalo se na nich jen jediné: aby normálně řádně pracovali. Zřejmě (podle jejich názoru) nepředstavitelná oběť! Miliony vojáků na celém světě bojovaly. Miliony mužů umíraly na frontách. Tito ukřivdění podvodníci museli (ta hrůza!) PRACOVAT. Někdo by mohl namítnout, že tam byli v nebezpečí života – zvlášť ke konci války byly nálety na denním pořádku. Podle téhle logiky a tohoto argumentu by měli dostat ovšem „odškodnění“ od britské a hlavně americké vlády – čí byla letadla, která v kobercových náletech rozsévala smrt na německá města?

I když jsem to původně neměl v úmyslu, musím se zmínit o jiné skupině našich (dnes již bývalých) občanů, kteří po skončení druhé světové války byli ve sběrných táborech nuceni otrocky (bez jakéhokoli nároku na plat) pracovat v nepředstavitelně děsivých podmínkách. A nejen to – byli nuceni opustit svůj majetek, svoji vlast, byli vyhnáni. Desítky tisíc jich při tom bylo zavražděno. Ano, řeč je o sudetských Němcích. Jenže kdo se v této souvislosti u nás jen zmíní o nějakém JEJICH odškodnění, o právu a spravedlnosti, je ihned rázně okřiknut z jakýchsi národních (?) pozic. Prý se jim stalo po právu – prý Češi v roce 1938 museli také pryč ze Sudet. Opravdu? Dnes už je přece dostatečně známo všechno, co se tehdy opravdu stalo. Např. to, že každý Čech se mohl sám rozhodnout, zda odejít, či zůstat. O majetek nepřišel NIKDO. Rovněž o nějakých desítkách tisíc mrtvých mi není nic známo. Ani to, že by někdo z nich musel otročit v nějakých sběrných táborech před svým odchodem. Jen pro zajímavost: v celém území, které bylo na základě mnichovské dohody odstoupeno Německu, zůstalo z vlastního rozhodnutí víc jak 600.000 Čechů.

Ve svém článku jsem se již zmínil o jednom televizním seriálu – teď bych rád ještě připomenul jeden film. Jmenuje se Oznamuje se láskám Vašim. Snad jste ho viděli. Kvalita filmu není tak důležitá jako osudy hlavní postavy. Český lodník (hraje ho Lukáš Vaculík) tam opravdu představuje onen prototyp „trpícího, vykořisťovaného a udřeného totálně nasazeného“ mladého muže! Dovedete si ho představit, jak dnes žádá o odškodnění? Přiznám se, že já ne. Ale je mi z téhle představy dost špatně od žaludku. Jsme opravdu mi Češi takoví (odpusťte ten výraz) vyčůránkové, jak se o nás ve světě často říká? Nebo za to mohou jen ti komunističtí a i dnešní politikové? A také současná německá vláda, která si už víc než půl století po válce stále „sype popel na hlavu“, ačkoli by to měli dělat také jiní? Vždycky jsem si vážil lidí, kteří dovedli pracovat a viděli v práci smysl života. Co však říci o lidech, kteří se práci vyhýbají a jsou-li k ní nuceni, nárokují ono dnešní „odškodnění“? Myslím si, že to jsou obyčejní podvodníci, nestydatí ve svých požadavcích a postrádající i poslední špetku lidské morálky. V mých očích to rozhodně nejsou žádní trpitelé a už vůbec ne nějaké oběti čehosi a čehokoli. Jsou jen obyčejným odpadem KAŽDÉ společnosti.

(zkráceno)
Převzato z CS Magazinu