Co psal český tisk v lednu před 70 lety

Letošní 70. výročí konce Druhé světové války bude předmětem mnoha historických pojednání a analýz, připomínání si některých událostí roku 1945. My dnes začneme krátkým výběrem některých úvah z úvodníků česky psaného protektorátního tisku z ledna zmíněného roku. Úvodníky překypovaly zejména ostrou protibolševickou propagandou, jež ovšem vykazovala místy drasticky přehnané prognózy vývoje v našich zemích v případě příchodu Rudé armády. Řeč byla kupř. i o připojení východního Slovenska k sovětské Ukrajině nebo o vraždění Čechů a o tom, že české ženy budou mít možnost poznat „vymoženosti erotického života v bolševismu“. Přehnané líčení bolševických hrůz je zajisté jeden z důvodů, proč valná část českého obyvatelstva nebrala takovéto úvodníky protektorátního tisku vážně. Nicméně některé pasáže zase dobře dokázaly vystihnout předvídatelný vývoj „osvobozeného Československa“. Ostatně čtenáři si o tom mohli učinit úsudek již dříve, kdy na Našem směru vyšla celá série politických úvodníků, které koncem roku 1944 a až do své tragické smrti publikoval Emanuel Moravec.  (-lb-)

Kvádry a tmel - O budoucnost střední Evropy (dokončení)

Úvodní část: zde.
Emanuel Moravec

Beneš z českých zemí udělal francouzskou kolonii. Česká branná moc měla
francouzské velení plných 20 let. Náčelník vojenské francouzské mise opustil
Prahu až po Mnichově v roce 1938, píše E. Moravec.
(Na snímku francouzští generálové - jedním z nich je gen. Gamelin - přítomni
na manévrech československé armády. Foto: archiv Lukáše Beera)

Český imperialismus byl napodobován v roce 1920 Polskem a již dříve Jugoslávií. Místo konstrukce byla tu vlastně destrukce východní části střední Evropy. A s destrukcí začínala příprava druhé světové války. Vezmeme-li střední Evropu jako celek, tedy s Osou německo-italskou dohromady, na počátku roku 1938 čítala 240 milionů obyvatelů. Z toho bylo 170 milionů nespokojeno se stávajícími poměry (115 milionů příslušníků Osy, Rakouska a 55 milionů příslušníků východoevropské anglo-francouzské kolonie).

Východní část střední Evropy, související s kulturou Západu, měla v Evropě po prvé světové válce působit jako val. Byla-li jaká fronta, která volala po evropské jednotě, pak to byla evropská fronta protibolševická. Bolševismus zničil totiž poslední spoj s Evropou střední a západní tím, že potřel v národech, kterým vládl, poslední zbytky sounáležitosti evropské, potřel také dědictví Byzance, v němž se zachovaly prvky odkazu římsko-křesťanského. Bolševismus si ponechal pouze evropskou civilizaci, pokud sloužila státní moci. Ne kulturní evropeismus, nýbrž strojový amerikanismus, to bylo jediné, co nalezlo u bolševismu milost.

Kvádry a tmel - O budoucnost střední Evropy

Emanuel Moravec

V Evropě Západ a Východ tvoří dva cizí světy. Zatímco na Západě se politické dědictví Říma zachovalo ve Svaté říši římské národa německého až po naše časy, na Východě po zániku Byzance nad evropskými prvky získala převahu Asie zastupovaná Tatary a Turky. Politiku nelze oddělit od kultury. Ač evropský východ zůstal křesťanský, přec staletí nadvlády tatarsko-turecké nezůstala zde beze stop.

Představitelem vyhraněných odkazů minulosti jsou vždy velcí národové. Na Západě to byli Němci a s nimi sousedící Italové a Francouzové a na Východě opět Rusové s přilehlými Ukrajinci. Ve skutečnosti nebylo jasné hranice mezi Západem a Východem, poněvadž Němci nesousedí těsně s Rusy a Italové s Ukrajinci. Mezi východní národnostní hranicí německo-italskou a západní národnostní hranicí rusko-ukrajinskou žije totiž 14 středních, malých a zcela malých národů, které na počátku roku 1938 čítaly necelých 100 milionů příslušníků.

Doznávám a znovu tvrdím!

Emanuel Moravec (3. 5. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase - Politický smysl krajního odporu - Kdo k nám nese válku / Klid politickou silou - Do nové budoucnosti?
O svátku práce a socialismu prožíváme dnes významné chvíle. Mírové ovzduší se k nám přiblížilo skoro na dosah ruky. Jde o to, jak vplujeme do nastávajícího míru. Do války jsme vešli opatrně a přečkali ji dosavad šťastně. Pro českou politiku nastala opět chvíle velikého úsilí.

Postavení českého vlastence je dnes zdánlivě těžké. Zákonnou vládu se zákonným státním presidentem má v Praze ve svém středu. Z Košic se ozývá skupina české emigrace, která se dostala zcela do vleku bolševismu. Košický zájem Sovětského svazu stojí nad zájmy českého národa. Tito lidé štvou k naprosto zbytečnému povstání, jen aby se dostalo podzemí k moci. Ke všemu tomu ještě se v Londýně tyto dny utvořil národní výbor v čele s generálem Prchalou, který odmítá loutkovou vládu košickou a obviňuje ji z bolševického zaprodanectví.

Do nové budoucnosti?

Emanuel Moravec (1. 5. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase - Politický smysl krajního odporu - Kdo k nám nese válku / Klid politickou silou
Suchou vědu střídá v pravé hodině zelený strom poznání. Situace se nyní mění každou hodinu, ale vždy stejným směrem se kupí události, jež za sebou následují. Až toto číslo se ocitne v rukou čtenářových, snad se setká s výčitkou, proč jsem psal o tom, co předběhly zatím události.

Kdo k nám nese válku / Klid politickou silou

Emanuel Moravec (26. - 28. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase - Politický smysl krajního odporu

Pod nadpisem "Kdo k nám nese válku" vyšel 26. dubna 1945 ve Večerním Českém slově Moravcův úvodník, ve kterém se mj. psalo:

Nepřítel z východu nemá v plánu nic jiného než zřízení české sovětské republiky, která nakonec bude mít v rámci Sovětského svazu mnohem méně autonomie, než jakou mají české země v rámci Velkoněmecké říše. V české sovětské republice bude obecná branná povinnost. Benešova dlouhodobá smlouva s Moskvou není jen smlouvou politickou a hospodářskou, jako je smlouva Prahy s Berlínem, nýbrž to je také smlouva vojenská do všech důsledků. Beneš se zavázal, že české země půjdou se Sovětským svazem v dobrém i zlém, a proto v třetí světové válce neměli by se Češi tak dobře, jak je jim v druhé světové válce, ve které nenarukovali. V třetí světové válce české pluky by byly pod vedením sovětských generálů v tažení proti západním kapitalistickým demokraciím. České země by se staly hned od počátku válečným polem, poněvadž by tvořili sovětské západní pomezí.

