Adam Berčík: Co největší možná reemigrace neevropských přistěhovalců je možná

Díky Michalu Urbanovi, který již účinkoval v Debatním klubu a čas od času zmínil slova "Generace Identity", jsem začal být zvědavý o co jde. Až po relativně dlouhé době jsem se více méně náhodou dostal ke stránkám identitářského hnutí a začal podrobněji zkoumat obsah stránek, některé texty a odkazy. Překvapilo mne, že jde o hnutí mezinárodní a i to, k jakým odkazům, respektive koho, se hnutí hlásí. Rád bych se pokusil Generaci Identity představit díky Dotazníku, jako hnutí, které pro někoho může být alternativou při hledání zaujetí postoje k tomu, co se ve společnosti, politice a podobně děje. Adam Berčík, jako člen hnutí a autor řady textů publikovaných na stránkách identitářského hnutí, souhlasil s vystoupením v Dotazníku, za což mu děkuji. (-av-)

Jiří Fiala o stavu české justice

Jiří Fiala mne kontaktoval v momentu, kdy zjistil, že Policie ČR na jeho osobu vyhlásila pátrání. Problém byl v tom, že ve vyhlášeném pátrání nebyla žádná zmínka o důvodu, což je ale poněkud neobvyklé. J. Fiala tak nevěděl co je příčinou a obával se proto nějaké formy justiční zvůle, kterou již několik let podle svých slov systematicky trpí. Již dříve jsem mu navrhl vystoupení v Dotazníku, a tak jsem nyní souhlasil jsem s natočením Dotazníku pro Jiřího Fialu, aby mohl poskytnout své autentické svědectví a názor na českou justici. Dále jsem se pokusil zjistit co se děje. Bylo mi nakonec telefonicky doporučeno, abych J. Fialu vyzval k vzdání se Policii ČR. To jsem učinil, ale mám z takového vývoje situace velmi smíšené pocity. Jiří Fiala nyní neví co bude dál a rozhodl se přejít do ilegality... (-av-) 

Interview s volebním pozorovatelem v Doněcku: „Největším mírotvorcem bude zima“

Jedním z četných zahraničních pozorovatelů průběhu voleb v tzv. Doněcké a Luhanské lidové republice byl i rakouský politik Ewald Stadler. Ve svém rozhovoru, který poskytl v den voleb německému novináři Marku Bartalmaiovi, rakouský politik zdůrazňuje, že Brusel musí nyní akceptovat demokratické rozhodnutí většiny tamního obyvatelstva a brát jako fakt, že sloučení se zbytkovou „kyjevskou“ Ukrajinou nebude možné. I přes malé nedostatky průběhu voleb považuje výsledek voleb za reprezentativní. V rozhovoru kritizuje také roli německé kancléřky Merkelové, kterou přitovnal k prodloužené ruce zájmů Spojených států:

Jakou organizaci reprezentujete a co je důvodem pro Váš pobyt zde?

STADLER: Již za mé politicky aktivní doby jsem zde několikrát prováděl volební pozorování, pro mne to není nic nového. Nové je pro mne pouze to, že poprvé sleduji volby v zemi, která se nachází v občanské válce. To je pro mne novou zkušeností a tato skutečnost má také následky pro volební proceduru, to už musím trochu předeslat, ale celkově jsem při prohlídce první volební místnosti zjistil, že je tu velký nával obyvatelstva. Lidé chtějí odevzdávat hlasy a chtějí být konečně také tázáni, protože doposud se rozhodovalo bez nich. Proto myslím, že je velmi důležitá věc, když obyvatelé mají poprvé možnost volit své reprezentanty a tím je také legitimovat.

V současnosti neexistuje žádné hnutí, které by navazovalo na zaniklý hitlerovský nacismus, říká brněnský soud

Rozhovor s právníkem Mgr. Robertem Cholenským: „Rozsudek se může stát precedentem v oblasti svobody slova“ 
V pátek byl doručen zatím nepravomocný rozsudek, jímž senát Městského soudu v Brně zprostil obžalované vydavatele Hitlerových projevů Pavla Kamase, Lukáše Nováka a jejich společnost guidemedia etc, jakož i autora předmluv Lukáše Beera, v plném rozsahu obžaloby pro vydání souboru komentovaných projevů Adolfa Hitlera. Hlavní líčení se konalo 10. září 2014 a senátu předsedal Mgr. Martin Hrabal.

