Děkuji za zaslání Vašeho kritického dopisu k mému článku, který se věnoval publikaci Protektorát ve fotografiích (Přes 200 unikátních fotografií mapuje život v protektorátu Čechy a Morava) od autorů Karla Sýse a Miloše Heyduka. Akceptuji, že Váš ohlas je psán v emotivním duchu, koneckonců můj článek byl také psán určitým konfrontačním stylem a byl tak i titulován. Článek z listopadu 2008, o který se zde jedná, vznikl jako bezprostřední reakce na národnostně urážlivý charakter knihy pana K. Sýse a také na fakt, že v ní je mj. šířeno lživé tvrzení o tom, že „z Čechů zatčených během války nacisty zahynulo 250 tisíc osob“. Jak se ale za chvíli na základě obrazového důkazu přesvědčíme, kniha má další závažný faktický nedostatek, o kterém jsem se v listopadovém článku nezmínil.Nikdo z nás bohužel nemůže posoudit, do jaké míry se uvedená publikace u veřejnosti setkala s „obrovským“ úspěchem, nevím podle jakých parametrů tak lze učinit – podle kusů prodaných výtisků asi ne (viz. můj příklad nespokojeného kupce). A měřítko úspěšnosti by se dalo zpracovat jen na základě statistického dotazníku mezi kupci. Mám závažné podezření, a tento dojem mi řada čtenářů této knihy určitě potvrdí, že autorův prvotní záměr s tímto „trojským koněm“ ve formě knihy spočíval v tom, že mezi desky s poutavým titulem šikovně vpašoval aktuálně politická poselství k současnému dění. Tato poselství se svým vlivem za normálních okolností omezují jen na čtenáře Haló novin nebo Národního osvobození, a autor si tak chtěl okruh své ideologické působnosti rozšířit i na ty sféry čtenářstva, které s podobnými tiskovinami do kontaktu nikdy nemají šanci přijít. Nutno dodat, že to byl skutečně šikovný tah. Pozornému i méně pozornému oku mezi řádky této historii se věnující knihy (?) neujde ideová spřízněnost pisatele s KSČM v otázkách současné politiky a jeho odpor k polistopadovému režimu. Co to má ale společného s lety 1939-1945, kterým se podle titulu měla věnovat knížka?
Přiznám se, že jsem loňského listopadu opravdu dlouho zvažoval, zda mám článek opatřit takovým titulem, jakým jsem ho nakonec opatřil. Všímám si, že se na mne nezlobíte kvůli použití oslovení „soudruhu“, jako spíše poněmčení příjmení pana Sýse, z kterého vyvozujete pobuřující antisemitský podtext. Pak jsem si znovu jeho knihu vzal do ruky, a četl něco o „Germánech“ a jejich „nejprasáčtějších akcích“, o nějakém „národu v samém herzi Evropy“ , o „Mutter“ apod. a nemohu se prostě ubránit dojmu, že kniha je psána poněkud v hanobícím protiněmeckém duchu. Dovolím se Vás zeptat, jak by na Vás osobně zapůsobilo, kdyby se ve fiktivním německy psaném textu, zabaleném dejme tomu pod nějakým historickým titulem, věnujícímu se masakrům československých „revolučních gard“ v poválečném českém a moravském pohraničí, psalo o vyvraždění 800 německých občanů Postoloprt v roce 1945j jako o jedné „z nejprasáčtějších slovanských akcí“ nebo u fiktivní fotografie, na které je vidět rodina zasloužilého partyzána a odbojáře, jak se stěhuje do své nově ukořistěné vily v Krušnohoří, by stálo dejme tomu napsáno „Ceska rodinka macht Ordnung in ihrer neuen chalupa“..? Cítíte ten pejorativní a degradující nádech „humoru“ pana Sýse? Jak by se Vás to jako Čechy dotýkalo, kdyby se Vám do ruky dostala nějaká taková v Německu vydaná publikace (nedej bože, kdyby ji vydal dokonce landsmanšaft!), označovaná někým v Německu třeba jako „klenot“ anebo „vysoce hodnocená“ tamějšími „ seriózními historiky“? Můžu Vás ujistit, že taková kniha by v Německu pro národnostně pobuřující a urážející obsah vyjít oficiálně nesměla!
