Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (22.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část – 21. část
Závěr přednášky z 14. ledna 1945
Alexander Dolezalek

"Zřejmě musela být půda naší zeminy tak hluboce rozryta a 
rozorána, aby přinesla nové ovoce. Na ty, co tuto válku přežijí, 
a na naše děti a jejich děti čeká nejvyšší štěstí."

Jaké úkoly stojí před evropskou konfederací? Zde se opět vrátím k oněm sedmi velkým oblastem, zmíněným v úvodu, které bych chtěl heslovitě, ale přesto přehledně, nastínit.

V popředí jsou dvě politické otázky: Otázka národnostních skupin a sociální otázka, tedy nacionálně-politická a sociálně-politická otázka.

Pokud se ve východní Evropě až do počátku války ze 100 miliónů lidí 40 miliónů nacházelo pod cizí vládou, pak z toho vyplývá obrovský význam otázky národnostních skupin. Uznáním a národně-politickým zajištěním národního života, teritoriální popř. personální autonomií, systémem volkslistů a katastrů budou podle vzoru sedmihradské nacionální univerzity [Concilium Transylvania Saxonicum – politický orgán samosprávy sedmihradských Sasů – pozn. překl.] moci být uspořádány poměry v onom prostoru, kde mezi sebou jednotlivé národy provázaně sousedí a sociálně se překrývají. V mnoha případech, jmenovitě na jihovýchodě, bude moci být dosaženo takovéhoto národně-politického přestrukturování ovšem až prostřednictvím přesídlení a výměnného osídlení (...). Také po Třicetileté válce, která znamenala pro německý venkovský lid průměrně 40% ztráty, nastávají rozsáhlé procesy stěhování, jež určovaly dnešní národní a krevní obraz našeho národa. Takováto stěhování již pod tlakem válečných událostí v těchto letech začala a zřejmě budou pokračovat ještě několik let po válce. (...)

Historiograf Jiří Padevět lže o Himmlerově příkazu k zabíjení vězňů – jak to bylo doopravdy?

Himmler naopak vydával jasné rozkazy, aby byli šetřeni židovští vězni a nedocházelo k jejich úmrtí
Lukáš Beer 

Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva

Publicista Tomáš Krystlík nedávno upozornil na výroky historiografa Jiřího Padevěta v souvislosti s prezentací nové knihy Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích a vyslovil pochybnost, zda Padevětem citovaný údajný Himmlerův rozkaz („Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“) není podvrhem. Taktéž zpochybnil Padevětovu interpretaci citátu v tom smyslu, na co se údajný rozkaz měl vztahovat. Tyto postřehy kolegy Krystlíka byly naprosto oprávněné, ale musíme předně konstatovat jedno: Nehledě na to, zda je tento Himmlerův rozkaz autentický, či je pouhým podvrhem, je stoprocentně jisté, že Padevět tento údajný Himmlerův text naprosto nesmyslně interpretuje. V kontextu s jeho knihou pak je naprosto bezpředmětné, zda jde o podvrh, protože s tématem, se kterým autor knihy Padevět text spojuje, tato věc nemá vůbec nic do činění.

Použil historik Jiří Padevět ve své nové knize podvrh Himmlerova výroku?

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu 
Tomáš Krystlík 

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola

Přitom ve stejné době navštěvovalo tyto školy v Říši „jen“ 6000 německých hochů a děvčat 
Lukáš Beer

Prominentním českým žákem školy Napola byl nejmladší
syn ministra Emanuela Moravce, Emanuel Pavel, zvaný v
rodině „Mudla“, narozený 3. června 1932 v Michalovcích
na východním Slovensku. Chlapec získal po matce
říšskoněmecké občanství, takže se nejedná o případ
protektorátních dětí, o kterých se píše v článku. Na podzim
roku 1942 jej otec zapsal do školy Napola v Reichenau u
Bodamského jezera. O rok později začal navštěvovat Napola
v Drážďanech-Klotzsche, kde si jej učitelský personál
chválil jako vzorného žáka. V den Hitlerových 55. narozenin
(20. dubna 1944) byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera
a směl v létě odjet na několikatýdenní pobyt do Salcburku.
V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při spojeneckém
náletu na Salzburg tragicky zahynul ve věku dvanácti let. 
Na snímku s otcem v září 1943 na sportovních slavnostech 
českého Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahovském 
stadionu. Foto: archiv L. Beera (čb), Wikipedia / Kolossos.

