Stránky

čtvrtek 1. ledna 2015

Strašák z Poysdorfu

Lukáš Beer 
Foto: Pavel Kamas
Turisté a častěji projíždějící řidiči z Moravy, Polska a baltických zemí směrem na Vídeň malé vinařské město Poysdorf asi patnáct kilometrů za jihomoravským Mikulovem / Nikolsburgem notoricky znají – jsou dny, zejména vypukne-li lyžařská sezóna nebo nastane-li čas letních prázdnin, kdy se obec vážně potýká s nepříjemným dopravním přetížením díky kolonám osobních vozů a kamionů valících po hlavním tahu směrem na nedávno dokončenou trasu „severní dálnice“ A5. Místní obyvatelé už jenom zbožně doufají, že se za několik let dostaví vytoužená chvíle, kdy si díky dostavbě dálnice budou moci také vydechnout a celý dopravní proud bude veden obchvatem mimo město.

Městečko s charakteristickými vinnými sklípky, typickými pro tuto oblast, a čítající dnes asi pět a půl tisíce obyvatel, zažilo ve své historii patrně spokojenější dny. A týká se to částečně i vnějšího půvabu. Omítky některých domů či vinných sklepů na hlavní dopravní tepně směrem na Vídeň, na „Brněnské ulici“, vystavené hluku a čmoudu z výfuků kolon automobilů, autobusů a náklaďáků také už něco pamatují a mimořádně hektický život kolem nich jim místy ubral na kráse. V letech 1910-1939 míval Poysdorf stabilně kolem 8.300 obyvatel, dnes jich má přesně o jednu třetinu méně.

V dubnu 2014 byl hned na hlavním tahu Brněnské ulice 28 – pro přijíždějící od severu po levé straně, bezprostředně před mírně točeným sjezdem přímo do centra k náměstí – otevřen výstavní a prodejní komplex vinařských produktů Vino Versum s místním „Weinmarktem“. Kolemprojíždějící si zvykli na – někdy i výstřednější – sem tam obměňované skulptury vystavované přímo před zmíněným objektem. Nyní se místní – ale především kolemprojíždějící zahraniční hosté – mohou pro změnu pokochat pohledem na takřka světoznámý nový „národní“ symbol Rakušanů a na svaté ztělesnění „tolerance“ samo v podobě skulptury zhotovené podle podobizny „Conchity Wurstové“. Jedná se o úsek silnice, po kterém se cesta mírně stáčí starobylým centrem, a proto zde kamiony mají předepsanou rychlost 30 km v hodině a díky zácpě zde kolona postává. „Conchita“ tedy zraku kolemprojíždějících určitě ujít nemůže a plní tak perfektní osvětovou funkci i pro desetitisíce občanů nových členských států EU...

Pravda, Poysdorf zažil ve své historii i horší katastrofy. Během posledních let Druhé světové války se zde odehrály nejen tvrdé boje mezi znepřátelenými stranami, ale obec byla i dějištěm ostudných válečných zločinů. Ještě v dubnu 1945 bylo během dvou náletů zničeno přes 40 místních domů. Dne 20. dubna se k obci přiblížila Rudá armáda a donutila kvůli přesile vojáky Wehrmachtu Poysdorf nakonec vyklidit. Němci krátce předtím stihli ještě vyhodit do vzduchu několik přístupových mostů a místní civilisté se schovávali ve vinných sklípcích. Po příchodu Sovětů došlo k vlně znásilňování, vražd a rabování. Rodiče, kteří se zdráhali prozradit sovětským vojákům úkryty svých dcer, byli alkoholizovanými ruskými vojáky biti a stříleni. Celkem 11 místních obyvatel takto tehdy přišlo o život a 11 dalších osob si samo před příchodem Rusů vzalo život. Nebyly ale jen „škody na životech“: celý Poysdorf byl Rusy vyrabován, mnohé budovy a zemědělské přístroje byly „jen tak“ zničeny, byly zapalovány stodoly, posekávány ovocné stromy a ničeny vinice a Rudá armáda si zabavila veškeré zásoby obilí a většinu dobytka. Zničeno bylo i místní museum a škola, zničeny byly i všechny léky v místní lékárně. Poysdorf byl pak po celé měsíce bez možností lékařské péče. Mnoho obětí znásilnění bylo nakaženo pohlavními nemocemi. Situace v obci se normalizovala až koncem léta a na podzim 1945.

Samozřejmě, že se tyto vzpomínky uchovaly dodnes v povědomí místních lidí – jinak tomu není ani v mnoha dalších východorakouských městech a vesnicích. Člověka až zaráží, že se nesetká ovšem nikdy s pamětnickými projevy antirusismu, které by nějak přežívaly dodnes. Porovná-li člověk médii pěstované nálady v obou zemích ohledně aktuálních vztahů s Ruskem, může jen žasnout nad tím, kde se v České republice bere tolik (mediálně popularizovaných) historicky odůvodňovaných antipatií vůči Moskvě.

Poysdorf přežil jaro roku 1945 a zajisté přežije i skulpturu „Conchity Wurst“. Zda se místní starousedlíci takřka mezinárodně vystaveným symbolem úpadku, hnusu a dekadence cítí poctěni, zůstává ovšem otázkou jinou.