Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

Rok 1918: Rakousko musí zmizet!

Masarykův žák, sociolog Emanuel Chalupný, navrhoval roku 1918 připojení Vídně a Dolního Rakouska k novému „českému“ státu 
Ferdinand Anders

Emanuel Chalupný (1879-1958). 
Foto: Wikipedia

Česko kdysi blouznilo o svém rozšíření podél svého „osudového toku“ Dunaje. [Pozn. Lukáše Beera: Návrhy, o kterých pojednává tento článek, byly sice roku 1918 předloženy Národnímu výboru za účelem dosažení určitých výsledků při mírových jednáních ve Francii, nejednalo se však o nějakou oficiální reprezentativní českou pozici.] Od Řezna až po Budu chtělo pozvolna strávit obyvatele území na sever od této řeky, tedy všechny „čechizovat“. Jelikož uměle vytvořený útvar Československo nemělo trvalou existenci a dnešní Česko díky osamostatněnému Slovensku leží velmi vzdáleně od svého domnělého „osudového toku“ a je, jako jiné země, středoevropským státem, zdá se, že zapomnělo na dobu, kdy se čeští myslitelé kolem roku 1918 snažili o vytvoření jakéhosi „Velkočeska“ na úkor sousedních zemí.

Zřejmě se vyplatí zalistovat zpět v historických letopisech a připomenout si, co tehdy rozšiřovaly tiskoviny jako České srdce vídeňské nebo Česká Vídeň, aby na mírových jednáních vyvolaly odpovídající odezvu. [Doplněk Lukáše Beera: Zakládací shromáždění „Českého srdce“ se konalo dne 1. února 1918 ve Vídni. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně také plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, jež v roce 1915 fakticky přestala existovat.]

České pohádky Miloslava Ransdorfa

Spor ohledně historie Miloslav Ransdorf vs. Tomáš Krystlík – nové pokračování. (Předchozí diskuse ZDE.)
Tomáš Krystlík

Foto: Miloslav Ransdorf b6dn202 1796 od http://politik.in2pic.com. 
Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons. / Debatní klub

Článek Miloslava Ransdorfa Diskusi se nebráním mi unikl, takže s jistým opožděním reaguji na polopravdy a výmysly v něm uvedené.

„Češi patří mezi pět národů na světě, které jsou schopny svým repertoárem zaplnit celoroční provoz operních divadel.“ Opravdu svým, tj. českým repertoárem, pane Ransdorfe? Petr Příhoda v knize Češi v dějinách nové doby napsal, že „triumfální trigy nad průčelím Národního divadla nic nevypovídají o tom, že kromě několika málo Smetanových oper a jedné Škroupovy nebylo tehdy čím rozehřát vnitřní prostory, český národ nevytvořil dosud ani jeden svůj román, protože nebylo a zatím ani nemohlo být společenského života, který by jej inspiroval, neměl ani své drama. Čechům chyběla i hodnotná próza a filozofie.“ Od té doby tolik českých oper nepřibylo, aby mohly vystačit na celoroční repertoár všech operních scén v Česku. Že divadla hrají v podstatě celý rok, je otázka dotací a opakování repertoáru - stačí se podívat na počet oper uváděných v Národním divadle za rok. Pro srovnání: Mnichov měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110 divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal vyprávět pohádky?

Pře o česko-německou minulost: Tomáš Krystlík vs. Miloslav Ransdorf

Tomáš Krystlík 

Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá 
menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve 
srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro 
kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla 
nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v 
Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu 
Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.)

Ve svém pojednání s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v jiném článku se Miloslav Ransdorf snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Hobby-„historik“ Jaroslav Čvančara opět vykládá bludy o Protektorátu

aneb Kdy a za co skutečně položily život statisíce Čechů 
Lukáš Beer

Na "Dnu české historie" vystoupí i Taxmeni, kde spoluúčinkuje 
Jaroslav Čvančara.

