Když se 12. listopadu 1918 provizorní německo – rakouské Národní shromáždění usneslo na sjednocení Německa a okleštěného Rakouska, v jehož samostatnou hospodářskou životaschopnost již od počátku vůbec nikdo nevěřil, žily naděje na vytvoření tzv. „Německé republiky“, utvořené z obou států, jen krátkou dobu. Odpovídající pasus byl sice zanedlouho zakotven i ve výmarské ústavě (11. 8. 1919), tento byl však znenadání napaden vítěznými mocnostmi. Některé články v německé ústavě stály v rozporu s versailleským diktátem a mocnosti se cítily být nuceny pohrozit ultimátem, v případě jehož nedodržení mělo být vůči Německu použito vojenského nátlaku.Reakce rakouské veřejnosti na znemožnění tohoto sjednocení byla depresivní. V nový stát, nazývaný zpočátku Německé Rakousko (Deutschösterreich), nikdo nevkládal naděje. Deník Neue Freie Presse v září 1919 psal: „Poteče mnoho slz… Co si má Německé Rakousko počnout po tomto míru, který bez ušetření, přes malé ústupky, vtáhne jeho důstojnost v prach, který zničí jeho svobodu, ničí jeho lid a který vystavuje milióny kmenových příslušníků v cizí zvůli? Jaký životní účel může mít a jak může sloužit vyššímu lidskému rozvoji? Nejenom, že jsme prohráli válku, prohráli jsme i sami sebe. Těchto stlačených a bez vnitřního společenství spojených šest miliónů má světu sotva co říci.“ Myšlenka životní neschopnosti samostatného rakouského státu sjednocovala až do první poloviny 30. let všechny národní politické směry a politické strany. Rakouská sociální demokracie ve sjednocení s Německem viděla řešení samozřejmě také, dokonce si zpočátku od něčeho takového hodně slibovala. Sjednocení s mocnou německou sociální demokracií bylo velkým lákadlem. Teprve s nástupem národního socialismu v Německu a po občanské válce v Rakousku se postoj různých politických stran ke sjednocení začal navzájem lišit.
Ekonomové věřili v hospodářskou vitalitu nového rakouského státu jen výjimečně. Rakousko po dunajské monarchii zdědilo sice také důležité průmyslové ressource, tyto však byly poznamenány strukturálními slabinami. Nevýhodami byly např. i úzká energetická základna a zaostávající zemědělství. Těžištěm průmyslu bylo zpracování kovů, strojírenství a některá odvětví výroby spotřebního zboží, jejichž přístup k tradičním trhům na východě však byl čím dál více ztěžován. K tomu se přidružil fakt, že relativně nepoměrně vysoké procento zaměstnanců bylo činných v dopravě, obchodu, bankovnictví a ve veřejných službách, neboť Vídeň jako dřívější administrativní a obchodní centrum velké habsburské říše měla kdysi odpovídající funkci a díky novým okleštěným poměrům nebylo pro celou armádu lidí náhle odpovídající uplatnění. Mezi veřejností panoval názor, že za životní neschopnost nového Rakouska nese hlavní vinu Vídeň, která byla na nynější okleštěné Rakousko „až příliš velká“ a velkou část jejího obyvatelstva tvořily neproduktivní elementy, jakožto obrovská armáda úředníků, nepřínosných intelektuálů, přeprodejců , „příživníků“ atd. Všeobecně se usuzovalo, že Rakousku chybí „věcné faktory produktivity“ jako úrodná půda a továrny.
