Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (15.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část
Evropská charta (2.)
Werner Daitz 

Z těchto, námi postavených základních morálních principů Evropské charty se nyní musí vyvinout nový právní řád – nové velkoprostorové právo směrem dovnitř a směrem navenek. Směrem dovnitř se bude jevit jako právo rodiny národů a směrem ven jako právo mezi velkoprostory. Také právní nauka musí být v tomto smyslu postavena na naprosto nových základech, pokud chce dostát úkolům, které jí klade evropská revoluce.

Evropské právo rodiny národů se bude vyznačovat tím, že suverenity, které byly doposud vymyšleny jako nejvyšší a poslední právní jednotky, se budou muset vzdát části těchto své suverenity ve prospěch suverenity rodiny národů, tedy celé Evropy. Tato ztráta státní a tím i formální suverenity a formální diferenciace se ovšem více než dostatečně vyrovná přírůstkem národní suverenity, který, co se jí týče, nemá oddělující účinek, nýbrž navzdory veškeré skutečné, aktivní diferenciaci působí jako pojidlo v biologické celistvosti rodiny národů. Díky tomu se postaví živé právo se svou přirozenou diferenciací opět nad umělé, pouze formální právo a jeho nepřirozené přetržení živých společenství. Tomuto živému právu rodiny národů podléhají všichni členové rodiny národů stejným způsobem: v tom smyslu, že totiž blaho celku rodiny národů má přednost před zištností jednotlivých národů.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

„Skrytá tvář nacistického Německa“ – podívejte se na záběry, které Česká televize neukáže!

Že americký propagandistický film „Inside Nazi Germany“ z roku 1938 obsahoval řadu podvržených hrůzostrašných „autentických“ záběrů natočených ve skutečnosti herci v USA, Česká televize taktně zamlčuje
Lukáš Beer

Před 75 lety měl v New Yorku premiéru "dokumentární" film
"Inside Nazi Germany". Zásadně změnil dosavadní shovívavý
pohled americké veřejnosti na nacionálněsocialistický režim.

Našemu televiznímu divákovi se naskytuje jedinečná příležitost přesvědčit se na vlastní oči o tom, jak Česká televize dokáže obrátit pravdu úplně naruby. Snad následující příklad opět přivede o několik jedinců více k zamyšlení nad tím, jak mainstreamové sdělovací prostředky dnes dokáží manipulovat s nepříjemnou historickou pravdou. Televizní program ČT 2 uvádí v pondělí 25. března ve 20.00 hodin německý dokument televize ARTE, jenž nabízí unikátní záběry amerického filmaře, který v létě roku 1937 pořídil mnoho autentického filmového materiálu přímo v Hitlerově Německu. Kameraman Julien Bryan zachytil život běžného německého člověka, filmoval na ulicích Berlína, Norimberku, Düsseldorfu, Essenu, Kolína nad Rýnem a jiných obcí, měst a vesnic a jde vesměs o materiál, který obešel tehdejší německou cenzuru. To je jistě pádný důvod k tomu si na tento zajímavý dokumentární film udělat čas. Je ovšem nutné diváka předem upozornit na skutečnost, že to, co ve vysílání České televize uvidí, je pouze nový dokument německé televize, který vystříhal a zpracoval pouze opravdu autentické záběry z původního amerického „dokumentárního“ filmu „Inside Nazi Germany“ z roku 1938. (Kromě toho obsahuje tento německý dokument záznamy pořízené Bryanem, které ani neprošly americkou cenzurou (!) při sestřihávání materiálu pro "Inside Nazi Germany".) Ten původní americký snímek byl totiž přeplněný dodatečně vyrobenými filmovými záběry, které se nenatáčely nikoliv v nacionálněsocialistickém Německu, ale ve Spojených státech. A tak si kupříkladu americké uklizečky pracující v domě, kde vycházel časopis „Time“, zahrály roli německých jeptišek a američtí mladíci v uniformách SA malovali na výlohy židovských obchodů německé nápisy „Jude“ a perfektně zvládli roli přísných hrubiánů zatýkajících a mlátících „německé“ a „židovské“ spoluobčany.

Prajzáci

Související články: Připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920 - Otázka občanství na odstoupených územích po 10. 10. 1938 - Hlučínsko a jeho padlí (1.) - Hlučínsko a jeho padlí (2.)