O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl.

Za pojmem „Napola“ se skrývá německý název „Nationalpolitische Lehranstalt“, tedy „Nacionálně politické učiliště“ (oficiální název zněl také „Nationalpolitische Erziehungsanstalten“, tj. „Nacionálně politické výchovné ústavy“) – jednalo se o bezplatné internátní střední školy, které byly založeny v Německu po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933. Mohli se na ně přihlásit adepti bez ohledu na rodinný původ a sociální status, vymezovaly se do značné míry proti stavovským školám předchozího období.

Napola lze charakterizovat jako všeobecné vyšší a pokračovací osmitřídní školy internátního typu zakončené maturitou, které byly zřízeny NSDAP nebo jedním z jejích článků (např. SS, SA) a podléhaly jejich kontrole. Zatímco původně se jednalo pouze o chlapecké školy, později přibyly i dívčí. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“. Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. Až do začátku Druhé světové války sloužily školy Napola jako silně politicky akcentované elitní školy v rámci všeobecně vzdělávacího vyššího školství, ale za války se rostoucí měrou vyvíjely v dorostové školy pro SS a Brannou moc. Volba dalšího povolání záležela na rozhodnutí daného absolventa. Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (21.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část
„Evropská konfederace“ a čtyři pásma národů (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Pro spolužití Němců, Italů a takzvaných „francouzských“ 
Švýcarů sice platí úplně jiné předpoklady než pro budoucí 
evropskou jednotu a stejně tak je právní a politické uspořádání 
zde zřejmě úplně jiné. Ale Švýcarské spříseženství je na 
celém světě považováno za vzorový příklad poklidného soužití 
různých jazykových skupin."

Chtěl bych se pokusit ve stručnosti odpovědět na tuto nejdůležitější otázku [viz závěr předchozího dílu]. Máme dnes skutečně stejné pojící prostředky jako tehdy, totiž:

1.) Nacionální socialismus, národní sociální myšlenku. Ovšem dokud bude v určitých částech Evropy příznačně vystihovat poměry ono jihoamerické přísloví „Boháč žije z chudáků, chudák žije z práce“, bude zde bolševismus stále narážet na úrodnou půdu jako doposud jediná záchranná idea. Pokud jsou agrárně-sociální poměry a přelidnění v malorolnických zemích jihovýchodu, v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, tak katastrofální, nemůžeme se divit, že bolševismus tyto země duchovně dobyl už mnoho let před obsazením [Německem]. Pokud ve Španělsku, Itálii a v Maďarsku trůní tenká a lidu cizí šlechtická vrstva nad širokou „Misere plebs contribuens“ – nad bídným lidem, odvádějícím daně – jak to formuluje slavná kodifikace maďarského státního práva, nemůžeme se divit, že ochota bránit se v těchto onemocněných národních tělesech vůči jedu bolševismu je slabá. Nemusíme ale ani chodit tak daleko. Pokud například v Meklenbursku 2% obyvatelstva vlastní 58% půdy, pak je tato struktura jednoduše nemorální. (...)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (20.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část
„Maloněmectví“ – jedna z překážek evropské jednoty (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

Pouze tehdy, když nyní jako národ středu, těžiště a ústředního bodu v Evropě 
opět přijmeme nadnárodní tradici, budeme se moci oprostit od nebezpečí 
objetí a budeme moci Evropě dát vnitřní mír. Pak se snad jednou může 
dostavit doba, kdy se ve vyjádření odpovídajícímu naší době stane skutečností 
obraz, který vytvořil malíř miniatur v evangeliáři Otty III., krále Saska, o 
poslání Říše. Německý císař a národy Říše, jemu vzdávající hold: 
Roma, Gallia, Germania a Sclavia.

Pročpak je sjednocení Evropy prostřednictvím konstruktivní německé mírové myšlenky životní otázkou kontinentu, a tím také naší?