Po prvních letech poválečného chaosu nastala od roku 1922 politika drastického deflačního hospodářského programu, odpovídajícího požadavkům a představám zahraničních západoevropských věřitelů. Tento program stavěl stabilitu měny absolutně na první místo. Hlavními znaky této hospodářské politiky bylo masové odbourávání pracovních míst ve veřejné správě a celá řada spotřebitelských daní, které zatěžovaly konzum „malého člověka“ a akcentovaly omezenost vnitřního trhu. Na druhé straně bylo k dispozici jenom minimum prostředků pro veřejné investice, jako např. výstavbu ve vodohospodářství a pro elektrifikaci železnice. Hospodářská situace země se samozřejmě drasticky přiostřila s příchodem světové hospodářské krize. Průmyslová produkce v letech 1929 až 1932 poklesla o 40%, celkový počet nezaměstnaných v roce 1932 se odhadoval na 600.000. Zhroutil se i bankovní systém a tím i úvěrový aparát, hrozila opět vážná krize měny a Rakousko bylo opět nuceno využít půjček západních mocností – a sice opět za nevýhodných a kontraproduktivních podmínek, podobajícím se „ženevské půjčce“ z roku 1922. Podobně jako v předcházející dekádě stála hospodářská terapie ve znamení restriktivní rozpočtové politiky, tvrdých opatření ve smyslu krácení platů a odbourávání pracovních míst, ale také čím dál více ve znamení protekcionistické politiky zahraničního obchodu, která se zaměřovala zejména na zemědělství. V únoru 1934 došlo v Rakousku ke státnímu převratu a navíc nyní chyběly politické síly, které by se těmto osudovým chybám hospodářské politiky postavily. Výsledkem sice byla poměrně rychlá konsolidace měny – rakouský šilink se proměnil v „alpský dollar“ – ale průmyslová produkce se stále nemohla vzpamatovat.
Dlouhotrvající hospodářská deprese, masová nezaměstnanost a citelný pokles všeobecné životní úrovně byl valnou částí rakouského obyvatelstva registrován s rozhořčením, tím spíše, že se naproti tomu v sousedním Německu již od poloviny třicátých let jasně ukazovala tendence ke zlepšení. Opět se oživily nálady hovořící o „životní neschopnosti Rakouska“ a tyto v neposlední řadě přispěly k nadšenému vítání německých vojsk v březnu 1938 koneckonců i v řadách rakouského dělnictva.
Zcela záměrně zde v několika odstavcích uvádíme citáty poválečných rakouských historiků, líčících „anexi Rakouska“ ve světle „nacistické zvůle“, aby zde vyzněly jisté paralely, ke kterým se ještě vrátíme na konci tohoto článku. Historik Eduard März píše: „Německý boom zbrojení se zdál být v roce 1937 na vrcholu: průmyslové kapacity byly rozsáhle zatíženy a všude začínal být citelný akutní nedostatek pracovních sil, zejména zkušených odborných pracovníků. Ale také dovoz surovin důležitých pro válečné účely jako železná ruda, zemní plyn, dřevo, stavební materiál atd. se potýkal s rostoucími potížemi, protože rezervy zlata Říšské banky byly takřka vyčerpány a devizy byly k dispozici pouze v omezeném množství. Je jasné, že včlenění Rakouska do německého hospodářského prostoru na počátku roku 1938, kdy se zdálo, že zbrojní expanze narazila na své přirozené hranice, mělo doslova strategický význam.“
Norbert Schausberger zmiňuje ve své knize „Zbrojení v Rakousku v letech 1938-1945“ dokument Statistického říšského úřadu, v kterém jsou vyjmenovávány hospodářské výhody (pro německé hospodářství) plynoucí z přičlenění Rakouska: „Získání nové základny pro železnou rudu, úleva pro německou bilanci surovin u magnezitu, grafitu, mastku a antimonu, značné možnosti výstavby rakouského vodohospodářství, nevyužité průmyslové kapacity a kapacity pracovních sil, exportní význam rakouské produkce motorových vozidel a textilního průmyslu pro získávání deviz stejně jako přírůstek sil v dřevařství a v papírnickém průmyslu.“
