Tip Našeho směru: Slovenský štát v obrazech

Lukáš Beer

Právě v těchto dnech, kdy si politické vedení současného českého státu opětovně pečlivě připomíná 93. výročí založení státního útvaru iniciované z milosti a z důvodu mocensko-strategických potřeb tehdejších západoevropských mocností - tj. Československa - je namístě si upřímně uvědomit, že paradoxně právě jeho zánik (ať už máme na mysli první či druhou republiku) v letech 1938/39 vyvolal u většiny „bývalých Čechoslováků“ (tedy zpravidla bývalých československých státních příslušníků jiné než české národnosti) pozitivní emoce a naplnění vlastních vytoužených národních tužeb a ambicí. Konkrétně pro převážnou většinu slovenského národa pak bezesporu platí, že období následující bezprostředně po březnových událostech roku 1939 přinášelo nejen subjektivně a objektivně pociťovaný pocit větší národní svobody a uplatňované seberealizace, než tomu bylo za první československé republiky, ne-li přímo pocit osvobození od „československého“ útlaku. A v neposlední řadě pak období existence Slovenského státu fakticky přineslo svým občanům nepopíratelný vzestup životní úrovně a sociálních poměrů, nebývalých za první československé republiky.

Poměrně zdařile a názorně se před třemi lety pokusil zmapovat každodenní život v novém slovanském státním útvaru (často dobovými německými ideology prezentovaném jako „vzorový stát“, sloužící jako údajně reálně fungující vzorový příklad možné plodné koexistence slovanského státu v rámci pořádku v „Nové Evropě“) autor Ivan Kamenec ve své publikaci Slovenský štát v obrazech (1939-1945) (Ottovo nakladatelství Praha, 2008, ISBN 978-80-7360-701-2). Rozsahem ve srovnání se svým pendantem (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, autor J. B. Uhlíř, Ottovo nakladatelství Praha 2008) chudší, nicméně množstvím doposud neprezentovaného dobového fotografického materiálu taktéž atraktivní dílo, které zajisté oslovilo širokou laickou veřejnost, podalo svým textovým doprovodem překvapivě rámcově ucelený náhled na tématiku, který českého čtenáře inspiruje ke hlubšímu studiu dílcových témat. Pro českého čtenáře se bude zajisté zajímavým sdělením, že publikace je na knižním trhu aktuálně nabízena v atraktivní slevě.

Ivan Kamenec ve své práci na několika místech klade důraz na skutečnost, že nazírání na historii Slovenského státu zvláště v dnešní době podléhá mnohdy politicky motivovaným pokusům o nestřízlivé vykreslování minulosti, které v krajních případech dané období buďto démonizují či naopak glorifikují. Přehledným způsobem načrtává Kamenec otázku vnitropolitického mocenského boje uvnitř vládnoucích struktur Slovenského státu, popisuje politické a mocenské ambice „slovenských nacionálních socialistů“ a věnuje se také politickým aktivitám představitelů reprezentujících občany německé národnosti žijící na území Slovenska (počtem 130.000), což vhodně doplňuje velké množství fotografií dokumentujících kupříkladu aktivity německé mládežnické organizace Slovenska (Deutsche Jugend).

„Slovenský stát byl realitou, kterou většina obyvatel přijímala pozitivně, s uspokojením“, konstatuje Ivan Kamenec. „Navzdory jeho satelitnímu postavení a protidemokratickému režimu byla myšlenka státní samostatnosti nesporným symbolem národně-emancipačního procesu… Vznik a existence státu znamenaly také zlepšení materiálního postavení některých vrstev slovenského obyvatelstva, i když byly tyto kroky vykoupeny protidemokratickými a antihumánními opatřeními.“ Pozitivně vnímány byly i změny hospodářského a sociálního charakteru: „V ekonomickém životě státu bylo dosaženo pozitivních výsledků, jež se bezprostředně promítly do sociální oblasti“, míní k tomu autor, a jako jeden z příkladů uvádí např. skutečnost, že otázku nezaměstnanosti, tíživého a vleklého problému předchozího „československého období“, se novému státu podařilo vyřešit během jediného roku. Za pýchu hospodářské prosperity Slovenské republiky byla považována zejména úspěšná výstavba železničních komunikací stejně jako výstavba komunikací silničních. Zlepšení životního standardu a jistot zaznamenali i slovenští rolníci, u kterých v důsledku pokračování války prakticky přestala existovat konkurence - zahraniční trhy, zejména na územích Třetí říše, byly schopny přijímat ze Slovenska jakékoli množství potravin a potravinářských výrobků. Určité vrstvy slovenského obyvatelstva zaznamenaly v novém státě nebývalé možnosti profesionálního a společenského uplatnění. Ale ani otázka zásobování netížila slovenské občany ani zdaleka tak jako příslušníky jiných národů válčící Evropy. Při několikahodinové návštěvě Bratislavy v říjnu 1944 byl říšský vůdce SS Heinrich Himmler dokonce pobouřen, že se na bratislavských tržištích ještě stále volně prodává ovoce, zelenina, mléčné a masné výrobky, tj. zboží, které bylo pro řadové německé obyvatele velkou vzácností.

Ivan Kamenec si ve své práci pochopitelně všímá i negativně vnímaných stránek každodenního života na Slovensku, jakým se jevil kupříkladu i šlendrián ve spravování arizovaného majetku, kterého si nemohl nepovšimnout ani oficiální tisk. Určitým nedostatkem publikace je bohužel nepřítomnost doplňujících poznámek k textu, na které byl čtenář zvyklý u „sourozenecké“ knihy Jana B. Uhlíře, věnující se Protektorátu Čechy a Morava. Zejména pokud se Ivan Kamenec např. na straně 85 odvažuje k následujícímu tvrzení, bylo by namístě uvést také zároveň zdroje, na které se odvolává, totiž: „Podle důvěrných nacistických dokumentů, jež slovenská vláda pochopitelně neznala, hitlerovské Německo po vítězné válce nejenže nepočítalo s další existencí Slovenského státu, ale i s existencí slovenského národa. Ten měl být buď poněmčen, nebo vystěhován „na východní území“ – což v nacistické terminologii znamenalo fyzickou likvidaci.“ Je to škoda, protože právě na tuto nepochybně palčivou otázku budoucí formy existence „vzorového slovanského státu“ v případě definitivního vítězství Třetí říše nebylo proto seriózně zodpovězeno. Tím spíše, že „vystěhování na východní území“ v „nacistické terminologii“ nikterak neznamenalo fyzickou likvidaci, jak autor nepřesně uvádí.

Pozitivní vnímání existence samostatného slovenského státu drtivou většinou příslušníků slovenského národa však již přibližně od roku 1943 pomalu začíná vystřídávat trpké poznání, že osudové spojenectví s Německem bude v případě nepříznivého vývoje na válečných frontách zákonitě pro emancipovaný slovenský národní stát znamenat úděl poražené země.