Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (II.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.) - Pepíčkův příběh a osud po konci války (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Přesně před 70 lety bylo možno u nás zakoupit toto vydání časopisu 
Ejhle (z 1. ledna 1945), které na titulní stránce 
zobrazovalo Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Reportér Pepíček všechny získané informace a poznatky osobitou formou sděloval čtenářům časopisu. Na pražském Žižkově obcházel několik domů, „anžto jsem si chtěl voťuknout, jak naši lidi se dívaj na ty Benešovy nezištný výzvy k vodboji proti Němcům. Podle mýho fištronu je to vod Beneše primovní nápad. Beneš jako přesvědčenej voptimista, jak si sám furt říká, ví dobře, že to s tím vodbojem dycky pro něj dobře dopadne. Příkladně dejme tomu, že by naši lidi toho Beneše uposlechli a vzbouřili se proti Němcům a vyhráli to. (...) Po zdařilom vodboji, až by byl vzduch čistej, tak by se co národní hrdina vrátil se svejma Židama do Prahy a pěkně by sebral smetánku z toho vodboje. Taky by se mohlo stát, že by se ten vodboj nemusel podařit. Pak by to všickni naši lidi vodskákali i s rodinama, ale i v takovým pádu Benešovi a jeho ctěnej rodině by se zasejc nic nestalo, anžto je i se svejma prachama skovanej v Londýně. V Londýně by jeho zásluhy uznali, řekli by, dělal co moh, a postarali by se vo něj. A von by měl zajištěný i se svou paničkou klidný stáří. A řekněte sami, nesvědčí to vo tom, že přesvědčenej voptimista Beneš není všema mastma mazanej politik a takový právě my ve vysokej politice potřebujem? Abych vybetrachtoval, jak daleko sme s přípravama na vodboj a co lidi těm Benešovejm výzvám říkaj, šel jsem po těch barácích. Vo vodboji se tam placama mluvilo, ale neviděl jsem žádný kvéry ani žádný kulomety.“

Češi si nedají pokoj – zase velkolepě lžou o své historii

Tomáš Krystlík 

Pomník Čechům i dalším občanům Československa, kteří museli na podzim roku 1938 utéci před Němci z pohraničí, vyroste do roka na okraji Plzně. V pátek (26. 9. 2014) byl na někdejší hranici okleštěné republiky slavnostně odhalen základní kámen. ,Tady bude stát do roka pomník vyhnaným Čechům… Bude to první památník svého druhu v České republice,´ řekl Právu Stanislav Bukovský z plzeňské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Akci inicioval Kruh občanů vyhnaných z pohraničí v roce 1938…

Atentátník Jan Svoboda před nedávnem zemřel

Muž, o kterém málem psaly české učebnice dějepisu, zemřel v prosinci 2011 ve věku 90 let
Lukáš Beer 

V roce 1942 přinesl ilustrovaný časopis Pestrý týden reportáž
o Kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se objevil i tento portrét
Jana Svobody (vlevo, foto: archiv L. Beera). Na pravém snímku
je Jan Svoboda v roce 2000 při přebírání ocenění "Blanický rytíř"
(Zdroj: www.blanicti-rytiri.cz)

Bývalý významný funkcionář Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), ve svém mládí přesvědčený nacionální socialista a člověk, jenž byl počátkem roku 1945 pověřen úkolem spáchat atentát na dr. Edvarda Beneše, který se nakonec nezdařil (Náš směr přinesl zvláštní samostatný příspěvek), již není mezi živými. Jan Svoboda byl v roce 1947 odsouzen k trestu smrti, posléze prezidentem Benešem omilostněn a odpykal si ve vězení 17 let (do roku 1963). Vše nasvědčuje tomu, že ve svém okolí byl po svém propuštění až do konce života, jako velmi oblíbený a vážený občan a člověk, mylně považován za účastníka protikomunistického odboje, který byl odsouzený až po komunistickém převratu v únoru 1948. Náplní druhé půlky Svobodova života byl až do vysokého věku zájem o regionální národopis Podblanicka, kde se v tomto směru hodně zasloužil.

