Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (9.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část
Časopis Signal a jeho evropská mise
Lukáš Beer

Předcházející kapitola přinesla překlad článku časopisu Signal autora Giselhera Wirsinga. Zmíněný ilustrovaný časopis se stal až do konce války zajímavým prostředkem propagace „evropské myšlenky“ v nacionálněsocialistické režii daleko za hranicemi Německa.

Propagandistický časopis Signal byl v letech 1940 až 1945 k dostání v četných evropských zemích, pouze v samotném Německu nikoliv, přičemž vydání v němčině vycházelo speciálně pro Švýcarsko, ovšem stejně tak jej bylo možné zakoupit i v Protektorátu Čechy a Morava. Německé státní ministerstvo v Čechách a na Moravě bylo v roce 1943 dokonce konfrontováno s návrhem, aby byla pro poměrně velký zájem českých čtenářů vydávána česká mutace časopisu, popř. v podobě  dvojjazyčného německo-českého vydání, ale tato myšlenka byla nakonec zavržena jako kontraproduktivní. (Podrobněji o tom pojedná jiný článek na Našem směru počátkem příštího roku. Obsah článků v časopise nespadal pod kontrolu Německého státního ministerstva v Čechách a na Moravě, což v případě článků, týkajících se explicitně Protektorátu, někdy naráželo na určitý nesoulad.) Časopis vycházel tedy v němčině, norštině, švédštině, dánštině, holandštině, v Belgii, ve francouzštině, španělštině, portugalštině, polštině, ruštině, maďarštině, chorvatštině, rumunštině, bulharštině, dokonce v poněkud zmenšené anglické mutaci a v jiných jazycích. Vzorem časopisu byl americký ilustrovaný časopis Life a v roce 1943 dosáhl jeho náklad více než 2,4 milionů exemplářů.

Signal spadal jako tiskový orgán pod Wehrmacht a měl v zahraničí plnit úlohu propagace evropské mise nacionálního socialismu. Až do vstupu do války v prosinci 1941 se anglická mutace časopisu dostala dokonce až do USA. Cesty, kterými byl časopis dopravován do zahraničí, byly někdy netradiční. Anglické vydání se maskovaně dostávalo do Irska, arabské vydání se dopravovalo ponorkami na utajovaná místa na africkém pobřeží středozemního moře. A později se část britského vydání dopravovala ve zmenšeném formátu dokonce raketami V1 do jižní Anglie.

V neutrálním Švýcarsku se tamní Spolková rada musela zabývat vážně otázkou, jaké kroky se musí v zemi učinit, aby domácí trh ilustrovaných časopisů mohl být chráněn před konkurencí levného periodika Signal. Nepřátelská cizina nahlížela na časopis s určitým respektem. Noviny Daily Express napsaly v roce 1940 o německém časopise: „Koncentrovaná, šikovná propaganda za cenu, kterou může uhradit každý, a napsaná téměř ve všech jazycích.“ O dva roky později konstatoval list Daily Mail: „Anglie nemá nic, co by se Signalu vyrovnalo.“ A korespondent stejného deníku v Lisabonu napsal: „Kdybych byl Portugalec a měl bych zájem o to, abych dostal co možná to nejlepší za mé peníze, požadoval bych vždy Signal.“

První číslo z dubna 1940.

Celkově v období mezi dubnem 1940 a březnem 1945 vyšlo přes sto regulérních čísel, zpravidla dvakrát za měsíc a v rozsahu asi čtyřiceti stran a od podzimu 1942 dokonce už ve 20 jazykových mutacích.

Časopis se vyznačoval na tehdejší poměry vynikající kvalitou tisku. Korespondent britských novin Daily Express už 25. dubna 1940 hovořil v této souvislosti o „some of the best colour printing I have ever seen“. Každé číslo obsahovalo několik, většinou osm barevných stran, což v té době bylo velmi neobvyklé. Protože se časopis orientoval na zahraniční publikum, snažili se jeho tvůrci zveřejňovat poněkud subtilnější druh propagandy, než tomu bylo běžně na území Říše. Sídlo redakce bylo až do března 1945 v Berlíně, kde periodikum vycházelo v nakladatelství Deutscher Verlag. V krátkých „dějinách“ existence časopisu se vystřídali celkem čtyři šéfredaktoři, přičemž posledním z nich byl příslušník SS Giselher Wirsing (až od roku 1945). Spolupracovníci časopisu Signal patřili k těm nejlepším novinářům a fotoreportérům, kteří byli v nacionálněsocialistickém Německu k dispozici.

