Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

Vše nejlepší, republiko!

Roman Joch je autorem článku "Vše nejlepší, republiko!", který vyšel v Lidových novinách 9. 10. 2015. Dovolíme si krátkou citaci: "Den vzniku 1. československé republiky 28. října 1918 je pro současnou českou společnost užitečným státotvorným mýtem českého politického národa. Každá společnost potřebuje svůj politický národ utvářející mýtus; společnou loajalitu, principy, historickou událost či hrdost, které národ spojují, na kterých se (téměř všichni) shodnou; kterých sdílení vytváří její politický národ. Jen málokdy se jedná o celou pravdu a nic než pravdu, ve většině případů jde o pravdu či část pravdy zavalenou nánosem sentimentů, iluzí a (po)věr, tedy o mýtus. Mýtus však společensky užitečný; politický národ formující a udržující pohromadě. V případě současného českého politického národa těch možností moc není. Pro některé to může být sv. Václav, ale ne pro všechny. Pro jiné snad husité, ale ze stejných důvodů, leč v gardu opačném, nikoli pro ostatní. A sekularizované většině ani jedno ani druhé asi moc neříká. České stavovské povstání na počátku třicetileté války v první polovině 17. století a následná Bílá hora jsou pro naši současnou politickou společnost relevantní asi tak jako válka růží pro společnost anglickou, tj. nijak..." Článek dále Joch uzavírá sdělením, že "28. říjen je jedním ze dvou užitečných mýtů současného českého politického národa. Tím druhým je 17. listopad (pro současnou společnost a její identitu snad ještě důležitější). A třetí už nemáme." Tomáš Krystlík, autor knih Zamlčené dějiny, pozval Romana Jocha, ředitele Občanského institutu k debatě a on pozvání přijal. (-av-) 

Stíny na „vzorové demokracii“

Už za „první republiky“ nebyli židovští uprchlíci v Československu vítanými hosty. Exulanti z Německa v ČSR zato v první řadě útočili na Německou říši, neutěšené menšinové poměry v první republice jim ale nestály za zmínku. 
Fritz H. Schmachtel

Autoři Michal Frankl [zaměstnanec Židovského muzea v Praze, vedoucí „Odboru židovských studií a dějin antisemitismu“ – pozn. NS] a Kateřina Čapková [mj. vyučuje „moderní židovské dějiny“ na „New York University in Prague“] vydali v Praze knihu Nejisté útočiště, ve které relativizují podle jejich názoru v mnoha studiích po dlouhou dobu nekritický a pozitivní pohled na azylovou politiku Československa v letech 1933 až 1938. Podklady tvoří mezi jiným dokumenty různých ministerstev, dalších úřadů a novinové články.

Menšinová politika českého meziválečného státu

Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se svým největším národnostním menšinám – Němcům a Slovákům – ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich
Tomáš Krystlík

Češi chápali nový československý stát oprávněně jako svůj výtvor, avšak již neoprávněně jako své výlučné vlastnictví. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ To přijalo jednomyslně prohlášení, v němž potvrdilo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně dodalo: „…vše to při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka“.

Duel o historii mezi Ransdorfem a Krystlíkem: Komunistický europoslanec vědomě argumentuje nepravdivými údaji

Ačkoliv Miloslav Ransdorf studoval historii, neřídí se ani poznatky oficiálních českých historiků a udává nesmyslný počet Čechů, kteří po Mnichovu zůstali v "záboru"  
Tomáš Krystlík 

"Byl bych rád, kdyby mě neprofesionální žvásty skribenta 
Krystlíka neobíraly o čas. Mám hodně práce, finišuji s 
pěti knihami a čas parlamentních prázdnin je krátký", reaguje 
Miloslav Ransdorf na Parlamentních listech. Sám se 
svými tvrzeními ale rozchází s poznatky svých 
profesionálních kolegů z oboru.

Komunistický politik Miloslav Ransdorf reagoval na Parlamentních listech na články Tomáše Krystlíka. Ale ani tento jeho text nezůstane bez reakce:

Německo vystoupilo ze Společnosti národů z jiných důvodů (vynechávám je, jsou irelevantní) než kvůli povinnosti člena respektovat územní celistvost jiných států. Již tehdy byly východní hranice Německa kdykoliv (!!!) změnitelné na základě bilaterální smlouvy Německa s Polskem nebo s ČSR, v případě rozporu mezinárodní arbitráží (locarnský pakt). Na rozdíl od západních hranic Německa tedy nebyly východní nikým garantovány. Takže, když Německo podle Vás, pane Ransdorfe, chtělo expandovat na východ, tak proč by z Vámi uváděného důvodu z této organizace vystupovalo, když toho mohlo dosáhnout mírovými a Společností národů povolenými prostředky? Vojenské tažení do západní Evropy zahájilo Německo až po osmi měsících války, což implicitně potvrzuje, že s válkou s Francií a Velkou Británií nepočítalo. Neříkejte, pane Ransdorfe, že to nevíte!

Vyhánění a „vyhánění“ senátora Veleby

Buď je senátor Veleba nevzdělán, nebo lže 
Tomáš Krystlík

V souvislosti s bavorskou návštěvou Pavla Bělobrádka, který uctil pamárku obětí poválečného vyhnání Němců z tehdejšího Československa, Jan Veleba Českému rozhlasu sdělil: „Čekal bych, že tak (Bernd Posselt) učiní vůči lidem vyhnaným z pohraničí v roce 1939 (uctí jejich památku), což se nestalo… Ta první věc je příčina (vyhnání Čechů z pohraničí), ta druhá věc (vyhnání Němců z ČSR) je následek. A brát to v obráceném pořadí je podle mého názoru špatně.“

Měl Edvard Beneš za úkol rozpoutat válku?