Muž, který málem zabil Edvarda Beneše

Atentát na Beneše: V dubnu 1945 unikl „československý prezident“ možná jen díky náhodným okolnostem smrti, kterou mu chystala skupina Čechů z Kuratoria a Slováků z Hlinkovy gardy
Lukáš Beer 

Za myšlenkou fyzické likvidace Edvarda Beneše stál na počátku roku
1945 německý poradce v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na
Moravě, SS-Untersturmführer Krannich (na levé fotografii společně s ge-
nerálním referentem Kuratoria Františkem Teunerem, který je blíže k
objektivu). Atentát mělo provést 6 mladých mužů, mezi nimi v první
řadě funkcionář Kuratoria, teprve 24-letý Jan Svoboda (portrét vpravo).
Foto: Archiv Lukáše Beera

Český historik Ivo Pejčoch tento příběh sice již důkladně popsal ve své práci „Fašismus v českých zemích“ (Academia, 2011) – ale obličej muže, který se málem proslavil tím, že jako „protipól“ atentátníků Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše na sklonku války zneškodnil hlavu západního „československého odboje“ Edvarda Beneše, česká veřejnost vlastně vůbec nezná. Novinář Stanislav Motl před rokem ve svém pořadu „Stopy, fakta, tajemství“ o této (veřejnosti donedávna prakticky neznámé) kapitole českých dějin zajímavě referoval, celé jméno hlavního hrdiny příběhu však neprozradil.

V ústředí Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě působila celá řada německých poradců Hitler-Jugendu. Vedle vedoucího poradce pro celé Kuratorium mělo svého německého poradce i každé dílčí oddělení (organizační skupina, tělovýchovná skupina, skupina sociální výchovy, skupina duchovní výchovy a skupina pro pracovní nasazení české mládeže). Patřil mezi ně i SS-Untersturmführer Krannich – muž, který dle poválečných výpovědí má stát za nápadem spáchat atentát na Edvarda Beneše a některé další členy tehdejší tzv. exilové vlády. Dr. Krannich si počátkem roku 1945 pozval k osobnímu pohovoru jednoho z čelních funkcionářů Kuratoria, čtyřiadvacetiletého Jana Svobodu.

Proč berlínské ministerstvo zahraničí odepírá sudetskému Němci diplomatickou ochranu: „Značné rozvíření diplomatických vod“

"Lanškrounský krvavý soud" proběhl ve dnech 17. až 21. května 1945 proti
převážně německému obyvatelstvu. Partyzáni "odsouzené" nejprve veřejně
mučili, další lidi ubili k smrti, další lidé byli "popraveni" zastřelením u radnič-
ní zdi nebo oběšením na laternách. Jmenovitě se lze dopátrat počtu usmr-
cených osob, který podle rozdílných zdrojů činil minimálně 24 až 51 lidí.
Dne 21. května byli na řadě i obyvatelé obce Luková, ve které žil i Erhard
Lug s rodinou. Na snímku je jedna z obětí, kterou nejprve hodili do vodní
nádrže a po vytáhnutí na místě zastřelili. V těchto dnech bylo do internační-
ho tábora v Lanškrounu nashromážděno 1200 německých mužů, kteří pak
byli přemístěni do koncentračního tábora Osvětim a odtud odvlečeni na
Sibiř. Během řádění partyzánů si více než 100 obyvatel vzalo život samo.
(Foto: Kreis-Landskron.de)

