Nadcházející rok bude, co se dějinných výročí týče, z českého hlediska plně ve znamení dvou klíčových historických událostí. V březnu si připomeneme 70 let od zřízení Protektorátu Čechy a Morava a v září pak 70 let od vypuknutí 2. světové války. Této příležitosti se v zesílené míře nepochybně již brzy chopí veškerá česká média – nejen ve formě dokumentaristiky, ale i v podobě v převážné většině ideologicky nastíněné hrané filmové tvorby. A byla to právě v první řadě široká plejáda hraných filmů a televizních her, vyprodukovaných v období pokvětnového šovinistického nacionalismu a poté v době komunistické diktatury, které celým poválečným generacím emotivně vytvářely obraz o životě v protektorátní době, předkládané vesměs jako „nejtemnější“ epocha v dosavadním bytí českého národa.
NÁŠ SMĚR bude v příštím roce tomuto významnému mezníku v českých dějinách pochopitelně věnovat zvýšenou pozornost a bude na těchto místech kromě jiného zařazovat i příspěvky z dobového tisku, dále pak postřehy z politického, kulturního a hospodářského života Protektorátu a doslovné citáty z projevů významných osobností této těžké a rozporuplné doby. Pokusíme se pohlédnout i na několik méně známých skutečností, poodkryjeme ale i několik faktů, pečlivě zametených pod poválečný „osvobozenecký kobereček“. Zveřejníme zde i řadu zajímavých článků některých českých historiků a publicistů, kteří se nebojí vyslovit i teze nelichotivě znějící uším ometálovaných odbojářů a veteránů.
Muselo proběhnout více než půl století, aby se pomalu ale jistě v řadách českých historiků a publicistů konečně začaly ozývat i hlasy, posuzující národní události let 1918-1945 poněkud střízlivěji a bez zidealizovaného přikrášlování a vědomého zkreslování. Nepřekvapuje také, že tu a tam zaslechneme od toho či onoho českého politika vážné varování na adresu „amatérských vykladačů dějin“, aby zanechali revidování „starých pravd“, za kterými se prý musí udělat tlustá neměnitelná černá čára. Na druhou stranu už jsme tu dokonce měli i prohlášení skupiny „nezávislých“ hradních historiků, kteří nám chtějí vlastní, mnohdy účelné vysvětlení dějin zpečetit jako jedině správné a odlišně vyznívající poznatky historiků označují za nezodpovědné a neprofesionální. A v momentu, kdy obráncům „neměnitelných pravd“ začínají docházet argumenty, přecházejí zpravidla k difamování nepřizpůsobivých autorů jako „zaprodanců“ protinárodních zájmů.
Chceme-li zpětně pohlížet na život běžného protektorátního občana, vystavujeme se určitě rizikům zkreslení, vyplývajících z mnohdy radikálně odlišných individuálních zkušeností jednotlivců. Můžeme si však vytvořit všeobecný úsudek na příkladu života „protektorátního mainstreamu“, který je navzdory tomu, že se týkal valné většiny českého národa, např. v běžné poválečné hrané filmové tvorbě ztvárněn jen okrajově. Neúměrně více prostoru získali ve ztvárnění poválečné umělecké tvorby (film, literatura, divadlo) mnohdy zidealizovaní představitelé okrajové skupiny českého obyvatelstva Protektorátu, čímž účastníci tzv. odboje bezpochyby byli. Jak ale Protektorát prožila normální valná většina občanů? Do jaké míry pocítil český občan jistá ekonomická omezení a jiné svízele jako důsledek „německé okupace“ a do jaké míry se zde jednalo skutečně o válečná strádání, kterému byl zároveň vystaven i běžný říšský Němec?