V knize je hmatatelný, zdánlivě vtipně-nevinný nacionálně nesnášenlivý podtext, a přečtení titulku k jedné fotografii (Fritz Smetana by se asi divil!), mě inspirovalo vytvořit taky takovou slovní hříčku. Nicméně, tato má úprava se týkala přímo autorova příjmení, ale protože autor K. Sýs sice ve svém textu uráží všechny občany, cítící se nějakým způsobem náležící svou národností k německé jazykové oblasti, ale kromě osobních narážek na zesnulé politické protektorátní a říšské činitele konkrétně žádnou dnes žijící osobu nikterak nezesměšňuje, rozhodl jsem se s okamžitou platností upravit nadpis článku tak, že tam je jméno uvedeno nyní správně. Činím tak zejména proto, že za zbytkem článku si nadále s klidným svědomím stojím a chceme-li se vrátit ještě k jednomu závažnému pochybení v této knize, na které v mém prvním článku ještě nepřišla řeč, učiňme v tomto ohledu čisto na stole.
Dovoluji si naprosto pochybovat o tom, že rozebíraná kniha je „seriozními historiky“ vysoce hodnocena. Pokud by tomu tak skutečně bylo, museli bychom konstatovat, že úroveň současné české historiografie je v žalostném stavu. Jednoznačně hmatatelným důkazem toho je závažná chyba, které se autoři dopouštějí na straně 105: zde na fotografii pózuje jednoznačně ministerský předseda Slovenského štátu Vojtech Tuka v gardistické uniformě a nikdo jiný. Na popisku vedle fotografie v knize však stojí: „Militaristicky založený páter z Ružomberoku Andrej Hlinka“ (!!!). Taková chyba se neměla stát a na serióznosti knize určitě nepřidala. Na mé fotomontáži vidíte ve vrchní polovině repro z knihy včetně fakticky zavádějícího titulku, v dolní polovině pak můžete srovnat podobiznu skutečného Andreje Hlinky (na fotografii vpravo dole) s podobiznou Vojtecha Tuky (vlevo dole), pocházející z jiného zdroje než je kniha autorů Sýse/Heyduka. Na okraj ještě poznamenávám, že Andrej Hlinka je autorem nařknut z militarismu, ačkoliv v jeho případě šlo o klerikála a nacionalistu. V době, kdy Andrej Hlinka zemřel (v srpnu 1938), ještě žádné uniformy HG neexistovaly, a proto na fotografii není on už jen z tohoto důvodu. Zbytek snad dořeší tyto srovnávací fotografie. Ani bych se tedy opravdu nedivil, kdyby námi už probíraná záležitost s parníkem na Vltavě byla skutečně výsledkem nepozornosti autorů.
K vylhanému tvrzení o 250.000 českých obětech bych Vám chtěl citovat údaje z knihy Martina Hořáka a Tomáše Jelínka Nacistická perzekuce českých zemí (2006), která se pokoušela podchytit přibližný počet obětí vztahující se na dnešní území České republiky v období mezi 30.9.1938 až 9.5.1945. Nejedná se tedy o žádný sudetoněmecký zdroj a navíc se lze se studií i v lecčem přít ohledně některých definicí (mohu Vás ale ujistit, že by pak výsledek byl pro Vás tak jako tak „méně líbivý“). Držíme-li se tedy této, jak jsem již naznačil v některých oblastech ne zcela jednoznačně objektivní studie (sporná definice některých vymezení zkoumaných oblastí a národností), můžeme sčítat 8.237 úředně popravených, prý 20.000 českých obětí koncentračních táborů, 500 padlých českých partyzánů, 3.461 „obětí z řad nuceně nasazených“ (ať už tím autoři chápali cokoli), 8.000 padlých v „Květnovém povstání českého lidu“, 1.000 „obětí antifašistů v pohraničí“ a 2.000 obětí z řad českého a polského obyvatelstva na Těšínsku. Nezapočítáváme-li sem české oběti spojeneckých náletů, tak autoři dospěli k přibližnému počtu 43.000 Čechů. Dokonce kdybychom přičetli i oběti mezi rasově pronásledovanými obyvateli Čech a Moravy jako Židy (podle autorů 73.000) a Cikány (6.000), dostali bychom se na hodnotu 122.000, která se ke lživému údaji K.Sýse v knize „Protektorát ve fotografiích“ nepřibližuje ani náhodou. A na takové číslo se zdaleka nevyšplhají ani ty nejskurilnější počty odbojářského časopisu Národní osvobození.