Erhard Lug zažaloval (jak jsme informovali v předchozím vydání Sudetenpost) německou spolkovou vládu ohledně zajištění diplomatické ochrany při jeho snahách o rehabilitaci Českou republikou. Tento sudetský Němec, žijící v Sinzingu v zemském okrese Regensburg, musel v roce 1945 po konci Druhé světové války jako třináctiletý chlapec prožít zavraždění svého otce českými milicionáři v důsledku tzv. „lanškrounského krvavého soudu“. Zatímco jeho matka byla spolu s několika sourozenci vyhnána, byl on společně se svou mladší sestrou přibrán k nuceným pracím na jednom selském dvoře, který si přivlastnil jeden Čech, ve své domovské obci Lukau/Luková. Protože se Erhard Lug a jeho rodina osobně ničím neprovinili (což by bez ohledu na to u třináctiletého chlapce i tak nebylo možné), chce dosáhnout formální rehabilitaci Českou republikou. Tam pro to ovšem neexistuje žádná zákonná možnost. Oběti komunismu mohou být rehabilitovány v každém případě, ale sudetští Němci nikoli. Proto požádal Lug spolkovou vládu o diplomatickou ochranu v tom smyslu, aby vůči České republice dosáhla účinku, který by zajistil vytvoření odpovídajících zákonných základů umožňujících rehabilitovat také sudetské Němce. K podání žaloby u berlínského správního soudu došlo až poté, co ministerstvo zahraničí odmítlo žádost tohoto dvaaosmdesátiletého muže.

Volksverhetzung nun mal anders…

Deutsche von tschechischem Mystiker als Mißgeburt und Tiere bezeichnet 
Lukas Beer

Im tschechischen Buchhandel erhältlich:
"Němci" ("Deutsche"). Prager Staatsanwalt-
schaft prüft nun wegen Volksverhetzung.

Aufregung um diverse Strafanzeigen wegen „Verhetzung“ im Sinne von Verächtlichmachung einer ganzheitlich definierten Gruppe von Personen – zuletzt ging es dabei um abschätzige Äußerungen eines sozialdemokratischen Prager Politikers über „parasitäre Gewerbetreibende“ im Frühjahr dieses Jahres – hat es in den tschechischen Medien schon immer gegeben. Neu und wahrlich ungewöhnlich ist hingegen der Gegenstand einer unlängst von einem Brünner Verleger erstatteten Strafanzeige gegen zwei tschechische Buchautoren, deren bereits 2010 erschienenes Werk eine ganze Volksgruppe als „Un-Menschen“, „Mißgeburt“, „Tiere“, „Mörder“ und „Diebe“ hinstellt. Allein der Titel dieses in einem hetzerischen Tenor verfaßten Buches – „Němci“ (auf Deutsch: „Deutsche“) - läßt vermuten, inwiefern die tschechische Justiz während der Auseinandersetzung mit solcherlei Inhalt quasi Neuland zu betreten hat. Zum eigentlichen Haßobjekt haben sich die beiden Buchverfasser nämlich ausgerechnet alle Angehörigen jenes Volkes ausgesucht, dessen Führungsschicht sich durch die Errichtung einer menschenverachtenden NS-Schreckensherrschaft schuldig gemacht haben und damit nach allgemeiner öffentlicher Geschichtsschreibung auch die Alleinschuld am Ausbruch des Zweiten Weltkrieges tragen soll.

Otevřený dopis panu Vackovi

Martin Mužík 

Dobrý den!
Prosím o zveřejnění mé reakce na článek "Příklad nacistického myšlení z roku 2013", který jste uveřejnil dne 2. 8. 2013 na serverech Jiří Vacek-Satguru.cz a Vědomí národa. Zdvořile to žádám, proto že ve zmiňovaném článku se hovoří o mé osobě ve velmi nelichotivých souvislostech. Věřím, že jako skutečný duchovní mistr nebudete mít problém s tím dát prostor také druhé straně, aby si laskavý čtenář mohl udělat názor na celou problematiku sám. Jistě Vám také nebude vadit, že toto posílám jako otevřený dopis. K případnému zveřejnění jsem ho poskytl i jiným internetovým stránkám.
Mnohokráte děkuji a přeji vše dobré!
Martin Mužík 

Úvodem bych chtěl vyjádřit velké překvapení nad tím, že pan Jiří Vacek zveřejnil mou ryze soukromou korespondenci s ním, aniž by mne o tom informoval a zeptal se na můj názor. Vždy jsem si myslel, že to se mezi slušnými přáteli nedělá. Psaní bylo určeno jen jemu a nikomu jinému. Velmi mne mrzí, že byla takto pošlapána základní lidská důvěra mezi námi.

