Konkrétně se v návrhu politiků CDU jedná o uzákonění nároku na poskytnutí manželské půjčky ve výši 5000 EUR mladým párům ve věku do 35 let a s oddacím listem. Případným rozvodem se nárok na půjčku automaticky ruší a částka musí být jednorázově splacena. A nejenom to – i v případě, že manželský pár hodlá vyměnit své bydliště za jiné místo ležící mimo spolkovou zemi Sasko-Anhaltsko, ruší se tento nárok. Nemanželských párů s dětmi a samoživitelů by se tato nabídka vůbec netýkala. Doba splatnosti bezúroční půjčky by trvala 10 let. Co činí ale tento model nejvíce zajímavým, je okolnost, že s každým narozeným dítětem tohoto páru se celková částka, kterou manželé splácí, krátí o jednu třetinu. S narozením třetího dítěte se vratná částka automaticky redukuje na nulu.
Jak částečně správně uvedl Spiegel Online, inspirovali se němečtí křesťanští demokraté praxí z bývalé NDR. V roce 1972 byla tato forma manželské půjčky zavedena v Německé demokratické republice – novomanželé měli tehdy nárok na bezúroční půjčku 5000 marek (1 marka NDR odpovídala tehdy přibližně 3 Kčs) a později byla tato částka navýšena na 7000 marek se splatností 8 let. Komunistický režim poskytl svým občanům půjčky v celkové výši celkem 9,3 miliard marek, přičemž i zde fungoval tentýž model – při každém narozeném dítěti se splatitelná částka krátila. V bývalé NDR tak zůstala celá čtvrtina poskytnutých půjček nevrácená a tedy jaksi „propadla“ ve prospěch mladých rodin. Co ale Spiegel Online zamlčuje, je skutečnost, že i komunistický režim v NDR se v tomto ohledu naprosto inspiroval modelem, který byl v Německu poprvé zaveden už za Adolfa Hitlera.
U tzv. „Ehestandsdarlehen“ se jednalo o regulační opatření nacionálního socialismu v rodinné politice a politice pracovního trhu. Jednalo se přitom o půjčky, které byly vypláceny ve formě poukazů určených k obstarávání si zboží do domácnosti, přičemž hodnota poukazů měla 1000 říšských marek. I zde se vratná částka automaticky snížila o jednu čtvrtinu s každým nově narozeným dítětem, takže pokud přivedl tento pár na svět čtvrté dítě, půjčka tím byla rázem splacena. I tato půjčka byla vázána na několik podmínek. V původní verzi z června 1933 (tato verze byla součástí Zákona o zmírnění nezaměstnanosti) byla poskytována pouze těm manželským párům, kde manželka neměla v době před otěhotněním zaměstnání. Teprve v nové zákonné podobě z roku 1937 tato podmínka odpadá. O půjčku bylo možné zažádat si pouze před uzavřením sňatku a nárok na ni měli pouze státní občané árijského původu a to za předpokladu, že byli schopni předložit vysvědčení o způsobilosti k uzavření manželství od úředního lékaře. To v praxi znamenalo, že dotyční netrpěli žádnými duševními a tělesnými onemocněními, která by mohla ohrozit kvalitu života potomků. Po narození každého dítěte klesla výše celkové částky ke splacení o 25 % a byla možnost zažádat si u finančního úřadu přerušení splácení až o 12 měsíců. Částka se jinak splácela každý měsíc ve výši 1 % (resp. 3 %) celkové sumy. Speciální poukazy opravňovaly k obdržení zboží jako je nábytek a domácí příslušenství apod. ve zvláštních prodejnách.
Odmítavě se k návrhu CDU v Sasku-Anhaltsku mimochodem staví tamější sociální demokraté. Prý se dnes každé druhé dítě přeci rodí mimo manželské svazky, a proto je tento model podle nich zastaralý. SPD pochybuje o tom, že v bývalé NDR si lidé pořizovali více dětí jenom proto, že tím získávali nárok na výhodné půjčky resp. dary od státu.
K tomu lze jen dodat: určitě tomu nebylo pouze jenom proto, ale jednalo se o jeden z více pozitivních faktorů, příznivých rámcových podmínek, ovlivňujících ochotu, připravenost a motivaci mladých lidí pořizovat si potomstvo. (-lb-)