Kvůli správnému pochopení čtenářem důležitá poznámka ihned na úvod: zdrojem následujících informací je souborná publikace s rozbory vypracované speciálně sestavenou komisí rakouských historiků. Komise se zabývala bezprostředními následky připojení Rakouska k Říši v březnu 1938. Soubor prací pojednává o změnách po „anšlusu“ Rakouska v různých oblastech života (politika, kultura, školství, věda, hospodářství, sdělovací prostředky, místní správa, armáda, arizace atd.) a byl vydán v roce 1978 z popudu tehdejšího starosty města Vídně Leopolda Gratze. O jednoznačném politickém záměru této publikace se starosta vyjádřil stručně v předmluvě na začátku knihy: „Byly to tři důvody, které mne při příležitosti 40. výročí obsazení Rakouska hitlerovskými vojsky vedly ke svolání vědecké komise, která měla zpracovat dodatečné informace o událostech v březnu a dubnu 1938 ve Vídni. Za prvé šlo o to jednoznačně vyjasnit, že na Ringstrasse (centrum Vídně, kde davy vítaly Hitlera, viz. foto – pozn. NS) nestála a k Hitlerovi nejásala ´celá Vídeň ´. Nejen potenciální oběti národně socialistického teroru, tedy především židovští spoluobčané a známí odpůrci nacistů, nýbrž také velká většina dělnictva a katolíků se stavěla k novým mocipánům odmítavě. Za druhé mělo být tak rozsáhle, jak jen bylo možné, ukázáno, co národní socialismus opravdu znamenal a jaké nesmírné utrpení lidem přivedl. Za třetí měl být popis událostí varováním následujícím generacím, aby považovaly svobodu a lidská práva za nedotknutelný statek, který musí být veškerou silou chráněn proti každému ohrožení.“ Takže celková výpověď komise musela nakonec vyznít tak, jak ji v úvodu popsal pan starosta jaksi "na objednávku". Přesto všechno je publikace alespoň z hlediska faktických informací bohatým a seriózním zdrojem a plně poslouží našemu záměru.Nejzávažnějším hospodářským a sociálním problémem Vídně roku 1938 byla masová nezaměstnanost. Ohledně jejího odstranění byly učiněny i ty největší možné přísliby. Krátce po faktickém připojení Rakouska („znovusjednocení“) označil Göring ve svém projevu z 26. března 1938 „stoprocentní odstranění nezaměstnanosti“ jako prvořadý „vnitřně rakouský hospodářský problém“. Řešení tohoto problému sliboval prostřednictvím tehdy zveřejněného hospodářského programu, který obsahoval opatření podporující výstavbu vodního energetického hospodářství, dopravních cest a chemického průmyslu:„Také v Rakousku nebude zakrátko existovat problém nezaměstnanosti, nýbrž také zde budeme stát před problémem, že budeme mít málo pracujících pro to všechno, co budeme chtít učinit. Také zde bude nejnutnější potřeba disponovat odborným personálem.“
Konkrétně Göringovy plány rozvádí v dubnu 1938 prezident „Říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění v nezaměstnanosti“ Dr. F. Syrup. Popisuje, jak si Göring představoval odstranění nezaměstnanosti týkajícím až 600.000 lidí v Rakousku:
„Nyní má být v rakouské bitvě o práci podporováno obzvláště následujících osm opatření:
1. Výstavba říšských dálnic.
2. Výstavba a zprovoznění ostatních dopravních cest.
3. Výstavba již existujících a stavba nových zařízení k využití vodní energie.
4. Hornictví.
5. Práce v oblasti zemědělské kultury (zkvalitňování půdy, opatření proti povodním, odvodňování apod.)
6. Práce k pozvednutí zemědělské produkce (zakládání krmících sil, zakyselujících jímek apod.)
7. Zřizování mlékárenských zařízení.
8. Zprovozňující a doplňující práce na veřejných a soukromých stavbách, dělení bytů a přestavba jiných prostor na malé byty.“
Tehdejší starosta Vídně Neubacher vyslovil v novinách optimistickou prognózu: „Zatím si nedokážu pořádně představit, odkud vezmeme dostatek lidí a dostatek materiálu pro uskutečnění velkých stavebních projektů veřejné sféry, armády, strany, soukromých objektů atd. Na druhou stranu tím ale přenecháváme strašlivou otázku nezaměstnanosti v roce 1938 konečně minulosti.“ K naplnění této prognózy nakonec skutečně došlo. Jediné, co starosta v novinovém článku tehdy nezmínil, byl nepopulární vedlejší účinek těchto opatření – vznik nedostatku některého zboží na trhu.