Politický smysl krajního odporu

Emanuel Moravec (22. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase
Prosím, aby tato úvaha byla pokládána za glosu k mé rozhlasové rozprávce s českým člověkem 20. dubna. Mnohému z našich není dobře jasný smysl německého krajního odporu. Jiná vláda než nacionálně socialistická by už přec dávno kapitulovala. Boj do dvou front, které ofensivně postupují do nitra země a s obou stran stojí na nějakou desítku kilometrů před hlavním městem, vyhlíží beznadějným a může být pokládán za zbytečné plýtvání lidskými životy.

Takové úvahy by byly na místě, kdyby obě fronty byly tvořeny politikou, která má jednu koncepci. Říše čelí koalici tak různorodé, že ji pomalu dějiny v takové formě neznají. Sovětský svaz má v plánu zcela jinou Evropu než Angličané a Američané opět jinou než bolševici a Angličané.

Projev ministra Moravce v rozhlase

Emanuel Moravec (20. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu
Ministr lidové osvěty E. Moravec promluvil v pátek 20. t. m. večer u příležitosti Vůdcových narozenin rozhlasem k českému lidu. V úvodu připomněl, že české země žily až do posledních dnů uprostřed této hrozné války v klidu chráněny Říší a že skutečnost války připomínají pouze škody, napáchané nepřátelskými nelidskými letci. Pražská vláda, jež vždy pracuje ve prospěch svého národa mlčky, přivedla český národ spořádaně až do poslední fáze této války.

Blízkost východní fronty poněkud pozměnila tvářnost českých pohraničních krajů, ale neohrozila plynulost českého života národního a hospodářského. V uplynulých čtyřech týdnech se ovšem událo mnoho. Fronta se k nám přiblížila od severozápadu a také od jihovýchodu, kde bolševický nepřítel překročil hranici Protektorátu a vnikl na jižní Moravu, kde se chová tak, jak jsme předpokládali. Pražská vláda je si vědoma následků a počítá s hromadným útěkem českého obyvatelstva na západ, kdyby se říšským divisím nepodařilo zastavit sovětský nápor. Od východu se blíží něco nevyzpytatelně tvrdého - bolševická sfinga. V Košicích sedí vláda, která si říká demokratická a která se snaží vemluvit dobrého českého Vaška do bolševického chomoutu. Ti páni utvořili vládu, která je plně pod bolševickou kontrolou.

K velikému týdnu

Emanuel Moravec (15. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje

Smrtí Rooseveltovou se podstatně mění situace mezi spojenci. Přišla náhle, nikdo nebyl na něco podobného v nepřátelském táboře připraven. Ze silné trojky nepřátelské zbyli jen dva, Churchill a Stalin. Roosevelt odešel ve chvíli, kdy si Stalin usmyslil politicky Churchilla zlikvidovat. Strategicky vzato, představuje smrt Rooseveltova pro Spojené státy ztrátu jedné velké armády. Osud zasáhl tuto dobrodružnou zemi ve chvíli kritické. Válka v Evropě není skončena, válka ve východní Asii právě začíná. Nechceme se těšit pověrčivosti, neupadáme v mystiku, ale zajisté není samo sebou, že osud Vůdce 20. července zachránil přímo zázračně a že Roosevelta odvolal na onen svět 12. dubna tak naráz. Můžeme zde hovořit o atentátu z oblaků, atentátu sil mezi nebem a zemí. Vyčkávejme proto věcí příštích.

Nyní se podívejme do našeho bolševického sousedství, kde prý se pod vedením Benešovým od východu k západu postupně obnovuje prvá republika. Beneš nebyl dobře spraven před Mnichovem o poměrech u západních spojenců. Proto odešel z Mnichova na hlavu poražen. Ale nebyl spraven dobře ani o poměrech v Sovětském svazu. Jako mnoho jiných Evropanů věřil, že v Sovětském svazu je v chodu „vývoj doprava“, ovšem ve smyslu evropském. On tam vývoj doprava opravdu je, ale ve smyslu asijském.

Smysl dnešního boje

Emanuel Moravec (1.-4.4.1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni
Včlánku pro časopis „Přítomnost“ z 1.dubna 1945 se ministr Emanuel Moravec pod nadpisem „A co v dubnu?“ zabýval nejnovějšími dramatickými politickými a vojenskými událostmi. Závěrem pak připomněl:

Beneš odjel do Moskvy ve chvíli, kdy zjistil, že Podkarpatská Rus je ztracena a kdy seznal, že Slováci si od něho do svých věcí, i v případě porážky Říše, nedají hovořit. Obklopen jedině českými a českožidovskými emigranty vydal se do Moskvy, aby vyslechl, za jakých podmínek Kreml nechá živořit české demokraty v české sovětské republice. (…) V Moskvě v minulém týdnu byla projednávána ústava této papírové sovětské české republiky. Přitom bylo přesně stanoveno, v kolika etapách by došlo k plnému posovětštění v co nejkratší době. Benešovi bylo přitom vytknuto, že vliv jeho a jemu blízkých je v Čechách a na Moravě mnohem menší než Moskvě vždy tvrdil. O výsledku moskevských jednání ovšem pomlčí, jako pomlčel Badoglio o podmínkách příměří. Česká emigrace je stejně zklamána jako emigrace polská, jugoslávská, řecká, jako demokraté finští, rumunští a bulharští.

Zrazeni a zaprodáni

Emanuel Moravec (1. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě

Je jich devatenáct. Žijí mezi Severním mysem a Malou Asií. Devatenáct malých národů. Devatenáct zrazených a zaprodaných. Spočítáme si je: Finové, Norové, Švédové, Dánové, Lotyši, Estonci, Litevci, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, Slovinci, Chorvaté, Srbové, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Těmto národům Anglie na počátku této války dokazovala, že jest ochotna vše obětovat, aby obhájila jejich svobodu před kteroukoliv jinou velmocí. Prakticky přicházely jen dvě v úvahu: Velkoněmecká říše a Sovětský svaz. Anglie přec do první světové války nešla proto, že chtěla zničit významného německého konkurenta na světových trzích a mořích, nýbrž pro malou Belgii, která na britské ponoukání odepřela povolit průchod německým armádám do severní Francie. Do této války šla Anglie opět jen z překypující šlechetnosti, aby chránila Polsko v jeho předválečných hranicích. Tak to bylo vykládáno a tak tomu bylo také věřeno v oněch kruzích buržoasie těchto malých národů, z nichž se rekrutovala valná část jejich politiků.

