Životní podmínky v Protektorátu Čechy a Morava (chceme-li se nyní zaměřit na životní úroveň a hospodářskou situaci) jsou v myslích generací Čechů, kteří dané období neprožili na vlastní kůži, kolektivně zafixovány jako období velkého strádání a odříkání. Jelikož lze za objektivní pamětníky označit spoluobčany vesměs minimálně starší osmdesáti let věku, je až překvapující, jak živé a barvité obrazy se lidem z generací, které tímto obdobím neprošly, vybavují při pomyšlení třeba na přídělový systém a potravinové lístky, na radiové přijímače opatřené cedulkou s nápisem zakazujícím poslouchání cizího rozhlasu nebo třeba na události kolem heydrichiády. Naše představy o životě v Protektorátu tedy velmi sugestivně asi nejvíce ovlivňovala emotivně propracovaná poválečná filmová a televizní tvorba a čtenáře mezi námi nesčetné množství prozaických děl, v neposlední řadě také celá řada pojednání poválečných (a často manipulujících) historiků. Vzniklo tak také mnoho (cíleně prezentovaných) pokřivených představ a stále nekriticky omílaných polopravd. Stále žijeme v době, kdy například sotva někdo registruje, když nějaký „znalec“ vypustí do éteru přemrštěná čísla nebo nepravdivá tvrzení, která nějakým způsobem přehání utrpení českého národa za nacismu. Jako by existovalo nějaké pravidlo, které by říkalo, že upravovat počet českých obětí směrem nahoru lze vždy podle libosti a je na tom něco správného a věrohodného. Nad tím se prostě málokdy někdo pozastaví. Je to zvláštní, ale jako by nám něco stále říkalo, že pravdě se blíží více vždycky ten, kdo „nacistickou perzekuci“ popíše o něco černěji a krvavěji a existuje ochota tolerovat spíše navýšená čísla (u obětí mezi německými vyhnanci po květnu 1945 zase naopak spíše sledujeme vyšší čísla s nedůvěrou a přikláníme se tradičně k tomu nejnižšímu počtu obětí, které je publikováno – velí nám tak jakýsi vnitřní pocit, který v nás vypěstovaly „naše vlastní zkušenosti“, které jsou posbírány z emotivních filmových scén). Na druhou stranu zbystříme pokaždé, když se najde někdo, kdo tato tvrzení relativizuje - u něho tendujeme ke zkoumavému vystavení kritice a spíše mu nevěříme.Na tento zvláštní reflex se naučila sázet spousta vychytralých vykladačů dějin. Jedním dechem teď přečteme zcela vážně míněné konstatování pana Jana B. Uhlíře v jeho knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno např. jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (!!!) Dvě souvětí a za ním tečka – a v našem podvědomí začínají bujit chmurné představy, co by se s námi Čechy asi přihodilo, kdyby bývalo nebylo našich nenahraditelných, šikovných zlatých českých ručiček (a kvalifikace). Tedy by nás dle pana Uhlíře čekal „smutný osud Židů“ , ale toho jsme byli uchráněni, protože nacisté potřebovali náš průmysl a naši pracovní sílu – alespoň prozatím, než by dosáhli konečného vítězství Říše, po kterém by český národ jednou provždy fyzicky zlikvidovali a vymazali z povrchu zemského… Není třeba dodávat, že tvrzení pana Uhlíře není ničím revolučně novým, tento citát tu je uveden jako exemplární případ zastupující tisíce podobných lživých výplodů.
Existuje několik pádných důvodů, díky kterým lze nahoře citovanou tezi vyvrátit. Jeden z nich si ukažme na příkladě existence Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož činnost mezi českou mládeží němečtí národní socialisté všemožně podporovali. Konečný cíl měl být vytvoření masové české organizace mládeže podle vzoru Hitlerjugend, která měla českou mládež stmelit a vychovávat dle stejných ideálů a principů jako HJ mládež německou. Mezi oběma organizacemi byl navázán za těmito účely úzký kontakt. Naskýtá se tedy otázka, jak bylo toto bylo vůbec možné, když měl Čechy údajně čekat „stejný osud jako Židy a Poláky“ (viz. citát nahoře)? Dává to nějakou logiku? Proč by tedy Říše podporovala činnost Kuratoria jako budoucího silného tmelícího tělesa české národněsocialistické mládeže, tělesa postaveného jako český pendant k německé Hitlerjugend? Měli snad němečtí národní socialisté stejné úmysly s židovskou mládeží? Zamýšleli snad podporovat nějakou „židovskou Hitlerjugend“? Něco nám napovídá, že tu opět někdo zcela vědomě přestřelil. Proč ne, když to dělá kdekdo a kdekdo tomu sedne na lep! Na podobném principu se staví snahy vylíčit poměry v Protektorátě v jistém světle, a nejenom v případě problematiky fyzického přežití českého národa.