Dieudonné pro BBC: „Utrpení nezná žádnou hierarchii“

Video: Rozhovor francouzského komika pro BBC ze 7. února 

Francouzský bavič Dieudonné M‘bala M‘bala zaslal před několika dny dopis britskému premiérovi Cameronovi, poté co mu bylo před týdnem tamnějším ministerstvem vnitra zakázáno vcestovat do Velké Británie. Dieudonné předtím prohlásil, že hodlá do Anglie cestovat, aby podpořil fotbalistu Nicolase Anelku. Ten v jednom zápase použil veřejnosti mezitím všeobecně povědomé gesto zvané „quenelle“, které je vnímáno resp. médii prezentováno jako „antisemitské“. Hráčův klub kvůli tomu přišel o sponzora – jednalo se totiž o společnost, kterou vlastní židovský podnikatel. Anelka se hájil, že není rasista, ani antisemita a že gesto je obecně proti systému. Chtěl jím prý také pozdravit svého přítele francouzského komika Dieudonného M'balu M'balu, jenž gesto často používá ve svých zábavních show. Hráč fotbalového týmu se hájil, že prý také chtěl zesměšnit francouzský establishment a současně prokázat francouzskému komikovi solidaritu. O případu před několika dny informovala britská BBC a vyslala za francouzským bavičem hned svého reportéra, aby s Dieudonném natočil přímo divadle, kde vystupuje, interview.

Alfred Oberwandling: Česky jsem se naučil v tramvaji

Koncem minulého týdne krátkodobě pobýval v České republice rodák z Vítkovic Dr. Alfred Oberwandling (nar. 1929), jeden ze spoluautorů knihy Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Při této příležitosti hovořil Pavel Kamas s autorem o úskalích dnešní historiografie, vzpomínkách na tehdejší soužití Němců s Čechy, o tom, zda dnešní obavy některých Čechů žijících v pohraničí z návratu Sudetoněmců do své staré vlasti mohou být oprávněné a o nesmyslnosti kolektivní viny nejen ve vztahu k sudetoněmecko-české tematice.

Pane doktore Oberwandlingu, před několika dny se na českém knižním trhu objevil titul, jež se zabývá Mnichovskou dohodou a s ní souvisejícím osudem sudetských Němců, a to zůsobem, který byl dosud českému čtenáři neznámý. Poprvé se totiž dostává ke slovu „druhá strana”, přičemž se současně na světlo dostávají i nepohodlná fakta. Téma Sudetoněmců je v České republice nadále citlivé. Vy jste jeden ze spoluautorů knihy a hlavní iniciátor českého vydání původně německého originálu. Co bylo hlavním motivem a co si od tohoto počinu slibujete?

Mnichovská dohoda je jakožto čtyřstranná smlouva dodnes zatížena mnoha chybnými výklady učebnic historie, aniž by byly k tehdejším událostem pokládány kritické otázky, které by vedly k odlišným pohledům. Dnes víme, že kdyby nebylo smluv z pařížských předměstí (Versailleská smlouva a smlouva ze Saint Germain - pozn. red.) a porušených slibů například o „druhém Švýcarsku”, tak by nikdy k „Mnichovu” nedošlo. Mým záměrem je vnést trochu „světla do temnoty” a bez resentimentů vylíčit vývoj, který k této smlouvě vedl. Kromě této nově vydané knihy je zde ještě mnoho dalších facet k tomuto tématu a mě se zdá, že celé tohle téma je jakýmsi horkým železem, kterého se nikdo nechce dotknout.

Odstartován nový projekt - Debatní klub je online

Účastníci druhého kola "Debatního klubu": bývalý premiér Vladimír Špidla
a ekonom Vít Jedlička. (Foto: kolektif / NÁŠ SMĚR)

Debat a diskusí je v prostoru vytvářeném médii poměrně hodně. Drtivá většina těchto debat je řízena dvojím zájmem - sebeprezentací účinkujících a tvorbou programu nabízeného divácké obci. Tendence přizpůsobování debat divákům z důvodu zvyšování či udržování sledovanosti je dovedlo k formálním postupům, které postupně vytvořily dva proudy od sebe zásadně odlišné. První případem je veřejná debata, která je moderovaná a ve značné množině případů řízená osobou moderátora, který koná v souladu s interním požadavkem redakce a někdy také v souladu se zadáním jednoho z účinkujících - zde máme na mysli debaty prezentované hlavně v televizi a rozhlasu. Druhým případem je debata soukromá, kde žádná moderace a řízení, či zadání není. Tvůrci nového internetového projektu „Debatní klub“ se rozhodli soukromou debatu v jisté transformované podobě uvést před diváky a pokusit se tak debatě vrátit její rozměr a smysl. Součástí formálních postupů těchto debat je i neformální interview, které se debatou prolíná.