Ať na českou povahu zpětně nahlížíme jakkoli, hodně o charakteru uvažování běžného Čecha v tehdejší době vypovídají následující dva dobové články. V obou případech nejde o žádné pateticky pojaté statě. Ba naopak, mluví z nich tak trochu vypočítavost, spočívající na mottu „do ničeho se neplést a vyčkat co bude, a pak se uvidí“. A toto je právě jakési nepsané životní heslo českého protektorátního mainstreamu. V posledních hodinách války, totiž 5.května 1945 uveřejnil list Kraj Královéhradecký článek pod názvem „Národ na křižovatce dějin“, který v nezkrácené podobě následovně citujeme:
„Druhá světová válka se v šestém roce svého trvání zřejmě chýlí ke konci. Zápas obou táborů se vystupňoval do té míry, že už dále nelze přepínat tětivu. Uznává se to na obou válčících stranách a bojuje se s největším vypětím gigantických sil. Konec války je už na obzoru. Průběhem šesti let tohoto obřího zápolení se mnohokrát změnila mapa Evropy. Velmi utrpěly ony země, na nichž se opětovně přelévalo válečné dění. Výsledek je tam zpustošení, pobořená města, ztráty lidských životů i majetku. Český národ přežil těchto šest let v poměrném klidu i když, jak ani jinak není možno, vzedmuté vlny doléhaly až k nám. Zásahem státního presidenta dr. Háchy se podařilo od počátku, že jsme byli postaveni mimo oblast válečného zápolení. Nedali jsme podnět k zápasu – ale nemohli jsme přispívat k jeho zmírnění nebo zabránění. Byli jsme oddáni své vlastní práci a ve světovém dění jen pasivním činitelem. Tak nás vedla naše vláda, její politika, směřující ve všech směrech k jedinému cíli aby byla pokud možno bez škod a ztrát zachována naše národní existence.
Podařilo se to? Každý z nás nyní, kdy se fronty přiblížily až k nám, musí nezaujatě odpovědět kladně. Byly svízele, byly nesnáze a byly i oběti – ale zatím, co všude okolo nás to vřelo a měnila se situace, byli jsme my všeho nejhoršího ušetřeni. Na všech úsecích veřejného a národního života se u nás v posledním pětiletí projevoval utěšený rozkvět a vzestup – připomeňme si jen důležitý úsek vzestupu porodnosti. Rostli jsme početně, zatím co jinde národů ubývalo právě ztrátami válečnými i poklesem porodnosti. Provedeny byly úpravy v oboru sociálního pojištění zemědělců i řemeslníků když bylo náležitě postaráno o dělnictvo. Přes všechna omezení vynucená válkou, žili jsme si poměrně dobře, rozhodně lépe než ostatní národové v Evropě!
Zákonná naše vláda řídila v těchto letech rozmyslně nitky osudu svěřeného národa, jestliže můžeme se stále ještě bezpečně dívat na závěrečný akt válečného zápolení. Jde nyní o to, abychom nyní v posledním aktu sami neprozřetelně nezkazili dobrý svůj stav. Síly, které jsou kolem nás v pohybu, jsou takové, že je mimo naši možnost, abychom sami na ně mohli jakkoli zapůsobit. Byli-li jsme po pět roků jen tichými diváky, bude moudré, abychom jimi zůstali do závěru. To znamená důvěřovat i nadále své vládě, věřit v její osvědčenou prozíravost, moudrost i starostlivost. Náš osud byl dosud v dobrých rukách a čiňme vše, aby v nich zůstal, »Pražská vláda« - četli jsme v těchto dnech slova odpovědného činitele – pozorně sleduje vývoj. Věřte, že v rozhodné chvíli zasáhne a hodí na váhy politiky evropské všechnu autoritu, kterou si získala dosavad ve středoevropském prostoru. Veřejnost uvítala toto ubezpečení. – Podmínku ovšem známe: Je to nutnost, aby byl u nás zachován rozvážný klid, aby i nadále byl u nás pořádek. Jen tak se nám může podařit, že i v posledním kole zápasu zabráníme možným zkázám v naši vlasti. - Lid náš je rozvážný a přístupný rozumným radám. Věříme, že zůstane takový i nyní, v době velmi vážné, kdy se celý svět, i my s ním dostal na křižovatku. Děj se co děj kolem nás – nám musí jít o jedno: uchránit a zachránit národ.“
Ve chvílích, kdy citovaný článek spatřil světlo světa, se už ale v hlavním městě pustili do pouličního přepadávání a lynčování ustupujících příslušníků německých vojsk „povstalci“, kteří tak rozpoutali naprosto zbytečné prolévání krve. Naprosto zbytečné z vojensko-strategického hlediska, protože už de facto ukončenou válku ani o minutu nezkrátilo (krom toho, nebýt pomoci Vlasovců, skončilo by pražské povstání úplným fiaskem). Zbytečné toto prolévání krve ale nebylo z politicko-strategického hlediska pro nové mocipány v zákulisí, kteří potřebovali před spojenci na poslední chvíli, v nyní již díky ruské a americké armádě vojensky bezpečně podchycené situaci, zahrát divadlo o intenzivní odbojové angažovanosti protektorátního obyvatelstva. Jako jakousi tečku ve vlastenecké trilogii „atentát-Lidice-5.květen“. Mnozí se téhle hry dobrovolně v posledním momentu zúčastnili a zaplatili za to životem. Ale také vidina miliardového majetku, který v pohraničí měl v brzké době ztratit své původní majitele, byla pro spoustu dalších dodatečným hnacím motorem. V té době byl ale už scénář „osvobození Prahy“ prostě dávno zpečetěný Košickým vládním programem a pražští povstalci figurovali jako statisté ve hře.