Neuvěřitelně zpackaný akt odboje

AKTUALIZACE: Dodatek pod článkem
Tomáš Krystlík

Česká manifestace na Zelném trhu v Brně dne 12. 6. 1942. (Foto: archiv LB)

Čtenář mých blogových pojednání Peter Paul 26. března mj. napsal: „Kdyby Beneš přes odpor vlastních lidí neposlal zavraždit Heydricha, tak by nebylo Lidic, škoda každého života.“ Ano, škoda! Motivy, které k tomu Beneše vedly se dodnes tají, protože Beneš po válce prohlásil, že o přípravě atentátu nic nevěděl a František Moravec převzal jeho díl viny dobrovolně na sebe. Důvod? „Statečný“ Beneš se bál, že lid mu bude vyčítat oběti následujícího teroru. Inu, opět se projevilo psychické strádání z dětství, kdy mu myšlenky na kněžský seminář vyháněli z hlavy jeho starší bratři bičem. Podívejme se tedy na důvody, které Beneše k atentátu vedly.

Partyzán jako pruský ideál roku 1813 (dokončení)

K dvoustému výročí osvobozovací války
Franz Chocholatý Gröger
Úvodní část: ZDE

V Berlíně se vláda distancovala od spojenectví s Francii a po fámách, že Francouzi chtějí zajat královskou rodinu, král se sedmdesátičlenným doprovodem a státním kancléřem Karlem Augustem Freiherr von Hardenbergem odjel 21. 1. 1813 z Postupimi do Breslau (Vratislav, Wrocław). Král zde v průběhu února a března vydal rozhodující opatření a výnosy. Přijíždí také Gerhard Johann David von Scharnhorst a 8. února je vydána všeobecná výzva k zakládání střeleckých oddílů a následující den jsou zrušené výjimky ze služby podle kantonálního systému, což znamenalo, že byla zavedena všeobecná branná povinnost pro muže. Dne 22. 2. vydává král Nařízení pro nošení pruské národní kokardy (Verordnung wegen Tragens der Preußischen Nationalkokarde), jejímž nošením ukazují nepříteli svou příslušnost k vlasti a odhodlání bojovat za její osvobození. (15)

Má generál Alexander Beer morální právo soudit druhé?

Jako slovenský Žid se nyní cítí být povolán do role nenávistného „českého vlastence“
Lukáš Beer

Alexander Beer se intenzivně angažoval proti zřízení symbolického
hrobu nezákonně zastřeleným německým civilistům z Nového Boru
(nahoře vlevo oběť Martha Wernerová, vpravo Ilsa Wernerová).
Pro něj byli tito lidé zločinci a "sudetoněmečtí nacisté a esesáci".
Sám se dnes pyšní tím, jak osobně pozabíjel stovky Němců, drtil
je tankem a nelitoval jich, jak nechával německé zajatce svévolně
zastřelit a kochal se při mučení vyslýchaných příslušníků SS.

Před několika dny o sobě nechal slyšet brigádní generál Alexander Beer, vyznamenaný loni českým státním prezidentem Václavem Klausem „Řádem Bílého lva“, když otevřeně plamennými slovy vyzval Karla Schwarzenberga, aby se vzdal kandidatury na post prezidenta České republiky. Slovenský Žid, rodák z Vranova nad Topľou, Alexander Beer, na začátku svého apelu osvětlil, z jaké pozice se cítí povolán k tomuto významnému činu: „Já brigádní generál Alexander Beer, veterán II. světové války, který po boku generála Svobody bojoval za svobodu národů proti fašismu u Sokolova, Kyjeva, Buzovky, Žaškova, v tankové bitvě u Kurska a v těžkých podmínkách v Dukelském průsmyku, osvobozoval Ostravu a na tanku dojel až do Prahy, nositel Řádu Bílého lva a řady dalších vyznamenání, vyzývám Karla Schwarzenberga k odstoupení z kandidatury na post prezidenta České republiky.“ Dotyčný prý svou zmínkou o tom, že Edvard Beneš by byl dnes za provádění „odsunu“ postaven před Mezinárodní trestní soud v Haagu, „degradoval hrdinství českých vlastenců a nás vojáků, kteří na frontách II. světové války, ale i dalších formách boje dávali všanc své životy za naši vlast, za naši Československou republiku.“