Ahmadínedžád přivedl redaktora německé televize ZDF během rozhovoru dvakrát do rozpaků

Doslovný překlad některých pasáží rozhovoru, v němž byly dle redakce ZDF vysloveny výroky, které jsou v Německu "trestněprávně relevantní"

Veřejnoprávní německá televize ZDF pořídila v neděli exkluzivní rozhovor
s íránským oprezidentem Ahmadínežádem. Během interview se Ahmadínežá-
dovi podařilo dvakrát zaskočit redaktora Clause Klebera nepříjemnými
dotazy: v případě jednoho dotazu Kleber musel dát Ahmadínežádovi za
pravdu, v případě otázky německé "viny na věčné časy" ohledně holocaustu
ztratil Kleber nervy a odmítl se s íránským prezidentem dál bavit.

České sdělovací prostředky přinesly včera krátkou zprávu o tom, že íránský prezident Ahmadínedžád poskytl v neděli rozhovor pro německou veřejnoprávní televizi ZDF. Co se týče samotného obsahu tohoto interview, tak se tyto zprávy omezily pouze na krátký citát, ve kterém íránský prezident tvrdí, že „jsme proti atomovým zbraním a žádnou bombu nevyrábíme“. Český rozhlas např. k obsahu exkluzivního rozhovoru pro ZDF, o který německá televize usilovala již dva roky, sdělil, že „Ahmadínedžád během 40minutového rozhovoru ale zopakoval tradiční útoky na Izrael, který je podle něj umělou zemí“.

Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA

"Kompletní kapitalistický systém je v největší míře ohrožen – a USA, srdce tohoto systému, zřejmě v první řadě“

Francouzský publicista a filosof Alain de Benoist (nar. 1943) a myslitel „Nové pravice“ poskytl krátké interview pro aktuální číslo rakouského politického časopisu Zur Zeit, ve kterém několika slovy shrnul své názorové pozice. De Benoist se ve svých úvahách obsáhle věnuje fenoménu globalizace, která dle jeho názoru směřuje ke zničení světových národů a kultur plně ve smyslu „rozpoutání logiky kapitálu“, aby tak mohla být zřízena civilizace, která se bude řídit čistě podle kapitalistických a „konsumistických“ hodnot. Hlavním provozovatelem těchto tendencí jsou v de Benoistových očích v první řadě Spojené státy americké. Známé jsou také de Benoistovy postoje k otázce migrační politiky a asimilace přistěhovalců a jiných kultur. Dle hesla „Ať žije rozdíl“ se vyslovuje proti asimilaci, tj. absorpci přistěhovalců v rámci hostitelské kultury, a stejně se staví odmítavě vůči modelu „tavícího kelímku“ podle severoamerického vzoru. Individua mají dle jeho názoru „povinnost“ k rozdílnosti, přičemž jsou to především kolektivy etnického, náboženského a kulturního ražení, které prý zaručují identitu jednotlivce. Alain de Benoist proto odmítá liberální zdůraznění individualismu jako „antropologickou iluzi“ a vidí v něm ideologii, která ničí společenství.

Das „Graseln“ mit tschechischen Freunden fand ich viel interessanter als echte Schießübungen mit Luftgewehr

Ein Interview mit dem Brünner Zeitzeugen Hugo Fritsch (Fortsetzung)
1. Teil
Verweis: Tschechischer Text - Český text
Lukas Beer

Eine Sonderformation der Brünner Hitler-Jugend
(datiert 1941 o. 1942).

Sind Sie auch regelmäßig beim Dienst im „Moravenhaus“ erschienen?

Hugo Fritsch: Ab 20. April 1943 war ich einmal in der Woche dort, um Schießübungen zu absolvieren. Mein Bruder war bis Herbst 1944 dort, bis er zur Marine-HJ gekommen ist. Die Grenze für unser Fähnlein im Beamtenheim, wie die Deutschen diesen Stadtteil nannten, für die  Pimpfe war der Hohlweg (Úvoz). Für uns Pimpfe war jedoch nur ein Tag in der Woche reserviert. Die Teilnahme war Pflicht. Da ich im Schießen sehr schlecht war - das Gewehr war zu schwer - und immer Wettbewerbe einzelner Gruppen gemacht wurden, haben mich die Buben meiner Gruppe nicht gemocht.

Sie sagen, die Teilnahme war verpflichtend, wurde sie denn auch dementsprechend kontrolliert?

Hugo Fritsch: In diesem Haus mußte ich selbst einmal in der Woche erscheinen und wenn ich zweimal unentschuldigt gefehlt habe, sind die Führer bei den Eltern erschienen. Das war bis November 1944, als der damalige Fähnleinführer Abel aus der Goethegasse (Zachova) in der Zeile (Cejl) das Felscherfähnlein in einem ehemaligen jüdischen Geschäft gebildet hat und ab da mußte ich die blöden Schießübungen nicht mehr mitmachen.