O pořádek v národě

Emanuel Moravec (25. 3. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ...
Ať tato válka trvá ještě sebedéle, jisté je, že každým dnem se více blížíme jejímu konci. Bylo pravidlem, že v míru politik se má připravovat na válku. Pravidlem zůstává, že za války politik se má připravovat na mír. Proto čím více se blíží konec této války, tím více musíme myslit na nové úkoly, které čekají národ a jeho vedení, až na frontách bude zatroubeno „Palbu zastavit!“. V té chvíli bude zahájena nová válka bez rachotu kulometů a hřmění děl – válka s následky války.

V prvé válce světové nastal velký přesun peněžních majetků v národech. Malý a střední člověk byl ochuzen, zatím co velkokapitál zmohutněl. S těžkými majetkovými ztrátami dolehla na malého a středního člověka veliká břemena daňová, poněvadž státní dluhy všude dostoupily astronomických cifer. Peníze ztratily na hodnotě. Škody natropené během válečných operací byly na evropském území značné. Na západě bylo zasaženo jen území Belgie a nepatrná část severovýchodní Francie, na jihu část severovýchodní Italie a Balkán až po Řecko. Na východě Halič a bývalé carské území až po čáru Čudské jezero-Oděsa. Leteckou válkou evropská města trpěla nepatrně. Válka trvala 51 měsíců. Restaurační údobí po prvé světové válce bylo dlouhé. Plných pět let rvalo, než se dalo do pořádku zásobování potravinami. Když pak po desíti letech v roce 1928 se zdálo, že začíná opravdový mír s novou výrobní a pracovní konjunkturou, šlo o zjev přechodný. Velká hospodářská krise začala v tomto roce ve Spojených státech a do dvou let zachvátila celý svět. Bytová nouze po prvé světové válce se uchovala 15 let.

Tato válka trvá již 67 měsíců. Území, která byla v této válce zachvácena operacemi v Evropě na západ od čáry Čudské jezero – Oděsa, jsou čtyřikrát větší než v prvé válce světové. Zkázy, které v Evropě způsobilo nepřátelské letectvo, jsou mnohem strašnější škod, jež spadají na účet pozemních operací. Nejvíce postrádala střední Evropa. Proto údobí restaurační po této válce bude mnohem delší než po prvé světové. Zatím co města trpěla leteckým terorem, venkov byl v některých evropských zemích zasažen také morem záškodnictví, které decimovalo selský stav a přivodilo rozvrat zemědělského hospodářství a s tím naděje na hladomor.

Západní kapitalismus má pro evropské národy dvě vějíčky, na které se je snaží polapit: 1. obnovení demokracie a 2. potravinové zásilky ze zámoří. Ve Francii, Italii a Belgii více než o demokracii se vychrtlé obyvatelstvo zajímá o zásilky potravin ze Spojených států. Agenti západních kapitalistů stále opakují: Jen strpení. Jakmile Němci budou zdoláni, je konec všeho utrpení. Dnes pro vás nemáme volnou jedinou tunu lodního prostoru. Při tom se dovídáme, že v Anglii snížili příděly masa a že k stejným opatřením sáhli také ve Spojených státech. Kde jsou tedy ty přebytky, kterými má být po této válce obšťastněna Evropa?

V první světové válce se americký kapitalismus mnohému přiučil. Světová hospodářská krise, která začala počátkem druhého desetiletí míru, měla své kořeny mimo jiné také v zemědělské nadprodukci Spojených států, která počáteční evropskou poptávkou nepřirozeně zmohutněla. Když Evropa dala do pořádku v několika letech své zemědělství, dostavila se v zemědělství Spojených států pohroma. Roosevelt platil prémie za to, že se neosívalo. Obilím se topilo. Farmy pustly. Pro miliony zbídačelých amerických farmářů našel Roosevelt nakonec zaměstnání z nepatrné části ve válečném průmyslu. Od té doby se americké zemědělství nevzpamatovalo. Tam nikdo už nebude spekulovat ve velkém s novými výdělky na evropském hladu. Spojené státy se po této válce nespokojí úlohou evropského a asijského věřitele. Kdyby Říše podlehla, daly by se do budování americké světové moci na všech pevninách, vyjma evropské.

Poslední Edenova řeč obsahovala tři pozoruhodnosti. Prohlásil, že Evropa nesmí upadnout pod panství jediné velmoci. To mohlo být namířeno stejně proti Říši, jako proti Sovětskému svazu. Dále řekl, že je konec s britským výhradním panstvím nad sedmi moři. Tím prozradil mocenskou závislost Anglie na Spojených státech. Po porážce Japonska by totiž Anglie nenašla na moři žádného partneraproti Spojeným státům. Loďstva Francie a Italie nestojí za řeč. Za třetí Eden mluvil o zpustošení , jež vyvolala tato válka a jež bude děsnější, než kdy historie zaznamenala. A právě toto zpustošení, o něž se Anglie tak bohatě zasloužila, je to hrozné, čím nám kráčí vstříc mír. Demokratický kapitalismus tuto pohromu nezvládne! Bolševismus ji však vítá. Jen hladomor, obecná bída a zlomení osobní hrdosti jsou cestou k vypěstování typu sovětského nevolníka, který nemá co ztratit než život, na němž lpí spíše z pudu než z rozumu.

Jediná hospodářská soustava na světě ukázala se zdravou. Ošlehávána plameny války se všech stran německá nacionálně-socialistická hospodářská soustava drží, odolává a bezvadně pracuje. Ani rozsáhlá evakuace obyvatelstva, ani letecký teror jí neotřásly. Ona také jediná po této válce může provést nejrychleji restauraci střední Evropy, obnovit v nejkratší době poměry mírové a nakonec dobudovat opravdový socialismus v nacionálním státě.

Předpokladem pro vítězné a brzké skončení války s válečnými následky je národní kázeň, sociální cítění a nová a nová obětavost. Na evropské poválečné hrůze se nebude vydělávat. Národ bude musit národu pomáhat, soused sousedovi, město městu. Také český národ musí jít do budoucna s jasným plánem práce. Ač patříme mezi několik málo evropských národů, touto válkou prozatím jen málo postižených, musíme se starat o rychlé obnovení předválečných poměrů, jež budou základnou pro dokončení českého sociálního díla národního. Zákon sociální, kterého se dostalo nedávno českým zemědělcům, je jen nepatrným počátkem sociálních reforem, na kterých se u nás plánuje.

I kdyby na naše území se nepřenesla pozemní válka, budeme přec jen nuceni naše české hospodářství, jež je ve vzorném stavu, přizpůsobit potřebám a hospodářským změnám ve střední Evropě. Největším naším odběratelem ještě za bývalé republiky byla Říše. Ona jím také zůstane. Ano. Čím spořádaněji vyjdeme z této války, tím větší evropské trhy se nabídnou české kvalitní práci. Sebemenší nepořádek v národě znamenal by však pro nás po válce nenahraditelné škody. Říše by nám to nikdy neodpustila a naše tříletá politická práce by byla marná.