Vraťme se ale o několik týdnů nazpět, do březnových dnů roku 1945, kdy si Protektorát připomínal 6 let své existence. Novinář Jan Scheinost v časopise Svět v článku „Bilance“ 14.března 1945 mimo jiné napsal:
„Mějme stále na paměti, že šest let Protektorátu uzavírá v sobě jednu z nejpřevratnějších a nejtíživějších kapitol dějin Evropy, zejména pak jejího středu a tím i naší vlasti. Krise, která až do září 1939 nevybočila z hrází politicko-diplomatických, přešla na podzim téhož roku v konflikt válečný mezi Německem a západními demokraciemi; evropská válka proměnila se v roce 1941 zásahem Sovětů, USA a Japonska v největší a nejstrašnější zápas světový s dalekosáhlými revolučními příznaky, ohrožující nejen Evropu a její národy jako vedoucího dosud činitele světa, ale i ono evropanství, jež vytvořilo všecky platné zákony myšlenkového a mravního řádu: otřes tak prudký a hluboký, že jím musel být zasažen každý národ, každý kolektiv a konec konců i každý člověk.
Myslit si nebo doufat, že by národ český mohl zůstati v závětří této smršti, bylo by naivní. I naší zemí s tak bohatou půdou i kvetoucím průmyslem, s tak hustou sítí komunikací a takřka klíčovou zeměpisnou polohou, dostalo se úlohy v tomto obrovském dramatu a zápolení obou stran. Pokus, postaviti nás na stranu anglo-francouzskou (dnes anglo-americko-sovětskou) jak chtěl Eduard Beneš, selhal a selhati tehdy musel, a to jak pro přílišnou vzdálenost obou západních demokracií od našich sídlišť a isolovanost naší posice, tak i pro nezájem obou těchto států, které se tenkrát, stejně jako Sověty, dokonce bály, abychom je svou umíněností v roce 1938 v otázce sudetské nestrhli do válečného konfliktu. (...) Neúspěšnost naší zahraniční politiky do roku 1938 a její neúnosnost pro náš národ vedla ke krisi, jejímž konečným rozřešením byl 15. březen 1939. Se západem jít znamenalo zkázu, nějak „neutrálními“ jsme zůstat nemohli (...). Z toho vyplynula jediná zbývající možnost: jíti s Říší. Tento krok byl nejen důsledkem katastrofy naší staré politiky, ale i výrazem pevných skutečností zeměpisných, historických, hospodářských i geopolitických i nových poměrů politickomocenských, jež z Německa učinily nejmocnější stát střední Evropy. Všichni její národové museli hledat k němu nový poměr, který byl tím těsnější, čím bližší byl ten který národ hranici Říše a čím užší byly vzájemné vztahy. A protože národ náš žije nejblíže německé jazykové hranice a ze všech národů východně od ní má s Němci styky nejstarší a nejhlubší, vyplynulo z toho všeho i tak těsné spojení, jak se projevilo formou Protektorátu.