1. Co se týče kontinentu: Vedle Velké východní Asie by Evropa roztříštěná do 26 států hospodářsky a politicky hrála úlohu Balkánu Země. Prospěch z našeho rodinného sporu by měly mimoevropské velmoci. My Evropané sedíme v jedné lodi! Na místo rovnováhy evropských států vstupuje rovnováha kontinentů. Moderní rozvoj průmyslu a dopravní techniky už dávno překonal úzké hranice. Připadají nám dnes stejně nesmyslné jako vedení hranic v Durynsku před světovou válkou, kdy člověk musel během jednodenního pochodu po cestě překročit 42 krát různé zemské hranice. Jedině tak se lze ubránit zasahování Ameriky a americké hospodářské expanzi, když se mateřský kontinent bude chránit Monroeovou doktrínou a bude se společně bránit všemi zbraněmi. Jeden moudrý francouzský pozorovatel to vyjádřil takto: Němci chtějí vyhrát válku, aby sjednotili Evropu – nebylo by lepší sjednotit Evropu, aby se vyhrála válka? Bolševismu, jenž je nacionálně a sociálně-politicky šikovně adaptován na evropské slabiny, a mocnému tlaku jedné pětiny zemského povrchu s dvojnásobně větším počtem obyvatelstva, které ještě navíc vykazuje dvakrát tak vyšší porodnost, se lze ubránit (...) pouze socialistickou Evropou. (...)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (19.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část
Co je evropské? (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Německý mírový cíl: Evropská konfederace". Mapa Evropy, kterou 
vypracoval počátkem léta 1944 Alexander Dolezalek.

Pohlédněme krátce zpět na náš neklidný kontinent, pozorujme jej bez iluzí a sundejme si přitom oblíbené růžové brýle. Chtěl bych zde nejprve začít slovy starého Bismarcka: „Člověk nedokáže vytvářet tok dějin a neumí jej řídit. Dokáže se jím pouze nechat unášet, dokáže kormidlovat, a podle toho, kolik má zkušeností a dovedností, dokáže zabránit ztroskotání.“ Pro tento proud dějin, řízený vyšší mocí, znamená tato válka zlom stejně jako ona předchozí válka, u které chápeme tuto skutečnost jako samozřejmou. Frontová generace této války netápe, nehledá a nezápasí o nic méně než generace „první světové války“ o budoucnost. Tato generace se stala vážnější v přesile materiální bitvy, naučila se rozlišovat to podstatné od nepodstatného, stala se jednodušší. Žije podle zákona nezbytnosti. V těchto slovech je obsaženo obojí: hluboká, burcující nouze a živoucí tvůrčí obrat. V něj věříme a vidíme ho před námi již zrát. Tak tomu bylo vždy v dějinách Německa: bitvy u Jeny a u Slavkova byly hojivější a tlačily nás dopředu více, než tomu bylo u bitvy u Sedanu, než nám bylo podpěrou polní tažení do Ruska nebo polní tažení do Polska či vpochodování do Sudet.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (18.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část
Alexander Dolezalek – muž, který se zasazoval o zařazení Čechů do jednotek SS
Lukáš Beer

Alexander Dolezalek ve věku 26 let 
(1940), kdy působil jako vedoucí plánovacích 
oddělení v osídlovacích štábech měst 
Litzmannstadt (Łódź) a Posen (Poznaň) 
při Vyšším vedoucím SS a policie. 
(Foto: Gerd Simon, viz zdroje pod článkem)

Mezi nacionálněsocialistickými průkopníky evropské myšlenky zasluhuje Alexander Dolezalek obzvláštní pozornost. Na jedné straně lze sice jeho pamětní spisy, věnující se spolupráci evropských národů, zařadit do skupiny jakýchsi  „last-minute-documents“, u kterých by se dalo předpokládat, že vznikly až ke konci války v pozadí realistické vize období po (Německem prohrané) válce. Na druhé straně z hlediska rámce a prostředí – tedy SS –, ve kterém ideje Dolezaleka vznikaly, je pozoruhodné, jak nápadně se odchylovaly od linie Himmlera a jeho nejbližších spolupracovníků. Ve srovnání s představami evropského uspořádání, které formuloval Werner Daitz (a o kterých podrobně psaly předchozí díly tohoto seriálu), byly návrhy Dolezaleka konkrétnější a „do jisté míry vizionářské“, jak je charakterizuje německý historik Gerd Simon. Dolezalek napočítal od roku 1500 na evropské půdě celkem 58 válek a označoval je za „rodinné hádky“. Na druhou stranu jeho kritika kosmopolitismu patrně vycházela z geopolitických představ Karla Haushofera, jak soudí historik Simon, a na svou dobu tedy už nebyla tak revoluční. Z hlediska českých moderních dějin je Alexander Dolezalek člověk přinejmenším zajímavý už jenom z toho důvodu, že v roce 1944 prosazoval myšlenku nabírání českých dobrovolníků do řad SS, přičemž zdůrazňoval, že tito muži by si rozhodně měli ponechat svou českou národnost a sloužit v SS jako opravdoví Češi.