Režisér dokumentárních filmů Daniel Krzywon natočil
v roce 2006 dokument o Hlučíňanech. (Foto: youtube/crtv)

Jen jediný region dnešní České republiky prošel paradoxní historií, nesrovnatelnou s jiným krajem naší vlasti. Je jím Hlučínsko. Kraj úrodných lánů, malebné přírody, pracovitých a skromných lidí – dříčů, kteří se v našich novodobých dějinách museli opakovaně vyrovnávat s osudovým diktátem historie. Dobou, kterou nemohli ovlivnit, dobou, které mohli jen čelit. Hlučínsko prošlo strastiplnou historickou cestou. Osudem, předurčeným pohraničním územím, kde se bez přání, tužeb nebo vůle zdejších lidí ze zásahu vyšších mocí často střídaly státní útvary. A každý ze státních převratů zde zanechal stopy. Osudy hlučínských lidí, dříve často s hanlivým podtextem nazývaných „Prajzáky“, nenacházejí obdobu v žádném jiném koutě naší republiky. Snad proto jsou lidé z Hlučínska i dnes jiní. Z politického, národnostního i pracovního hlediska. Před rokem 1920 bylo celkové smýšlení obyvatelstva na Hlučínsku německé. Hlučíňané o sobě říkali, že jsou „Moravci“, ale smýšlením byli Němci. Hlásili se ke své moravské mateřské řeči, byli však přesvědčeni, že ta se hodí jen do rodiny a do kostela, kdežto do úřadů a do škol patří němčina. První zprávy o připojení k Československé republice nepřijali Hlučíňané příznivě a je historickou skutečností, že uskutečnění tohoto aktu přijali s velkou nedůvěrou.

„Ty a český dělník“ (dokončení)

Franz Seiboth: Pohlížej na českého dělníka jako na člověka. Cizí národy budou o nás Němcích usuzovat podle toho, jak se k nim chováme.
Předchozí část: ZDE

Fronty u novinových stánků můžeš v Praze a jinde vidět v jakoukoliv denní dobu. I kdyby jeden neměl jinak o nic jiného zájem, koupil by si své noviny už jenom kvůli sportovní rubrice. Jsou dychtiví po novinkách a jsou zainteresovanými diváky světového dění. Ale právě ty myšlenky diváka zamlčují.

Řečeno v důvěře… Ne každý Čech je rozeným fanatikem pravdy. Když se mu něco nehodí, tak sotva volí cestu přímé stížnosti. Zdánlivě se s nespravedlností bez láteření vyrovná, ale nezapomene na ní. Potajmu to v něm nadále rýpe a on vyhledává satisfakci ne vždy spořádaným způsobem. Životní moudrost a obratnost, spojené s určitou prohnaností, jej již často vyvedly z nejedné politické zápletky a nepříjemné situace. Tento způsob sebezáchovy volí často příslušníci malých národů. Ne všichni Češi jsou v tomto stejní. Také u nich existují v rámci národa rozdíly. Měj snahu mezi nimi vyhledávat ty upřímné a čestné. Ti, kteří se pokoušejí vnucovat patolízalstvím u nadřízených, většinou nejsou ti hodnotní.

„Ty a český dělník“

Publikace Franze Seibotha z roku 1945 měla německým dělníkům v krátkosti přiblížit typické vlastnosti českých kolegů

Nedávno jsme si tu připomněli, že před 70 lety se do Německa vypravila první skupina českých umělců, která měla během svého šestitýdenního turné českým dělníkům v Říši poskytnout malé rozptýlení prostřednictvím svého kulturně zábavného pořadu. V té době, tj. počátkem roku 1943, byly podnikány první kroky k tomu, aby se postavení českých dělníků pracujících v Říši formálně sjednotilo tak, aby skutečně ve všech župách byli postaveni na roveň německého dělníka. Zmínili jsme také jméno člověka, který se zodpovídal za „péči o českého dělníka“ v Německu a měl tyto záležitosti koordinovat s Německou pracovní frontou (DAF), pod kterou plnění tohoto úkolu, tj. péče o německé a zahraniční dělníky, spadalo – byl jím Franz Seiboth (pověřenec státního ministra pro Čechy a Moravu pro táborovou péči). Člověk, který měl později na starosti i zaobírání se stížnostmi a přáními, které formou dopisů zasílali čeští dělníci ministru Emanuelu Moravcovi.