Internetové periodikum Krajské listy (KL) přináší příspěvek o chystané akci Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET) tuto sobotu na Benešovsku, kde má proběhnout tzv. Den české historie. „Zatímco předchozí ročník byl věnován kulatému 100. výročí vzniku Velké války (1. světové války), tentokrát si organizátoři vybrali právě konec následujícího, ještě ničivějšího globálního konfliktu“, uvádí redakce KL v příspěvku. Už jenom tento úvodní odstavec příspěvku KL prozrazuje, že ani celá plánovaná „smršť oslav tohoto slavného data“, tj. „70. výročí porážky Německa ve 2. světové válce|“, nemůže být žádným garantem toho, že by česká veřejnost mohla od těchto akcí očekávat konečně objektivní historickou osvětu či ponaučení, ale že bude spíše obdařena naservírovanou prolongovanou propagandou několika organizací vycházejících z poněkud pochybných „historických tradic“. Koneckonců se prvorepubliková legionářská a poválečná propaganda (včetně polistopadového, ideologicky podmíněného výkladu dějin) postarala o to, že málokterý Čech si dnes uvědomuje, že První světová válka přinesla českému národu mnohonásobně větší oběti na životech než Druhá světová válka – a sice v podobě českých vojáků bojujících na straně rakousko-uherské monarchie. Ani počet českých obětí na životech v letech 1939-1945 nebyl zdaleka tak vysoký jako krvavá daň, kterou zaplatili tito čeští vojáci za Velké války (jedná se o nejméně 140.000 padlých Čechů, zatímco během Druhé světové války zahynulo maximálně asi 40.000 Čechů).

Československé legie první světové války

Tomáš Krystlík

Příjezd legionářů na území nově vzniklého čsl. státu v srpnu 1919. 
Foto: archiv L. Beera

Existenci samostatného československého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních týdnech války, britská vláda uznala Čechoslováky za „bojující spojenecký národ“ 9. 8. 1918, ale její prohlášení ještě neobsahovalo jedinou zmínku o nezávislém československém státě. To napravila americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve šest týdnů před vznikem ČSR!), kde nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých za vládu dosud neexistujícího státu [Zeman].

Ruský stát obě světové války zcela sám nevyvolal

Tomáš Krystlík 
(Kompiluji ze starších blogspotů v tažení proti nesmyslným českým bludům o historii, protože jiné a novější relevantní informace nejsou.)

Na rozpoutání první světové války mělo Rusko větší vinu než ostatní státy, protože nedokázalo zastavit jednou vyhlášenou mobilizaci svého vojska mobilizujícího k válce celoevropské. Posoudit, kdo má největší vinu na vzniku druhé světové války je obtížnější, protože nedovedeme přisoudit váhu jednotlivým faktorům k ní vedoucím. V každém případě je třeba doplnit článek pana Zdeňka Stránského (přístup k němu přes tento komentář) nezbytnými podrobnostmi, už jen kvůli tomu, aby zmlkli nacionalističtí řvouni v diskusi pod komentářem.

Ruský armádní časopis Razvědčik psal v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“

Proč v Českých Budějovicích sídlí »nejčeštější firma« na tužky?

Gustav M. Kališ 

Franz Edler von Hardtmuth a dobová reklama. Foto: Wikipedia

Nedávno schytal »nevzdělaný« školák druhé třídy jedné základní školy (jméno kantorky, školy i obce jsou autoru článku známy) od hodné paní učitelky důrazné napomenutí za to, že si nemohl rychle vzpomenout v hodině vlastivědy, ve kterém městě se vyrábějí nejlepší tužky na světě. Okamžitě se stal terčem posměchu spolužáků pro svoji »údajnou nevědomost«. „Nevinná“ událost nakonec skončila u ředitelky, protože maminka okamžitě podala stížnost na vedení školy pro „nepřiměřený a stresující nátlak ze strany paní učitelky a šikany žáků.“ Bez ohledu na výsledek podivného sporu, který málem skončil trestním oznámením, se dnes podíváme, jak to vlastně s původem výroby »nejlepších českých tužek na světě« skutečně je.

Tři sta let temna?

Tomáš Krystlík 

"Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka 
vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi
 svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi 
romanogermánským Západem a slovanským Výcho-
dem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, 
novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vysta-
čí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě 
s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém 
průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se 
Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, 
odnoží Německa?" (H. G. Schauer, 1886). 
Foto: Wikipedia

V první polovině 16. století dochází k další významné migraci Němců a Románů z dnešní Itálie do Čech a čím dál více se vlivem obchodu začíná v zemi uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná „germanizace“ českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná tedy o století dříve. Před českým stavovským povstáním byla země jasně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař].