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (16.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část
Werner Daitz o francouzsko-německé spolupráci v „Nové Evropě“
Lukáš Beer 

Francouzský maršál Philippe Pétain chápal vojenskou porážku Francie 
Německem jako znak procesu rozpadu francouzské společnosti. Kritizoval 
vnitřní rozervanost své země a rozklad tradičních hodnot. Proto chtěl svůj národ 
dovést k morální obrodě cestou „Révolution nationale“. 
Pod heslem «Travail, Famille, Patrie» (Práce, rodina, vlast) se vichystická Francie 
distancovala od principů francouszké revoluce «Liberté, Égalité, Fraternité» 
(Svoboda, rovnost, bratrství).

V Paříži inicioval Werner Daitz založení „Společnosti pro vědecký výzkum velkoprostorů“, jejímž úkolem bylo udržovat těsné kontakty s institutem „Centre de l'Etudes economiques“, jenž byl založen Jeanem Bichelonnem, politikem Vichystické Francie. Bichelonne byl v dubnu 1942 jmenován státním tajemníkem pro průmyslovou výrobu, což odpovídalo postavení ministra. Tento jím založený francouzský institut udržoval vědecké styky s Daitzovým ústředním badatelským ústavem v Drážďanech. Dále měl za úkol udržovat kontakty s francouzským „Evropským nakladatelstvím“, jež bylo založeno francouzskou vichystickou vládou. Toto nakladatelství se soustředilo na vzájemnou výměnu německých a francouzských odborných studií a literatury, které měly sloužit myšlence německo-francouzské a evropské spolupráce. To znamenalo vydávání německých titulů v překladu ve Francii a naopak vydávání odpovídající francouzské literatury v Německu, konkrétně v drážďanském nakladatelství Meinhold Richter, které vydávalo Daitzovy spisy. Francouzská vláda byla v tomto pařížském nakladatelství zastoupena prezidentem veškerého francouzského tisku, státním tajemníkem v ministerstvu informací Luchairem. Tento muž byl zároveň důvěrníkem německého velvyslanectví v Paříži ohledně styku s francouzským tiskem. Všechny tyto Daitzovy aktivity byly schváleny německým velvyslanectvím v Paříži a velitelem vojsk ve Francii, Carlem-Heinrichem von Stülpnagelem (ten byl později kvůli spoluúčasti na převratu proti Adolfu Hitlerovi v červenci 1944 odsouzen německým Lidovým soudem k trestu smrti a popraven). Von Stülpnagel se s Daitzem dobře znal a údajně jeho aktivity velmi schvaloval.

„Tvořící národ“ (2.)

Předchozí část: ZDE
Lukáš Beer 

Vydání Signalu z února 1943, které se specializovalo na Protektorát Čechy a Morava, vyvolalo určitou nevoli pražských funkcionářů NSDAP a také zvláštního oddělení pro kulturní politiku při Úřadu říšského protektora (ÚŘP). V první řadě šlo o zveřejněný článek „Tvořící národ“, který podle kritiků Protektorát nevhodně prezentoval evropskému publiku jako velice významné zázemí Říše pro zbrojní průmysl, což navíc podtrhlo velké množství fotografií, na kterých byli zobrazeni čeští dělníci ve zbrojařských továrnách, jak pracují na zhotovování německých zbraní. „Ještě jednou opakuji, že nepřítel má o zbrojním průmyslu v Protektorátu bezpochyby informace, ale opakuji také, že musí být přeci označeno za nesmyslné, když se ještě znovu veřejně poukazuje na to, co všechno se jednotlivě v Protektorátu vyrábí a jak nesmírně důležité v tomto ohledu země Čechy a Morava jsou“, stěžoval si 24. března 1943 z Prahy stranické centrále v Mnichově (přímo k rukám Philippa Bouhlera) oblastní vedoucí činitel NSDAP Gustav Adolf Scholte-Schomburg (stálý zástupce stranického spojovacího úřadu u říšského protektora). Především popisky k obrazovým přílohám poněkud detailně uváděly, na jakých zbraních čeští dělníci na obrázku zrovna pracují. [2]