Definice árijského původu dle tzv. Ahnenpassu

V tomto úředním dokladu byla i doslovná zmínka o Češích jako o Árijcích
Rád bych Vás v souvislosti s posledním článkem České děti na převýchovu do českých rodin? upozornil na to, že v Německu existoval tzv. Ahnenpass, ve kterém bylo definováno, co se rozumí pod pojmem "árijský původ". Mezi jinými se zde uvádí, že Čechy je třeba považovat za Árijce“, píše ve svém čtenářském mailu pan František Pilous a dále upřesňuje: „Vzhledem k pozdějším událostem a názorům některých lidí v dnešním Německu se může zdát pikantní, že jako další příklad jsou uvedeni Poláci. Ahnenpass se zmiňuje i o Cikánech, které naopak mezi Árijce neřadí. Všimnul jsem si, že toto téma bylo na Našem směru již několikrát dotčeno. Znění komentáře z Ahnenpassu samozřejmě přikládám v příloze (ve dvou verzích).“

Slib věrnosti Říši (10.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942 - Ostrava 29. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942

Šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, sděloval dne 4. července 1942 ve svém dálnopisu adresovaném Josephu Goebbelsovi své zadostiučinění ohledně právě proběhnuté a doposud nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši, která se den předtím konala na Václavském náměstí v Praze. Považoval tuto závěrečnou manifestaci za úspěch a poukazoval na vhodné vyznění Moravcova projevu „z hlediska jeho zahraničně-politického účinku“. Podle Martina Wolfa byla Moravcova řeč doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O poslušném přitakávání účastníků manifestace mluvil ve své zprávě také Sicherheitsdienst. V hlášení se uvádí, že obecenstvo, které se skládalo „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“. I přední český historik, zaměřující se ve své práci na dějiny Protektorátu a nezřídka vkládající do svých prací taktéž domněnky, hodnocení a interpretace, které se příliš netají svou sympatií k „nacionálně“ pojatému výkladu dějin – Vojtěch Šustek – v jedné ze svých studií přiznává, že „manifestaci ze 3. července lze považovat z hlediska Němců v řadě ohledů za podařenou akci“. Protektorátní Lidové noviny si po shromáždění povzdechly, že "Beneš a jeho kumpáni, kteří v Londýně vystupují jako samozvaní representanté, stejně jako Churchill nemohli vidět tuto manifestaci. Býval by viděl, že plutokraticko-židovské peníze,vložené do kampaně pana Beneše a ,jeho české vlády´, byly úplně vyhozeny oknem." Historik Šustek také k celkovým náladám obyvatelstva uvádí, že „nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek“.

Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.

Slib věrnosti Říši (6.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942

Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.

Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Jmenný seznam osob odměněných za pomoc při dopadení vrahů Heydricha

Mezi koho a jak byla konkrétně rozdělena odměna ve výši 20 miliónů korun? Božena Volfová věnovala část své odměny „pozůstalým po padlých kamarádech SS“
Lukáš Beer

Pohřeb R. Heydricha (Praha, 7.6.1942)

Odměna v částce jednoho milionu říšských marek, vypsaná německou říšskou vládou, a další jeden milion říšských marek, vypsaný protektorátní vládou, budou v nejbližších dnech jako dík a uznání vyplaceny četným českým osobám, které pomáhaly při vypátrání pachatelů.“ Toto sdělení protektorátního tisku z 22. června 1942 vzbuzuje dodnes u všímavých Čechů otázku, kdo byli čeští lidé, kteří byli za svou pomoc při vypátrání vrahů nakonec odměněni finančními částkami anebo jaký byl jejich osud po skončení druhé světové války. Mnohé zůstane nadále bez odpovědi, ale jmenný seznam odměněných osob se zachoval v archivu, včetně údajů o finančních obnosech, které jim byly vyplaceny.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Slib věrnosti Říši (3.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942
Lukáš Beer
Plzeň, Hlavní náměstí  16. června 1942

