Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

„Výslech velezrádce“ - Atentátník Jan Svoboda promlouvá před kamerou

Atentátem neměl být odstraněn pouze Edvard Beneš, ale i další příslušníci nově dosazené československé vlády 

"Domnívali jsme se, že vina bude dávána Slovákům a že z toho důvodu
bude zabráněno zrození Československé republiky jako jednolitého státu",
uvádí "zanícený nacista" Jan Svoboda před kamerou. Foto: screenshot ČT24

Česká televize přinesla před několika dny ve svém pořadu Archiv ČT 24 nenápadný krátký archivní příspěvek z roku 1945, zachycující výslech bývalého funkcionáře Kuratoria pro výchovu mládeže Jana Svobody, jenž byl počátkem roku 1945 pověřen úkolem spáchat atentát na Edvarda Beneše a popřípadě i na další příslušníky vlády obnovené československé republiky. Náš směr před časem jako jediné periodikum uveřejnil exkluzivní informaci o tom, kdo byl tento muž, a přinesli jsme si exkluzivní fotografický materiál. Svobodův záměr usmrtit „prezidenta osvoboditele“ se však nezdařil, československé orgány jej zatkly a uvěznily. Jan Svoboda zemřel prakticky před nedávnem – 6. prosince 2011 – ve věku nedožitých 91 let a ani jeho blízcí neměli mnohdy tušení, jakou minulost tento muž měl. Lidé v jeho okolí, kteří věděli, že byl po válce vězněn, se domnívali, že to bylo pro protikomunistický odboj. Vězněn byl Svoboda od roku 1947 v Mírově a ve Valdicích a propuštěn byl až v roce 1963. O Svobodově životě (25. ledna by se letos dožil 95 let) během války, těsně po válce a od druhé poloviny 60. let až do své smrti jsme psali v článku Atentátník Jan Svoboda před nedávnem zemřel a detailní údaje o chystaném atentátu byly zveřejněny v příspěvku Muž, který málem zabil Edvarda Beneše.

Čeští historici opět lžou

Tomáš Krystlík 

V článku Odbojáře rozezlily požadavky dědice Czerninů zase čeští historici nehorázně lžou. Například: „,Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety,´ upozornil člen Historicko-dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli.“

Pomiňme, zda území bylo „uloupené“, a nalistujme ve smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 (č. 300/1938 Sb.) § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).“

Historiograf Jiří Padevět lže o Himmlerově příkazu k zabíjení vězňů – jak to bylo doopravdy?

Himmler naopak vydával jasné rozkazy, aby byli šetřeni židovští vězni a nedocházelo k jejich úmrtí
Lukáš Beer 

Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva

Publicista Tomáš Krystlík nedávno upozornil na výroky historiografa Jiřího Padevěta v souvislosti s prezentací nové knihy Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích a vyslovil pochybnost, zda Padevětem citovaný údajný Himmlerův rozkaz („Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“) není podvrhem. Taktéž zpochybnil Padevětovu interpretaci citátu v tom smyslu, na co se údajný rozkaz měl vztahovat. Tyto postřehy kolegy Krystlíka byly naprosto oprávněné, ale musíme předně konstatovat jedno: Nehledě na to, zda je tento Himmlerův rozkaz autentický, či je pouhým podvrhem, je stoprocentně jisté, že Padevět tento údajný Himmlerův text naprosto nesmyslně interpretuje. V kontextu s jeho knihou pak je naprosto bezpředmětné, zda jde o podvrh, protože s tématem, se kterým autor knihy Padevět text spojuje, tato věc nemá vůbec nic do činění.

Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola

Přitom ve stejné době navštěvovalo tyto školy v Říši „jen“ 6000 německých hochů a děvčat 
Lukáš Beer

Prominentním českým žákem školy Napola byl nejmladší
syn ministra Emanuela Moravce, Emanuel Pavel, zvaný v
rodině „Mudla“, narozený 3. června 1932 v Michalovcích
na východním Slovensku. Chlapec získal po matce
říšskoněmecké občanství, takže se nejedná o případ
protektorátních dětí, o kterých se píše v článku. Na podzim
roku 1942 jej otec zapsal do školy Napola v Reichenau u
Bodamského jezera. O rok později začal navštěvovat Napola
v Drážďanech-Klotzsche, kde si jej učitelský personál
chválil jako vzorného žáka. V den Hitlerových 55. narozenin
(20. dubna 1944) byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera
a směl v létě odjet na několikatýdenní pobyt do Salcburku.
V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při spojeneckém
náletu na Salzburg tragicky zahynul ve věku dvanácti let. 
Na snímku s otcem v září 1943 na sportovních slavnostech 
českého Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahovském 
stadionu. Foto: archiv L. Beera (čb), Wikipedia / Kolossos.