Ex-senátor Mike Gravel: „Netanjahu je mocnější než prezident Obama“

Mike Gravel

Reportérka Lucy Kafanovová z televizní stanice „RT“ (anglicky vysílající ruský zpravodajský program) vedla 24. května rozhovor s bývalým americkým demokratickým senátorem z Aljašky, Mikem Gravelem o vlivu, který má židovská obec v USA, AIPAC a samotný Izrael na americkou politiku na Blízkém východě. Podnět k interview dal mimořádný souhlas, který vyvolalo vystoupení izraelského ministerského předsedy Benjamina Netanjahua před americkým Kongresem ve stejný den. Mike Gravel je toho názoru, že členové amerického kongresu se neodvažují postavit zájmy své země před zájmy Izraele pouze ze strachu z moci, kterou v zemi zaujímá proizraelská lobby. Maurice Robert „Mike“ Gravel (narozen 1930) byl v letech 1969 až 1981 senátorem za americký spolkový stát Aljaška a až do roku 2008 patřil k americkým Demokratům. V roce 2006 oznámil svou kandidaturu na prezidentské volby, které proběhly o dva roky později. Přinášíme obsah rozhovoru, jehož záznam lze zhlédnout zde.

Das „Graseln“ mit tschechischen Freunden hat mir mehr getaugt als echte Schießübungen mit Luftgewehr

Ein Interview mit dem Brünner Zeitzeugen Hugo Fritsch
Verweis: Tschechischer Text - Český text
Lukas Beer

Der Brünner Zeitzeuge Hugo Fritsch erschien in den Jahren 1943-1944 regel-
mäßig in diesem Haus in der Talgasse 65 zu seinem Dienst als kleiner Pimpf.
1902 ließ dieses Haus die studentische Verbindung "Moravia" erbauen und
selbst im neuen tschechoslowakischen Staat beherbergte das "Moraven-
haus" eine gleichnamige beliebte Gastwirtschaft.

Während der Arbeiten an einem neuen Teil unserer Serie über das Kuratorium für die Jugenderziehung in Böhmen und Mähren (eine 1942 im Protektorat Böhmen und Mähren gegründete und staatlich organisierte Jugendorganisation, die ganz nach dem Vorbild der deutschen HJ im Sinne der nationalsozialistischen Ideologie junge heranwachsende Tschechen zum Reichsgedanken (um)erziehen wollte) kam ich auch auf jenes Ereignis zurück, wo im März 1944 nach Brünn, in die mährische Landeshauptstadt, eine mehrtägige Tagung der Bezirksbeauftragten des tschechischen Kuratoriums für die Jugenderziehung berufen wurde. Neben den eigentlichen Beratungen und reichhaltiger kultureller Umrahmung der Kuratorium-Tagung standen naturgemäß auch etliche öffentliche Auftritte, wie etwa Aufmärsche uniformierter Kuratorium-Funktionäre durch die Innenstadt oder etwa Kundgebungen für die tschechische Öffentlichkeit, auf dem Programm. Aber auch ein offizieller Besuch einer ganzen uniformierten Kuratorium-Abordnung in einem Lehrlingsheim der Hitler-Jugend in der Talgasse zählte zur offiziellen Zeremonie der Tagung der tschechischen NS-Jugendorganisation im Frühjahr 1944 in Brünn. Einige der tschechischen Besucher hatten sich sogar mehrere Tage im großen HJ-Heim aufgehalten, um sich von deutschen Kameraden in puncto Organisation und Verwaltung eines vorbildlichen HJ-Heimes Einiges abzuschauen – mit dem Aufbau ähnlicher Jugendheime für die tschechische Jugend im Protektorat hatte man tschechischerseits mittlerweile nämlich auch schon begonnen.

Der gesamte Wortlaut eines Gesprächs mit dem Bürgermeister der Gemeinde Dobrenz Jiří Vlach (KSČM)

(Beim folgenden Beitrag handelt es sich um eine wortwörtliche Übersetzung aus der tschechischen kommunistischen Tageszeitung HALÓ NOVINY, veröffentlicht am 23. 3. 2011.)
Verfasser: Jan Stern. Übersetzung: Mathilde Najdek

Die Ereignisse in Dobrenz sind eine gelenkte Provokation

*An Ort und Stelle des angeblichen Nachkriegs-Massakers an Deutschen wurde ein Kreuz aufgestellt und darauf tauchten antideutsche Aufschriften auf. Wer hat diesen Fall eigentlich produziert, Herr Bürgermeister?

