Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ...
Ať tato válka trvá ještě sebedéle, jisté je, že každým dnem se více blížíme jejímu konci. Bylo pravidlem, že v míru politik se má připravovat na válku. Pravidlem zůstává, že za války politik se má připravovat na mír. Proto čím více se blíží konec této války, tím více musíme myslit na nové úkoly, které čekají národ a jeho vedení, až na frontách bude zatroubeno „Palbu zastavit!“. V té chvíli bude zahájena nová válka bez rachotu kulometů a hřmění děl – válka s následky války.V prvé válce světové nastal velký přesun peněžních majetků v národech. Malý a střední člověk byl ochuzen, zatím co velkokapitál zmohutněl. S těžkými majetkovými ztrátami dolehla na malého a středního člověka veliká břemena daňová, poněvadž státní dluhy všude dostoupily astronomických cifer. Peníze ztratily na hodnotě. Škody natropené během válečných operací byly na evropském území značné. Na západě bylo zasaženo jen území Belgie a nepatrná část severovýchodní Francie, na jihu část severovýchodní Italie a Balkán až po Řecko. Na východě Halič a bývalé carské území až po čáru Čudské jezero-Oděsa. Leteckou válkou evropská města trpěla nepatrně. Válka trvala 51 měsíců. Restaurační údobí po prvé světové válce bylo dlouhé. Plných pět let rvalo, než se dalo do pořádku zásobování potravinami. Když pak po desíti letech v roce 1928 se zdálo, že začíná opravdový mír s novou výrobní a pracovní konjunkturou, šlo o zjev přechodný. Velká hospodářská krise začala v tomto roce ve Spojených státech a do dvou let zachvátila celý svět. Bytová nouze po prvé světové válce se uchovala 15 let.
Tato válka trvá již 67 měsíců. Území, která byla v této válce zachvácena operacemi v Evropě na západ od čáry Čudské jezero – Oděsa, jsou čtyřikrát větší než v prvé válce světové. Zkázy, které v Evropě způsobilo nepřátelské letectvo, jsou mnohem strašnější škod, jež spadají na účet pozemních operací. Nejvíce postrádala střední Evropa. Proto údobí restaurační po této válce bude mnohem delší než po prvé světové. Zatím co města trpěla leteckým terorem, venkov byl v některých evropských zemích zasažen také morem záškodnictví, které decimovalo selský stav a přivodilo rozvrat zemědělského hospodářství a s tím naděje na hladomor.
Západní kapitalismus má pro evropské národy dvě vějíčky, na které se je snaží polapit: 1. obnovení demokracie a 2. potravinové zásilky ze zámoří. Ve Francii, Italii a Belgii více než o demokracii se vychrtlé obyvatelstvo zajímá o zásilky potravin ze Spojených států. Agenti západních kapitalistů stále opakují: Jen strpení. Jakmile Němci budou zdoláni, je konec všeho utrpení. Dnes pro vás nemáme volnou jedinou tunu lodního prostoru. Při tom se dovídáme, že v Anglii snížili příděly masa a že k stejným opatřením sáhli také ve Spojených státech. Kde jsou tedy ty přebytky, kterými má být po této válce obšťastněna Evropa?
V první světové válce se americký kapitalismus mnohému přiučil. Světová hospodářská krise, která začala počátkem druhého desetiletí míru, měla své kořeny mimo jiné také v zemědělské nadprodukci Spojených států, která počáteční evropskou poptávkou nepřirozeně zmohutněla. Když Evropa dala do pořádku v několika letech své zemědělství, dostavila se v zemědělství Spojených států pohroma. Roosevelt platil prémie za to, že se neosívalo. Obilím se topilo. Farmy pustly. Pro miliony zbídačelých amerických farmářů našel Roosevelt nakonec zaměstnání z nepatrné části ve válečném průmyslu. Od té doby se americké zemědělství nevzpamatovalo. Tam nikdo už nebude spekulovat ve velkém s novými výdělky na evropském hladu. Spojené státy se po této válce nespokojí úlohou evropského a asijského věřitele. Kdyby Říše podlehla, daly by se do budování americké světové moci na všech pevninách, vyjma evropské.