Z výplodů českých soudních znalců v oboru extremismus a historie

Nové zprávy ohledně vývoje v případu aktivisty Jana Šinágla, který byl loni obviněn pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování „genocidia spáchaném na českém národě“, posuzovaný podle podle § 405 Tr.Zk., zveřejnil nyní na svém blogu Tomáš Pecina. Šinágl se přečinu měl dopustit publikací dvou článků, týkajících se jednak politiky Reinharda Heydricha v Protektorátu a zároveň otázky vyhnání sudetoněmeckého obyvatelstva ze znovuobnoveného Československa. NÁŠ SMĚR se případem podrobně zabýval, včetně textu dobrozdání obvinění, vypracovaného amatérským historikem Jaroslavem Čvanačarou.

Hlučínsko a jeho padlí (2. část)

První část
Franz Chocholatý Gröger

Tento text byl přednesen dne 18. listopadu 2012 na
Dni lidového smutku v Hlučíně.

Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, jež se na Hlučínsku nacházelo. Již 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. (12)

Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a náleželo do okresu Ratiboř (Kreis Ratibor) a vládnímu obvodu Opolí, provincie Slezsko a od 29. 1. 1941 po rozdělení provincie pak k provincii Oberschlesien. Podle sčítání obyvatel ze dne 17. 5. 1939 na Hlučínsku žilo 52.967 obyvatel, z toho mělo říšské občanství 51.820 obyvatel (51.455 Němců, 6 Židů, 36 Čechů), 936 obyvatel jsou vedení jako cizinci (z toho 397 Němců) a 108 obyvatel je bez státního občanství (z toho 104 Němců) a 103 obyvatel je vedeno jako „ostatní“. Podle tohoto sčítání neuvedl nikdo češtinu jako mateřský jazyk a jen 300 uvedlo jako muttersprache „mährisch“. (13) Na základě zákona Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22. 7. 1913 získali všichni obyvatelé Hlučínska říšskou státní příslušnost. Tedy každý občan, narozený zde před rokem 1910 a k 10. 10. 1938 zde bydlící, obdržel automaticky říšské občanství, které platilo i pro jeho manželku, děti a vnoučata. Na obyvatelstvo se tedy vztahovala všechna práva a povinnosti říšského občana. (14) Na muže s vztahovala branná povinnost a na dospívající pak služba v RAD (Reichsarbeitsdienst, Říšská pracovní služba). Hoši před nástupem na vojnu a dívky po dosažení plnoletosti si museli odbýt půlroční pobyt u RAD, kde vykonávali jednak veřejně prospěšnou činnost a jednak byli vedeni k obrazu strany a režimu. Oddíly RAD měly vojenskou organizaci a prováděly opravy komunikací, toků řek, pomáhaly v zemědělství. Mnoho mladých a schopných mužů bylo vyreklamováno od narukování, protože pracovali ve válečném průmyslu (zejména stavba lodí), anebo byli zaměstnaní jako horníci na šachtě.

Chtěli vraždit nevinné malé děti – odbojáři je ale dnes ctí jako hrdiny

Lukáš Beer

Statisíce německých dětí z průmyslových a bombardováním
ohrožených oblastí Německa trávily na různých místech
Říše nejméně půlrok ve speciálně zřizovaných ozdravných
táborech. Mnoho jich přijíždělo i do Protektorátu. Děti, které
pobývaly v ozdravném táboře v Letovicích, se měly stát
terčem vražedného útoku tří odbojářů. Nepodařilo se jim to
jen díky diletantskému umístění výbušnin.

Funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu o nich dnes hovoří jako o příkladných hrdinech: Odbojová skupina Za svobodu byla prý první občanskou odbojovou skupinou, jejíž členové „ve spolupráci s komunistickým odbojem dokázali uškodit nacistickému režimu“. Za vůbec „největší a nejodvážnější čin, za který podstatná část skupiny Za svobodu později zaplatila životem“, považují odbojáři atentát na hotel Lamplota v Letovicích v noci z 20. na 21. září 1941. O pozdějším osudu atentátníků se v patetickém duchu uvádí: „Dne 13. července 1944 vyhasly životy lidí, kteří se snažili uškodit nacistickému režimu. Právě v tento den bylo v polské Vratislavi popraveno šest členů boskovické odbojové skupiny Za svobodu, která vznikla brzy po okupaci Československa v březnu 1939. Jejich odhodlání poškodit a znevýhodnit tehdejší totalitní režim bylo tak silné, že neváhali riskovat svůj život.“

„Plakát Hitlerjugend“ – jak primitivní podvrh poděbradské radnice zkresluje dějiny

Český svaz bojovníků za svobodu se uboze propůjčil k „pohoršení“ nad nehistorickým a lživým podvrhem
Lukáš Beer

Podvrh "plakátu Hitlerjugend" autorky Lucie Seifertové
se stal v Poděbradech dokonce důvodem k pohoršení
nad údajnou propagací nacismu.

Hrubé zkreslování českých moderních dějin, zejména těch týkajících se období nacionálního socialismu a potažmo tedy i česko-německých vztahů, je v českých médiích skutečně asi každodenním jevem. Je toho vskutku nepřeberné množství, co je vyprodukováno za vyložené výmysly a nepravdy, které jsou běžně přičítány na vrub „nacistické ideologii“. Obraz současné laické veřejnosti o ideologii nacionálního socialismu je dnes z velké části neuvěřitelně pokřivený a zmanipulovaný. Z nedávné tragické historie se ale nelze poučit lživým výkladem dějin a publikováním stupidních smyšlenin a rádobyhistorických podvrhů. Je to právě toto období našich dějin, na jehož výklad česká veřejnost není schopna kriticky reagovat a tyto nepravdy popřípadě není ochotna korigovat. Šíření sebevětších blábolů vztahujících se na „nacismus“ jako ztělesnění absolutního zla je dnes našincem automaticky přijímáno jako zřejmá svatá pravda, kterou přeci není třeba nikterak přezkoumávat. A to je úrodná půda pro šíření různých historických mýtů.

Dokumenty dokazují, že protektorátní rozhlasové skeče se u Čechů těšily poměrně velké oblibě

„Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“
Lukáš Beer

Kresby Františka Voborského se velmi často objevo-
valy v protektorátním denním tisku. I osudu této osob-
nosti se věnuje kniha Radka Žitného o protektorátním
rozhlasovém skeči. Voborský byl totiž například i
spoluautorem rozhlasového skeče "Letem světem".
(Foto: archiv Lukáše Beera)

Z rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů „Ejhle“ a „Nástup červenobílých“ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. I jeho články o Pepíčkovi v humoristickém časopisu Ejhle, jehož vedením byl poslední dva roky války pověřen, (sledujte seriál Našeho směru Smějeme se s Pepíčkem) a které vycházely dokonce ještě v dubnu roku 1945, mu výrazně přitížily při soudním procesu – uvědomíme-li si v podstatě už velmi bezvýchodnou vojensko-politickou situaci Říše, tak v nich Opluštil takřka až do poslední chvíle prokazoval až sebevražednou odvahu, když si bral na mušku Edvarda Beneše a nebezpečí nastolení bolševismu v našich zemích a dokázal mnohdy dokonce docela reálně ilustrovat poměry, které bezprostředně nastanou po příchodu spojeneckých vojsk na území Čech a Moravy. Někdy dokonce překvapuje, s jakou otevřeností „Pepíček“ používal ve svých textech nejrůznější historky, které šířila „šeptanda“, a dokázal hovořil přímo její řečí. Netajil se ve svých textech vizí, že po osvobození nastane vyřizování „se zrádci“ a mnozí spoluobčané se najednou budou na poslední chvíli předhánět v tom, jak si budou navzájem dokazovat, že nespolupracovali s Němci a byli aktivní „v tem odboji“. Všímal si ale také, že mnoho spoluobčanů si v poslednch měsících války pomalu ale jistě zajišťovalo příslovečná zadní vrátka a opatřovalo si už "alibi" pro případ, až se v Praze objeví první ruský tank. Narážel ve svých textech často na to, že se už dávno chystají seznamy osob, „které se budou po osvobození věšet“. A se svými čtenáři se „Pepíček“ na jaře 1945 rozloučil v sebeironické a ne příliš optimistické úvaze o tom, jak se to dál asi s Pepíčkem „bude koulet“. Pár týdnů na to Opluštila zastihl osud, který pravděpodobně neodvratně očekával. Ale jeho práce pro humoristický časopis Ejhle která se rozvíjela až od roku 1944, činila pouze část předmětu obžaloby jeho osoby.