Najdou se ovšem mudrlanti, kteří mi položí otázku, co je s plánem české práce, kdyby Říše prohrála? V takovém případě, milý rozumbrado, by už žádný Čech nedělal plán české práce a české budoucnosti. Ani Beneš s jeho houfem vyvětralých demokratů se k žádnému takovému plánu nedostane. Kdyby Říše podlehla, plán české budoucnosti by si vypracovali sovětští političtí a hospodářští odborníci v Moskvě. Rozhovor Benešův se zástupcem zahraničního komisaře Vyšinským v Moskvě, jenž se již projevil jako odborník pro bolševisování obsazených evropských zemí, je velmi příznačný. Co asi Benešovi vykládal, můžeme si na prstech vypočítat. Sovětská strategie je nyní velmi domýšlivá. Z čáry Štětín – Terst, která byla v Teheráně Sovětům přiřčena jako západní hranice sovětské zájmové sféry v Evropě, byl zatím dosažen bolševickými divisemi úsek mezi Štětínem a Forstem.

Vyšinský může nyní klást velmi těžké podmínky Benešovi, pokud jde o složení jeho takzvané vlády a politické, hospodářské a strategické úpravy českých poměrů pro případ, že by na české území vstoupila sovětská vojska. Beneš se rozhodl pro týden pobytu v Moskvě. Nemýlíme se, že to bude jeden z nejtěžších týdnů Benešova života a že se nebude nijak lišit od týdne kolem mnichovské konference. V Moskvě se totiž Beneš dověděl, že jako president do nejbližších voleb přestane dělat ministra vnitra, ministra zahraničí a ministra národní obrany, jak to dělal v republice až do svého útěku. V Moskvě Benešovi řekli, že se musí spokojit v české budoucí sovětské republice asi takovou úlohou, jakou hraje v Sovětském svazu Kalinin – totiž žádnou. Politiku v české sovětské republice by podle Vyšinského dělal jedině předseda vlády český bolševik. Rozdíl mezi rokem 1938 a 1945 by byl pro Beneše v případě sovětského vítězství pouze v tom, že v roce 1938 mohl ještě prchnout do ciziny. V roce 1945 by ho tam Vyšinský už nepustil. Sověty by si už jistě našly nějaký prostředek, aby Beneš zašel na nějakou nemoc nebo nehodu. Ani o jedno, ani o druhé není v Sovětském svazu nouze. Člověk nemusí být žádným prorokem, aby již dnes vytušil, jak tato Benešova donkichotiáda skončí.

(Lidové noviny, 25. března 1945)

Pro silný český národ ...

Rozhlasový projev E. Moravce ze dne 16. března 1945
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy!
Včera jsme vzpomínali šesté výročí Protektorátu. To jediné, co se podařilo státnímu presidentu Háchovi pro český národ politicky zachránit z první republiky, kterou jako selský dvůr za necelých 20 let Beneš promarnil v nesmyslném politickém karbanu. Opuštěni celým světem demokratickým i bolševickým, hledali jsme nakonec záchranu u našeho velikého německého souseda. Říše přijala pod svá mocná křídla obě české země ve chvíli, kdy Slovensko se osamostatnilo a kdy Polsko se chystalo vojensky obsadit moravsko-ostravskou průmyslovou pánev.

Dnes bych vám rád připomenul některé skutečnosti z počátku Protektorátu. Říšští činitelé věděli, že český národ je churavý. Ač neválčil, drtivá státní porážka, kterou sklidil pod politickým vojevůdcovstvím Benešovým, jej ochromila. Zde potřeboval čas dělat lékaře. Vy se pamatujete, že vrchní velitel říšských branných sil v Protektorátě tehdy položil věnec na hrob českého neznámého vojína a že Němci tento hrob legionáře zdravili zdviženou pravicí. Nechali nás vyplakat. Nikoho nepronásledovali za to, že byl do 15. března protiříšsského smýšlení a že holdoval demokracii. Jen proto se ostatně potuluje v nepřátelské cizině tolik bývalých českých politiků z dob demokracie, poněvadž Říše je ponechávala v klidu a tím jim mlčky umožnila útěk….

Říšský ministr doktor Goebbels prohlásil, že Říše nežádá od Čechů nic, co by bylo proti jejich národní cti. Říše se nepokoušela nás předělávat na nacionální socialisty. Žádala pouze loyalitu a poslušnost státního presidenta, který jménem českého národa s Říší uzavřel přátelskou smlouvu na věčné časy.

Teprve, když už bylo jasné, že nepřítel připravuje válku a že tu jako předvoj chce užít pošetilého Polska, když Beneš se vynořil opět na politické scéně, přes všechna svá ujištění, že se nikdy už do politiky míchat nebude, Říše se musila starat blíže o vnitřní poměry v Protektorátě a pozorněji přihlížet k tomu, co tu kutí staří političtí profesionálové, nerozumní důstojníci, poblouznění legionáři, prohnaní Židé a všichni agenti nepřítelem sem vyslaní.

Válka není žádný žert. Byla-li tu, musila se Říše ostře bránit všem, kteří se proti ní postavili nejen na frontách se zbraní v ruce zjevně, nýbrž také proti těm, kteří v týlu proti ní pracovali tajně. Ale i pak, když už válka byla rozpoutána. Říše žádného Čecha nestíhala za to, co proti Říši podnikal a vykládal před 15. březnem. Typickým příkladem jest ostatně bývalý ministerský předseda Syrový, který přec nařídil na podzim 1938 proti Říši mobilizaci. Tento legionář, poněvadž nepletichařil proti Říši, žije si klidně ve své vile u Prahy a pobírá dále v neztenčené míře výslužné československého armádního generála.

Když v roce 1941 Říše se ocitla ve válečném stavu se Sovětským svazem a když v českých zemích nepřátelská propaganda vrcholila a zle mátla hlavy nevidoucích českých patriotů, bylo třeba přikročit k rázným opatřením. Zatím co opatření proti Židům byla důsledná, opatření proti legionářům se týkala jen osob politicky pochybných. Leckde vládla domněnka, že co legionář, to Benešovec. Mezi legionáři měl Beneš vždy velmi mnoho protivníků. Jejich počet ještě vzrostl po jeho neslavné mnichovské porážce. Zajímat vás zajisté bude, že ještě dnes se nalézá ve státní a veřejné službě Protektorátu na 8000 legionářů, kteří pověsili politiku na hřebík a hleděli si jen své práce.

Že říšská politika není paušální, je nejlépe vidět na dnešní protektorátní vládě. V žertu jsem řekl jednou panu státnímu ministru Karl Hermannu Frankovi, že od roku 1918 žádná česká vláda nebyla tak legionářská, jako právě ta dnešní. Jen si vzpomeňte, ve které československé vládě, jež měla 18 ministrů, byli kdy více než dva legionáři a z těch jedním byl ovšem nepostradatelný Beneš. Lide český, podívej se dobře na svou vládu! Tři ministři dnešní pražské vlády byli ministry už za první a druhé republiky a další tři byli v první světové válce příslušníky domácího i zahraničního odboje. Velkomyslnost Říše jest ovšem cizí bolševismu, který přec prohlásil, že co nejpřísněji potrestá každého, kdo kdykoliv a kdekoliv jen křivé slovo pronesl o Stalinovi, bolševismu nebo Sovětském svazu. Legionáři se nespokojili řečmi proti bolševismu, oni proti němu také bojovali. Step neodpouští.

