Československý stát se rozbil sám, říkají pamětníci v novém slovenském dokumentu „Garda“

Uvedení slovenského dokumentárního filmu o Hlinkově gardě budí emoce 

Hlavní velitel Hlinkových gard, Alexander Mach, byl mezi lidmi na 
Slovensku pro svou "lidovost" velmi oblíbený. 
Foto: screenshot z filmu "Garda" / Youtube / RTVS

Diskuse o Slovenské republice let 1939-1945 často vytváří emoce, které i v současnosti dokáží polarizovat slovenskou společnost a deformovat pokusy o otevřenou diskusi, vztahující se k tomuto období. Především často tématizované protižidovské represálie během války „dodnes vrhají stín na každý aspekt života v Slovenském státě a často nechtěně určují směr interpretací tohoto období, které je už od konce Druhé světové války vystavené kriminalizaci“, říká se v úvodu nového celovečerního dokumentárního filmu „Garda“ režiséra Ivana Ostrochovského, jenž byl před několika dny odvysílán slovenskou televizí RTVS. Okolo 200.000 Slováků bylo členy Hlinkových gard, které jsou díky své činnosti zpětně vnímány jako nositelka všech negativních jevů, spojovaných se Slovenským státem. Pokud si uvědomíme, že tehdejší Slovensko mělo něco přes dva milióny obyvatel, je jasné, jaká velká část Slováků si z těch či oněch důvodů našla cestu k členství v HG.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (6.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část
Exkurz do vizí „nové Evropy“ v tisku zemí jihovýchodní Evropy v letech 1941-1942
Lukáš Beer

Prvního kongresu Unie národních novinářských svazů v 
Benátkách se v dubnu 1942 zúčastnil ministr Emanuel Moravec, 
který zde vystoupil s projevem. V jeho doprovodu byl i šéf 
Centropressu Václav Fiala.

Několik málo dní po ukončení zakládajícího kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni, jehož poselství, významu a koneckonců i převádění jeho myšlenek do praxe se věnovalo několik předchozích kapitol, se taktéž ve Vídni ve dnech 26. a 27. září 1942 konala prezidiální schůze Unie národních novinářských svazů. Bylo čirou náhodou, že toto mezinárodní jednání zástupců tisku proběhlo jen krátce po mezinárodním setkání mládežnických organizací velkého počtu evropských národů, jež se rozhodly spolupracovat a utužovat vzájemné styky v duchu budování „nové Evropy“. Neexistovala zde žádná návaznost. Nicméně je pozoruhodné, že i na této půdě mezinárodního novinářského svazu zemí Osy a jejich spojenců zrály myšlenky a představy o novém uspořádání Evropy v případě jejich vítězství. Těžiště těchto úvah se ale tvořily ovšem pouze státy jihovýchodní Evropy.

Slovensko poráží československou ideologii

Jak český tisk před 70 lety přistupoval k 5. výročí založení samostatného Slovenska 
Antonín J. Kožíšek 

Polední list, 9. března 1944.

Po 2. sv. válce novým režimem k smrti odsouzený a popravený český spisovatel, novinář, bývalý korespondent pařížských listů a reportér, který navštívil bojující Španělsko a v roce 1937 vydal v Brně knihu „Španělsko krví zbrocené“, v letech 1939-1944 navštěvoval samostaný Slovenský stát. Při příležitosti 5. výročí jeho založení napsal v březnu 1944 pro "Polední list" tyto dva články. 

Po moskevské dohodě [v prosinci 1943 – pozn. red. NS], kterou Beneš přislíbil české země a dokonce i Slovensko bolševikům, se hovoří hodně v zahraniční propagandě o obnovení Česko-Slovenska. Český národ již zaujal své odmítavé stanovisko a jak jsem se mohl přesvědčit, vysmívá se těmto plánům celý slovenský národ, jemuž, jak mi správně řekl slovenský ministr vnitra a zástupce předsedy vlády Mach, nemůže Beneš dát více, než už Slováci mají.