Nyní bych se ještě rád vrátil k některým poznámkám ve Vašem dopisu. Rád bych Vás upozornil, že nejsem členem „landsmanšaftu“ a ani jím být nemohu, jelikož v mém rodném listě stojí česká národnost, nebyl jsem vyhnán z vlasti ani okraden o majetek, a navíc jsem se narodil v oblasti Čech, která nepatřila k německy hovořící sídelní oblasti. Nemám ani žádné předky, kteří by byli z pohraničí Čech a Moravy vyhnáni a kterým by byl konfiskován majetek. Pouze sestra mé prababičky z otcovy strany, Češka provdaná za Němce, byla po válce nucena opustit vlast a její rodina přišla o celý venkovský majetek. „Landsmanšaft“ není ani mým školitelem jak píšete, svůj názor si vytvářím sám zájmem a snahou srovnávat i navzájem si oponující zdroje, nic mi nebrání přečíst si i něco z pera KSČM nebo „ odbojarschu“ (jazykový pendant k Vašemu počeštěnému „landsmanšaftu“ – pozn.). Na druhou stranu, když se mi v roce 2000 naskytla příležitost pomáhat jako tlumočník při rozhovoru jedné české televizní stanice s mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, kterým byl zesnulý Karsten Eder, neodmítl jsem a při té příležitosti se potkal i s nynějším mluvčím SLÖ Gerhardem Zeihselem, s kterým jsem do roku 2002 měl asi ještě 2 – 3x telefonický hovor a tím můj kontakt samozřejmě pak skončil. Z vlastní aktivity příležitostně nahlédnu do tiskových orgánů sdružení, stejně tak jako si přečtu dejme tomu nějaký projev paní Dvořákové ze Svazu bojovníků za svobodu. Pokud jde o Vaši poznámku o B. Posseltovi, tak musím uznat, že když jsem tohoto „dobře vykrmeného“ politika kdysi poprvé v televizi spatřil, blýskla mi hned vidina toho, že po fyziognomii jeho osoby se u nás v Česku povezou hned „vlastenci“ Vašeho ražení, protože jeho tělesné stránky jsou opravdu jak vystřižené z karikatury na „skopčáka s hlavou vepře“ a že když se jeho kritici nezmůžou na věcné argumenty, vystřelí si z jeho zevnějšku. Až dospějete do stádia, kdy budete umět namísto posměšků na účet jeho zevnějšku věcně argumentovat, budu to považovat za první krok k úspěchu na cestě v osobním růstu.
Krom toho, že se s krajanským sdružením nestýkám, disponuji dostatečně dobře vlastním rozumem, na to abych schopen pochopit, že vyhnání a vyvlastnění milionů a vyvraždění tisíců bývalých obyvatel Čech a Moravy na základě jejich národnostní příslušnosti bylo jednoznačnou a plánovanou etnickou čistkou. Zatímco Vy a podobní zaslepenci z řad Hraničářů, Svazu bojovníků a co já vím jak se celá ta plejáda věčně nenasycených němcožroutů se špinavým svědomím nazývá, oháníte teoriemi o vyhlazení českého národa, aniž by jste si přinejmenším prostudovali pořádně a do detailu citované „likvidační“ programy z doby protektorátu, které o žádném fyzickém vyhlazení českého národa nemluví a ani jej nezamýšlí, tak se vystěhování, etnická čistka včetně fyzické likvidace a uloupení majetku Němců staly skutečnou a opravdovou realitou poválečného Československa, a ne pouhopouhou teorií v hlavách nějakých odbojářských pohlavárů!