Proto postava našeho dnešního státního presidenta bude čnít vysoko nad přemnohými současnými státníky malých národů, až se jednou bude psát historie této války a politických zvratů, které ji provázely.

Po svém náročném předchůdci zdědil Hácha politické zbořeniště zahraniční i vnitřní. Byl nucen rychle se rozhodovat. Tušil, že zraje v Evropě a na celém světě něco zcela jiného než jen druhá světová válka, ve které, podle představ Beneše a jemu podobných veličin, měla být obhajována mapa poversailleské Evropy a demokracie.

Už dnes vidíme, že válka dala evropské politice v obou táborech zcela jiný poměr proto, poněvadž není válkou, nýbrž něčím vyšším, osudovějším. Obě myšlenky, za které se mělo v této válce bojovat, patří minulosti, jak poversailleská mapa, tak demokracie, která tuto mapu porodila.

Kdyby na šestině světových pevnin, kterou představuje Sovětský svaz, nebylo bolševismu, dalo se snad hovořit v této válce o zápasu autoritativního tvůrčího socialismu, kterému u nepřítele říkají krátce fašismus, s kapitalistickým demokratismem. Dnes v šestém roce války už není pochyb o tom, že bolševismus nedělá mouřenína vypočítavé demokracii, nýbrž demokracie bolševismu, který se ukázal mnohem mocnějším, než demokratičtí kalkulanti válečných potenciálů předpokládali. Také autoritativní tvůrčí socialismus projevuje stále obrovitou sílu. Výsledkem těchto špatných výpočtů je, že po této válce budou mapu Evropy a světa upravovat jen ti nejsilnější, buď autoritativní socialismus, nebo bolševismus. Anglo-americká kapitalistická demokracie, ať válka dopadne jakkoli, bude vytlačena z Evropy nejen mocensky, to je, že odsud bude nucena stáhnout svá vojska a vystěhovat své hospodářské instituce. Kapitalistická demokracie vyklidí Evropu také ideově.

Povede-li Evropu nacionálně-socialistická Velkoněmecká říše, o tak zvanou demokracii nikdo tu nebude stát. Demokraté západní ražby budou politickými vysloužilci, které nikdo nebude brát vážně. Buržoasie, pokud se přizpůsobí autoritativnímu socialismu, nebude nijak zkracována a odstrkována. Postaví-li se v čelo Evropy Sovětský svaz, odchod demokracie bude dramatičtější a zánik buržoasie tragičtější. Bolševičtí theoretikové přišli před několika léty k unaveným vyhladovělým sovětským masám s výkladem, že diktatura proletariátu je jen přechodným zjevem. Během dvou generací prý vychová bolševismus ze všech poddaných bolševiky a za tu dobu se také uskuteční světová proletářská revoluce. Těch padesát let odříkání a bídy musí si však každý národ odbýt. Národové Sovětského svazu mají z toho za sebou už 27 let, ale Rumuni, Poláci, Finové, Bulhaři pouze půl roku nebo méně.

Každý národ, který se dostane pod sovětský vliv, musí prodělat všechny fáze bolševické revoluce ruské, která začala postátněním všech majetků a zničením buržoasie jako vedoucí vrstvy. Bolševismus nemůže ani jinak jednat. Před ním jsou dnes ještě veliké úkoly světové revoluce. Musí být tvrdý, krutý a neúprosný. Jestliže dnes manévruje a úslužné demokraty hladí po tvářičkách, je to jen politika ježibaby z perníkové chaloupky.

Před šesti léty státní president Hácha nás uchránil osudu, který postihl řadu evropských národů. Hácha zabránil, aby český národ krvácel za odbyté ideály, kterými mu mávala před očima západní kapitalistická demokracie.

Kdyby byli Poláci v roce 1939 věděli, že tato válka pro ně skončí bolševisací v případě vítězství kapitalistického bloku, zajisté by se do ní byli tak divoce nehnali. Také srbští demokratičtí parlamentárníci a Petarovi pučisté by si byli rozmyslili válčit, kdyby jim byl tehdy někdo řekl, že Petar bude musit ustoupit bolševiku Tito-Brožovi. Plných pět let nebylo řadě politiků malých evropských národů jasno, že proti bolševismu kapitalistická demokracie Evropu neobhájí. Teprve osud Rumunska, Finska, Bulharska, otevřel pobloudilcům oči. Kdo v těchto zemích spoléhal na Anglo-Američany, pohořel. Byl prohlášen bolševiky za nepřítele. Co prodělali dosud Poláci a Srbové, toho jsme byli tedy ušetřeni.

Za dobrou politiku hovoří především skutečnosti. Válka trvá pět a půl roku a české země se nestaly dosud bojištěm. Čech je občanem Říše, ale nepodléhá branné povinnosti. Válka přirozeně přivedla k rozkvětu český průmysl, ale ona tak neobyčejně povznesla české zemědělství. Zatímco řada evropských národů byla válkou na straně demokracií přímo zdecimována a dodatečně bolševismem zbídačena a rozdupána, český národ za tuto válku vykazuje větší přírůstek svých příslušníků v posledních šesti letech, než měl předtím za celé desetiletí. Zásluhu na tom má nejen klid, který v českých zemích vládne, nýbrž i větší sociální jistota, větší blahobyt a utužení pout rodinných. To jsou tedy ty největší hříchy české pražské vlády: šetřila českou krev, hájila český majetek, střežila bedlivě české kulturní statky. Emigrace se snaží o pravý opak. Chce, aby naše země se staly bojištěm, dychtí po tom, aby česká krev tekla na frontách, aby český majetek byl plundrován, aby český národ byl decimován, aby česká rodina se opět rozpadla a měla koho oplakávat.

A k čemu by byly takové strašné národní oběti? Před třemi lety emigranti nám slibovali obnovení první republiky, jak byla nakreslena po prvé světové válce. Ani čtvereční kilometr z ní neměl chybět. A kde jsou ty sliby dnes? Podkarpatská Rus je již zašantročena i s východním Slovenskem. Proto nemohl Beneš přestěhovat se do Užhorodu, jak jsme mu to doporučovali před čtyřmi měsíci. Před nedávnem sliboval, že přesídlí do Košic. Jede prozatím do Moskvy, aby vyslechl instrukce, jak předělat svou takzvanou vládu.