Slováci se zvláště opírají o postoj amerických Slováků. Ze 350.000 Slováků v Americe, organizovaných v různých amerických krajanských organizacích, celých 300.000 stojí pevně za Slovenským státem a staví se proti nekalým rejdům emigrantských pletichářů. Poslanec Čulen, dobrý znalec amerických poměrů, vypočítává, že v americké Slovenské lize je organizováno 241.000 Slováků, k nimž se přidružila i Slovenská evangelická jednota s 25 tisíci členy, kteří jsou rovněž pro slovenskou státnost a nepřejí si žádné změny ve formě Slovenského státu. Zbývá asi 60.000 Slováků, organizovaných jednak ve Slovenském národním spolku a v Sokole, kde názory jsou rozděleny, ale vlivem Hodžovým se staví proti Benešovi. Proti Slovenskému státu jsou jen američtí slovenští komunisté, sdružení v Mezinárodním sdružení.

Jutta Rüdigerová – Vůdkyně dívek ve Třetí říši (5.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl
"Zdravý nacionalismus národy nerozděluje, ale spojuje" - Přátelství se Slováky - Spolupráce Hlinkovy mládeže s Hitlerovou mládeží
Lukáš Beer 

Z práce dívek v Hlinkově mládeži. Foto: Archiv
Lukáše Beera.

Počínaje rokem 1940 byla často diskutována otázka, zda by neměla být zavedena povinná účast německé mládeže při zvláštních příležitostech, například při sklizních. Tím by navíc vznikla možnost získat další finanční prostředky od státu. Mnoho vedoucích Hitlerovy mládeže muselo postupně odcházet na frontu a právě v této chvíli se osvědčila těsná spolupráce HJ s BDM ještě z mírových dob – mnoho dívek tak mohlo pomáhat při zvládání úkolu chlapecké Hitlerovy mládeže. Až do roku 1942 probíhaly nadále pravidelně sportovní a kulturní akce mládeže jako v době míru, a to částečně i za účasti další evropské mládeže. (Sportovní a kulturní akce české mládeže mohly díky příznivějším podmínkám naproti tomu probíhat až do konce léta 1944, a to právě za pomocí poradců z Hitlerovy mládeže, kterých bylo díky válce nedostatek.)

Otevřený dopis panu Vackovi

Martin Mužík 

Dobrý den!
Prosím o zveřejnění mé reakce na článek "Příklad nacistického myšlení z roku 2013", který jste uveřejnil dne 2. 8. 2013 na serverech Jiří Vacek-Satguru.cz a Vědomí národa. Zdvořile to žádám, proto že ve zmiňovaném článku se hovoří o mé osobě ve velmi nelichotivých souvislostech. Věřím, že jako skutečný duchovní mistr nebudete mít problém s tím dát prostor také druhé straně, aby si laskavý čtenář mohl udělat názor na celou problematiku sám. Jistě Vám také nebude vadit, že toto posílám jako otevřený dopis. K případnému zveřejnění jsem ho poskytl i jiným internetovým stránkám.
Mnohokráte děkuji a přeji vše dobré!
Martin Mužík 

Úvodem bych chtěl vyjádřit velké překvapení nad tím, že pan Jiří Vacek zveřejnil mou ryze soukromou korespondenci s ním, aniž by mne o tom informoval a zeptal se na můj názor. Vždy jsem si myslel, že to se mezi slušnými přáteli nedělá. Psaní bylo určeno jen jemu a nikomu jinému. Velmi mne mrzí, že byla takto pošlapána základní lidská důvěra mezi námi.

Potíže s uznáním čs. exilové vlády a s prohlášením o neplatnosti Mnichovské dohody

Tomáš Krystlík

Dokument o tom, jak Beneš klamal: V tomto dopise z 11. listopadu
1942 naznačuje Edvard Beneš německému sociálnímu demokratu
Wenzelu Jakschovi ještě možné dorozumění. Ale ve skutečnosti
v té chvíli bylo vyhnání Němců pro Beneše už dávno rozhodnuto.