Myšlenka založit tento časopis vzešla koncem roku 1939 z iniciativy skupiny odborníků z úseku propagandy, reklamy, psychologie a Abwehru, jež byli aktivní v „oddělení pro propagandu Branné moci“ ve Vrchním velení Branné moci (OKW). V kooperaci s tiskovým a zpravodajským oddělením říšského ministerstva zahraničí, vedeným Paulem Karlem Schmidtem, bylo vydávání časopisu Signal během několika týdnů prosazeno přes značný odpor Goebbelsova ministerstva propagandy. Už koncem roku 1940 překročil náklad miliónovou hranici. V dubnu 1942 byly prodány dva milióny exemplářů a tiskový šéf ministerstva zahraničí Schmidt mohl konstatovat, že Signal prošel z hlediska objemu nákladu vývojem, „který nikdo nepředpokládal a který takto existuje pouze u velkých časopisů v USA“. Vrchol tohoto úspěchu byl zaznamenán v červnu 1943 – 2,426.000 exemplářů.

Odchodem Günthera Lohse, jenž byl Schmidtovým zástupcem, z redakce se poněkud oslabil vliv ministerstva zahraničí na tvorbu časopisu a namísto toho zesílil vliv Goebbelsova ministerstva. Adolf Hitler na podzim 1941 donutil obě navzájem si konkurující ministerstva, aby uzavřela „pracovní dohodu“ a považovala se za stejně oprávněné partnery.

Po zahájení války se Sovětským svazem v červnu 1941 bojovala na stránkách časopisu Signal evropská rodina národů, jejímž jádrem bylo Německo, preventivně proti nebezpečí zotročení Evropy bolševickým Sovětským svazem. „Chci na zemi bojovat za novou Evropu“, promlouval například titulek k obrazovému článku o „germánských dobrovolnících SS“ za Vlámy, Holanďany, Dány a Nory, ochotné jít do boje. Válka proti Moskvě byla interpretována jako preventivní válka proti komunismu, jenž chtěl „nastoupit pochod kolem světa“.

Po porážce u Stalingradu se v časopise Signal výrazně prosazuje a profiluje Giselher Wirsing. Nevyšlo poté téměř ani jedno vydání, ve kterém by se nenacházel nějaký jeho úvodník nebo významný článek. Ještě v lednu 1945 označoval časopis Waffen-SS za „přemožitele chaosu“. O měsíc později se spoléhal na německé ženy: „Ani nepomýšlí na kapitulaci.“ A v březnu 1945 se časopis ptal: „Co bude zítra?“

Giselher Wirsing. Z Der Spiegel, č. 24/1969

Wirsing (1907-1975) od roku 1928 podnikal cesty do východní Evropy a zveřejňoval své poznatky a dojmy v konzervativním časopise Die Tat. Sblížil se s kruhem nacionálních socialistů kolem Gregora a Otto Strassera. Roku 1932 vychází jeho kniha Zwischeneuropa und die deutsche Zukunft („Mezievropa a německá budoucnost“) a o rok později vydává dílo Deutschland in der Weltpolitik („Německo ve světové politice“). V roce 1933 se na návrh Heinricha Himmlera stává vedoucím resortu politiky mnichovských novin Münchner Neueste Nachrichten a o rok později se stává šéfredaktorem. V listopadu 1938 získává hodnost SS-Hauptsturmführer. Stále přitom vydává časopis Die Tat, který je v roce 1939 přejmenován na Das XX. Jahrhundert („20. století“, list oddělení pro propagandu ministerstva zahraničí, vycházel ve východní Asii i v anglické mutaci). Nějakou dobu pracoval také pro Ústav pro výzkum židovské otázky (Institut zur Erforschung der Judenfrage) Alfreda Rosenberga a vystoupil zde na jaře 1941 jako řečník na téma „Židovská otázka na Blízkém východě“, kde mj. řekl: „Je jisté, že židovstvo obecně, a zvláště pak sionistické organizace, hrály významnou roli při přípravě války.“