Indočína 1946-1954: Zapomenutá válka německých vojáků Třetí říše

Tomáš Janáček 

Francouzská Indočína, prosinec 1952. Četa legionářů a 
jejich velitel slaví Vánoce. Vedle kambodžského Khméra, 
Švýcara, Belgičana, Španěla a Čecha je na fotce také 
osm Němců. Nadpoloviční převaha. Copyright: 
Raymond Lescastreyres. Zdroj: www.duhamel.bz

Indočína, "Perla Orientu". Od 19. století koloniální panství Francie v jihovýchodní Asii, ležící na území dnešních států Kambodža, Laos a Vietnam. V neklidném Vietnamu se v lednu 1946 rozhořel vleklý konflikt mezi Francií a severovietnamským osvobozeneckým hnutím Viet Minh: Indočínská válka. Trvala více než osm let, do července roku 1954. Pod francouzskou vlajkou se jí zúčastnily nejrůznější národnosti. Od kambodžských monarchistických Khmérů, přes severoafrické koloniální jednotky Arabů, až po Evropany. Mezi nimi převažovali Němci. V drtivé většině bývalí frontoví vojáci nebo mladíci, vyrůstající za vlády Adolfa Hitlera.

Téma německých vojáků, houževnatě bojujících za zájmy Francie těsně po konci Druhé světové války, se na obou stranách Rýna oficiálně stále přechází mlčením. Není se čemu divit. Od 19. století byly vztahy dvou kulturně nejvyspělejších národů Evropy velmi napjaté. Francouzská okupace německých oblastí po První světové válce, německá okupace Francie během poslední světové války, a opětovná francouzská okupace části Německa po jejím konci jen prohloubily vzájemnou nevraživost. V obou zemích se proto na přítomnost německých vojáků v Indočíně obecně pohlíží jako na událost, kterou není třeba rozpitvávat.

Sebereflexe bývalého dobrovolníka ve Waffen-SS

Nový knižní titul

Ve své knize líčí Albert Sudhoff, narozený v roce 1926 v Essenu, prvních devatenáct let svého života. Dost barvitě popisuje hospodářskou a politickou situaci Německa ve 30. letech minulého století, oceňuje přitom velkou většinou Němců pozitivně vnímané zlepšení životních podmínek v zemi, ačkoliv přitom místy nešetří kritikou či satirickými poznámkami na adresu několika nacionálněsocialistických potentátů. Poté, co se vyučil zedničinu a absolvoval „říšskou pracovní službu“ (RAD), se dobrovolně přihlásil k Waffen-SS, ke kterým nastupuje v únoru 1944 v Mnichově. Jako člen tankové výzvědné hlídky SS se dostává k 11. dobrovolnické divizi tankových granátníků SS „Nordland“ a je nasazen poblíž estonského města Narva. Účastní se ustupujících bojů v Estonsku, je přitom těžce zraněn a posléze je přes Baltské moře dopraven do lazaretu v Německu. V dubnu 1945 se dostává do amerického zajetí a nastupuje dlouhou odyseu napříč spojeneckými lágry v Německu, Belgii a ve Francii a v červenci 1946 je konečně propuštěn na svobodu. V knize líčí i mnoho osobních zážitků z mládí – zatímco tvrdý výcvik v SS před nástupem na frontu dokázal později prakticky ocenit, považoval i mnoho let po konci války šikanu a cvičení v RAD za mrhání času a energie.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (15.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část
Evropská charta (2.)
Werner Daitz 

Z těchto, námi postavených základních morálních principů Evropské charty se nyní musí vyvinout nový právní řád – nové velkoprostorové právo směrem dovnitř a směrem navenek. Směrem dovnitř se bude jevit jako právo rodiny národů a směrem ven jako právo mezi velkoprostory. Také právní nauka musí být v tomto smyslu postavena na naprosto nových základech, pokud chce dostát úkolům, které jí klade evropská revoluce.