O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl.

Za pojmem „Napola“ se skrývá německý název „Nationalpolitische Lehranstalt“, tedy „Nacionálně politické učiliště“ (oficiální název zněl také „Nationalpolitische Erziehungsanstalten“, tj. „Nacionálně politické výchovné ústavy“) – jednalo se o bezplatné internátní střední školy, které byly založeny v Německu po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933. Mohli se na ně přihlásit adepti bez ohledu na rodinný původ a sociální status, vymezovaly se do značné míry proti stavovským školám předchozího období.

Napola lze charakterizovat jako všeobecné vyšší a pokračovací osmitřídní školy internátního typu zakončené maturitou, které byly zřízeny NSDAP nebo jedním z jejích článků (např. SS, SA) a podléhaly jejich kontrole. Zatímco původně se jednalo pouze o chlapecké školy, později přibyly i dívčí. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“. Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. Až do začátku Druhé světové války sloužily školy Napola jako silně politicky akcentované elitní školy v rámci všeobecně vzdělávacího vyššího školství, ale za války se rostoucí měrou vyvíjely v dorostové školy pro SS a Brannou moc. Volba dalšího povolání záležela na rozhodnutí daného absolventa. Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků.

Téměř tři a půl tisíce českých zájemců o hlídkovou službu v Hitler-Jugend v roce 1944

Počátkem léta roku 1944 navštívili mnoho míst v Čechách a na 
Moravě vojáci úderného oddílu pěchoty z východní fronty, kteří se 
setkali v Praze, v Brně, Luhačovicích a na jiných místech 
s chlapci z HJ a děvčaty z BDM. Foto: archiv Lukáše Beera

Historik Detlef Brandes ve své – nedávno i v českém jazyce vydané – knize uvádí, že důstojník pro rasovou a osídlovací agendu (vedoucí pražské pobočky Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS, RuSHA), SS-Hauptsturmführer Johannes Preuß dostal v roce 1944 úkol vyšetřit české zájemce o hlídkovou službu v Hitlerově mládeži. Brandes následně udává, že o hlídkovou službu v HJ jevilo zájem 3402 Čechů, z nichž 1819 (53%) bylo podle výsledků průzkumu komisaři RuS v květnu 1944 ohodnoceno „pozitivně“. Brandes bohužel v knize bližší okolnosti – jako například, kdo byli tito čeští zájemci o službu v Hitlerově mládeži, neuvádí – cituje pouze archivní materiál německého Institut für Zeitgeschichte (Mnichov/Berlín). – Pro čtenáře Našeho směru připravujeme nové informace (které ještě nebyly publikovány v knize Hitlerovi Češi) o úmyslu Heinricha Himmlera z roku 1942 umožnit velkému počtu českých chlapců a děvčat studium na školách Napola (Nacionálněpolitické výchovné ústavy) ve „staré Říši“, které poskytovaly ukončené střední vzdělání a jejichž úkolem bylo především vychovávat „velitelský dorost“ pro SS a Wehrmacht. (-lb-)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (21.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část
„Evropská konfederace“ a čtyři pásma národů (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Pro spolužití Němců, Italů a takzvaných „francouzských“ 
Švýcarů sice platí úplně jiné předpoklady než pro budoucí 
evropskou jednotu a stejně tak je právní a politické uspořádání 
zde zřejmě úplně jiné. Ale Švýcarské spříseženství je na 
celém světě považováno za vzorový příklad poklidného soužití 
různých jazykových skupin."