Již dva měsíce po „anšlusu“ Rakouska se skutečně projevovalo zmírnění nezaměstnanosti. Z velké části to bylo zapříčiněno právě zmiňovanou „Göringovou akcí“, prostřednictvím které v měsících dubnu a květnu podchytil „trh práce“ 114.700 nezaměstnaných a v létě 1938 potom dalších 130.000 lidí. Částečně došlo k zmírnění nezaměstnanosti také díky citelnému hospodářskému vzestupu, který předznamenalo získávání pracujících do veřejných a soukromých podniků. Neboť už pár dní po „anšlusu“ vstoupil v Rakousku formálně v platnost německý čtyřletý hospodářský plán z 18. října 1936 (v Rakousku od 16. března 1938). V tomto smyslu byl říšský ministr hospodářství zplnomocněn podniknout všechny kroky k přípravě čtyřletého plánu v Rakousku v oblasti hospodářství s nerostnými surovinami a v devizovém hospodářství.
Hospodářství bývalého Rakouska nastartovala vedle čtyřletého plánu a rozsáhlých stavebních plánů ve veřejném sektoru také finančně politická opatření jako např. poskytování výhodných půjček a další podpůrné kroky. Soukromé investice k opatřování strojů a živnostenských a zemědělských výrobních prostředků byly stimulovány předčasnými daňovými odpisy. Přímé státní investice přišly vhod zejména oblasti získávání nerostných surovin a stavebnictví (tato dvě odvětví měla ve Vídni ovšem menší význam než v ostatním Rakousku). Úřady branného hospodářství v této době považovaly odstranění nezaměstnanosti oficiálně za jeden z nejdůležitějších úkolů. Ze strany „Vrchního velitelství branné moci“ (Oberkommando der Wehrmacht) byly už v dubnu 1938 rakouským podnikům předány vojenské zakázky ve výši 25 milionů říšských marek (RM). Dále pak říšský ministr financí poskytl rakouské vládě k dispozici 100 milionů RM, které měly sloužit k „hospodářskému oživení Rakouska“. Při předání této sumy bylo říšským ministerstvem financí zdůrazněno, že tento „obnos má sloužit boji proti nezaměstnanosti opatřováním práce směrem od spodu. Má být v první řadě dán k dispozici bývalým spolkovým zemím pro vlastní práce a pro práci vlastních obcí, s kterými může být ihned započato, a tímto způsobem bude poskytnuta práce co největšímu množství pracovníků.“
Za účelem organizačního zvládnutí a jednotného řízení „bitvy o práci“ byla ve Vídni zřízena rakouská pobočka německého Říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění v nezaměstnanosti. Tento říšský ústav byl ještě produktem Výmarské republiky a sloužil v letech 1927 až 1934 zejména provádění pojištění v nezaměstnanosti , zprostředkování pracovních míst a poradenské činnosti při hledání povolání. Za národního socialismu se stal důležitým instrumentem tzv. „Arbeitseinsatzpolitik“ (politika pracovních nasazení). V praxi to znamenalo, že volnost při volbě povolání byla po krůčkách postupně omezována a nakonec úplně odstraněna. Tomuto říšskému úřadu tedy příslušelo „totální řízení dorostu“ v oblasti pracovní politiky, omezení svobodné volby povolání, služební zavázání pracovních sil všech odvětví k pracím, které byly deklarovány „ze státně politických důvodů jako obzvlášť důležité a neodkladné“, dále pak zavedení „ženského povinného pracovního roku“ v zemědělských a domácích pracích a všeobecně centrální řízení veškerých pracovních sil (do roku 1939).
Také obyvatelé Vídně se přesvědčili na vlastní kůži již v průběhu roku 1938, co obnáší „pracovní nasazení“ a bod 10 národně socialistického stranického programu, podle kterého bylo povinností každého občana státu „duševně a tělesně tvořit“ a sice „v rámci celku a k prospěchu všem“. Nejvíce to pocítili ony desetitisíce, které byly v průběhu doby „služebně uvázáni do Říše“. Celkem bylo takto zprostředkováno do „Altreichu“ kolem 100.000 pracujících, z toho asi 10.000 technických inženýrů. Částečně na dobrovolné bázi, neboť v „Altreichu“ byly vyšší platy.
Do března 1940 pak ještě došlo k řadě organizačních změn, éru instancí, které zodpovídaly za pracovně politické otázky celé Východní marky (Ostmark) pak vystřídalo zavedení župních středisek podléhajících přímo centrále v Berlíně.