Ale abychom se vrátili k původnímu tématu – životním a hospodářským podmínkám v Protektorátě. Potíže hospodářsko-sociálního charakteru nelze ani v nejmenším zpochybňovat, spíše jde o vysvětlení okolností těchto potíží. Zde totž figuruje dobře živená přehnaná národní vztahovačnost v tom smyslu, že veškeré ekonomické útrapy českého obyvatelstva v té době jsou vysvětlovány jako čistě protičeské, protinárodní a vykořisťující opatření „německých okupantů“. V českých myslích jsou například potravinové lístky zakořeněny jako speciální protičeský krok k jakému si ochuzování a vyhladovění národa, mnozí Češi nemají ani potuchy, že přídělový systém fungoval stejně tak pro říšské Němce a ti se také potýkali se zhoršenými podmínkami zásobování a přísnými opatřeními při zacházení se živočišnými zdroji potravin apod.
Abychom ukázkově opět zalistovali v naší oblíbené (a proto často citované) publikaci „Protektorát ve fotografii“ , vyberme barvité líčení Karla Sýse o poměrech, které nastaly v březnu 1939: „Z protektorátu se zachovala nápadná spousta svědectví rázu hospodářského, a to ještě z nejspodnějších pater: jak Němci díky nevýhodnému poměru koruny k marce 15. března vyžrali cukrárny, jak blili šlehačku, kolik co stálo, co nebylo k mání..“. No nebyli ti Němci hrozní zloději, nejdříve si zavedou výhodný kurs marky ke koruně, aby nám pak mohli „vyžírat cukrárny a blít“ na naše české dlaždice? Jen tak mimochodem jako doplněk: od 1.září 1939 byl pro sudetské Němce na území připadlém po mnichovské dohodě Německu zaveden nevýhodný výměnný kurs 1 koruna = 12 feniků, který se krutě dotkl jejich peněžních úspor. Sudetští Němci pak doma směli platit pouze říšskou markou, Češi v Protektorátě používali nadále koruny. Jestli sudetští Němci něčeho na připojení k Říši přece jenom litovali, tak to bylo nejdříve v okamžiku zavedení tohoto měnového kursu, díky kterému soukromé domácnosti "sudetských Němců" přišly o velkou část svého peněžního majetku podobně jako v roce 1919 za Československa.
Jinak řečeno, existují snahy interpretovat jistá hospodářská omezení a jevy zhoršující některé stránky životní úrovně přehnaně a přecitlivěle jako cílená protičeská opatření podle motta: Němci měli zájem jen o jedno, naši vlast vyrabovat a použít Čechy jako pracovní sílu. A na konto „loupení německých okupantů“ se přičítá absolutně všechno, co pod vlivem válečného strádání nějakým způsobem způsobilo našemu obyvatelstvu újmy ekonomického charakteru.
Tento úvodní článek má posloužit jako předmluva k dvoudílnému pojednání o hospodářském dopadu přičlenění Rakouska (Východní marky) k Německu v březnu 1938 a právem vzniká otázka: jak s tím poměry v Protektorátu mohou nějak souviset? Odpověď zní: přímo nijak, ale analogické jevy, které nastaly po zřízení Protektorátu Čechy a Morava o rok později po anšlusu Rakouska, zde určitě jsou. Ačkoliv byly hospodářské poměry v Čechách a na Moravě poněkud rozdílné než v rakouských zemích, lze si na několika případech ukázat, jak byl chod hospodářství v původním Rakousku okamžitě upraven potřebám národně socialistického hospodářského plánu (původního) Německa. A bude pak překvapivé zjištění, že budeme-li se snažit vidět situaci z jakéhosi čistě „rakouského národního hlediska“, nebo-li přesně řečeno budeme-li to tak chtít vidět, naskytne se nám obrázek jakéhosi „hospodářského vysávání“ hospodářských rezerv Rakouska „okupujícím“ Německem. Samozřejmě nelze zde s ohledem na tehdy značně rozdílné podmínky obou územních celků, tj. našich zemí a rakouských zemí, skutečně srovnávat nesrovnatelné, ale na základě jistých analogických jevů můžeme přinejmenším zrelativizovat snahu většiny českých historiků o nahoře popisovanou přehnanou národní vztahovačnost k „hospodářskému vykořisťování“ Protektorátu Německem. Tím spíš, že u obyvatel Východní marky se jednalo jednoznačně o „rovnocenné soukmenovce“, z kterých koneckonců vzešel i sám Vůdce.
O zaměstnanecké politice Třetí říše toho bylo napsáno skutečně už mnoho. Je určitě zajímavé si ukázat, jak taková zaměstnanecká politika fungovala konkrétněji ze vztahu na určitý region, protože obecná představa o podřízení veškerého průmyslu zbrojní produkci a s tím související masová poptávka po pracovních silách je pro naše účely neuspokojivá. V následujícím článku se v hrubých obrysech podíváme na to, jakým způsobem se národním socialistům podařilo bezprostředně po anšlusu Rakouska bleskově odstranit nezaměstnanost v zemi (ve Vídni). Politiku zaměstnanosti nelze vynechat proto, abychom se pak mohli v dalším pokračování teprve podívat na přizpůsobení původní rakouské ekonomiky celoříšským potřebám.
1.díl: Odstranění masové nezaměstnanosti ve Vídni v letech 1938/39 (vyjde 3.2.2009)
2.díl: Hospodářské aspekty sjednocení Rakouska s Třetí říší (vyjde 24.2.2009)
Foto: Österreich zwischen den Kriegen (L.Rübelt, Verlag Fritz Molden – Wien-München-Zürich 1979)