Chtěl bych se pokusit ve stručnosti odpovědět na tuto nejdůležitější otázku [viz závěr předchozího dílu]. Máme dnes skutečně stejné pojící prostředky jako tehdy, totiž:

1.) Nacionální socialismus, národní sociální myšlenku. Ovšem dokud bude v určitých částech Evropy příznačně vystihovat poměry ono jihoamerické přísloví „Boháč žije z chudáků, chudák žije z práce“, bude zde bolševismus stále narážet na úrodnou půdu jako doposud jediná záchranná idea. Pokud jsou agrárně-sociální poměry a přelidnění v malorolnických zemích jihovýchodu, v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, tak katastrofální, nemůžeme se divit, že bolševismus tyto země duchovně dobyl už mnoho let před obsazením [Německem]. Pokud ve Španělsku, Itálii a v Maďarsku trůní tenká a lidu cizí šlechtická vrstva nad širokou „Misere plebs contribuens“ – nad bídným lidem, odvádějícím daně – jak to formuluje slavná kodifikace maďarského státního práva, nemůžeme se divit, že ochota bránit se v těchto onemocněných národních tělesech vůči jedu bolševismu je slabá. Nemusíme ale ani chodit tak daleko. Pokud například v Meklenbursku 2% obyvatelstva vlastní 58% půdy, pak je tato struktura jednoduše nemorální. (...)

Vražda u „rohlíku“ – hrdinský vlastenecký čin nebo nesmyslný zbabělý mord?

Lukáš Beer 

V těchto místech se před 70 lety odehrálo smrtelné přepadení.

Onoho středečního večera dne 7. února 1945 v 19.45 hodin opustil August Gölzer se svou ženou Elisabeth služebnu svého pracoviště brněnského XXXIX. úseku všeobecných SS a vydal se domů do svého bytu na ulici Ebner-Eschenbachové č. 14 (dnes se ulice jmenuje Nerudova a přímo před místem, kde se před 70 lety odehrál následující příběh, má zastávku tramvaj č. 12). Když Gölzer po půl hodině cesty dorazil ke svému bydlišti, chystal se jako vždy otevřít domovní dveře, ale ve stejném okamžiku doběhli na místo z volného prostranství naproti domu dva civilisté a vrhli se na něj zezadu z bezprostřední blízkosti se slovy „Ruce vzhůru!“, pronesenými v němčině. Gölzer ale v prvním momentu nic nezaznamenal, protože, ač teprve 38 let stár, špatně slyšel. Ale jeho manželka, která byla svědkem přepadení, jej na dva muže, kteří viditelně neměli dobré úmysly, hned upozornila. Gölzer sice rychle reflexně sáhl po své osobní zbrani, ale bandité byli rychlejší a z jejich strany padly tři nebo čtyři výstřely. První výstřely Gölzera minuly, ale ten poslední prošel jeho tělem zezadu plícemi, jícnem, játry a střela dvakrát prorazila žaludeční stěnu a nakonec zůstala v krajině břišní. August Gölzer ještě sám otevřel domovní dveře a byl schopen vyjít ještě čtyři poschodí, ale na začátku dalších schodů se zhroutil k zemi. Jeho žena mu ale pomohla vstát, načež ještě zvládl dojít do svého bytu, vysvlékl si zde kabát a svetr a lehl si do postele. Elisabeth Gölzerová okamžitě nato opustila dům a obrátila se se žádostí o pomoc na českého lékaře, který bydlel v bezprostředním sousedství. Ten okamžitě objednal záchranný vůz. Manželka se poté vydala na velitelství Wehrmachtu, jež sídlilo hned za rohem v budově, které obyvatelé Brna dodnes říkají „rohlík“, a požádala zde také o pomoc pro svého těžce raněného muže.

Ransdorf v panice střílí ze svého arzenálu historických nepravd

Hned v úvodu argumentuje citátem údajného Hitlerova výroku z knihy, o které všichni vzdělaní historici již třicet let vědí, že šlo o dílo smyšlených výroků napsaných na objednávku. Kritizovaný historiograf Ransdorfovi odpovídá
Tomáš Krystlík

Novinář Rosenbaum (na snímku vpravo se svým 
přítelem Churchillem) doznal v roce 1981, že 
Rauschninga pro sepsání pamfletu obsahujícího
údajné Hitlerovy výroky v roce 1939 uplatil. V Německu 
se o podvrhu ví nejpozději od roku 1985, kdy na toto 
téma proběhla mediální diskuse historiků. 
V Churchillově zakázce vycházely články v 
Rosenbaumově agentuře, která zásobovala 400 novin 
v 70 zemích světa. Po válce Churchill pobýval často o 
prázdninách v Rosenbaumově vile. Historikové dnes 
knihu, ze které Ransdorf přebral první citát, neberou vážně. 
Pouze "vzdělaný historik" Ransdorf poněkud "zaspal". (lb)

Ve své nejnovější replice citujete návrhy zacházení s Čechy, které byly časem zavrženy, čerpáte ze zdroje, který je prokázanou konfabulací, snášíte argumenty obsahující omyly historiků nebo jejich vyslovené dezinterpretace. Nápadná na Vašich přípisech je jedna věc. Na to, že mě považujte za nicotného skribenta, snášíte nápadně hodně protiargumentů. Proč asi? Že situace je vážná, že sedmdesát let budovaný domeček z polopravd a lží se začíná českým historikům bořit?