To je logika jasná a všecky předpoklady roku 1939 ji potvrzují. Dnes žijeme v ukrutné válce a proto nás Čechy především zajímá dosavadní bilance 15. března 1939. Děláme-li tuto bilanci srovnáním s osudem jiných zemí, ať už jakkoli do války stržených, shledáme, že je lepší než snad všude jinde. Žili jsme přece přes všecky potíže v Protektorátu stále mnohem „mírověji“ než v Anglii, Sovětech, USA, Francii, Japonsku, zemích balkánských, Itálii atd., ba dokonce i než v samotném Německu. Po žádné stránce nedají se srovnati oběti jakéhokoliv druhu s odříkáními a útrapami národů ostatních, někdy i neutrální ciziny. Jsme až dosud národem, který za tohoto strašného zemětřesení válečného, jež jako vichřice hubí životy, majetky, přírodu i civilizaci, má rozhodně bilanci takřka nejaktivnější.“
NÁŠ SMĚR bude v příštím roce tomuto významnému mezníku v českých dějinách pochopitelně věnovat zvýšenou pozornost a bude na těchto místech kromě jiného zařazovat i příspěvky z dobového tisku, dále pak postřehy z politického, kulturního a hospodářského života Protektorátu a doslovné citáty z projevů významných osobností této těžké a rozporuplné doby. Pokusíme se pohlédnout i na několik méně známých skutečností, poodkryjeme ale i několik faktů, pečlivě zametených pod poválečný „osvobozenecký kobereček“. Zveřejníme zde i řadu zajímavých článků některých českých historiků a publicistů, kteří se nebojí vyslovit i teze nelichotivě znějící uším ometálovaných odbojářů a veteránů.
Muselo proběhnout více než půl století, aby se pomalu ale jistě v řadách českých historiků a publicistů konečně začaly ozývat i hlasy, posuzující národní události let 1918-1945 poněkud střízlivěji a bez zidealizovaného přikrášlování a vědomého zkreslování. Nepřekvapuje také, že tu a tam zaslechneme od toho či onoho českého politika vážné varování na adresu „amatérských vykladačů dějin“, aby zanechali revidování „starých pravd“, za kterými se prý musí udělat tlustá neměnitelná černá čára. Na druhou stranu už jsme tu dokonce měli i prohlášení skupiny „nezávislých“ hradních historiků, kteří nám chtějí vlastní, mnohdy účelné vysvětlení dějin zpečetit jako jedině správné a odlišně vyznívající poznatky historiků označují za nezodpovědné a neprofesionální. A v momentu, kdy obráncům „neměnitelných pravd“ začínají docházet argumenty, přecházejí zpravidla k difamování nepřizpůsobivých autorů jako „zaprodanců“ protinárodních zájmů.
Chceme-li zpětně pohlížet na život běžného protektorátního občana, vystavujeme se určitě rizikům zkreslení, vyplývajících z mnohdy radikálně odlišných individuálních zkušeností jednotlivců. Můžeme si však vytvořit všeobecný úsudek na příkladu života „protektorátního mainstreamu“, který je navzdory tomu, že se týkal valné většiny českého národa, např. v běžné poválečné hrané filmové tvorbě ztvárněn jen okrajově. Neúměrně více prostoru získali ve ztvárnění poválečné umělecké tvorby (film, literatura, divadlo) mnohdy zidealizovaní představitelé okrajové skupiny českého obyvatelstva Protektorátu, čímž účastníci tzv. odboje bezpochyby byli. Jak ale Protektorát prožila normální valná většina občanů? Do jaké míry pocítil český občan jistá ekonomická omezení a jiné svízele jako důsledek „německé okupace“ a do jaké míry se zde jednalo skutečně o válečná strádání, kterému byl zároveň vystaven i běžný říšský Němec?
Ať na českou povahu zpětně nahlížíme jakkoli, hodně o charakteru uvažování běžného Čecha v tehdejší době vypovídají následující dva dobové články. V obou případech nejde o žádné pateticky pojaté statě. Ba naopak, mluví z nich tak trochu vypočítavost, spočívající na mottu „do ničeho se neplést a vyčkat co bude, a pak se uvidí“. A toto je právě jakési nepsané životní heslo českého protektorátního mainstreamu. V posledních hodinách války, totiž 5.května 1945 uveřejnil list Kraj Královéhradecký článek pod názvem „Národ na křižovatce dějin“, který v nezkrácené podobě následovně citujeme:
„Druhá světová válka se v šestém roce svého trvání zřejmě chýlí ke konci. Zápas obou táborů se vystupňoval do té míry, že už dále nelze přepínat tětivu. Uznává se to na obou válčících stranách a bojuje se s největším vypětím gigantických sil. Konec války je už na obzoru. Průběhem šesti let tohoto obřího zápolení se mnohokrát změnila mapa Evropy. Velmi utrpěly ony země, na nichž se opětovně přelévalo válečné dění. Výsledek je tam zpustošení, pobořená města, ztráty lidských životů i majetku. Český národ přežil těchto šest let v poměrném klidu i když, jak ani jinak není možno, vzedmuté vlny doléhaly až k nám. Zásahem státního presidenta dr. Háchy se podařilo od počátku, že jsme byli postaveni mimo oblast válečného zápolení. Nedali jsme podnět k zápasu – ale nemohli jsme přispívat k jeho zmírnění nebo zabránění. Byli jsme oddáni své vlastní práci a ve světovém dění jen pasivním činitelem. Tak nás vedla naše vláda, její politika, směřující ve všech směrech k jedinému cíli aby byla pokud možno bez škod a ztrát zachována naše národní existence.