Za dobrozdáním ÚSTRu při podání trestního oznámení na Jana Šinágla stojí amatérský historik Jaroslav Čvančara

Lukáš Beer

Čí chleba jíš, toho píseň zpívej! řeklo by se při pohledu na
seznam isntitucí podporujících a financujících tuto známou
publikace Jaroslava Čvančary. V jeho případě to ale zjevně
není nutné: autor se netají svým obdivem k atentátu na
R. Heydricha, ale ani svým idealizujícím pohledem na
"československý" odboj v letech 1939-1945.

Podle informace, kterou včera zveřejnil Tomáš Pecina na svém blogu, zpracoval ono dobrozdání Ústavu pro studium totalitních režimů, na jehož podkladě bylo podáno trestní oznámení na Jana Šinágla z důvodu údajného bagatelizování „genocidy na českém národě“, známý amatérský historik Jaroslav Čvančara. (Bližší informace o kvalitách tohoto „odborného vyjádření“ zde.) Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že policie nejprve nepochodila u ředitele kanceláře ÚSTRu Pavla Žáčka, a tak se se svou žádostí o poskytnutí odborného vyjádření obrátila posléze na Jaroslava Čvančaru, „známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války“, jak jej tituluje Tomáš Pecina. Pecina označuje toto Čvančarovo vyjádření za „naprostou tragédii“. Čvančara se ve své odpovědi například pokouší vyvolat dojem, že masových manifestací (sledujte seriál Našeho směru Slib věrnosti Říši) se snad zúčastňovaly tisíce pražských Němců nežli Češi, když píše: „Součástí teroru se stala propaganda. Manifestace, stovky zaměstnaneckých apelů v úřadech, továrnách, rozhlasové proslovy, novinové články a každodenní výhrůžky. (…) Jen v Praze žilo v té době na sto tisíc pražských Němců, kteří se loajálně a v hojném počtu těchto manifestací zúčastňovali.“

Slib věrnosti Říši (10.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942 - Ostrava 29. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942

Šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, sděloval dne 4. července 1942 ve svém dálnopisu adresovaném Josephu Goebbelsovi své zadostiučinění ohledně právě proběhnuté a doposud nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši, která se den předtím konala na Václavském náměstí v Praze. Považoval tuto závěrečnou manifestaci za úspěch a poukazoval na vhodné vyznění Moravcova projevu „z hlediska jeho zahraničně-politického účinku“. Podle Martina Wolfa byla Moravcova řeč doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O poslušném přitakávání účastníků manifestace mluvil ve své zprávě také Sicherheitsdienst. V hlášení se uvádí, že obecenstvo, které se skládalo „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“. I přední český historik, zaměřující se ve své práci na dějiny Protektorátu a nezřídka vkládající do svých prací taktéž domněnky, hodnocení a interpretace, které se příliš netají svou sympatií k „nacionálně“ pojatému výkladu dějin – Vojtěch Šustek – v jedné ze svých studií přiznává, že „manifestaci ze 3. července lze považovat z hlediska Němců v řadě ohledů za podařenou akci“. Protektorátní Lidové noviny si po shromáždění povzdechly, že "Beneš a jeho kumpáni, kteří v Londýně vystupují jako samozvaní representanté, stejně jako Churchill nemohli vidět tuto manifestaci. Býval by viděl, že plutokraticko-židovské peníze,vložené do kampaně pana Beneše a ,jeho české vlády´, byly úplně vyhozeny oknem." Historik Šustek také k celkovým náladám obyvatelstva uvádí, že „nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek“.

Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.