V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Něco o pravé podstatě, skutečném smyslu a osudu „Legionářské legendy“

Václav Junek 

Rozdělení padlých vojáků rakousko-uherské armády podle jednotlivých
okresů Čech a Moravy, vždy podle podílu na 1000 obyvatel.
Mapa vyšla v německé publikaci z roku 1943 a měla dokazovat,
že největší oběť na padlých neslo německé pohraničí. Sudetoněmecká a
československá propaganda si už za první repubilky navzájem "nahrávaly"
v podceňování počtu českých obětí rakousko-uherské armády.
Grafika: Náš směr

Historie nezná dny, kdy se vůbec nic nestalo. Právě proto, že se nikdy nic neděje nahodile, bez kontinuity s „předtím“ a „potom“, každý den od samého počátku, nejen už ten První, Boží, s sebou tedy přinesl něco, čím se lidé posunuli jinam, dál. Můžeme se sice ptát stalo-li tomu tak vždy jen a jen dobře a správně, ale rozhodně tomu tak bylo!

O 28. říjnu se toho dá napsat jistě dost a dost – už podle toho jak a kým byl kdy tento beze všeho sporu významný den prezentován. Avšak například 25. října, kdy letos začínám psát tuto svou dnešní drobnou úvahu, se toho v rámci celého člověčího dějepisu za ta tisíciletí, co je den tohoto data prožíván, se toho stalo také určitě hodně. Co mne však v této souvislosti zajímá nyní, jsou hned tři události: 25. října 1914 začala tzv. „Česká družina“ přijímat k Kyjevě do svých řad vojenské zajatce české a slovenské národnosti, téhož 25. října, ale v roce 1917, již operoval „Československý armádní sbor v Rusku“ a v roce 1918 doznívalo ve stejný den vítězství „Československých legií“ u Terrone na francouzsko-německé frontě. To ale jen namátkou, protože událostí, které se tak či onak dotýkaly právě vznikajícího novodobého samostatného Československa, jmenovitě právě v souvislosti s těmi legiemi, bylo jistě ještě mnohem víc.

Kolik Čechů v obou válkách skutečně „položilo život za republiku“? Jen mizivý zlomek z počtu Čechů, padlých v rakousko-uherské armádě

Lukáš Beer 

Ve své velmi zdařilé úvaze o posledních volbách  autor mj. uvádí, že byly „deseti- a možná statisíce, které kdysi, předtím, položily život za dnes již neexistující republiku“. Jen upřesněme, že o „statisících“, které měly položit život za Československou republiku, rozhodně být řeč nemůže. Skutečností je, že před vyhlášením československého státu v roce 1918 přišlo o život necelých pět a půl tisíc „Čechoslováků“, bojujících v legiích. Což je nepatrný, mizivý zlomek v porovnání s padlými (jen českými!) vojáky v rakousko-uherské armádě, kterým rozhodně nebudeme moci přisuzovat snahu zasadit se a obětovat svůj život na frontě za stát, který měl vzniknout. A to není všechno: tito padlí převyšují svým počtem i českými historiky udávané číslo veškerých obětí Druhé světové války v Čechách a na Moravě (a to včetně Židů, tvořících drtivou většinu tohoto udávaného počtu).

Kde vyrobili první konzervu v Rakousko-Uhersku?

Gustav M. Kališ 

Padesát kilometrů od Rotavy/Rothau leží Kovářská/Schmiedeberg, kde
již roku1888 začíná jistý Anton Kalla (1848-1912) vyrábět rybí konzervy.
Bližší informace a zdroj fotografie ZDE.

Nebudu Vás dlouho napínat: v Rotavě na Sokolovsku! Máme opět jedno skvělé české prvenství, o němž se ale příliš nemluví, respektive skoro nic neví. Anebo je to trošku jinak?

Vlastně jsem naň narazil docela náhodou. Téměř osmnáct let jsem jezdil do Rotavy jako pravidelný víkendový chatař do nedalekého Heřmanova (Hermannsgrün) a v letních měsících s rodinou sbíral houby v okolních hustých lesích nebo si „vyhříval kosti“ na nedalekém koupališti v rybníce Tajch u Šindelové (Schindlwald). A do Rotavy – Rothau je to z kopce opravdu co by kamenem dohodil …

Armáda odmítla pamětní desku

Padlým První světové války nebude prokázána čest. V zákopech zemřeli v uniformách Rakousko-Uherska. 