Vezmeme-li v potaz pouze ty nejokázalejší a nejvýznamnější veřejné manifestace loajality k Velkoněmecké říši, pořádané na území Čech a Moravy počínaje 2. červnem a konče 3. červencem roku 1942, na kterých zároveň promlouval k řečníkům ministr Emanuel Moravec, tak si jeho slova živě vyslechlo za těchto necelých pět týdnů více než 600.000 českých protektorátních občanů. Mimo to Moravec promlouval k Čechům i v rozhlase nebo např. 24. června k českým umělcům v Národním divadle. Kromě těchto velkých shromáždění byly ze všech krajů Protektorátu hlášeny po celou dobu tohoto období drobnější manifestace, jimiž oficiálně měly odsuzovat atentát všechny složky českého národa, jeho jednotlivé zájmové skupiny, sdružení a korporace apod. Jenom pro obrázek - během 12. června 1942, tedy pouze během jediného dne, proběhl velký počet takovýchto manifestací: jako např. schůze správní komise lékařské komory, manifestace českých odborových vedoucí zaměstnanců Českomoravského filmového ústředí, v Praze se taktéž sešli zaměstnanci několika pojišťoven a osazenstvo veřejných skladišť, zaměstnanci Zemského svazu okresních sdružení chovatelů hospodářského zvířectva v Čechách, dále zaměstnanci cukrovarů, několika nakladatelských společností, dále pražští včelaři, v Brně zase např. zaměstnanci pojišťovací banky Slavie, ve Zlíně byly ve všech budovách Baťových závodů vystaveny kondolenční listiny a v Praze se například ještě konala smuteční schůze obchodní komory.

Slib věrnosti Říši (2.)

Předcházející díl: Praha 2. června 1942
Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942

Podobně jako předtím Pražané, bylo i české obyvatelstvo moravské metropole předem informováno denním tiskem a rozhlasem o konání chystané velké manifestace v centru Brna, pořádané protektorátní vládou: „Čechové! Dostavte se na velký manifestační projev českého lidu, který se koná v pátek 12. června o 19. hodině na Zelném trhu v Brně. – Promluví ministr školství a ministr lidové osvěty, Emanuel Moravec. Od 18. hod. koncertuje hudba vládní policie.“ (Moravské Slovo, 12. června 1942, str. 1). Na jiném místě bylo účastníkům „manifestačního projevu českého lidu“ v Brně doporučováno, aby se na Zelný trh dostavili včas: „Přijdete-li již o 17. hodině, budete mít možnost zajistit si vhodné místo a vyslechnout koncert hudby vládní policie. Vyhnete se zbytečné tlačenici a návalu a ulehčíte také službu dopravním podnikům i pořadatelům.“

Slib věrnosti Říši (1.)

Lukáš Beer
Praha, Staroměstské náměstí 2. června 1942

Atentát je anglická práce“, psal dne 3. června 1942 SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf (nar. 1908), šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Obergruppenführerovi Dietrichovi, šéfovi říšské tiskové služby ve Vůdcově hlavním stanu. Wolf přinesl do způsobu vedení propagandy v Protektorátu jako nástupce Karla von Gregoryho novou dynamiku. Propaganda byla řízena na území Protektorátu právě oddělením pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora. Když dva dny po útoku na Heydricha zvažoval Martin Paul Wolf plán propagandistických opatření pro nejbližší dobu, konstatoval, že celkový plán propagandistických akcí může být sestaven teprve „až proběhnou rozhovory o skutečných opatřeních vlády“. Wolf se v předloženém plánu rovněž přimlouval, aby bylo urychleně započato propagandistické zpracování již dříve ohlášené záležitosti, jako byla správní reforma, zavedení povinné služby mládeže, rekreační akce pro české zbrojařské dělníky a další. Wolf formuloval své hodnocení pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v interním sdělení šéfovi říšské tiskové služby takto: „Jedná se jednoznačně o ojedinělou akci, která byla pečlivě připravena a nemá jakoukoliv souvislost se všeobecnými politickými náladami a postoji českého obyvatelstva..“

Od Tater po Kavkaz

V Německu vychází znovu slovenská obrázková publikace z roku 1943, která dokumentuje tažení slovenské armády na východní frontě. - Video: film "Od Tatier po Azovské more"
Lukáš Beer

Fotografie Jozefa Cincíka z let 1941-1942, dokumentující
působení slovenské armády na východní frontě, vyšly
původně roku 1943 v publikaci na Slovensku. Tato publi-
kace nyní nově po 70 letech vychází v Německu. 