Z pohledu zmiňovaných historiků můžeme vzhledem k napjaté platebně bilanční situace Německa v té době ohodnotit jako „nejhodnotnější kořist“ přičlenění zásoby zlata a deviz pocházející z Rakouské národní banky. Podle bilancí Národní banky činil celkový stav zásob zlata a valutárních hodnot 471,49 milionu šilinků (clearingové zásoby v zahraničí nejsou započteny). Z úst historika Schausbergera charakteristika tohoto jevu vyzní pak následovně: „Noví mocipáni přikročili také bez okolků k zplundrování naleznutých přirozených, průmyslových a valutárních rezerv, aby vyhověli stále rostoucím nárokům německého válečného hospodářství. K tomu navíc bylo těsně po anšlusu zprostředkováno do Německa 100.000 pracovních sil, z toho 10.000 technických inženýrů. Mnozí … šli dobrovolně za vidinou vyšších mezd, mnozí šli na základě donucovacích opatření. Odliv rakouských pracovních sil pokračoval na základě nařízení ministra práce také během války.“
V memorandu, které předložila rakouská delegace 27. ledna 1947 spojenecké konferenci ministrů zahraničí, která se konala v Londýně, byla řeč o „odcizeném rakouském státním majetku“, kde se mj. kromě již zmíněných rezerv zlata a deviz Rakouské národní banky uváděly obrazy a gobelíny vídeňského Uměleckohistorického muzea, předměty z vlastnictví rakouského „spolkového pokladu“, pohyblivý materiál spolkových železničních drah, zařízení vědeckých ústavů apod. Přírůstek materiálních hodnot, které „hospodářskou absorpcí Rakouska“ Říše načerpala, ilustruje následující příklad: Téměř polovina akciového kapitálu banky Creditanstalt-Bankverein, která se původně nacházela ve vlastnictví rakouského státu a Národní banky, přešla krátce po „anšlusu“ do rukou říšské holdingové společnosti VIAG. V dubnu 1938 k sobě VIAG přetáhla další minoritní podíly a zanedlouho tak mohla disponovat asi třemi čtvrtinami akciového kapitálu této velké rakouské komerční banky. Během války však po etapách akciový kapitál přecházel do Deutsche Bank, která získala již v roce 1938 čtvrtinu akcií a v roce 1942 akciovou majoritu v rámci VIAG. Většina průmyslových podílů banky Creditanstalt-Bankverein musela být odstoupena „Reichswerke Hermann Göring“ a soukromým německým podnikům. Ke Göringovým závodům byly přičleněny velkopodniky jako Alpine-Montan Gesellschaft, Steyr-Daimler-Puch, Simmeringer Waggonfabrik, ocelárny Judenburg, loďařské závody DDSG apod. Německý koncern IG Farben spolkl rakouský chemický koncern Donau-Chemie AG atd.
Několik málo příkladů změny vlastníků v rakouském průmyslu po březnu 1938 (první údaj je název původní rakouské firmy, druhý údaj je název hlavního akcionáře v dubnu 1938):
Österreichische Alpin Montan Gesellschaft………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Erste DDSG………………………………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Schiffswerfte Linz AG………………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Stahl- und Temperguss AG………………………………………………………..Reichswerke AG Hermann Göring
Wiener Lokomotivfabrik AG………………………………………………………Henschel und Sohn, Kassel
Steyr-Daimler-Puch AG……………………………………………………………..Bank der deutschen Luftfahrt Berlin
Simmering-Graz-Pauker AG……………………………………………………….Klöckner-Humboldt-Deutz Köln
Gebr. Böhler + Co AG………………………………………………………………….Deutscher Stahlverein
Berndorfer Metallwarenfabrik…………………………………………………....Friedrich Krupp AG Essen
Elin AG……………………………………………………………………………………….Deutsche Continental Gasges. Dessau
Maschinenfabrik Andritz…………………………………………………………….Demag AG Duisburg
Waagner-Biró AG……………………………………………………………………….Dortmunder Union Dortmund
Donau Chemie AG………………………………………………………………………IG-Farben
Österr. Eisenbahn-Verkehrsanstalt…………………………………………….Eisenbahn-Verkehrsmittel Berlin
Austro-Fiat…………………………………………………………………………………Maschinenfabrik Augsburg-Nürnberg