O křiklavém nepoměru při podávání dějinného obrazu o české účasti na
První světové válce jsme přinesli článek v tiskovém vydání NS ( ZDE, str.3).
1. sv. válka přinesla Čechům několikanásobně větší oběti na životech než
válka, která propukla v roce 1939 a Protektorát dohromady.

Na památku vojákům Střeleckého pluku č. 8 v Praze, kteří padli v bojích Velké války v letech 1914 až 1918 a na Slovensku v roce 1919 – tak zní pracovní verze textu na pamětní desce, kterou chtěl na vlastní náklady umístit spolek „Císařsko-královský zeměbranecký (později střelecký) pluk č. 8 Praha“ na jedné historické kasárenské budově na Pohořelci (městská čtvrť Hradčany). Akorát, že s tím narazil na zamítnutí.

Trocha kritičnosti by neškodila

Diskusní příspěvek
Tomáš Krystlík 
Některé články v Našem směru nejsou hodny pro svou hloupost nebo nepravdivost k přetištění. Když redaktor uzná přece jen za potřebné takové články přetisknout, vyžaduje to jeho vysvětlující komentář. Pokud votum separatum redaktora chybí, posouvá se website k bulváru a k nevěrohodnosti – jak mají pak čtenáři věřit tvrzením v jiných článcích?

Příklad první – Michael Winkler: Freddy Krueger prezidentem USA a vyvolení dělníci

V prvním odstavci se bez jakéhokoli zdůvodnění sděluje, že světová válka zcela jistě vypukne v letech 2016-2017. Víc nic. V druhém odstavci Winkler sděluje, že 40 000 ještě žijících dělníků z židovských ghett (podle nadpisu jeho článku „vyvolených“) dostane německý důchod zpětně od roku 1997. Co však Winkler nenapsal: Bundestag se v roce 2002 usnesl na výplatě důchodů od roku 1997 i v případech, kdy žadatelé nevyplnili žádosti o důchod přesně podle požadavků německých úřadů, protože se ve formulářích nevyznali nebo mu nerozuměli. Jejich tehdejší pracovní poměr v ghettech podléhal povinným odvodům sociálního pojištění. Takto navozuje Winkler v čtenářích implicitně antisemitismus, který je zřejmě hlavním cílem jeho hloupého přípisu.

Legendy a pravda

Související text: TGM – Vzor nevhodný k následování 
Vyšlo před 70 lety: Dvojitá role tatíčka Masaryka 
Antonín J. Kožíšek 

Kdo by byl řekl, když profesor Masaryk odjížděl za první světové války do zahraničí, aby tam pracoval pro českou věc přímluvou za zachování dunajské monarchie, že právě tento muž se stane legendární postavou v českém národě a bude oslavován jako jeho osvoboditel? A přece k tomu došlo.

Vídeň očekávala, že Češi za hranicemi povstanou proti Rakousku a nekladla proto profesoru Masarykovi překážky, když chtěl odjet do ciziny. Věděla totiž, že prof. Masaryk za všechno vděčí Vídni, že by se byl nikdy nestal profesorem univerzity v Praze, zvláště když neovládal dobře český jazyk. Seznala z jeho programu, že se naopak bude přimlouvat pro Rakousko a bude působit v cizině ve prospěch habsburské monarchie. Vídeň se s prof. Masaeykem dohodla, jako byla dohodnuta s Benešem, který se dostal za hranice za přispění pohraničního zřízence Říhy, jenž později prohlásil, že se tak stalo na vyší rozkaz.

Rodinná sága Julius Meinl: Mezi říšskou orlicí a Davidovou hvězdou

Lukáš Beer 

Od roku 2007 je Julius Meinl V. středem zájmu ra-
kouských médií. Probíhal s ním nekonečný soudní
proces ohledně finančních aktivit jeho firmy. Meinl,
jehož rodinná sága začíná v Čechách, byl před něko-
lika týdny zvolen za prezidenta Euroasijského Svě-
tového židovského kongresu.

České sdělovací prostředky jsou v těchto dnech plné zpráv o odchodu řetězce hypermarketů a supermarketů rakouské značky Spar ze země.