Vyvracet Vaše protiargumenty jeden o druhém by určitě naprostou většinu čtenářů odradilo. Zde jen několik málo nepravd, jejichž vyvrácení zabere minimum místa. Je dokázáno, že Rauschning si značnou část Hitlerových výroků vymyslel. V akčním programu SdP z roku 1938, tj. v karlovarských požadavcích, jiný program SdP do svého konce neměla, není ani slovo o likvidaci českého národa nebo ho naznačující. Do vnitrozemí přesídlilo ze všech odstoupených zemí, tedy i z Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi 193.277 lidí a to nejen osob československé národnosti, ne tedy 300.000 jen z území odstoupených Německu. Do angloamerického plošného bombardování Německa se Češi na práci do říše dobrovolně hrnuli tempem takovým, že pro ně muselo být týdně vypravováno šest zvláštních vlaků. Nyní se na vše podívejme z jiného úhlu pohledu.

Duel o historii mezi Ransdorfem a Krystlíkem: Komunistický europoslanec vědomě argumentuje nepravdivými údaji

Ačkoliv Miloslav Ransdorf studoval historii, neřídí se ani poznatky oficiálních českých historiků a udává nesmyslný počet Čechů, kteří po Mnichovu zůstali v "záboru"  
Tomáš Krystlík 

"Byl bych rád, kdyby mě neprofesionální žvásty skribenta 
Krystlíka neobíraly o čas. Mám hodně práce, finišuji s 
pěti knihami a čas parlamentních prázdnin je krátký", reaguje 
Miloslav Ransdorf na Parlamentních listech. Sám se 
svými tvrzeními ale rozchází s poznatky svých 
profesionálních kolegů z oboru.

Komunistický politik Miloslav Ransdorf reagoval na Parlamentních listech na články Tomáše Krystlíka. Ale ani tento jeho text nezůstane bez reakce:

Německo vystoupilo ze Společnosti národů z jiných důvodů (vynechávám je, jsou irelevantní) než kvůli povinnosti člena respektovat územní celistvost jiných států. Již tehdy byly východní hranice Německa kdykoliv (!!!) změnitelné na základě bilaterální smlouvy Německa s Polskem nebo s ČSR, v případě rozporu mezinárodní arbitráží (locarnský pakt). Na rozdíl od západních hranic Německa tedy nebyly východní nikým garantovány. Takže, když Německo podle Vás, pane Ransdorfe, chtělo expandovat na východ, tak proč by z Vámi uváděného důvodu z této organizace vystupovalo, když toho mohlo dosáhnout mírovými a Společností národů povolenými prostředky? Vojenské tažení do západní Evropy zahájilo Německo až po osmi měsících války, což implicitně potvrzuje, že s válkou s Francií a Velkou Británií nepočítalo. Neříkejte, pane Ransdorfe, že to nevíte!

Češi v odstoupených územích a v německých ozbrojených silách za druhé světové války

Upřesnění ke článku o vídeňských Češích 
Tomáš Krystlík 

V německých branných silách podle odhadu mohlo sloužit až 80.000 Čechů, 
mnohem více než v československých vojenských jednotkách na straně 
spojenců, což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje. 
Ilustrační foto: archiv Lukáše Beera

Dost mě irituje, narážím-li léta neustále na dezinter- pretace a lži českých historiků i v bakalářských, magisterských a doktorských pracích týkající se i jen okrajově předmětu článku. Vedoucí autory těchto prací je na nesmysly v nich neupozorní a oponenti je beze všeho pustí a ještě autory pochválí. Poslední kapkou, kterou pohár přetekl, byla četba bakalářské práce Matěje Kotalíka Češi ve Vídni v letech 1934-1945. Perzekuce, kolaborace a odboj menšiny (Univerzita Karlova v Praze, 2007). Takže zde zhuštěně o tématu v titulku.