Vyvraždění Lidic a Ležáků a jejich srovnání se zemí je nepochybně zločinem, nad kterým bylo z německé nebo rakouské půdy do dneška tisíckrát vzneseno upřímné politování a možná Vám není ani známo, že Sudetoněmecké krajanské sdružení na svých internetových stránkách jednoznačně odsuzuje i vytvoření Protektorátu Čechy a Morava Hitlerem. Spojování oprávněných snah obyvatel tzv. Sudet o národní sebeurčení, které bylo českému národu koneckonců uznáno po první světové válce také, s nacionálně socialistickým hnutím lze jenom do té míry, že národní socialismus tyto cíle pomohl realizovat a podařilo se mu i efektivně odstranit katastrofální nezaměstnanost v bývalém pohraničním Československu, jelikož pražská vláda tzv. „československého lidu“ považovala tuto republiku čistě za svou a osud neslovanských národností v zemi jí byl lhostejný, nejlépe se jich chtěla hned zbavit, ale velkoryse si zároveň chtěla ponechat i tyto sídelní oblasti včetně majetku. Ještě než svět znal nějaké Ležáky, postřílelo československé vojsko v březnu 1919 v pohraničí 54 bezbranných demonstrujících lidí, kteří „milovali svobodu a usilovali o nezávislost své země“ (je to Váš citát, akorát jste tyto slova použili v podobné situaci ale z obráceného pohledu). Ať už byla tragédie Lidic a Ležáků jakkoliv strašlivá, ať už proteklo české krve jakkoli mnoho, v podstatě jím mohl být exil v Londýně a Moskvě velmi vděčen (a také že byl!), protože bez těchto tragédií by vítězné velmoci po válce nikdy neuznaly tzv. Československou republiku v předmnichovských hranicích a pokud ano, trvaly by na tom, aby se žádné vyhánění Němců resp. Maďarů nekonalo! To konstatoval zcela jednoznačně i Vámi uznávaný ex-prezident Beneš v jednom ze svých poválečných projevů. Zcela upřímně si také musíme říct, že co se týče vyhlazování vesnic a jejich likvidace, českoslovenští „vlastenci“ zejména v horkých letních dnech roku 1945 zrealizovali v pohraničí hned celý tucet „Lidic a Ležáků“, které události roku 1942 překonaly počtem i brutalitou. Po válce navíc téměř 1000 obcí v pohraničí zaniklo, „rozpadlo se“ a nebo bylo zlikvidováno a předěláno pro účely armádních cvičištˇ.
Ohledně Vaší poznámky o vyhánění českých občanů z pohraničí v roce 1938 přecházím ono místo, kde tvrdíte, že patřím mezi ty, kteří „si toto území zabrali“, protože s klidným svědomím mohu prohlásit, že jsem vyrůstal a i nyní žiji mimo zmíněné pohraničí. Mnichovská dohoda byla svého času zákonným aktem, ať se Vám to líbí či nelíbí, a podepsaly se pod ní světové mocnosti a světové mocnosti stály i za znovuvybudováním třetí československé republiky. Stejně tak bychom mohli polemizovat o tom, že si v roce 1918 Československo „zabralo“ oblasti, které nebyly převážně osídlené „státotvorným národem československým“, ale vítězné mocnosti tehdy rozhodly, že tomu tak bude (mj. za vydatné pomoci E. Beneše, který předkládal komisi zfalsifikovaná data o zastoupení národností). Tvrdíte, že v pohraničí po Mnichovu zůstali jen „kolaboranti“, kteří jsou podobní „tím dnešním“. Aby nedošlo k omylu, nehovoříme zde o Češích, kteří se přihlásili k německé národnosti (tento počet byl odhadován v roce 1943 asi na 100.000 lidí), ale o lidech, kteří se nadále hlásili k národnosti české, a těch žilo v zabraném pohraničí minimálně 600.000. Kdyby bylo po Vašem, žádali by jste po válce vyhnání i těchto 600.000 Čechů („kolaborantů“) ze svých domovů? Nechcete nějakého českého starousedlíka nebo jejich potomky v pohraničí navštívit a nabídnout jim to? A třeba se navrhnout hned jako lidoví správci jejich dosavadního majetku?
„Vyhnání Čechů“ a jejich vyvlastnění se takhle nekonalo (přes sto tisíc jich odešlo dobrovolně, několik málo tisíc Čechů bylo v následujících letech z politických důvodů ze Sudet „vykázáno“, ), existuje jen snaha jistých nepoučitelných kruhů dávat rovnítko mezi „odsun sudeťáků“ a „vyhnání Čechů“ v roce 1938. Odhlídneme-li od toho, že nelze srovnávat jablka s hruškami (nebo spíše melouny s borůvkami), tak na rozdíl od toho, co se dělo s Němci po květnu 1945, českoslovenští vojáci nebyli na podzim 1938 upalováni za živa, těhotné Češky nebyly masakrovány, Češi nemuseli nosit na rukou pásky s označením národní příslušnosti, nebyli odesíláni do sběrných táborů, nemuseli vykonávat neplacenou práci atd.