Evropské právo rodiny národů se bude vyznačovat tím, že suverenity, které byly doposud vymyšleny jako nejvyšší a poslední právní jednotky, se budou muset vzdát části těchto své suverenity ve prospěch suverenity rodiny národů, tedy celé Evropy. Tato ztráta státní a tím i formální suverenity a formální diferenciace se ovšem více než dostatečně vyrovná přírůstkem národní suverenity, který, co se jí týče, nemá oddělující účinek, nýbrž navzdory veškeré skutečné, aktivní diferenciaci působí jako pojidlo v biologické celistvosti rodiny národů. Díky tomu se postaví živé právo se svou přirozenou diferenciací opět nad umělé, pouze formální právo a jeho nepřirozené přetržení živých společenství. Tomuto živému právu rodiny národů podléhají všichni členové rodiny národů stejným způsobem: v tom smyslu, že totiž blaho celku rodiny národů má přednost před zištností jednotlivých národů.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

Je vhodné, aby se prezident státu ve svých projevech odchyloval od pravdy?

Tomáš Krystlík 

Německá jednotka s kulomety v Mohuči na mostě přes řeku Rýn 
dne 7. 3. 1936 v poledne. Foto: repro Das Interessante Blatt, f.

V projevu prezidenta republiky Miloše Zemana při zahájení mezinárodního fóra „Let My People Live!“ zaznělo z jeho úst mimo jiné , že Ferdinand Peroutka v Přítomnosti zveřejnil článek s názvem Hitler je gentleman a po mnichovské konferenci i výrok: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Též Winston Churchill v lednu 1939 podle Zemana napsal Adolfu Hitlerovi: „Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.“

Historik Petr Zídek v Lidovkách.cz ho za tyto výroky silně zkritizoval. Peroutkův výrok o vytí s vlky patří ve skutečnosti vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránskému, ve svém listu: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky… Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou – buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.“ Zajímavé je, že druhou větu ze Stránského citátu pan Zídek vynechal, posouvá totiž vyznění celého Stránského výroku.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (13.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část
Rusko a Evropa
Werner Daitz (z dopisu adresovaného Alfredu Rosenbergovi, 30. 6. 1943)

Během ofenzívy v Sovětském svazu narážely německé jednotky i 
na rodiny žijící v zemljankách. Foto: archiv Lukáše Beera

Vážený říšský vedoucí! Jak je Vám známo, celé roky jsem rozvíjel ideologii rodiny evropských národů a pokusil se z jejich životního zákona dovozovat zásady tvůrčího uspořádání Evropy v hospodářské oblasti (velkoprostorové hospodářství), na poli státu a práva (právo velkoprostoru jako právo rodiny národů) a na poli etickém (evropský mravní zákon). Tyto práce jsou zachyceny ve dvou mých knihách ,Der Weg zur völkischen Wirtschaft und zur europäischen Großraumwirtschaft‘ (Cesta k hospodářství národa a k hospodářství evropského velkoprostoru) a ,Lebensraum und gerechte Weltordnung‘ (Životní prostor a spravedlivý světový řád).

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (12.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část
„Rodina evropských národů“ Wernera Daitze (úvod)

Werner Daitz (1884-1945) je autorem 
pojmu "rodina evropských národů".

Pokud se vůbec podařilo „evropské myšlence“ ve Třetí říši stát se předmětem rozboru akademické veřejnosti, tak tomu pravděpodobně bylo v první řadě v souvislosti s Wernerem Daitzem. Ten patřil k prvním teoretikům, jež uvažovali o rozšíření nacionálního socialismu jaksi na úroveň „eurosocialismu“ (neodpovídá to ovšem představě jakéhosi exportu německého nacionálního socialismu mezi jiné evropské národy, to by bylo nedorozumění). V osobě předního nacionálněsocialistického ideologa Alfreda Rosenberga se Daitzovi podařilo nalézt nejdůležitějšího zastánce svých tezí.