V české Wikipedii se tvrdí, že atentát na Heydricha „podle historiků přispěl k tomu, že Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. Akt byl považován za nejvý-znamnější odbojový čin v okupované Evropě a měl takový ohlas, že nejen Británie a Francie, ale i tehdejší spojenec hitlerovského Německa Itálie odvolaly své podpisy pod Mnichovským diktátem.“

Jedná se o lži českých historiků a překrucování faktů, Velká Británie svůj podpis pod Mnichovskou dohodou neodvolala. USA, ba ani smluvní strany československo-německé smlouvy z roku 1973 ji neprohlásily za neplatnou od samého počátku! Beneš za války se svou vládou lhali a podváděli, což se péči českých historiků zatajuje.

Britská vláda dala teprve 21. 7. 1940 souhlas se zřízením provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondence, která byla vedena v této věci mezi britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem a Benešem, předložil Edvard Beneš čs. vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského. Vyplynulo z ní, že britské uznání provizorní vlády ne-znamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu mnichovské do-hody, a že čs. vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Vláda Velké Británie nechtěla prohlásit, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat uznáním právní kontinuity první republiky ve věci československých hranic. To bylo logické, protože protektorát a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla ČSR reprezentovat další vláda v Londýně?

„Plakát Hitlerjugend“ – jak primitivní podvrh poděbradské radnice zkresluje dějiny

Český svaz bojovníků za svobodu se uboze propůjčil k „pohoršení“ nad nehistorickým a lživým podvrhem
Lukáš Beer

Podvrh "plakátu Hitlerjugend" autorky Lucie Seifertové
se stal v Poděbradech dokonce důvodem k pohoršení
nad údajnou propagací nacismu.

Hrubé zkreslování českých moderních dějin, zejména těch týkajících se období nacionálního socialismu a potažmo tedy i česko-německých vztahů, je v českých médiích skutečně asi každodenním jevem. Je toho vskutku nepřeberné množství, co je vyprodukováno za vyložené výmysly a nepravdy, které jsou běžně přičítány na vrub „nacistické ideologii“. Obraz současné laické veřejnosti o ideologii nacionálního socialismu je dnes z velké části neuvěřitelně pokřivený a zmanipulovaný. Z nedávné tragické historie se ale nelze poučit lživým výkladem dějin a publikováním stupidních smyšlenin a rádobyhistorických podvrhů. Je to právě toto období našich dějin, na jehož výklad česká veřejnost není schopna kriticky reagovat a tyto nepravdy popřípadě není ochotna korigovat. Šíření sebevětších blábolů vztahujících se na „nacismus“ jako ztělesnění absolutního zla je dnes našincem automaticky přijímáno jako zřejmá svatá pravda, kterou přeci není třeba nikterak přezkoumávat. A to je úrodná půda pro šíření různých historických mýtů.

Od Tater po Kavkaz

V Německu vychází znovu slovenská obrázková publikace z roku 1943, která dokumentuje tažení slovenské armády na východní frontě. - Video: film "Od Tatier po Azovské more"
Lukáš Beer

Fotografie Jozefa Cincíka z let 1941-1942, dokumentující
působení slovenské armády na východní frontě, vyšly
původně roku 1943 v publikaci na Slovensku. Tato publi-
kace nyní nově po 70 letech vychází v Německu. 

Před třemi a půl lety (v listopadu 2008) probíhala ve Slovenském národním muzeu (mj. ve spolupráci se Slovenským národním archivem) výstava vojenského fotografa Jozefa Cincíka (1908-1982) pod názvem „Slovenská armáda na východní frontě“. Cincík byl od roku 1932 externím fotografem a později fotoreportérem pobočky ČTK v Bratislavě. Ve Slovenské tiskové kanceláři pak vytvořil první profesionální pracoviště zpravodajské fotografie a stal se prvním profesionálním fotografem a reportérem. Jmenovaná výstava v Bratislavě v roce 2008 odkrývala pro diváka doposud neznámý soubor fotografií dokumentujících válečné události v SSSR po vstupu slovenské armády na jeho území a její působení po boku německé armády. Jozef Cincík se v pozici fotoreportéra zúčastnil také tažení slovenské armády na Polsko v září roku 1939. Přímé fotografie z bojů zaznamenal Cincík později na východní frontě z oblastí Lvova, Lipovce, Kyjeva, z Marjupolu u Azovského moře a Dnětropetrovska. Soustředil se na zaznamenávání válkou zdevastovaných míst, fotografování válečných zajatců, toulajících se sovětských dětí, na ukrajinské ženy a obyvatelstvo a zaznamenával přesuny slovenské armády a každodenní život vojáků.