Dahinter stehen zwei örtliche Bürger. Der eine ist der Patient einer psychiatrischen Abteilung, und der zweite war vor dem Umsturz ein sehr aktives Mitglied des Jugendverbandes und heute ist er umso aktiver auf der anderen Seite der Barrikade. Außerdem ist es ein Mensch mit dem Komplex „der verschmähten Geliebten“. Er führte bis zur Wahl eine politische Partei und wollte Bürgermeister werden, und rief, wen er alles von hier auskehren möchte, nun und die Menschen haben es ihm heimgezahlt, und so ist er nicht im Gemeinderat. Seitdem versucht er um jeden Preis den Gemeinderat auseinanderzubringen. Er sucht nach einem Konflikt, und seit letztem Jahr benutzt er die Stelle, wo die Überreste der Deutschen gefunden wurden.

Střílení ze vzduchovky na schůzkách HJ jsem neměl rád, to jsem si raději hrál s českými kamarády na loupežníky

Rozhovor s pamětníkem Hugo Fritschem z Brna o jeho docházce na schůzky Hitlerovy mládeže
Lukáš Beer

Rodák Hugo Fritsch z Brna docházel v letech 1943-1944 jako malý "Pimpf"
pravidelně na schůzky Hitlerovy mládeže, které se konaly v tomto domě na
ulici Údolní čís. 65. Tento tzv. "Moravenhaus" nechal v roce 1902 postavit
brněnský německý studentský spolek "Moravia" a za první republiky se v
něm nacházela oblíbená restaurace se stejnojmenným názvem.

Při zpracovávání materiálů pro jednu z kapitol seriálu Nedokončená pouť Kuratoria mi stále vrtala hlavou jedna nedořešená otázka, se kterou jsem si nevěděl rady. Počátkem března 1944 svolala tehdejší česká obdoba německé Hitlerovy mládeže - Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě - do Brna sraz svých okresních pověřenců a okresních dívčích referentek. Na programu vedoucích české mládeže při pobytu v Brně tehdy stála i návštěva učňovského domova Hitlerovy mládeže na brněnské ulici Údolní.

„Nevyúčtovávat si navzájem křivdy a nároky, ale mluvit spolu"

Rozhovor s Hugo Fritschem
Pane Fritschi, před nějakým časem vycházel ta tomto místě zkrácený překlad z Vaší autobiografické knihy (Zůstal jsem sám) . Čtenář, který Vaši knihu nikdy neměl v rukách, se zřejmě v místech, kde jsme na Našem směru Váš příběh ukončili, musel ptát, jak Váš příběh pak asi pokračoval. Přece jenom jste právě ztratil své nejbližší, pro chlapce v takovém věku už tedy situace musela být tíživá i bez ohledu na ostatní materiální a politické okolnosti a na nejistotu z budoucna. Octl jste se opravdu sám. Copak Vaše rodina neměla v okamžiku, kdy jste opouštěli Brno, žádné jiné německé nebo i české příbuzné nebo známé z Brna, kteří byli vystaveni podobným nesnázím a mohli Vám nějakým způsobem poskytnout pomoc či se Vás ujmout?
--
Hugo Fritsch: Byl jsem tehdy ještě dítě, když jsme opustili Brno. Znal jsem své německé a mé české příbuzné, několik německých a českých přátel mého otce, které jsem pak už nikdy neviděl. A z úzce se s rodinou přátelících Židů si vzpomínám už jen na dva (bylo mi tehdy 6 až 7 let), na rodinu Padowetz (Hotel Padowetz) a na rodinu Försterovu (továrník), u které dnes už dnes nedokážu určit její působnost. Ženatý bratr mého otce žil pod Špilberkem, v jedné postranní uličce na Úvoze. Byl majorem československé armády, obdržel svého času jako školitel vysoká vyznamenání a po Masarykově smrti byl předčasně pensionován. „Nebylo přípustné, aby Němec vyškoloval české důstojníky.“ Ještě v roce 1944 visela ve skříni jeho uniforma majora, kterou mi s pýchou ukazoval. Svou reaktivaci v Protektorátu k německé armádě odmítl a 31. 5. 1945 byl v rámci brněnského pochodu smrti hnán do Vídně. V roce 1946 pak byl dál odsunut do Bádenska-Württemberska.
Svobodná sestra a svobodný bratr mého otce, kteří také bydleli naproti ve Spielberggasse (dnes Pellicova) byli v květnu taktéž přiřazeni k pochodu smrti a v roce 1946 se dostali z Vídně na jeden selský dvůr v Dolním Bavorsku, kde mě pak v září 1948 přijali, poté co pražské ministerstvo vnitra odmítlo vycestování k mému strýci, dvornímu radovi ve Vídni. Dva spolužáky z mé třídy jsem potkal až po zveřejnění mé knihy. Žijí ve Würzburgu a Berchtesgadenu. Jim rodiče tenkrát zůstali.
krátce před svou smrtí mi otec, když jsme my dva už byli sami, říkal, že mu lékař z baráku pro nemocné (dnes vím, že to byla izolační budova) mu sliboval (sliboval to každému „okřtěnci na smrt“), že nás nahlásil na první transport do Německa a že má venku mnoho přátel, kteří nám pomohou. Jestli tím myslel příbuzné, Němce nebo včas emigrované Židy, nevím.
-
Mě je samozřejmě dobře známo, jak Váš příběh pak pokračoval, protože já jsem Vaši knihu četl. Mohl byste proto čtenáři podat v krátkosti jen stručný popis, jak se Vaše situace pak vyvíjela, než jste nastoupil Vaší nedobrovolnou cestu do Bavorska?