Werner Daitz (15. 10. 1884 - 5. 5. 1945) byl německý chemik, podnikatel, ekonom NSDAP a poslanec Říšského sněmu (1936). Už během První světové války se projevily jeho schopnosti na poli chemického průmyslu a stavebnictví, vedl kupříkladu několik firem popř. továren. Od roku 1915 začal psát spisy a články, ve kterých zastával pozice „národního socialismu“ („nationaler Sozialismus“, ne identické s pojmem „Nationalsozialismus“, tedy „nacionální socialismus“). Jeho podstatou nemělo být „ochromení“ soukromnictví a soukromé iniciativy, nýbrž státní socialismus by plnil svou úlohu především tím, že kapitál by soustředil v národním hospodářství a tento by byl navenek řízen jednotně. Když se roku 1933 dostávají v Německu k moci nacionální socialisté, byly Daitzovy spisy znovu vydávány a rozšiřovány na půdě I. G. Farben. Daitz kromě toho již od roku 1919 propagoval vztahy a kontakty německého průmyslu s Ruskem a USA. Díky tomu vycházelo mnoho jeho článků v hospodářsko-politických časopisech. Politicky se přiblížil k nacionálním socialistům a v únoru 1931 vstoupil do NSDAP. Ale už od roku 1929 se pravidelně účastnil setkání ekonomických kruhů NSDAP, kterých se například zúčastnil Gottfried Feder. V Zahraničně-politickém úřadu NSDAP brzy obsadil pozici vedoucího oddělení pro zahraniční obchod.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (11.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část
My, Evropané (dokončení)
Giselher Wirsing

Vprvní světové válce pak v podobě Spojených států amerických poprvé za několik století vystoupila mimoevropská velmoc, jež rozhodující měrou dokázala zasáhnout do osudu našeho kontinentu. Postavila se do čela jedné z obou bojujících stran a osobovala si pozici rozhodčího, která vedla k naprostému pomatení a rozkouskování kontinentu. Muž, jenž předtím nikdy nevkročil na evropskou půdu, který se narodil a vyrůstal tisíce kilometrů vzdálen od evropského kontinentu, jenž neměl ponětí o naší kultuře, o našich národních rozdílnostech, předpokladech a o dějinách, takovýto muž byl povolán za tím účelem, aby na našem kontinentu založil „mír“, který v sobě okamžitě musel skrývat zárodek nesčetných válek a nesčetných ohnisek napětí, přičemž jen stačí pomyslet na Česko-Slovensko, Polsko a Jugoslávii. To mělo být varovným znamením pro všechny evropské národy už tenkrát. Ale ty byly příliš zabrané do starého evropského smýšlení občanské války, na to aby pochopily hlubší význam zásahu mimoevropské mocnosti do jejich osudu.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (10.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část
My, Evropané
Giselher Wirsing

Na podzim minulého roku [1942 – pozn. překl.] – byl jsem tehdy přidělen štábu tankového sboru na středním úseku východní fronty – jsem dostal rozkaz, abych se za účelem vyřízení určitého úkolu vydal k německému zemědělskému veliteli v jednom malém sovětském provinčním městečku několik kilometrů za frontou. Když jsem svůj úkol vyřídil ve školní budově na kraji města, ve které se jakž takž ubytoval zemědělský vedoucí ústředí zemědělské organizace, spravující dosti velké území, neunikl mé pozornosti jeden mladý bolševický zajatec, který zřejmě hrál zvláštní úlohu v rámci samosprávné jednotky nově vytvořeného agrárního aparátu. Událo se, že německý zemědělský velitel tomuto mladému muži předal téměř v celém rozsahu obtížnou úlohu organizace mléčného hospodářství na tomto území a že tento muž navzdory válečným poměrům za frontou v rámci pokynů německého odborníka během jednoho roku dosáhl již lepších výsledků, než předtím vykazovalo ve stejném rajonu sovětské hospodářství. Vyptával jsem se po osobním osudu tohoto muže. Vyprávěl mi, že studoval literaturu na jedné sovětské univerzitě, ale záhy přitom narazil na limity, které kladla marxistická doktrína veškerému studiu v sovětském státě. Byl pak povolán do armády a v srpnu 1941 nedaleko města Jelňa přeběhl k Němcům. Ale nebyl nějakým jednoduchým přeběhlíkem. Naopak, stálo ho to mnoho dní a nocí, dokud nedosáhl svého cíle, a prý bylo nezbytné absolvovat pěší pochod dvaceti kilometrů, než se konečně ocitl za německou linií. Během toho, jak říká, bez přestání přehodnocoval své rozhodnutí, ale zůstal u něj, protože si během této cesty zemí nikoho, cesty plné nebezpečí, byl vědom toho, že „tato cesta mne vede do Evropy“.