Podařilo se to? Každý z nás nyní, kdy se fronty přiblížily až k nám, musí nezaujatě odpovědět kladně. Byly svízele, byly nesnáze a byly i oběti – ale zatím, co všude okolo nás to vřelo a měnila se situace, byli jsme my všeho nejhoršího ušetřeni. Na všech úsecích veřejného a národního života se u nás v posledním pětiletí projevoval utěšený rozkvět a vzestup – připomeňme si jen důležitý úsek vzestupu porodnosti. Rostli jsme početně, zatím co jinde národů ubývalo právě ztrátami válečnými i poklesem porodnosti. Provedeny byly úpravy v oboru sociálního pojištění zemědělců i řemeslníků když bylo náležitě postaráno o dělnictvo. Přes všechna omezení vynucená válkou, žili jsme si poměrně dobře, rozhodně lépe než ostatní národové v Evropě!
Zákonná naše vláda řídila v těchto letech rozmyslně nitky osudu svěřeného národa, jestliže můžeme se stále ještě bezpečně dívat na závěrečný akt válečného zápolení. Jde nyní o to, abychom nyní v posledním aktu sami neprozřetelně nezkazili dobrý svůj stav. Síly, které jsou kolem nás v pohybu, jsou takové, že je mimo naši možnost, abychom sami na ně mohli jakkoli zapůsobit. Byli-li jsme po pět roků jen tichými diváky, bude moudré, abychom jimi zůstali do závěru. To znamená důvěřovat i nadále své vládě, věřit v její osvědčenou prozíravost, moudrost i starostlivost. Náš osud byl dosud v dobrých rukách a čiňme vše, aby v nich zůstal, »Pražská vláda« - četli jsme v těchto dnech slova odpovědného činitele – pozorně sleduje vývoj. Věřte, že v rozhodné chvíli zasáhne a hodí na váhy politiky evropské všechnu autoritu, kterou si získala dosavad ve středoevropském prostoru. Veřejnost uvítala toto ubezpečení. – Podmínku ovšem známe: Je to nutnost, aby byl u nás zachován rozvážný klid, aby i nadále byl u nás pořádek. Jen tak se nám může podařit, že i v posledním kole zápasu zabráníme možným zkázám v naši vlasti. - Lid náš je rozvážný a přístupný rozumným radám. Věříme, že zůstane takový i nyní, v době velmi vážné, kdy se celý svět, i my s ním dostal na křižovatku. Děj se co děj kolem nás – nám musí jít o jedno: uchránit a zachránit národ.“
Ve chvílích, kdy citovaný článek spatřil světlo světa, se už ale v hlavním městě pustili do pouličního přepadávání a lynčování ustupujících příslušníků německých vojsk „povstalci“, kteří tak rozpoutali naprosto zbytečné prolévání krve. Naprosto zbytečné z vojensko-strategického hlediska, protože už de facto ukončenou válku ani o minutu nezkrátilo (krom toho, nebýt pomoci Vlasovců, skončilo by pražské povstání úplným fiaskem). Zbytečné toto prolévání krve ale nebylo z politicko-strategického hlediska pro nové mocipány v zákulisí, kteří potřebovali před spojenci na poslední chvíli, v nyní již díky ruské a americké armádě vojensky bezpečně podchycené situaci, zahrát divadlo o intenzivní odbojové angažovanosti protektorátního obyvatelstva. Jako jakousi tečku ve vlastenecké trilogii „atentát-Lidice-5.květen“. Mnozí se téhle hry dobrovolně v posledním momentu zúčastnili a zaplatili za to životem. Ale také vidina miliardového majetku, který v pohraničí měl v brzké době ztratit své původní majitele, byla pro spoustu dalších dodatečným hnacím motorem. V té době byl ale už scénář „osvobození Prahy“ prostě dávno zpečetěný Košickým vládním programem a pražští povstalci figurovali jako statisté ve hře.