Z Česka odešla v posledním desetiletí již řada jiných maloobchodních řetězců, mezi prvními byl v roce 2005, po 11 letech svého působení, taktéž rakouský Julius Meinl. Tato značka má k Čechám a Moravě z několika důvodů určité historické vazby. I o ní před několika měsíci česká média přinesla zprávu: Meinl se vrátil do Prahy s nabídkou potravin. Jedná se ale o úplně jiný koncept než ten předchozí. Firma v hlavním městě Česka otevřela pouze jednu „lahůdkářskou prodejnu“, která nabízí luxusní potraviny pro gurmány. Jde tedy o úplně jiný model prodejen, se kterým se firma Julius Meinl rozloučila v roce 2005, kdy prodala svých téměř šedesát supermarketů konkurečnímu Aholdu a dalších třicet rozprodala jiným společnostem. A tak valné většině Čechů zůstane značka Julius Meinl v povědomí především díky pregnantnímu logu Meinlova černého mouřenína, které ještě dodnes zdobí nejednu kavárnu v českých a moravských městech.

TGM – vzor nevhodný k následování

Tomáš Krystlík 

Čekal jsem, že při příležitosti výročí narození Tomáše Masaryka se vynoří vzpomínkové a oslavné články, ale ono nic. Předkládám tedy jiný pohled na prvního československého prezidenta, než je obvyklé.

Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.

Australský historik: Německo nemělo samotné vinu na vzniku války

Ilustr. foto: archiv Lukáše Beera

První světová válka si vyžádala asi 17 miliónů lidských životů. Na rozdíl od dnešního Německa i našich zemí, kde jsou tyto události z let 1914-1918 díky těžkým, pro Německo vyloženě katastrofálním následkům zastíněny poslední světovou válkou, je tzv. „Velká válka“ v kolektivním vědomí Francouzů a u obyvatel anglicky hovořících zemí podstatně více prezentní.

Německo 1. světovou válku vyvolalo a nese hlavní zodpovědnost za původní katastrofu 20. století - toto mezi hsitoriky po dlouhá desetiletí platilo jako konsens. Například německý historik Fritz Fischer ve svém standardním díle „Griff nach der Weltmacht“ (Sáhnutí po světové moci, 1961) zastával tezi, že císař Vilém II. usiloval po nezdařených koloniálních dobrodružstvích Německa o posílení mocenské pozice Berlína na evropském kontinentě. Podle Fischera se Německo do války nikterak nenechalo vmanévrovat, nýbrž se pro ní rozhodlo zcela vědomě.

Prezidentské volby v minulosti: Masarykovi protikandidáti

August Naegle (1869-1932) byl při prezi-
dentských volbách v roce 1920 protikandi-
dátem T. G. Masaryka. Foto: Wikipedia.

První zvolení Masaryka za státního prezidenta proběhlo 14. listopadu 1918 prostřednictvím nezvoleného Revolučního národního shromáždění, jehož členy byli pouze Češi a několik Slováků. Ze stenogramu se dozvídáme: „Předseda ústavodárného shromáždění Karel Kramář: Dynastie habsburskolotrinská ztratila všechna práva na trůn český (Tak jest! Výborně! Potlesk.) A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou. (Výborně! Sláva! Hlučný potlesk.) A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk) Prohlašuji tedy professora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“

Druhé zvolení Masaryka prezidentem dne 27. května 1920 už neproběhlo tak idylicky. Čeští Němci nominovali jako protikandidáta církevního historika a teologa Augusta Naegleho (1869 až 1932), říšského Němce, který pocházel z Annweileru v Porýní. Naegle studoval teologii na univerzitách v Mnichově a ve Würzburgu, roku 1891 byl posvěcen na kněze a přednášel v Passau o dějinách církve. V roce 1906 byl jmenován profesorem dějin církve při německé univerzitě (Karla Ferdinanda) v Praze. Ve svých spisech se zabýval zemskými světci, které interpretoval jako proněmecké. Dle historika Jaroslava Šebka byl vybrán jako protikandidát z toho důvodu, protože jako říšský Němec symbolizoval národní jednotu (s českými Němci). Ve svých historických písemných pracích zpochybňoval zásadní mýty Českolovenské republiky – velkomoravskou říši a pokřesťanštění z východu – a kromě toho se těšil autoritě univerzitního profesora.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.