Kdyby mu byl někdo před šesti lety řekl, že bude musit v roce 1945 ve svém kabinetu předsednictvo a hlavní křesla přenechat bolševikům, zajisté to tehdy nikomu nevěřil. Ale ono se bude dít ještě mnohem více, co Beneš nevěří ani dnes. Nedej Bože, aby Říše prohrála. Nikomu by se při tom tak zle nakonec nevedlo jako Benešovi a jeho demokratům. Osud Radesca, Bratiana a Mania je jen stínem toho, jak by po pádu Říše bolševici zatočili se všemi demokratickými živly Evropy.

Zápas s bludem a lží je vysilující. Naštěstí nám pomáhá situace, jak se na evropských frontách vytvořila. Anglo-Američané nestojí u západních hranic Čech a bolševici přitom nejsou až na Visle. Skutečnost je taková, že bolševici stojí u severovýchodních hranic českých zemí a že Anglo-Američané jsou daleko na Rýně. Jsme přesvědčeni, že mnohý z českých spekulantů, kteří hovoří o hodných bolševicích a zlých Němcích, by nakonec ustupoval s frontou německou, aby tu bolševickou bodrost nepocítil.

Emigranti slibovali nám od západu starou republiku a demokracii. Za to měli Češi umírat. Dnes o staré republice nehovoří, ani mnoho o demokracii, poněvadž od východu, kam se odebrali, mohou přinést jen českou republiku sovětskou. Proto rozumný Čech nikdy Protektorát za českou sovětskou republiku nevymění.

Válka není ještě skončena. Nepřítel napírá a bude ještě napírat na všechny německé fronty. Chce válku do léta skoncovat. Jeho zálohy nejsou nevyčerpatelné. Jeho největší spojenci z prvé světové války „hlad v německém týlu“ a „duševní zhroucení německého velení“ tentokrát nepříteli nenabídly své služby. Musí bojovat o každou píď středoevropské půdy a platit za ni potoky krve.

Příští měsíce budou perné. Věřme však v dobrou hvězdu českého národa, kterému v osudné chvíli Prozřetelnost dala pravého muže ve státním presidentu Háchovi. Vyvedl nás z katastrofy, kterou nám připravil Beneš v roce 1938, vede nás obezřetně celou tuto válku. On nás vyvede také z této války s největšími zisky při nejmenších ztrátách. Silný český národ v silné Velkoněmecké říši – to je jeho i náš program.

Není Canossy!

Emanuel Moravec (4. 3. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy

Maršál Antonescu měl v Rumunsku proti sobě velikou demokratickou oposici, která neschvalovala jeho německou orientaci. Hlásila se k orientaci britské. Tato oposice společně s Antonescem nedůvěřovala sovětům. Moskva v roce 1940 vynutila si vydání Bessarabie a části Bukoviny, která nikdy nebyla ruská. Antonescu věděl, že svobodu své vlasti zajistí jedině tehdy, až Sovětský svaz bude zatlačen do východních stepí, až Evropa pod německým vedením dosáhne nad Sovětským svazem trvalé převahy. Jedině pak malí národové východní části střední Evropy budou moci klidně vydechnout. Bylo třeba přispět k vítězství Říše nad stepí. O to se Antonescu poctivě staral.

Rumunští demokraté žili v důvěře v moudrost politiky britské. Potírali Antonesca, znesnadňovali mu jeho veliké poslání, mátli národ. Tvrdili, že je třeba přesně kopírovat Angličany. Angličané jsou s bolševiky proti Říši. Co dělají oni, musí po nich opakovat každý pořádný demokrat. Angličané se nebojí bolševismu, proto se ho nemá bát také pořádný demokrat v řadách evropských národů.

Mezi zapřisáhlými protivníky Antonesca byl také generál Radescu. Demokrat duší a tělem, spiknutý s Maniem, proslaveným demokratickým vůdcem rumunských sedláků. Radescu byl žalářován. Po odstranění Antonesca myslil, že přišla hodina rumunské svobody, kterou zajistí společně Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz. Rumunsko bude ovšem nuceno uhradit Sovětskému svazu škody válečné, ale prý za to dostane zpět polovinu Sedmihradska, kterou v roce 1939 získalo Maďarsko. Někteří rumunští vlastenci s radostí vyrazili proti Maďarům po boku bolševických divisí. Staré politické strany z podzemí se vyplížily. Sekretariáty začaly pracovat a tak se zdálo asi měsíc po kapitulaci, že ti bolševici opravdu nejsou tak zlí a že se s nimi vyjde.

Dnes padla vláda Radescova. Ulice jej společně s Maniem prohlásila za fašistu. Po půl roce ode dne, kdy Rumunsko bylo sověty „osvobozeno“. Kdyby byl býval někdo před půl rokem Radescovi a Maniovi tvrdil, že zakrátko rumunská ulice bude žádat jejich hlavy, byli by se mu vysmáli a prohlásili to za blábolení. Oni byli přece zapřisáhlými odpůrci Němců a fašismu. To byla ta nejlepší legitimace. Oni byli pro demokracii, kterou slíbili ve východní části střední Evropy obnovit jak Angličané, tak Američané a bolševici. Z drobných demokratických států východní části střední Evropy měl být vytvořen obranný kordon proti Němcům pod blahovolnou ochranou Sovětského svazu.

Rumunští demokraté ve své slepotě a protiněmecké nenávisti zapomenuli, že všechny demokracie světa jsou pod vládou soukromého kapitálu, kterému bolševismus vyhlásil v roce 1917 třídní boj. Rumunský milionář se domníval, že nenávist k Německu mu zajistí jeho majetek a že postačí, aby svou vilu nabídl za bydliště sovětskému generálu nebo komisaři. Ten pán se zmýlil. Sovětští důstojníci a činovníci mají zakázáno bydlit „v privátech“. Pro ně byly zcela vyklizeny samostatné domy, hotely. Sovětským důstojníkům a činovníkům byl zakázán společenský styk s napapanými demokraty, kteří jim volali slávu na přivítanou. V Rumunsku od prvního okamžiku po kapitulaci vznikla nová fronta – fronta třídní. Rumunský proletariát vítal bolševiky dvakrát. Jednou jako domnělé osvoboditele od Němců a podruhé jako osvoboditele od vlastní rumunské buržoasie. To druhé osvobození bylo pouze na několik měsíců odloženo.

Člověk by řekl, že odstranění osobního nepřítele Antonescova a zapřisáhlého anglofila a demokrata Radesca je hrubou sovětskou chybou politickou. Sověty mají před sebou jediný řídící úkol, problém zdolání Říše. Ostatní by mělo do té doby ustoupit do pozadí i s třídním bojem v „osvobozených“ prostorech. Ale bolševismus by nebyl bolševismem, kdyby se chtěl delší dobu smířit s buržoasní demokracií.