Enzesfelder Metallwerke AG………………………………………………………Vereinigte Stahlwerke Düsseldorf
Hofherr-Schrantz Landwirtschaftliche Maschinenfabrik…………….Hermann Lanz Mannheim
Lenzinger Zellstoff- und Papierfabrik…………………………………………Thüringische Zellwolle AG
Allg. Baugesellschaft Porr AG………………………………………………………Ernst August Herzog zu Lüneburg
Österr. Eisenbahn-Verkehrsanstalt…………………………………………….Eisenbahn-Verkehrsmittel AG Berlin
Historik E. März to komentuje takto: „Jak je z tabulky vidno, byl proces kolonializace Rakouska během let obsazení a války prakticky úplný. ´Ostmärker´ (označení Rakušanů po březnu 1938 – pozn NS) směli vyráběl kanóny a byly považováni za hodní toho dodávat i náplň do děl, ale o produkčním programu a nasazení děl se rozhodovalo v Berlíně a v jiných německých průmyslových centrech.“
Expanze hospodářství Východní marky byla citelná zejména v energetickém sektoru, v oblasti získávání nerostných surovin a v těžkém průmyslu. Průmyslová odvětví orientovaná na spotřebu jako např. papírenský, textilní, kožedělný a oděvní průmysl a také oblast cestovního ruchu tyto tendence prudkého rozvoje tolik nepocítily. Rakousko se ve větší míře soustředilo po anšlusu na výrobu základních materiálů a polofabrikátů a výrobků, které sloužily k doplnění německého válečného hospodářství – plně ve smyslu slov Hermanna Göringa: „Návrat Východní marky jsme nepociťovali jako nějaký dar, ale jako národně-politický závazek. Stejně tak jsme z naší strany nechtěli činit žádné dary. Ani přizpůsobení měny, ani daňové úlevy, ani podpora rakouského pojišťovnického hospodářství a všechna ta financující a podpůrná opatření, která jsem uvedl v chod, nejsou tak myšlena.“
Smysl předcházejícího pokusu o hrubý náčrt hospodářských aspektů anšlusu „soukmenoveckého“ Rakouska v březnu 1938 spočívá v tom, že zmiňovaná fakta jsou české veřejnosti určitě velmi málo známá a v podání poválečných rakouských historiků skrývá tento pohled svým zabarvením řadu paralel k výkladům českých historiků o hospodářské stránce úlohy Protektorátu Čechy a Morava v rámci Říše. Do jisté míry je onen silně „národně vztažný“ pohled na hospodářskou roli Čech a Moravy v Říši možné zrelativizovat. Čeští historikové se k této problematice zpravidla staví tak, že vztahovačně zdůrazňují domnělý explicitně protičeský charakter hospodářského „protektorátního otroctví“ vůči Říši a řada z nich zachází dokonce tak daleko, že zcela vážně vyslovují teze o tom, že český národ byl ušetřen údajně hrozícího vyhlazení pouze díky tomu, že české pracovní síly byly naprosto nepostradatelné pro válečný zbrojní průmysl. Samozřejmě nelze mnohé srovnávat, např. počet Čechů pracovně nasazených v Říši byl podstatně větší než počet pracovně převedených Rakušanů. Na druhou stranu nemuseli čeští muži nikdy narukovat do války, na rozdíl od 800.000 Rakušanů, kterých se po válce 380.000 už nikdy nevrátilo, nemluvě o zásobovací situaci v Protektorátě, která byla mnohdy lepší než v Altreichu samém. Každopádně ona tvrzení, že Čech přežil Protektorát ve srovnání s jinými národy relativně bez útrap jen díky jeho využití pro zbrojní průmysl, můžeme s čistým svědomím rázně označit za účelně vykonstruovaná.
Související články:
http://nassmer.blogspot.com/2009/02/predmluva-k-pojednani-o-hospodarskem.html
http://nassmer.blogspot.com/2009/02/odstraneni-masove-nezamestnanosti-ve.html
Pramen:
Finis Austriae – Österreich März 1938 (Franz Danimann, Europaverlag Wien 1978)
Wirtschaftliche Aspekte der Annexion Österreichs durch das Dritte Reich (Eudard März In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte – Wien 1938, Verein der Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)
Foto:
Příjezd německých vojsk do tyrolské metropole Innsbrucku v březnu 1938, In:Österreich zwischen den Kriegen (Lothar Rübelt, Fritz Molden Verlag, Wien 1979)