Jinou další instancí, která se taktéž zabývala opatřováním pracovních míst, byla speciálně pro účel péče o nezaměstnané zřízená centra NSDAP a DAF. Historik Gerhard Botz k tomu poznamenává: „Protože volná místa nebyla inzerována nejen u pracovních úřadů, nýbrž také na stranických místech, dostávali se „straničtí soudruzi“ tímto způsobem k nejlepším postům.“ Z „Altreichu“ se do Rakouska po připojení k Říši vraceli hojně lidé z SA (tzv. „Rakouská legie“) a pokoušeli se také najít pracovní místa. Po jejich stížnostech na adresu říšského komisaře Bürckela musel tento 5. července 1938 oznámit: „Obracím se dnes s prosbou na všechny vedoucí v závodech, a sice s prosbou o dodatečné přijímání mužů SA a SS v závodech. Není třeba obzvláště zdůrazňovat velké oběti, které přinesli naši muži SA a SS, abych Vás, vedoucí v závodech, nabádal ke splnění této povinnosti. I ti poslední musí být zapojeni do práce. K tomu je nutné, aby každý vedoucí závodu dodatečně přijal na každé osazenstvo o 40 lidech nejméně jednoho z našich mužů z SA a SS. Zprostředkování práce v rámci této akce, která musí být ukončena za 14 dní, probíhá výslovně prostřednictvím krajského vedoucího ve své funkci jako krajský správce Německé pracovní fronty (DAF – pozn. NS).“
S pomocí popsaných organizací a praktik se dosáhl odstraněním nezaměstnanosti národní socialismus také ve Vídni bezpochyby jednoho z největších vnitropolitických úspěchů. Samozřejmě se vyskytly i určité komplikace. G. Botz o tom píše: „Sice panoval zakrátko citelný nedostatek odborných pracovníků, kteří byli odverbováni do „říše“ nebo jim byla uložena povinnost tam pracovat. Především ve stavebnictví, kde už v létě 1938 chybělo v celém Rakousku 19.000 pracovních sil, se ukázaly těžké následky vykořisťování rakouského potenciálu pracovních sil.“ Na druhé straně nezaměstnanost ve Vídni klesala o něco pomaleji než v ostatním Rakousku, protože zde byl ve spotřebním průmyslu zaměstnán znatelně vyšší podíl obyvatelstva a právě spotřební průmysl byl z vojenskohospodářských důvodů stavěn na vedlejší kolej. Za tuto krátkou dobu se ještě mezitím nepodařilo podchytit rychle přeškolení pracovníků spotřebního průmyslu na jiná odvětví.
Nastiňme si pomocí čísel výchozí pozici nezaměstnanosti těsně před „anšlusem“ Rakouska. V únoru 1938 se ve Vídni hlásilo úředně 182.000 nezaměstnaných. Deník Völkischer Beobachter po převratu spočítal, že ve skutečnosti žilo před anšlusem ve Vídni 300.000 nezaměstnaných, protože skoro polovina z nich mezitím dávno rezignovala a nehlásila se. Znamená to, že celá jedna šestina obyvatel Vídně byla bez práce. Vztaženo na celé Rakousko se počítalo z 600.000 nezaměstnanými, z toho bylo 396.000 úředně hlášených. Znamená to tedy, že na Vídeň, kde žila zhruba jedna třetina celkového rakouského obyvatelstva, připadala celá jedna polovina všech nezaměstnaných. Státní podporu v nezaměstnanosti v únoru 1938 (tedy měsíc před sjednocením) dostávalo pouze 144.000 Vídeňanů a 263.000 Rakušanů.