Tip Našeho směru: Slovenský štát v obrazech

Lukáš Beer

Právě v těchto dnech, kdy si politické vedení současného českého státu opětovně pečlivě připomíná 93. výročí založení státního útvaru iniciované z milosti a z důvodu mocensko-strategických potřeb tehdejších západoevropských mocností - tj. Československa - je namístě si upřímně uvědomit, že paradoxně právě jeho zánik (ať už máme na mysli první či druhou republiku) v letech 1938/39 vyvolal u většiny „bývalých Čechoslováků“ (tedy zpravidla bývalých československých státních příslušníků jiné než české národnosti) pozitivní emoce a naplnění vlastních vytoužených národních tužeb a ambicí. Konkrétně pro převážnou většinu slovenského národa pak bezesporu platí, že období následující bezprostředně po březnových událostech roku 1939 přinášelo nejen subjektivně a objektivně pociťovaný pocit větší národní svobody a uplatňované seberealizace, než tomu bylo za první československé republiky, ne-li přímo pocit osvobození od „československého“ útlaku. A v neposlední řadě pak období existence Slovenského státu fakticky přineslo svým občanům nepopíratelný vzestup životní úrovně a sociálních poměrů, nebývalých za první československé republiky.

Malé vzpomínky z velkých dnů

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu
Josef Kliment

Dne 14. března 1939 kolem 4. hod. odpolední odjížděl z dnešního Hybernského nádraží do Berlína krátký zvláštní vlak státního presidenta dr. Emila Háchy, provázeného ministrem zahraničí dr. Chvalkovským. Ostatní doprovod pana presidenta byl velmi malý. Shodou okolností jsem byl jediným členem presidentovy kanceláře, účastnivším se cesty. Zapíral bych, kdybych neuvedl, že se k berlínské cestě pana státního presidenta a ke dnům, které ji předcházely, ve svých myšlenkách vracím stále a že vzpomínka na ni mne bude provázet jakkoli dlouhým životem. Napsal jsem to ostatně již tři dny po návratu v Národní Politice z 19. března 1939.

Nemám ovšem dosud své dojmy a myšlenky z té doby náležitě srovnány. Poněvadž však svou dřívější činností patřím mezi právní historiky, těším se prozatím v ruchu každodenního zaměstnání, že se jednou pokusím o hlubší vylíčení. Dnes cítím hlavně povinnost činit na podkladě roztříštěných vzpomínek a osobních dojmů vše, aby pod nánosem nových událostí neupadlo v zapomenutí období zoufalé nejistoty z počátku roku 1939, které bylo teprve berlínskou cestou pana státního presidenta ukončeno, jakož i aby mohl být bez čekání na tzv. soud dějin a bez ohledu na to, jak se světová bouře bude dále vyvíjet, spravedlivě a vděčně zhodnocen osobní postoj pana presidenta v oněch bezpříkladných chvílích.

Spolupráce mezi Hlinkovou a Hitlerovou mládeží

Výpis informací z knihy "Hlinkova mládež 1938 - 1945" autora Michala Milly.
Fotografie (3-10), popisky k nim a zpracování: Lukáš Beer
Související text: Evropský kongres mládeže 1942 a účast české delegace na jednáních

Alojz Macek (na snímku vpravo s Matúšem Čermákem), narozen 9. dubna
1909 v Borském Sv. Mikuláši, byl hlavním organizátorem slovenské mládeže
v Hlinkově mládeži v období existence slovenského státu v letech 1938 až
1945 a jako takový stál v čele snah o navazování spolupráce s Hitlerovou
mládeží. Zemřel roku 1975 v Římě.