Většina vídeňských Čechů sloužila ve Wehrmachtu

Lukáš Beer 

99,7% Čechů žijících v Rakousku odpovědělo 10. dubna 1938 slovem "JA" 
na otázku: „Souhlasíš se znovusjednocením Rakouska s Německou říší, 
uskutečněným 13. března 1938, a hlasuješ pro kandidátku 
našeho Vůdce Adolfa Hitlera?“

Postavení české menšiny žijící ve Vídni v období let 1939-1945 nepatří k atraktivním předmětům zájmu českých historiků. Jedinou (mi známou) česky psanou hlubší studií k tomuto tématu je bakalářská práce Matěje Kotalíka. [1] Ale i ta – ačkoliv v mnoha směrech precizně vypracovaná – se nevyhýbá některým stereotypním hodnocením a selektivnímu nazírání. Já sám jsem se této otázce věnoval v omezeném rozsahu v knize Hitlerovi Češi.

Přitom lze přeci ale předpokládat, že musí jít o téma poutavé, neboť – ponecháme-li stranou marginální skupinu osob české národnosti, žijící před uzavření Mnichovské dohody na území Německa – byli to právě příslušníci českého národa žijící v Rakousku, jmenovitě ve Vídni, kteří se jako první seznámili s každodenním životem v nacionálněsocialistickém politickém uspořádání.

Opožděné poselství

Objevila se pozůstalost z brněnské cely

Primátor města Brna Oskar Judex (1894-1953) se během války v mnoha 
směrech zasloužil o výstavbu a restaurování budov a komunikací v Brně. 
Na snímku je Třída Horsta Wessela (dnes ulice Husova) během 
stavebních prací počátkem čtyřicátých let.

Mí milí krajané z Brna! 
Náš primátor Oskar Judex mne koncem listopadu roku 1946, když právě stanul před lidovým soudem – všichni jsme se tehdy obávali, že dostane oprátku – , v šibeniční cele na ulici Cejl 71 pověřil úkolem, abych vyřídil „jeho poslední pozdravy“ svým milým Brňanům v Bavorsku. Asi všichni máme srdečně radost z toho, že to nebyly jeho poslední pozdravy a že „náš Oskar“ bude brzy mezi námi, protože odsouzení na doživotí nepotrvá věčně. O tom rozhoduje Bůh, a ne Gottwald. Děkuji našemu Oskarovi obzvláště za to, že za mě vynášel kýbly – já totiž byl moc slabý na to, abych to vykonával rychlým krokem. [Pozn. překl.: „Kübeln“, tedy „kýblování“, se říkalo vynášení exkrementů v kýblech ven z cel, ve kterých nebyla toaleta.]

Stručná geneze vyhnání Němců

Češi byli již v dubnu 1939 odhodláni Němce českých zemí vyhnat nebo zabít. Bylo by tedy na čase opustit tvrzení o pochopitelné odvetě českého lidu za německý národně socialistický teror za Protektorátu. 
Tomáš Krystlík 

Protože se v internetových diskusích i v české historiografii donekonečna omílají české bláboly o příčinách vyhnání Němců z českých zemí, krátké antidotum.

Do poloviny 19. století se prosadil Palackého názor, že země Království českého patří výhradně slovanskému českému obyvatelstvu, ostatní usedlí v zemi jsou jen přistěhovalci, kolonisté bez ohledu na skutečnost, že v zemi sídlí již mnohá staletí. Tím byl učiněn první krok k budoucímu zbavení českých zemí německého obyvatelstva.

Česká historiografie mění způsob lhaní

Tomáš Krystlík 

Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika 
Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak 
Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání 
jeho knihy nezanedbatelnou částkou.

Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší. Dějepisné ústavy jsou většinou financovány ze státních prostředků, tedy kdo z dějepisců by chtěl riskovat svou profesionální ostrakizaci?

Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

Česká historiografie si bude muset zvykat na Brandese – portál Novinky.cz se zatím brání etiketovým švindlem

Lukáš Beer

Dlouholeté čtenáře Našeho směru, popř. čtenáře knihy Hitlerovi Češi, zjištění a tvrzení nyní v českém jazyce vydané knihy německého historika Detlefa Brandese svým obsahem sotva nějak mohou překvapit. Brandesovi je každopádně nutné přičíst k dobru, že germanizační úmysly nacionálních socialistů v českomoravském prostoru podává ve své knize – které ovšem také lze v některých bodech co vytknout – ve velmi ucelené, srozumitelné a přehledné formě a překonává tím obsahově určitě knihu německého historika Reného Küppera, věnující se přednostně postavě K. H. Franka – knihu, jež před lety také vyšla v českém jazyce a „přenárodňovacími“ úmysly a plány se zabývala v podstatě druhořadě a necelistvě. Kniha Hitlerovi Češi zase v první řadě demonstruje tyto Brandesem potvrzené skutečnosti na příkladě plánů a realizace duchovní převýchovy české mládeže v duchu „proříšského českého nacionalismu“ a vysvětluje českému čtenáři podrobně vnímání českého národa z hlediska dobové rasové nauky. Jméno Detlefa Brandese je v České republice určitým pojmem a česká média mu věnují díky jeho nové knize poměrně velkou pozornost. Troufám si předpovídat, že zásluhou skutečnosti, že Brandes je v českém prostředí osobou relativně respektovanou, způsobí jeho kniha konečně určitý posun ke střízlivému historickému pohledu na protektorátní dějiny a bude nápomocna při postupném odumírání určitých typických poválečných, politicky přiživovaných klišé a mýtů, šířených českými historiky, politiky a publicisty až do dnešních dnů.

Prezident republiky by neměl opakovat nepravdivá klišé

Zeman tvrdí nesmysl, že islamisté by mohli "vyhladit" Čechy "podobně jako to plánoval Heydrich". Do Česka se mezitím teprve 70 let po válce dostává pravda o Protektorátu.
Tomáš Krystlík 

Srpen 1944: České dívky v letním táboře zotavovací akce odkazu Reinharda 
Heydricha, které pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách 
a na Moravě. Foto: archiv Lukáše Beera

V ještě živé paměti je Zemanova oprávněná kritika Ferdinanda Peroutky. Neměl ale výrok Jaroslava Stránského o nezbytnosti vytí s vlky připsat Peroutkovi a ani se odvolávat na článek Hitler je gentleman, který se dosud nenašel, k dehonestaci Peroutky by plně stačilo citovat z jeho článků Češi, Němci a židé v Přítomnosti z 22. 2. 1939 a Dynamický život v Přítomnosti z 26. 4. 1939.

V Novém Veselí dezinformoval Miloš Zeman své posluchače takto: „Nevěřícího je potřeba buď zotročit nebo vyhladit (stojí prý v islámských textech)… Vracíme se tak k tomu, o čem jsme před chvílí mluvili, k vyhlazení Čechů hitlerovským režimem, které naštěstí nenastalo. Bohužel život není tak pohodlný, aby byl prost nebezpečí. Musíme bojovat proti islámskému radikalismu, protože v opačném případě můžeme mít stejný osud, jako nám plánoval Reinhard Heydrich“.

Česká otázka ve „spojenecké“ hře na přátele a nepřátele

Úvaha z podzimu 1943 o tom, zda počínání londýnského exilu sloužilo evropským zájmům či nikoliv
Heinrich Scharp 

Čechoslovák – Evropan? Foto: Archiv L. Beera

Ve vydání časopisu "Böhmen und Mähren" ze září/října 1943 vyšel článek německého novináře a historika Heinricha Scharpa (1899-1977) o úloze české emigrantské vlády z hlediska evropské politiky. Před převzetím moci nacionálními socialisty v Německu byl Scharp šéfredaktorem levicově katolického listu a po roce 1933 pracoval jako novinář v Římě. Od roku 1936 působil jako korespondent novin "Frankfurter Zeitung" v Praze a od roku 1940 v Berlíně. Koncem války se se svou rodinou přestěhoval do Prahy, kde napsal pro list "Böhmen und Mähren" několik článků. Po válce byl v letech 1945-1950 vězněn v sovětském lágru Buchenwald. (-lb-)

