Josef Kliment
Jaký je ve skutečnosti poměr Háchova šestiletého vedení k hlasu lidu, čili jinými slovy, bylo záchranné dílo Háchovo v souhlase či v rozporu s tehdejším stavem veřejného mínění? Trochu srovnání nám tuto otázku velmi jasně zodpoví ve prospěch Háchova vedení.
Kdo se rozpomene na stav českého veřejného mínění v září 1938, nepopře, že téměř jednomyslným heslem byl tehdy boj. Stáli jsme dobře ozbrojeni proti velikému sousedu a národ byl téměř jednomyslně ochoten jít do války. Vedení spočívalo tehdy v rukou bývalého presidenta Beneše. Přes téměř jednomyslné odhodlání národa tehdejší politické vedení do války nešlo, naopak zvolilo cestu bolestného ústupku a naprosté politické přeorientace. Tehdy muselo vedení jít proti hlasu lidu.
Jak zcela jinak vypadala situace v době březnového Háchova rozhodování v roce 1939! Válečné nadšení ustoupilo již tehdy úplně heslu nové budovatelské práce na skromnější základně. Jak jsem již loni napsal, nebyl přece Dr. Hácha zvolen na program jakékoliv odvety nebo boje, nýbrž na program zachránit co možná nejvíce z tehdejších trosek. Nezkreslujeme tehdejší veřejné mínění, připomínáme-li, že tehdy – po dřívějším rozčarování – bylo obecným hlasem lidu umožnit těžce zkoušené žijící generaci klidné dožití a politickou cestou zaručit existenci budoucího národa. I když se zřízení Protektorátu zdálo zprvu velmi těžkou podmínkou, převládla nakonec snaha vůbec žít. Nezkreslujeme tedy nic, zjišťujeme-li, že cesta politické záchrany, kterou nastoupil státní president Hácha, byla plně kryta hlasem lidu.
Ale můžeme jít ještě dál. Víme, že vypuknutí války dodalo mnohým vnitropolitickým otázkám méně příznivý průběh, než jaký mohl být očekáván v ovzduší března 1939. Přáním lidu jistě bylo, aby na nové základně bylo vytěženo pro českou věc co nejvíce, jakož i aby škod bylo co nejméně. Tomuto snadno poznatelnému přání vyhověl státní president tím, že vedle své státoprávní funkce přijal na sebe ihned na počátku odhodlaně funkci politické hlavy českého národa a v této funkci neopomenul za celá léta nic, čím by mohl situaci českého národa prospět.
Tak upozornil zcela jasně brzy po vypuknutí války na okolnost, že teprve po válce bude možno provést plně novou státoprávní ústavu tak, jak oběma stranám tanula na mysli v březnu 1939. Stačí po této stránce připomenout projev ze dne 21. února 1940, kde pan president výslovně projevuje naději, že „s vítězným mírem přijde také k plnému uplatnění zásada, že Protektorát Čechy a Morava se spravuje jako svébytná jednotka svými vlastními orgány“.
Dokladem toho, že lid se plně postavil na linii sebezáchovné politiky a drobné budovatelské práce, jsou nesčetné písemné a ústní prosby, s kterými se obyvatelstvo denně obracelo po celá léta na státního presidenta a jeho spolupracovníky ve všech drobných starostech, vyvolávaných novými poměry. Kol těchto otázek se vytvořil velký kus presidentovy denní práce.
Ovšem jedna důležitá okolnost sváděla k omylu. Byla to naprostá nehlučnost a neveřejnost většiny práce presidenta a jeho spolupracovníků. Tento způsob ostře kontrastoval s honosnou veřejností dřívějších pracovníků, zejména s okázalou českou politickou činností za prvé světové války. Pan president o tom jednou provždy řekl k zástupcům tisku dne 17. října 1939:
„Pro nás, na které osud uvalil ono nesmírné břímě odpovědnosti za naše národní věci, by to byla veliká výhoda, kdybychom mohli dát veřejně kritizovat sebe a odpovídat na ty kritiky. Dnes se však odehrávají věci politické – a politické jsou všechny věci, které se dotýkají národních zájmů – za zavřenými dveřmi, dnes se věci politické nevyřizují – abych tak řekl – na pitevním stole, před očima všech, za kritiky příznivé i nepříznivé. To je pro nás velká nevýhoda, poněvadž tento postup svádí k myšlence, že vláda i já a všichni ostatní, kteří stojíme na vedoucích místech, buď přihlížíme nečinně k našim potřebám, anebo že je neumíme hájit s dostatečnou energií, dosti pohotově, a pracovat na všem, na čem národu zleží. Mohu toho jen litovat. Kdyby bylo možné zase odkrýt celý onen obraz naší činnosti, myslím, že by bylo málo lidí, kteří by mohli být s naší činností nespokojeni.“
Zkrátka nebylo jediné důležitější příležitosti, aby hlas lidu stále a stále neuplatňoval záchranný a budovatelský ráz Háchova poslání. Lidé chtěli žít, nikoli se efektně a beznadějně obětovat. Celá národ má stejně zásluhu či vinu na tom, že nešel cestou zoufalého odboje.
To, co zjišťujeme o souhlase Háchova díla s hlasem lidu, nemá znamenat, že snad i u každého jednotlivého počinu českého politického vedení předpokládáme naprostý souhlas všeho lidu. Rozhodující pouze zůstává, že snaha zachránit a neriskovat životy milionů byla a je v naprosté shodě s vůlí žijící české generace. Volba prostředků je již výhradně věcí vedoucího jednotlivce, právě tak jako při záchraně lidského života zůstává volba prostředků znalci – lékaři, jenž je oprávněn v případě potřeby jednat i proti dočasné vůli toho, jenž chce být zachráněn, dokonce i způsobit mu velkou dočasnou bolest. Vždy teprve později se pozná, proč k tomu či onomu bolestnému prostředku bylo nutno v zájmu hlavní věci sáhnout. I politický vedoucí musí často snést velkou dávku nespokojenosti, než se pozná všeobecně význam jeho činu.
V době dnešního střídavého válečného štěstí musíme počítat s tím, že stále více bude „hrdinných“ jednotlivců, tvrdících bez ohledu na vlastní dřívější stanovisko, že Háchova politika byla nestatečná a špatná. Lidé, kteří nejvíce dovedli využít klidu a míru, zaručeného prací státního presidenta, se budou předstihovat v radikalismu. Budiž nám blahým vědomím, že historickou pravdu nepřekonají.
Napsáno při příležitosti šestého výročí volby Dr. Emila Háchy státním presidentem pro časopis Přítomnost, 1. prosince 1944.