Tvrdý a houževnatý odpor Říše pomátl trochu sovětské politické kombinace. Poněvadž koncem ledna měl padnout Berlín a konference jaltská měla být předběžnou poradou o rozdělní válečné kořisti, Stalin chtěl mít do svolání opravdové mírové konference všechny malé státy, jež ve východní části střední Evropy obsadil, zbolševisované, aby jejich zástupcové u zeleného stolu byli jen lidmi Kremlu. Bolševisace Rumunska začala se proto trochu předčasně prohlubovat. Kdyby spojenci zvítězili, na mírovou konferenci z východní části střední Evropy by se dostavili zástupci patnácti ne-li dvaceti nových sovětských republik, vesměs komunisté přesvědčením. Z území obsazeného sověty se na západ nedostane už nikdy jediný demokrat!

Českožidovští emigranti se domnívají, že demokracie nakazí Sovětský svaz, nastěhují-li se z Londýna do Košic. Věc bude obrácená. Moskva uspořádá tak povedené demokratické volby, že získá prostou většinu hlasů trvalou převahu nad buržoasií a tak cestou demokratickou docílí zřízení sovětských republik všude tam, kde to uzná za nutné.

Na zdolání buržoasie bolševici nemají v záloze pouze spodinu, kterou vyšlou do ulic, nýbrž také obvinění ze spolupráce s nacionálními socialisty. U nás pomalu každému člověku, který by jim byl nepříjemný, mohou uvalit na krk proces, že „spolupracoval s Němci“. To může postihnout dělníky, železničáře, řemeslníky, úředníky.

V Sovětském svazu už dávno upustili od uznávání politických kajícníků, kterým se poskytuje čas k polepšení. V Sovětském svazu není Canossy. Bolševici potřebují zcela jiný typ člověka, než jaký rodí naše končiny, zdravou kulturou zavlažované. Kdyby Říše podlehla, v českých zemích do roka nebude jediného demokrata na nějakém vedoucím místě a do dvou let bude tu konec se vší buržoasií.

Po dvouletých zkušenostech se Stalinovou politikou v Evropě jedno je jisté. Který Evropan se staví proti Němcům, staví se také proti vlastnímu národu, připravuje svou vlastní zkázu. Situace na frontách je pro Evropu vážná, ale s ní stoupá nebezpečí pro evropské národy.

Kdyby české země ležely místo v dosahu Odry v dosahu Rýna, mohla by se v emigrantském poštívání proti Říši vidět určitá logika. Na české území by v takovém případě vstoupila vojska anglo-americká, kdyby Němci povolili. Ale naše kraje leží za německou frontou protibolševickou. Že u nás buržoasie vůbec ještě existuje, vděčí říšské ochraně. Naše zeměpisná poloha nás určila k tomu, abychom žili v rámci Velkoněmecké říše. Že jsme v tomto prostoru necelých dvacet let tatrmanili jako samostatný státek, měli jsme co děkovat dvacetileté slabosti Německa a Ruska. Proto se podařilo přechodně Anglii rozšířit své předmostí nad Dardanelami až po Danzig a zahrnout do něho Prahu, Bukurešť a Vídeň.

To, co tropí česko-židovská emigrace, jsou ty nejzločinnější rejdy protinárodní, jaké kdy byly známy. Co by z českého národa zůstalo, kdyby nalezly ohlas. Nikdy ještě nebylo nám třeba tak střízlivě uvažovat, jako právě dnes.

.

(Lidové noviny, 4. března 1945)

Dnes jako tehdy

Emanuel Moravec (25. 2. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících

Pochopitelnou lidskou chybou je touha dožít se konce, poznali-li jsme už počátek. Při všem chce lidská zvědavost asistovat. A ono to nejde, hlavně v epochách krisí, které se táhnou po celé generace. Epiktet dávno přec řekl, že úlohu si nemůžeme vybírat. To je věc osudu. V naší moci je pouze, jak úlohu nám přisouzenou sehrajeme. A v tom nám radí Epiktet k poctivosti. Každý z nás slouží nějakému vyššímu smyslu, hlavně doléhá-li na nás bolest a s ní otázky po účelu toho všeho.

Život je méně než si myslíme, není-li naplněn službou jiným. S dlaněmi k obloze obrácenými máme právo se ptát, ale za žádných okolností nesmíme opustit místo, jež jsme zaujali jako stráž. Zmáhat překážky a nekrčit se v závětří, když vichřice smrti rve dobu z kořenů, to je především povinností dneška. Tak tomu bylo také za války třicetileté. Tehdy Češi sdíleli společný osud s Němci právě jako dnes. Země obou národů po válce třicetileté celých sto let ležely vysílené. Obyvatelstvo trpělo chudobou. Kultura tu však nikdy neodumřela. Nebyla vyjadřována životem, jak tomu bylo na západě. Utíkala se do lidského nitra. Až do konce 18. století Západ, a s ním hlavně Francie, vysoko čněl nad Evropou a žil svým vlastním životem. Kdo se tam staral, jak říkali, o pronárody za Rýnem, na Odře a Dunaji? A přec z tohoto prostoru, který lemují právě vyjmenované tři řeky, vzešla reformace, jež vzala svůj počátek mezi Čechy a Němci.

Tato válka, v níž hynou miliony nevojáků, v niž se ničí nenahraditelné kulturní památky, je válkou dvou světových názorů, dvou v podstatě naprosto různých vyznání. Nacionální socialismus představuje reformaci kapitalistického demokratismu, tu u nás v Evropě. Je to reformace socialistická, v níž jde o to, aby kapitál sloužil lidem a ne, jak platí dosud na Západě a na Východě, aby lid sloužil kapitálu. Je přitom lhostejné, zda jde o kapitál soukromý (demokracie) nebo státní (bolševismus).

V třicetileté válce velmi málo dospělých na počátku války dočkalo se jejího konce. Nepřežili ji ani Valdštýn, ani Gustav Adolf. Mnohým se zdálo nepochopitelnou, apokalyptickým úradkem, kataklysmou a koncem světa. Za cenu životů třetiny ba poloviny obyvatel krajů, jež válka zachvátila, rodilo se něco nového, dokonalejší svět. Duše rostou utrpením. Každá nová epocha dějin se rodila v bolestech. V takových chvílích si úlohu nemůžeme vybírat. Osud nám ponechává svobodu pouze v tom, zda chceme úkol osudem nám přisouzený dobře nebo špatně.