Podle známé definice učitele státního práva Carla Schmitta se politika ze své podstaty vždy váže na poměr k příteli a nepříteli. Nejjistější případ symptomu zmatení a rozkladu tvůrčího politického instinktu bychom tedy měli tehdy, kdyby nějaká instance, povolaná k politickému výkonu, k osvědčení se a k odpovědnosti, přišla o svou původní schopnost správně rozeznávat mezi přítelem a nepřítelem. Ale právě toto vyčerpání politického instinktu určuje už celá desetiletí, pokud ne ještě déle, chorobopis a dekadenci anglické politiky. Muži, kteří dnes vládnou Anglii a přitom rozpoutali tuto válku, a stejným způsobem i jejich předchůdci, kteří stáli před rozsáhlým úkolem, aby uhájili britskou světovou říši za zásadně proměněných existenčních podmínek dvacátého století, tito všichni naprosto selhali, když šlo o to, rozpoznat konstruktivní síly nového evropského řádu, jež by dokázaly podpořit a zachovat existenci a budoucnost britské světové říše, a plodně s těmito silami spojit své vlastní zájmy. Nejkřiklavějším případem takového pomatení politického instinktu anglického vedení, jež se v minulých staletích často tak zářivě osvědčil, bylo v pohnutých týdnech před vypuknutím současné války odmítnutí oněch velkorysých a dalekosáhlých Vůdcových nabídek. Pro britskou světovou říši by tyto nabídky neznamenaly žádnou vážnou a skutečnou oběť a každopádně nic jiného, než rezignaci na systém kontroly evropského kontinentu, jenž se beztak stal sporným a neudržitelným. Zato ale by tyto nabídky nejenže odstranily nebezpečí pro budoucnost britské světové říše, vyplývající z nahromaděných, samostatně a dobrovolně se rozvíjejících sil celého kontinentu, ale naopak je mohly dokonce v tomto smyslu pozitivně využít. Jako výsledek takovéhoto nedostatku instinktu musí Anglie dnes akceptovat paradox, že sama i v předpokládaném případě vlastního vítězství už nebude moci určovat osud evropského kontinentu podle svých přání a zájmů.

Jak K. H. Frank po válce zahanbil své české vyšetřovatele

Případ zfalšovaného protokolu výpovědi K. H. Franka – jednalo se o jediný podvrh? 
Lukáš Beer

Bratr K. H. Franka – spisovatel Ernst Frank (1900-1982) – po válce 
zpochybňoval autenticitu protokolů výpovědí. Foto: kohoutikriz.org / L. Beer

Případ v češtině psaného zfalšovaného protokolu výpovědi Karla Hermanna Franka, který mu byl podstrčen k podepsání a měl za účel zkompromitovat Vladimíra Krajinu, činitele podzemního hnutí v období Protektorátu, sice dnes není tématem, které by českými historiky bylo nějakým způsobem tabuizované. Nicméně se mi do ruky dostala kniha Z Časů dobrých i zlých (Naše vojsko, 1992), jejímž autorem je poválečný generální prokurátor Jaroslav Drábek, hlavní veřejný žalobce v procesu s K. H. Frankem před Mimořádným lidovým soudem v Praze. Drábek jednu ze zajímavých kapitol věnoval této aféře, o které v knize píše, že jej "bude tížit do konce života". Není na škodu si ji připomenout. Dnešní široké veřejnosti až zas tak dobře povědomá tato aféra není.

V Česku se bojí historické pravdy – když nelze zfalšovat podložený obsah, zfalšují alespoň etiketu

Brandes v knize uvádí, že Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů SS 86 %. Tzv. nevyvážených míšenců, již nevhodných k přenárodnění, bylo v české populaci 12,45 %.
Tomáš Krystlík 

Z výcvikového tábora Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a 
na Moravě. Foto: archiv Lukáše Beera

Již nadpis článku – Německý historik, šéfující našemu ÚSTRu: Němci za války nechtěli Čechy vyhladit, jenom poněmčit. A to ještě opatrně – českým čtenářům implicitně sděluje: „Považte, oni nebyli tak zlí, chtěli nás jen poněmčit, a to opatrně, tedy ne nás převážně vybít nebo deportovat. To je přece nehorázná lež! A to píše člověk, který metodicky řídí ÚSTR, tedy by asi bylo nejlepší ho zavřít (zatím jen ústav).“

Stejného hanebného triku útočícího na emoce čtenáře se dopustilo i nakladatelství Prostor, když originální název citované Brandesovy knihy Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-,Volkstumspolitik´ in den böhmischen Ländern, tedy „Přenárodňování, přesídlování, rasová inventura. Národně socialistická ,národnostní´politika v českých zemích“, zcela nevhodně, zřejmě záměrně, změnilo v Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích.