Stránky

neděle 7. dubna 2013

Restituce majetku vyhnaných Němců

Tomáš Krystlík
Článku Manfreda Maurera Zbytečné obavy chybí zamyšlení nad důsledky takové restituce pro srbský (obecně jakýkoliv tehdy Němce vyhánějící) stát. Princip je správný - co bylo ukradeno, má být navráceno - jenže jen část ukradeného je dnes v rukou státu, obcí, řada ukradených věcí patří soukromníkům a často má již x-tého majitele.

Nemovitosti ze státní nebo komunální držby se dají restituovat v principu relativně nejjednodušeji, ale ukradené nemovitosti, které jsou dnes v rukách dalšího majitele než původního-zlodějského restituovat in natura dost dobře nelze. Přesněji řečeno lze, ale vede k tomu velmi trnitá cesta. Nastupuje tedy restituce finanční. A co ti, kterým byly zcizeny věci movité, např. sbírky cenných obrazů nebo uspořené obnosy v bankách? Věci ze sbírek mohou být zhusta v rukou státu, v muzeích a podobně, ale jiné věci movité?

Srbský restituční zákon jsem v internetu nenalezl, ale jde o riskantní počin, pokud hodlá poskytnout finanční restituci za nemovitosti, které nelze vrátit, protože není zcela jasné, kolik to může celé stát. V roce 1940 bylo v Jugoslávii kolem 550.000 podunajských Švábů, ve válce jich zahynulo kolem 120 tisíc a cca 57 tisíc v Jugoslávii zůstalo. Odhadněme, že asi polovina z nich byla vyhnána ze Srbska. Kolem 3/4 z nich se uchytilo v západním Německu.

Vyhnanci usídlení ve SRN požívali výhod Lastenausgleichsgesetzu - německý stát jim nahradil v DM zanechaný majetek, poskytl jim velmi výhodné půjčky s tím, že v případě restituce jejich majetku mu onen Ausgleich (vyrovnání) za zanechaný majetek v zemi, odkud byli vyhnáni, vrátí. Dá se tedy předpokládat, že restituci od srbského státu žádat nebudou. Tomu tak nebylo v Rakousku, takže podunajští Švábové tam usedlí - asi nejvýše 50 tisíc osob bezprostředně po 2. světové válce - si mohou zažádat o restituce. Restituční nároky oněch vyhnaných do Rakous, včetně tehdejších nezletilců, týkající se nemovitostí by srbský stát zřejmě unesl. Obdobný postup pro ČR nepřichází kvůli mnohem vyššímu počtu vyhnaných v úvahu - jen do sovětské okupační zóny a do Rakouska bylo vyhnáno přes milion československých Němců včetně dětí, kteří nedostali vyrovnání za zanechaný majetek a mohli by si v takovém případě, spíše jejich potomci, zažádat o restituci.

Požadovat majetek zpět by mohli s poukazem na rovné zacházení i ti, kteří přišli o majetek movitý. Tím vyvstává značné riziko, že stát nebude s to restituce zaplatit. Proto se jeví jako nejschůdnější cesta maďarská ze začátku 90. let: symbolické finanční odškodnění a maďarské občanství pro vyhnané, pro jejich děti a vnoučata a jejich manžele.