.
Hugo Fritsch: Podle toho, co jsem viděl na Našem směru, bylo poslední kapitolou, která byla zveřejněna „Smrt mé rodiny“. Boj o přežití v táboře byl v první řadě bojem proti hladu. Koncem 90. let zveřejnil Tomáš Staněk ve své knize „Tábory v českých zemích“, že vedoucí tábora Marhoul nechával 1/3 ministerstvem vnitra přidělené potravy zplesnivět a shnít, a proto byl podle mých rešerší v Národním archivu od roku 1946 sesazen z pozice vedoucího tábora.
Sirotka si moji němečtí spoluinternovaní nepřáli. Byl jsem v táboře stále přesouván z místa na místo, dokud jsem jako 13letý neskončil v baráku pro muže. Pouze mému smělému vystupování a mým jazykovým znalostem češtiny vděčím „kariéře“ poslíčka u vedoucího tábora. Hlad mě dohnal až do pozice „největšího překupníka černého trhu“ v táboře. Jedině tak se dá vysvětlit riziko, kterému jsem se tenkrát vystavoval.
Když se bratr mé babičky, která zemřela v táboře, v Zürichu dozvěděl, že se nacházím v táboře sám, musel zřejmě srozumět Mezinárodní Červený kříž, protože tento mě v červenci 1946 dostal z tábora. Patřičné dokumenty jsem ale nenašel, protože komunisté zničili veškerou táborovou dokumentaci a český Červený kříž dokumenty Mezinárodního Červeného kříže. Dnes existují pouze seznamy transportů asi 300.000 lidí v tajném archivu ministerstva vnitra, a tedy i seznam lidí transportovaných z tábora Lešany do Německa. Dobrý kontakt Mezinárodního Červeného kříže s tehdejším ředitelem Salesiánského chlapeckého domova v Praze-Kobylisích Štěpánem Trochtou (pozdější biskup v Litoměřicích) mě umožnil ubytování a péči, takže jsem mohl dva roky navštěvovat měšťanku a zacházelo se se mnou stejně jako s každým jiným chlapcem v internátu. Vycestování k strýci do Vídně mě ministerstvo vnitra na základě bilaterálních dohod znemožnilo a tak jsem byl 8. září 1948 za pomoci Mezinárodního Červeného kříže opět přes tábor Lešany vyhoštěn k mé tetě a k mému strýci z dolnobavorského sedláckého dvora.
---
Poměrně dlouho jste pak žil v Mnichově. V současnosti bydlíte v Tyrolsku, nedaleko německých hranic. Všiml jsem si, že v jedné diskusi s moravskými gymnazisty, kteří se Vás ptali na to, jestli se vlastně cítíte být více Němcem či Bavorákem nebo např. Rakušanem, jste po krátkém zaváhání řekl -„Moravanem“.

.
Hugo Fritsch: Nejkrásnějším obdobím mého života bylo dětství v Brně, na Moravě. Tady byla moje domovina. Od 12. roku života to byl už jen boj. Boj o přežití, boj o vzdělání, rodinu, bydlení a o vlastní existenci. Pak dát dětem životní existenci. 40 let v Německu, v Mnichově, který se nikdy nestal novou domovinou. V Tyroslku jsem také cizí. Takže zůstává už jen touha mládí, tehdejší domoviny, se kterou se dnes identifikuji, ačkoliv politicky už tahle země neexistuje. Existuje ale ještě mnoho lidí, ve kterých bije moravské srdce. Ve stáří, dříve jako Starorakušan ale i dnes jsem v Rakousku cizincem, který ze začátku potřeboval dokonce cizinecký průkaz. A když mě v Šumperku před žáky ze Železnické spontánně napadla odpověď „cítím se jako Moravan“, byl jsem hrdý na to, že jsem Moravan.