Vývoj nezaměstnanosti ve Vídni 1938-1941
-----------------------------------------------------------------------------------
únor 1938................................. cca 300.000 (oficiálně 181.777)
březen 1938..............................cca 300.000 (oficiálně 172.955)
--- Připojení k Říši ---
duben 1938..................................... 204.306
květen 1938.................................... 179.857
červen 1938.................................... 151.775
červenec 1938................................ 102.398
srpen 1938........................................ 87.751
září 1938 ...........................................74.162
říjen 1938 .........................................78.994
listopad 1938................................... 77.719
prosinec 1938.................................. 87.992
leden 1939....................................... 84.027
únor 1939........................................ 73.748
březen 1939.................................... 63.289
duben 1939..................................... 54.957
květen 1939 ....................................45.130
červen 1939 ....................................36.285
červenec 1939................................ 23.050
srpen 1939...................................... 19.454
září 1939.......................................... 25.096
říjen 1939......................................... 29.091
listopad 1939................................... 29.510
prosinec 1939.................................. 31.109
průměr 1940................................... 13.593
průměr 1941...................................... 1.545
----------------------------------------------------------------------------------
Z tabulky je patrné, že ke konci roku 1938 nezaměstnanost mírně narostla, ale to je pravidelný jev zimní sezony. V dalším roce pak nezaměstnanost opět klesala a dosáhla nejnižší úroveň v srpnu 1939. V tom hrál roli také fakt, že v březnu 1939 dosáhla zbrojní konjunktura Třetí říše také ve Vídni plné účinnosti. V té tobě procentuální klesl i podíl nezaměstnaných s plně nezávadnou pracovní způsobilostí na 60%. V období vojenského konfliktu s Polskem činil podíl u nezaměstnaných mužů, kteří mohli vykonávat jakoukoliv práci, už jen 42%. V srpnu 1939 činil poměr mezi práci hledajícími jedinci mužského a ženského pohlaví 8:10. Ještě před vypuknutím konfliktu s Polskem byla masová nezaměstnanost prakticky odstraněna (4%).
Národnímu socialismu se v oblasti obstarání práce podařil bezesporu jeho největší hospodářský a sociálně politický úspěch, ačkoliv samozřejmě neprobíhalo vše úplně bez frikcí. Už po několika měsících po přičlenění Rakouska došlo k rychlému poklesu počtu nezaměstnaných a během roku a půl byla nezaměstnanost ve Vídni prakticky odstraněna. Z objektivního hlediska ale nelze přehlížet, že připojení Rakouska k Říši se uskutečnilo v období, kdy v Německu panovala zbrojní konjunktura nesoucí s sebou potřebu obsadit asi 1 milion pracovních míst. Na druhou stranu nebylo odstranění nezaměstnanosti pouze výsledkem zbrojní konjunktury, ale také národně socialistické sociální a hospodářské politiky.
V příštím díle bude pojednáno o hospodářských aspektech sjednocení Rakouska s Říší. Hermann Göring ve své stati „Znovuvýstavba Východní marky“ v roce 1938 zcela bez okolků a otevřeně napsal: „Návrat Východní marky jsme nechápali jako dar, ale jako národně politický závazek. Stejně tak jsme z naší strany (tj. ze strany Německa – pozn NS) nechtěli činit žádné dary. Ani přizpůsobení měn, ani daňové úlevy a ani podpora rakouského pojišťovnictví a všechna ta ostatní finanční a podpůrná opatření, která jsem přivedl na svět, tak nejsou myšlena… Německá Říše se bez prodlení postará o obranu a zbraně pro Východní marku, stejně tak jako o výstavbu energetického hospodářství, těžbu půdních nerostných surovin a pozvednutí těch hospodářských odvětví, která zapadají do čtyřletého plánu.“
Dnes jsme si ukázali, jak „zlí Němci“ využili rakouských pracovních sil a dokonce si jich část „odvlekli“ na pracovní nasazení v Německu. Příště si na několika případech ukážeme, kolik významných průmyslových podniků přešlo z rakouského vlastnictví do rukou vlastníků v „Altreichu“, ukážeme si, že zásoby zlata a deviz Rakouské národní banky představovaly atraktivní sousto pro „skopčáky“, protože tito nutně potřebovali docházející devizy na nákup surovin pro zbrojní průmysl, dále pak nastíníme objem transferu rakouského akciového kapitálu do německých rukou atd. Jinak řečeno: chceme-li se na problematiku za každou cenu dívat z jistého úhlu, dospějeme k závěru, že „soukmenovecké“ Rakousko bylo prušáckým Německem hospodářsky „vykořisťováno“ za účelem maximalizace růstu německého zbrojního průmyslu… Pokud někomu z nás teď něco říká, že tohle všechno už někde slyšel, jenom s tím rozdílem, že ne v souvislosti s nějakým Rakouskem ale v souvislosti s českým národem resp. s Protektorátem, tak jej pocit zas tak neklame!
(Příští díl „Hospodářské aspekty sjednocení Rakouska s Třetí říší“ vyjde 24.2.2009)
Pramen: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte 2 – Wien 1938 /Gerhard Botz: Beseitigung der Arbeitslosigkeit in Wien 1938/39 (Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)
Foto: Österreich zwischen den Kriegen (Lothar Rübelt, Verlag Fritz Molden – Wien-München-Zürich 1979)