Vraťme se ale o několik týdnů nazpět, do březnových dnů roku 1945, kdy si Protektorát připomínal 6 let své existence. Novinář Jan Scheinost v časopise Svět v článku „Bilance“ 14.března 1945 mimo jiné napsal:
„Mějme stále na paměti, že šest let Protektorátu uzavírá v sobě jednu z nejpřevratnějších a nejtíživějších kapitol dějin Evropy, zejména pak jejího středu a tím i naší vlasti. Krise, která až do září 1939 nevybočila z hrází politicko-diplomatických, přešla na podzim téhož roku v konflikt válečný mezi Německem a západními demokraciemi; evropská válka proměnila se v roce 1941 zásahem Sovětů, USA a Japonska v největší a nejstrašnější zápas světový s dalekosáhlými revolučními příznaky, ohrožující nejen Evropu a její národy jako vedoucího dosud činitele světa, ale i ono evropanství, jež vytvořilo všecky platné zákony myšlenkového a mravního řádu: otřes tak prudký a hluboký, že jím musel být zasažen každý národ, každý kolektiv a konec konců i každý člověk.
Myslit si nebo doufat, že by národ český mohl zůstati v závětří této smršti, bylo by naivní. I naší zemí s tak bohatou půdou i kvetoucím průmyslem, s tak hustou sítí komunikací a takřka klíčovou zeměpisnou polohou, dostalo se úlohy v tomto obrovském dramatu a zápolení obou stran. Pokus, postaviti nás na stranu anglo-francouzskou (dnes anglo-americko-sovětskou) jak chtěl Eduard Beneš, selhal a selhati tehdy musel, a to jak pro přílišnou vzdálenost obou západních demokracií od našich sídlišť a isolovanost naší posice, tak i pro nezájem obou těchto států, které se tenkrát, stejně jako Sověty, dokonce bály, abychom je svou umíněností v roce 1938 v otázce sudetské nestrhli do válečného konfliktu. (...) Neúspěšnost naší zahraniční politiky do roku 1938 a její neúnosnost pro náš národ vedla ke krisi, jejímž konečným rozřešením byl 15. březen 1939. Se západem jít znamenalo zkázu, nějak „neutrálními“ jsme zůstat nemohli (...). Z toho vyplynula jediná zbývající možnost: jíti s Říší. Tento krok byl nejen důsledkem katastrofy naší staré politiky, ale i výrazem pevných skutečností zeměpisných, historických, hospodářských i geopolitických i nových poměrů politickomocenských, jež z Německa učinily nejmocnější stát střední Evropy. Všichni její národové museli hledat k němu nový poměr, který byl tím těsnější, čím bližší byl ten který národ hranici Říše a čím užší byly vzájemné vztahy. A protože národ náš žije nejblíže německé jazykové hranice a ze všech národů východně od ní má s Němci styky nejstarší a nejhlubší, vyplynulo z toho všeho i tak těsné spojení, jak se projevilo formou Protektorátu.
To je logika jasná a všecky předpoklady roku 1939 ji potvrzují. Dnes žijeme v ukrutné válce a proto nás Čechy především zajímá dosavadní bilance 15. března 1939. Děláme-li tuto bilanci srovnáním s osudem jiných zemí, ať už jakkoli do války stržených, shledáme, že je lepší než snad všude jinde. Žili jsme přece přes všecky potíže v Protektorátu stále mnohem „mírověji“ než v Anglii, Sovětech, USA, Francii, Japonsku, zemích balkánských, Itálii atd., ba dokonce i než v samotném Německu. Po žádné stránce nedají se srovnati oběti jakéhokoliv druhu s odříkáními a útrapami národů ostatních, někdy i neutrální ciziny. Jsme až dosud národem, který za tohoto strašného zemětřesení válečného, jež jako vichřice hubí životy, majetky, přírodu i civilizaci, má rozhodně bilanci takřka nejaktivnější.“