.
Vidíte, možná jste ve skutečnosti Moravanem více než já sám, přišel jsem do Brna zhruba ve věku, ve kterém jste Vy zase z Brna s celou rodinou odcházel. Jsem původem z jižních Čech a na Moravě nemáme žádné kořeny ani příbuzné.
V jiném rozhovoru jste se zmínil, že vzájemná národnostní nevraživost byla podle Vás více zakotvena v Čechách, na Moravě poznatelně méně. Co by proto mohlo být dle Vás důvodem?

.
Hugo Fritsch: Na tuto otázku lze podat jednak historickou a jednak osobní odpověď, přičemž dějinný vývoj nevidím ani tak z té politické stránky, jako historikové, nýbrž z té hospodářské a logickým lidským rozumem. V Čechách hraničily na okrajích českých regionů velké německé sídelní oblasti, které měly za střed vlastní německá města. Monarchistické panství s německou úřední řečí nevytvářelo zrovna náklonnost českého obyvatelstva, což vyústilo v oddělení od okrajových oblastí Němců, k tomu ještě přišlo ztroskotání vyrovnání v roce 1910.
Jinak tomu bylo na Moravě.
Slezsko, které zůstalo Marii Terezii, se muselo orientovat na Moravu. Okrajové obyvatelstvo německé, země byla česká. Střední body ležely více méně v české oblasti. Na jižní Moravě tomu bylo jinak. Středisky německy hovořícího obyvatelstva byly Znojmo, Mikulov nebo Břeclav. Tato byla pro slovanské obyvatele moravské nížiny často blíže než Brno. Na Moravě samotné jinak nikde neexistovalo souvislé německé území. Byly to německé jazykové ostrovní oblasti uprostřed českého prostoru. To bedlo k rozvoji mnoha smíšených manželství, na které se za monarchie zas tak nehledělo, totiž když české ženy si braly německé muže, staly se Němkami a stejně tak ale obráceně každá německá žena, která si vzala za muže Čecha, se stala Češkou. Rodiny pak automaticky přebíraly jinou národnost. Rodinná pouta přispívala k poklidnému soužití národností, ke kterému přispělo i Moravské vyrovnání z roku 1905, které formovalo úřední řeč a školské vzdělání. Po válce byli pronásledováni, týráni a souzeni také moravští Češi, protože se za války činili s Němci příliš kooperativně.
Žena bratrance mé babičky mi v Brně v roce 1948 říkala: „Tenkrát v roce 1946 jsme ti neodpovídali na tvojí pohlednici z domova pro chlapce, protože jsme měli strach, aby nás nebrali jako kolaboranty.“ Ale mnoho Čechů zase, jak jsem zjistil z výpovědí pamětníků, Němcům před a během vyhoštění pomáhalo, především tehdy, když se jednalo o jejich vlastní příbuzné. V případě mé rodiny to bylo jaksi tak, že se ve špatný čas ale nacházela na špatném místě.
---
Shodou okolností žila první a vlastně dosud jediná Brňačka německé národnosti, s kterou jsem se v životě potkal, v Tyrolsku podobně jako Vy. Tuším, že to bylo v roce 1992, zúčastnil jsem se tehdy v Innsbrucku sociálního nasazení v péči o osamocené staré, kterou tehdy organizoval každé léto Rakouský mládežnický červený kříž. Šlo o to, ty lidi navštěvovat a povídat si s nimi, respektive vyřídit pro ně různé maličkosti, nákupy atd. Dostal jsem tehdy stabilně na starosti i jednu paní, která byla původem z Brna. Pocházela z jedné brněnské lékařské rodiny, která bydlela nedaleko od Lažanského náměstí, tedy od místa, kde se odehrála scéna z Vašeho vyprávění, kdy jste zažil při obstarávání novin nálet a smrtící úder na tramvaj, ve které uhořeli pasažéři. Ta paní v té době ale už v Brně nežila, odešla v roce 1944 do Východní marky, tj. Rakouska. Do dnes mám ale v uších její česky zabarvený, tvrdý akcent. A tak mě napadá, jak vlastně „vypadala“ typická hovorová řeč německy mluvícího Brňana, šlo spíše o jakýsi mix vídeňštiny s češtinou nebo tak nějak podobně?

.
Hugo Fritsch: Co se týče brněnského dialektu, tak ten je jiný než ostatní německé dialekty, je silně prostoupen slovanskými slovy. Pouze v dialektu Šumavanů se dá také zjistit slovanský vliv. Brněnský dialekt se podobá dolnorakouskému dialektu (nezaměňovat s vídeňským dialektem, který je jakýmsi mišmašem přistěhovaných dělníků z celé monarchie). Pokud někdo v Brně má velmi tvrdou německou výslovnost, pak musela vzniknout promícháním obou národností. Typickým znakem brněnského dialektu je například, že nezná „Ü“ a nahrazuje ho „I“: „Brin is nit hin“.
-
Vy sám ovládáte velmi dobře český jazyk, jak se Vám vůbec daří udržovat češtinu i dnes jaksi „při životě“?