Vyvíjení činnosti na poli zahraničních mládežnických organizací, navazování kontaktů a a spolupráce mezi Hlinkovou mládeží a jinými organizacemi mládeže mimo hranice Slovenské republiky životně souviselo s vládní politikou slovenského státu. Slovenská republika se ve čtvrtém bodě Ochranné smlouvy, kterou podepsala 23. března 1939 s Německem, zavázala vést zahraniční politiku ve shodě s politikou Německa. Stejně tak přislíbila slovenská vláda vést svou vnitřní politiku v přátelském duchu k Německu. Posláním Hlinkovy mládeže bylo poskytovat chlapcům celistvou mravně-náboženskou, národní, kulturní, osvětovou, technickou, tělesnou, pohotovostní, obrannou a sociálně-zdravotní přípravu. Výchova byla zaměřená jako organická příprava na společenský, občanský a také vojenský život v nové Slovenské republice.

Pravda o "československé legii" z r. 1939 (2.)

Lidové noviny, 13. dubna 1941
PRVNÍ ČÁST
Související článek o poměrech v táboře Agde: Cholmondeley 1940 - Příčiny a průběh jedné krize československé zahraniční armády 

Snímek z Jihlavy z března roku 1939, který se objevil v německých ilustro-
vaných časopisech. "Tak jako na tomto snímku to vypadalo v březnu 1939
na mnoha dalších místech Čech a Moravy", psal německý tisk. "Čeští a
němečtí vojáci se setkávali ve vzájemné úctě a s respektem."


Dosud jsme nechali mluvit „plukovníka O. Š.“ a jenom příležitostně jsme uvedli několik skutečností, které jsou nám známy ze sbírky dokumentů německých míst a z nichž je na rozdíl od vývodů „plukovníka O. Š.“ patrna pravda. Nyní si však uděláme obraz o skutečných poměrech v tzv. „legii“, a to na podkladě dalších originálních dokumentů, do nichž nám laskavostí německých úředních míst bylo dovoleno nahlédnout.

Především tu máme francouzskou úřední zprávu francouzskému ministerstvu, z níž vysvítá, že 8. listopadu 1939 se konala slavnost české kolonie v Paříži na počest českých důstojníků, kteří měli „v nejbližších dnech“ narukovat do tábora v Agde. Při této slavnosti se mluvilo živě o otázce „vlády“ (myšlena je česká emigrantská vláda, pozn. red.). V úřední francouzské zprávě se dále praví, že mladí důstojníci byli orientováni silně doleva a nechtěli mít pana Osuského ve vládě, která měla být utvořena, protože prý není dost pokrokový.

Před 70 lety: Společný výměnný pobyt Hlinkovy a Hitlerovy mládeže v Korutanech

(Doplněk: Výzva čtenářům stránek „NÁŠ SMĚR“ nejen na Slovensku)
Lukáš Beer

Spolupráce slovenské Hlinkovy mládeže s Hitlerovou mládeží trvala již od roku 1939, kdy německý říšský vedoucí mládeže Baldur von Schirach pobýval na Slovensku jako host Alexandera Macha, hlavního velitele Hlinkovy gardy v letech 1939-44. Tato spolupráce byla prohloubena, když v roce 1940 dlelo sto německých vedoucích Hitlerovy mládeže na několik týdnů v jednom německo-slovenském společném táboře na Slovensku. Tato návštěva byla v lednu roku 1941 opětována pobytem slovenských vedoucích mládeže na společném táboře u Faaker See v Korutanech, kde se Slováci setkali také s padesáti vedoucími Hitlerovy mládeže a trávili spolu v přátelské atmosféře čas zimními radovánkami. Zařízení, ve kterém byli příslušníci obou organizací ubytováni, bylo vybudováno až po vypuknutí druhé světové války. Slovenská výprava se pak po několika dnech vydala ještě do Mnichova a do Berlína, aby tam spolu se sborovým vedoucím Hlinkovy mládeže, Alojzem Mackem, poznala vůdcovská zařízení Hitlerovy mládeže.