Poslední Edenova řeč obsahovala tři pozoruhodnosti. Prohlásil, že Evropa nesmí upadnout pod panství jediné velmoci. To mohlo být namířeno stejně proti Říši, jako proti Sovětskému svazu. Dále řekl, že je konec s britským výhradním panstvím nad sedmi moři. Tím prozradil mocenskou závislost Anglie na Spojených státech. Po porážce Japonska by totiž Anglie nenašla na moři žádného partneraproti Spojeným státům. Loďstva Francie a Italie nestojí za řeč. Za třetí Eden mluvil o zpustošení , jež vyvolala tato válka a jež bude děsnější, než kdy historie zaznamenala. A právě toto zpustošení, o něž se Anglie tak bohatě zasloužila, je to hrozné, čím nám kráčí vstříc mír. Demokratický kapitalismus tuto pohromu nezvládne! Bolševismus ji však vítá. Jen hladomor, obecná bída a zlomení osobní hrdosti jsou cestou k vypěstování typu sovětského nevolníka, který nemá co ztratit než život, na němž lpí spíše z pudu než z rozumu.Jediná hospodářská soustava na světě ukázala se zdravou. Ošlehávána plameny války se všech stran německá nacionálně-socialistická hospodářská soustava drží, odolává a bezvadně pracuje. Ani rozsáhlá evakuace obyvatelstva, ani letecký teror jí neotřásly. Ona také jediná po této válce může provést nejrychleji restauraci střední Evropy, obnovit v nejkratší době poměry mírové a nakonec dobudovat opravdový socialismus v nacionálním státě.
Předpokladem pro vítězné a brzké skončení války s válečnými následky je národní kázeň, sociální cítění a nová a nová obětavost. Na evropské poválečné hrůze se nebude vydělávat. Národ bude musit národu pomáhat, soused sousedovi, město městu. Také český národ musí jít do budoucna s jasným plánem práce. Ač patříme mezi několik málo evropských národů, touto válkou prozatím jen málo postižených, musíme se starat o rychlé obnovení předválečných poměrů, jež budou základnou pro dokončení českého sociálního díla národního. Zákon sociální, kterého se dostalo nedávno českým zemědělcům, je jen nepatrným počátkem sociálních reforem, na kterých se u nás plánuje.
I kdyby na naše území se nepřenesla pozemní válka, budeme přec jen nuceni naše české hospodářství, jež je ve vzorném stavu, přizpůsobit potřebám a hospodářským změnám ve střední Evropě. Největším naším odběratelem ještě za bývalé republiky byla Říše. Ona jím také zůstane. Ano. Čím spořádaněji vyjdeme z této války, tím větší evropské trhy se nabídnou české kvalitní práci. Sebemenší nepořádek v národě znamenal by však pro nás po válce nenahraditelné škody. Říše by nám to nikdy neodpustila a naše tříletá politická práce by byla marná.
Najdou se ovšem mudrlanti, kteří mi položí otázku, co je s plánem české práce, kdyby Říše prohrála? V takovém případě, milý rozumbrado, by už žádný Čech nedělal plán české práce a české budoucnosti. Ani Beneš s jeho houfem vyvětralých demokratů se k žádnému takovému plánu nedostane. Kdyby Říše podlehla, plán české budoucnosti by si vypracovali sovětští političtí a hospodářští odborníci v Moskvě. Rozhovor Benešův se zástupcem zahraničního komisaře Vyšinským v Moskvě, jenž se již projevil jako odborník pro bolševisování obsazených evropských zemí, je velmi příznačný. Co asi Benešovi vykládal, můžeme si na prstech vypočítat. Sovětská strategie je nyní velmi domýšlivá. Z čáry Štětín – Terst, která byla v Teheráně Sovětům přiřčena jako západní hranice sovětské zájmové sféry v Evropě, byl zatím dosažen bolševickými divisemi úsek mezi Štětínem a Forstem.
Vyšinský může nyní klást velmi těžké podmínky Benešovi, pokud jde o složení jeho takzvané vlády a politické, hospodářské a strategické úpravy českých poměrů pro případ, že by na české území vstoupila sovětská vojska. Beneš se rozhodl pro týden pobytu v Moskvě. Nemýlíme se, že to bude jeden z nejtěžších týdnů Benešova života a že se nebude nijak lišit od týdne kolem mnichovské konference. V Moskvě se totiž Beneš dověděl, že jako president do nejbližších voleb přestane dělat ministra vnitra, ministra zahraničí a ministra národní obrany, jak to dělal v republice až do svého útěku. V Moskvě Benešovi řekli, že se musí spokojit v české budoucí sovětské republice asi takovou úlohou, jakou hraje v Sovětském svazu Kalinin – totiž žádnou. Politiku v české sovětské republice by podle Vyšinského dělal jedině předseda vlády český bolševik. Rozdíl mezi rokem 1938 a 1945 by byl pro Beneše v případě sovětského vítězství pouze v tom, že v roce 1938 mohl ještě prchnout do ciziny. V roce 1945 by ho tam Vyšinský už nepustil. Sověty by si už jistě našly nějaký prostředek, aby Beneš zašel na nějakou nemoc nebo nehodu. Ani o jedno, ani o druhé není v Sovětském svazu nouze. Člověk nemusí být žádným prorokem, aby již dnes vytušil, jak tato Benešova donkichotiáda skončí.(Lidové noviny, 25. března 1945)