Wirsing se především snažil získat pro Německo arabské „protižidovství“ a nadšeně referoval o protibritských a protižidovských arabských povstáních, která zanechalo palestinské „centrum politického zemětřesení“ v Egyptě. Vítal „ostré nepřátelství“ islámu „proti západnímu liberalismu“. Své názory a poznatky o vládě a kultuře v USA publikoval v roce 1942 ve své (i v českém jazyce vydané) knize Bez mezí a hranic (něm. originál Der maßlose Kontinent). Sám v USA před válkou studijně pobýval. Líčil v knize americký vládní systém zmanipulovaný dle jeho názoru židovským vlivem. Kniha si získala obdiv i u Josepha Goebbelse, který si v březnu 1942 poznačil do svého deníku: „Večer nalézám pár hodin času, abych mohl číst v nové Wirsingově knize ,Bez mezí a hranic‘. Wirsing zde podává obraz amerického života, amerického hospodářství, kultury a politiky. Materiál, který zde nashromáždil, je vskutku otřásající. Roosevelt je jedním z největších škůdců moderní kultury a civilizace. Pokud by se nepodařilo definitivně porazit nepřátelskou stranu, která se skládá z bolševismu, plutokracie a nekulturnosti, pak by byl svět vydán na pospas nejtemnějšímu temnu.“

Roku 1940 vstoupil Wirsing do NSDAP. V roce 1943 se stal redaktorem a od roku 1945 šéfredaktorem časopisu Signal a za tímto účelem se mj. vydal jako důstojník pro propagandu k vojenským jednotkám do Ruska.

Číslo 4/1945. Foto: autor.

Do roku 1944 vytvářel Wirsing zprávy pro Německé informační středisko v Berlíně, což byl propagandistický ústav SS specializovaný na překlady do všech evropských jazyků, který silně zastával pozici Evropy zaměřené proti-anglosasky. Walter Schellenberg, šéf špionážní služby a vojenské rozvědky v RSHA, pověřil v září 1944 Wirsinga, jenž si podle něj také již nedělal žádné iluze o politické a vojenské porážce Německa, aby sestavoval zvláštní situační zprávy, tzv. „Egmont-Berichte“. Schellenberg vycházel z toho, že po nezdařeném atentátu na Hitlera 20. července 1944 stojí pouze už jen SS k dispozici jako schopná síla a pouze Heinrich Himmler přichází v úvahu jako následovník Adolfa Hitlera. Tyto „Egmontovy zprávy“ měly za cíl Himmlera přesvědčit o tom, že je potřeba vytvářet půdu pro vyjednávání se západními Spojenci, a měly oslabit jeho loajalitu vůči Vůdci. Schellenberg nakonec Himmlerovi navrhoval, že Hitler by měl být přimět k tomu, aby se částečně vzdal moci a uzavřel částečnou kapitulaci na západě. Jelikož se ale Himmler nemohl u Hitlera s tímto návrhem prosadit, zastavil Schellenberg v březnu 1945 vytváření dalších takovýchto situačních zpráv, protože už to nemělo význam.

Wirsing se v červnu 1945 dostal do zajetí a brzy začal pracovat jako informant americké tajné služby, která jej pověřila, aby v roce 1946 podnikl studijní cestu americkou okupační zónou. V internačním táboře se Wirsing dokonce zastával myšlenky, aby se americká okupační zóna v Německu stala 49. spolkovým státem USA.

Ještě v roce 1948 se Wirsing stává spoluzakladatelem evangelicko-konzervativního týdeníku Christ und Welt („Křesťan a svět“) a v letech 1954-1970 byl jeho šéfredaktorem. Podařilo se mu z tohoto periodika učinit týdeník s největším nákladem v celé Spolkové republice (do roku 1963).

Pokračování ZDE

Prameny:

Rainer Rutz: Signal. Eine deutsche Auslandsillustrierte als Propagandainstrument im Zweiten Weltkrieg. Klartext, Essen 2007

Teuflische Tarnung. In: Der Spiegel, 24/1969 (9.6.1969), s. 47-49

http://de.wikipedia.org/wiki/Giselher_Wirsing