Válka se přiblížila našim zemím ze severovýchodu. Několik desítek kilometrů od Čech a Moravy probíhá dnes fronta. Nepřítel se obořil na naše hlavní město ze vzduchu a přitom vraždil bezbranné české civilní obyvatelstvo stejně zhovadile jako vyvražďuje města německá. Řadu dní se Praha vzpamatovávala. Pražané nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. Nepřátelská propaganda u nás tvrdila, že „Beneš nedovolí bombardování českých měst“. I když spadly pumy na Brno, Moravskou Ostravu, Plzeň, Pardubice a jiná česká města, stále se nevěřilo, že dojde na Prahu. V náboženských válkách vždy tekla krev proudy. Zuřivý protivník ničí české obytné čtvrti jako německé, ostřeluje z palubních zbraní naše pokojné lidi jako Němce. V Londýně byli emigranti poněkud na rozpacích. Plných pět dní o útoku na Prahu mlčeli. Teprve 19. začali ze široka vykládat kdesi cosi. Ve stenogramu této rozprávky čteme: „Chceme vám říci, že jsme nikdy netvrdili a také nikdy nemohli slibovat, že Praha nebo jiné město nebudou bombardovány“. Ač český národ vojensky stojí stranou této války – na říšských frontách není českého vojska – nepřítel pobíjí nemilosrdně český lid. Nejapný komentář emigrace prozrazuje, jak tato je ve skutečnosti bezmocná.

Je příznačné, že surový útok Anglo-Američanů na Prahu byl proveden v době, kdy skupina emigrantů, která se pasovala na „československou vládu“, balila svá zavazadla k cestě na Východ přes Moskvu. Den po vyhlášení spojenecké zprávy no výsledcích konference Tří na Jaltě, na Prahu dopadly stovky pum tříštivých a tisíce pum zápalných. V rozhovorech, jež trvaly osm dní, mluvili tři spiklenci o všem možném, pouze o Češích, Slovácích nebo „Čechoslovácích“ a „Československu“ nepadlo jediné slovo. Jan Masaryk z Londýna chtěl tuto trapnou skutečnost maskovat tvrzením, že o Československu se nepotřebovalo jednat, poněvadž tato středoevropská otázka je prý už dávno mezi spojenci vyjasněna. Neřekl však jak. Vyjasněna je potud, že území bývalé republiky bylo v Teheráně přiřčeno Sovětskému svazu. Že se na této skutečnosti nic změnit nedá, o tom svědčí cesta emigrantské samozvané vlády na Východ.

Anglie několikrát jemně Benešovi naznačila, že když už sjednal v prosinci 1943 tak těsnou smlouvu s Moskvou, těsnější než s Anglií, proč se do Moskvy neodstěhuje? Beneš váhal. Chtěl si ponechat svobodu v dalším manévrování mezi Západem a Východem. Londýn leží uprostřed mezi Moskvou a Washingtonem. Anglie chce však mít jednou provždy s krku takzvaný problém „československý“, který sama řešila velmi radikálně v roce 1938 v Mnichově a který si vyřídili bez zásahu ostatního světa s Němci přímo Češi a Slováci v březnu 1939, tedy dávno před touto válkou. V Praze je sídlo právoplatně zvoleného státního presidenta, který společně se zákonnou vládou sjednal dohodu s Velkoněmeckou říší, když se Slovensko osamostatnilo. Pro Anglii je otázka naše vyřízena v tom smyslu, že české země nebudou už nikdy samostatným státem. Buď připadnou Sovětskému svazu, nebo zůstanou v rámci Velkoněmecké říše.

Svým odjezdem na Východ Beneš se vzdal každého dalšího jednání se Západem, s nímž napříště může mít spojení pouze přes Moskvu, a i to ne za všech okolností. Košice nejsou Londýn. Beneš věří, že se z Košic dostane rychle do Prahy. V tom směru se však klame. Až německé zbraně prosadí rozhodnutí, jež je v zájmu Evropy, nikdo ze spojenců se nebude zajímat o Beneše, který by se zdržoval v Košicích. Směrodatným zůstane hlas Prahy, českého státního presidenta a jeho zákonné vlády.

Beneš se několikrát dlouze loučil s Londýnem. V posledním svém projevu z 21. února výslovně zdůraznil, že odjíždí na východ jako demokrat. Bylo v tom něco zoufalého, výkřik ovce, která cítí, že musí mezi vlky. V Rusku nikdy nebyla demokracie. Carský absolutismus dělil od bolševismu pouze šestiměsíční revoluční chaos s vládami knížete Lvova a pověstného Kerenského, které nebyly ani s to svolat ústavodárné shromáždění, které by bylo nakonec demokracii zosobňovalo. V roce 1917 v březnu končil absolutismus carský a v listopadu začal ještě krutější absolutismus sovětský. A do těchto končin se odebírá Beneš demokrat se svou poslední knížkou „Demokracie dneška a zítřka“ pod paží. Mimochodem. V této knize, jež je souborem jeho universitních přednášek z roku 1939, tvrdí, že kdyby nebylo bolševismu, nebylo by v Evropě fašismu.

Co čeká Beneše v Moskvě? Především rekonstrukce jeho takzvaného kabinetu. V jakém směru? Podle poslední zprávy ze Ženevy Beneš před odjezdem prohlásil k zahraničním novinářům, že podle jeho odhadu v třetí republice komunistická strana bude dvojnásob silná, než byla v republice prvé. To by znamenalo, že v třetí republice komunistická strana by se stala stranou vedoucí, nejsilnější a tím, že by získala nárok na hlavní ministerstva a ministerského předsedu. V emigrantských kruzích londýnských se ostatně rozšířilo nedávno do světového tisku, že Beneš bolševikům hodlá už nyní odstoupit tři ministerská křesla. Jmenovány byly spravedlnost a školství. Od poslední „vládní“ krise, které padl za oběť jako ministr národní obrany Ingr, křeslo ministra národní obrany hlídá Jan Masaryk pro některého bolševika. Bolševik jako ministr spravedlnosti bude ve skutečnosti zástupce NKVD, bolševik jako ministr školství bude zástupcem komsomolu a bolševik ministr národní obrany bude trpným nástrojem sovětského hlavního štábu.

Pro každého ministra bolševika nebude závazným usnesení vlády, v níž zasedá, nýbrž rozkaz strany, jež má sídlo v Moskvě. Bolševik je cizincem ve vlastním národě. Jestliže Beneš předběžně vezme do svého takzvaného kabinetu tentokrát tři bolševiky, tedy je to něco podobného, jako kdyby byl po prvé světové válce Masaryk povolal do prvé československé vlády tři Francouze nebo tři Angličany. Stačilo, že k nám tehdy pozval francouzskou vojenskou misi. Co s tou bylo jen za trápení.

Ať už tento zápas dopadne jakkoli, Beneš končí svou úlohu s touto válkou. Je to přirozené. On je a zůstane přechodným válečným zjevem. Kdyby tuto válku Říše prohrála, Beneše odstraní Moskva, která nepotřebuje na svém území žádného trojánského koně demokracie. Po vítězství Říše Beneš politicky vyprchá sám. I pokud jde o emigraci, tato válka představuje obdobu války třicetileté. Tehdy česká emigrace se domů nevrátila a odnárodnila se. Podobný osud čeká českou emigraci dneška i v tom případě, kdyby tato válka skončila bez poražených a bez vítězů – novým mírem vestfálským.

(Lidové noviny, 25. Února 1945)