.
Hugo Fritsch: Už v 70.letech jsem byl několikrát v Brně, jednou v Bratislavě, v letech 1980/1981 v Praze a Plzni. Vždycky jsem mluvil jen česky, a protože mi, jak mi řekla vydavatelka, chybí německý akcent, nedívali se na mě vždy jako na Němce. Když jsem tehdy v Bratislavě ukazoval můj pas celníkovi a ten se mě zeptal – „Vy jste utekl?“-, odpověděl jsem mu:“Ne, vy jste mě vyhodili.“
Po převratu jsem byl každý rok byl jednou až dvakrát v Československu, potom v Česku. Veškeré moje rešerše byly v češtině. Během tohoto období jsem si vytvořil hodně českých přátel. Zpočátku byla moje korespondence k Božímu slitování. Ale můj Siebenschein-slovník (čtyři svazky) z roku 1994 a pravopisná kontrola microsoft office 2003 pražského vydání mě umožňují udržovat písemný kontakt i s úřady. Co se člověk naučí jako malý, nezapomene.
-
Vraťme se k Vaší knize, nebo lépe řečeno, k její české verzi. V českém vydání překladu Vašeho příběhu byly doplněny další tři životní osudy, jednalo se vesměs o Čechy. Na rozdíl od Vašeho textu se u ostatních jednalo o výrazně politizující a kategorizující výpovědi, které se neomezovaly pouze na své osobní zážitky z let války. U dvou spoluautorů se jednalo o aktivní členy „Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, pan Macháček (zesnul v loňském roce) byl dokonce hlavním iniciátorem tohoto uskupení. Měl jste možnost se s ostatními autory osobně setkat a pohovořit si s nimi? V českém vydání je totiž na závěr s každým z autorů zveřejněn krátký rozhovor, ale Vás na společné fotografii není vidět..

.
Hugo Fritsch: Rozdílný způsob psaní u autorů české knihy, který byl především kritizován v Lidových novinách, rezultuje z toho, že jsem důvěřoval ústní výpovědi vydavatelky a nezanesl jsem jisté předpoklady do licenční smlouvy. A sice „každý z autorů napíše svůj příběh bez nenávisti, bez obžalovávání a bez hodnocení“, přičemž mě vyprávěla o příběhu její přítelkyně, paní Dr. Němcové. Bylo mi přislíbeno zúčastnit se společného setkání autorů ještě před vydáním knihy, ale tento slib nebyl dodržen. Paní Dr. Němcovou jsem v březnu 2005 při příležitosti prezentování knihy v plzeňské knihovně už poznat nemohl, zemřela, a setkání s ostatními autory jsem nepřikládal už žádný význam.
--
Neuvažoval jste někdy, že byste napsal pokračování knihy, které by se například zaměřilo na Váš život po příchodu do Bavorska?

.
Hugo Fritsch: Ačkoliv jsem byl už z více stran osloven, abych napsal pokračování knihy, vždy jsem to doposud odmítal, protože by se mohly vynořit emoce a hodnocení, protože jsem zestárl a přijímal jsem vznikající fakta z let školy, mého vzdělávání a životního boje už jako stávající se muž, soudil jsem je a hodnotil. Nejkrásnější období mého života bylo dětství na Moravě, společný život různých národností ale jednoho lidu, zde jsem byl doma. Bez rodinné opory jsem v Německu nenašel nikdy svou domovinu.

.
Vaše kniha je přijatelná i pro průměrného českého čtenáře, není z ní cítit politické hodnocení a zatrpklost…

.
Hugo Fritsch: Když jsem knihu psal, chtěl jsem podat mým dětem a vnoučatům i historické pozadí soužití Němců a Čechů . Ale protože se pohledy sudetoněmeckých historiků a českých historiků často velmi rozchází, nechal jsem toho. Ale to bylo v 90. letech, dnes je to jiné.

.
Objevíte se v nejbližší době v Česku?

.
Hugo Fritsch: Co se týče mých předčítání v Česku, tak 9. října jsem předčítal na jednom semináři v Lokti u Karlových Varů před vedoucími německých center setkání. 28. listopadu předčítám pak v Hartmanicích na Šumavě a zúčastním se tam diskuse, kterou pořádají evangeličtí křesťané. A v dubnu 2010 jsem pozvaný Literárním domem v Praze.

.
Pane Fritschi, srdečně děkuji za poskytnutí rozhovoru.

Rozhovor vedl Lukáš Beer