Vaše tvrzení, že sudetoněmečtí antifašisté neexistovali, pramení z neznalosti. Řekl bych to takhle: kdyby byl po válce uspořádán mezi Čechy v Protektorátě seriózní průzkum o tom, kdo z nich může skutečně prokázat aktivní „antifašistický“ postoj během války, výsledek mezi českým (a třeba i slovenským obyvatelstvem, které „nám“ kupodivu snad „nerozbilo republiku“?) by byl více než žalostný! Byl by sice skutečně podstatně větší než mezi sudetskými Němci. Ale na druhou stranu tak žalostný, že by nesrovnatelná většina tehdejších pasivně přežívajících protektorátních Čechů nemohla z tohoto pohledu „konkurovat“ sudetoněmeckým sociálním demokratům, kteří aktivně bojovali proti národnímu socialismu. Nutno dodat, že sudetoněmečtí sociálnědemokratičtí antifašisté nemísili svůj boj s nacionalismem, jak se tomu stávalo u českého „protifašistického“ odboje, který pak čím dál více nabíral spíš nacionální protiněmecké obrátky.
Za Vašimi paranoidními vidinami „Henleinových potomků v pohybu“ spíš vidím (oprávněnou) paniku z postupného, biologicky podmíněného odchodu generace odbojářů-pamětníků ze scény a zároveň z neochoty mladé generace nekriticky přebírat šovinistické černo-bílé vidění dějin, jak by si jej představovala například odbojářská náčelnice Dvořáková. Ostatně víte vůbec, jaká (vymírající) hrstka lidí se v současné době hlásí v České republice k německé národnosti? Nazývat slušné a nezaujaté Čechy, kteří se staví ke své minulosti bez přikrášlených pohádkových mýtů „kolaboranty“ je ubohost a známka bezradnosti.
Dávám Vám za pravdu, že nežijeme v ideální době, Vy této době říkáte „doba temna“. Musím Vás ale uklidnit – nevládne nám lobby „znovuobživlých henleinovců“ nebo kolaborantská klika napřáhající ruce „landsmanšaftu“. Věřte, že tihle pánové v Praze mají zdaleka jiné mocenskopolitické cíle, že jde často o zájmové skupiny, které potřebují ke svému životu „sudeťáckého strašáka“ tak dobře jako Vy, akorát jejich cíle jsou jiné než ty Vaše.
Váš dopis jste uzavřeli citací „vylikvidátora“ Beneše. Je pokrytectvím, ohánět se teoretickými rozbory „nelidských nacistických plánů likvidace českého národa“ a vzápětí propagovat vícegenerační „převýchovu“ jedné třetiny obyvatel Čech a Moravy, jejich vystěhování a uloupení majetku jako oprávněné. Pokud si Beneš nepřál soužití příslušníky tohoto národa v jedné zemi, měl se znovu odvolat na ustanovení Mnichovské dohody, to si však „z hospodářských a strategických důvodů dovolit nemohl“ a proto preventivně mj. zosnoval zvenčí atentát na Heydricha. Na rozdíl od loupežníků, kteří po vyhnání pohraničí drancovali a rozkradli co se dalo, vybudovaly celé generace původních obyvatel tohoto území , kteří „k nám pronikli“ do neohospodařených pustin, hospodářské a kulturní dědictví, na které si udělal zálusk nový lumpenproletariát. Rozloučím se citátem současného českého publicisty Aleše Novotného: „Jistě má mnoho pravdy pohled na české dějiny, který je líčí jako zápas Čechů s Němci, je však nutné si uvědomit, že ten zápas znamenal téměř vždy zprostředkování Abendlandu, tedy kultury a civilizace Evropy, což myslím právě dnes je opět velmi názorné. Cesta do Evropy vedla vždy a vede opět přes Němce, to je neměnný úděl český (slovanský) v tomto prostoru zhruba od konce 6. století. Toto zprostředkování, které se může zdát něčím „potupným“ jen očím zaslepeným nacionalismem 19. století, je prostě faktem.“
Reportáž České televize o prezentaci nové knihy K. Sýse (http://www.ct24.cz/kultura/literatura/39317-atentat-na-heydricha-neni-udalost-zapomenuta/)