Před třemi a půl lety (v listopadu 2008) probíhala ve Slovenském národním muzeu (mj. ve spolupráci se Slovenským národním archivem) výstava vojenského fotografa Jozefa Cincíka (1908-1982) pod názvem „Slovenská armáda na východní frontě“. Cincík byl od roku 1932 externím fotografem a později fotoreportérem pobočky ČTK v Bratislavě. Ve Slovenské tiskové kanceláři pak vytvořil první profesionální pracoviště zpravodajské fotografie a stal se prvním profesionálním fotografem a reportérem. Jmenovaná výstava v Bratislavě v roce 2008 odkrývala pro diváka doposud neznámý soubor fotografií dokumentujících válečné události v SSSR po vstupu slovenské armády na jeho území a její působení po boku německé armády. Jozef Cincík se v pozici fotoreportéra zúčastnil také tažení slovenské armády na Polsko v září roku 1939. Přímé fotografie z bojů zaznamenal Cincík později na východní frontě z oblastí Lvova, Lipovce, Kyjeva, z Marjupolu u Azovského moře a Dnětropetrovska. Soustředil se na zaznamenávání válkou zdevastovaných míst, fotografování válečných zajatců, toulajících se sovětských dětí, na ukrajinské ženy a obyvatelstvo a zaznamenával přesuny slovenské armády a každodenní život vojáků.

Informace o minulosti Wilhelma Odera

Historik Winfried R. Garscha odpovídá na dotaz redakce NAŠEHO SMĚRU - doslovné znění odpovědi

Wilhelm Rosenbaum byl nadřízeným
Wilhelma Odera a po válce byl odsouzen
k doživotní káznici, protože měl zavraž-
dit 148 polských Židů. (Foto:
 Holocaust education and Archive research team)

Rakouský historik Winfried R. Garscha zaslal dne 30. dubna 2012 redakci mail, jehož doslovný překlad následovně předkládáme. Znění předchozího dotazu redakce, adresovaného badatelně a Dokumentačnímu archivu rakouského odboje, naleznete zde.

*********************

Vážený pane Beere!
Omluvte prosím, že se v DÖW (Dokumentační archiv rakouského odboje – NÁŠ SMĚR před několika měsíci zažádal tuto instituci dvakrát o pomoc – pozn. redakce) zřejmě vyskytl komunikační problém ohledně Vašeho dotazu. V normálním případě odpovídáme my ze strany Badatelny poválečné justice při DÖW na takováto přání o informace.

Proti Wilhelmovi Oderovi, narozenému 18.3.1905, bylo v Rakousku vyšetřováno od roku 1947. Lidový soud v Linci odsoudil Wilhelma Odera dne 2.7.1952 na 6 měsíců žaláře kvůli § 3 KVG (Kriegsverbrechergesetz – rakouský Zákon o válečných zločincích, pozn. redakce) (týrání a zlé nakládání. K tomuto paragrafu viz: http://www.nachkriegsjustiz.at/service/gesetze/kvg2.php#kv3); v aktu je poznamenáno, že trest byl považován za odpykaný z důvodu vyšetřovací vazby. (V uvedeném paragrafu zmíněného zákona se uvádí: „(1) Kdo v období nacionálněsocialistické tyranie přivodil z politické nenávisti nebo za využití služební nebo i jiné moci člověku strastiplný stav nebo s ním citelně zle zacházel, bude potrestán kvůli zločinu těžkým žalářem od 5 do 10 let a, pokud měl čin za následek důležitou nevýhodu postiženého z hlediska zdraví, těžkým žalářem od 10 do 20 let. (2) Pokud bylo činem hrubě ublíženo lidské důstojnosti a byly porušeny zákony lidskosti, nebo měl-li za následek smrt postiženého, má být zločin potrestán smrtí.“ – pozn. redakce). Jednací číslo soudu zní: Zemský soud Linec Vg 10 Vr 1241/49. Informace ohledně šestiletého odnětí svobody (kterou poskytla například Česká televize – pozn. redakce), ke kterému ho měl údajně odsoudit rakouský soud, se evidentně zakládá na záměně.