Tomáš Krystlík 

Přivedl mě k tomu jeden diskutér v mém blogu, který se podivoval, že iredentistické snahy Jihotyrolanů v 60. létech minulého století podporoval finančně a trhavinami Sovětský svaz. Jakou roli pak v druhé polovině 30. let minulého století sehrál E. Beneš, o kterém se tvrdí, že byl agentem sovětských tajných služeb? Co se o tom ví? Existují pouze indicie, přímé důkazy nejsou k dispozici.

Rok 1918: Rakousko musí zmizet!

Masarykův žák, sociolog Emanuel Chalupný, navrhoval roku 1918 připojení Vídně a Dolního Rakouska k novému „českému“ státu 
Ferdinand Anders

Emanuel Chalupný (1879-1958). 
Foto: Wikipedia

Česko kdysi blouznilo o svém rozšíření podél svého „osudového toku“ Dunaje. [Pozn. Lukáše Beera: Návrhy, o kterých pojednává tento článek, byly sice roku 1918 předloženy Národnímu výboru za účelem dosažení určitých výsledků při mírových jednáních ve Francii, nejednalo se však o nějakou oficiální reprezentativní českou pozici.] Od Řezna až po Budu chtělo pozvolna strávit obyvatele území na sever od této řeky, tedy všechny „čechizovat“. Jelikož uměle vytvořený útvar Československo nemělo trvalou existenci a dnešní Česko díky osamostatněnému Slovensku leží velmi vzdáleně od svého domnělého „osudového toku“ a je, jako jiné země, středoevropským státem, zdá se, že zapomnělo na dobu, kdy se čeští myslitelé kolem roku 1918 snažili o vytvoření jakéhosi „Velkočeska“ na úkor sousedních zemí.

Zřejmě se vyplatí zalistovat zpět v historických letopisech a připomenout si, co tehdy rozšiřovaly tiskoviny jako České srdce vídeňské nebo Česká Vídeň, aby na mírových jednáních vyvolaly odpovídající odezvu. [Doplněk Lukáše Beera: Zakládací shromáždění „Českého srdce“ se konalo dne 1. února 1918 ve Vídni. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně také plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, jež v roce 1915 fakticky přestala existovat.]

Pře o česko-německou minulost: Tomáš Krystlík vs. Miloslav Ransdorf

Tomáš Krystlík 

Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá 
menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve 
srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro 
kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla 
nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v 
Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu 
Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.)

Ve svém pojednání s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v jiném článku se Miloslav Ransdorf snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Česká emigrace 1939-1945 a „světové Židovstvo“ (3.)

Předchozí části: 1. část - 2. část 
Walter Jacobi

Židovský menšinový program z října 1918 s Masarykovým
 podpisem na prvním místě.

Co se týče vztahů české emigrace ke světovému Židovstvu a její stupátkové role při jeho imperialistických zájmech, tak se zde objevují bez pochyby až zarážející paralely mezi obdobím první světové války a dnešní dobou. Už jenom vnější podobenství momentálně podněcuje určité české kruhy ve vlasti příliš snadno k činění nesprávných závěrů ve dvojím ohledu. Jednak nechtějí ve světovém válečném spojenectví mezi zahraničními revolucionáři a Židovstvem vidět důkaz ideologického souladu a původní politické koncepce, nýbrž pouze nějaký náhodný výsledek ve formě společnictví, které se vyvinulo až průběhem válečných let díky stejnému nepříteli, a nanejvýš chtějí vidět jednostranný přátelský postoj Židovstva vůči české věci, přičemž skutečnost, že se využívá její politická přínosnost a uvědomuje se pro účely cíleného úspěchu, bylo prý znakem diplomatické obratnosti Beneše a Masaryka. To ovšem protiřečí ostudnému pokusu z poválečného období, aby se v české revoluční literatuře zatajovala rozhodující židovská pomoc. Byl to ovšem Masaryk sám, kdo přiznal skutečné motivy, ač v jedné bezelstně je jevící souvislosti ve své knize vzpomínek „Světová revoluce“. Byl to Masaryk, kdo již v okamžiku rozpoutání války v roce 1914 kalkuloval s židovskou světovou mocí a usiloval o její mobilizaci pro českou věc. A tak se za všech okolností pokoušel znemožnit hrozící antisemitské nepokoje v Praze prostřednictvím útěchy Židům, aby se snažili o osobní zdrženlivost, a intervencí u pražského místodržitele, hraběte Thuna. Masaryk motivoval tyto kroky slovy: „Obával jsem se toho, že nepokoje proti Židům by v cizině zle působily a ztížily by mou činnost“ (strana 26).

Československé legie první světové války

Tomáš Krystlík

Příjezd legionářů na území nově vzniklého čsl. státu v srpnu 1919. 
Foto: archiv L. Beera

Existenci samostatného československého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních týdnech války, britská vláda uznala Čechoslováky za „bojující spojenecký národ“ 9. 8. 1918, ale její prohlášení ještě neobsahovalo jedinou zmínku o nezávislém československém státě. To napravila americká vláda ve svém prohlášení z 2. 9. 1918 (teprve šest týdnů před vznikem ČSR!), kde nejen uznala Čechoslováky za spojence, nýbrž i Národní radu zemí českých za vládu dosud neexistujícího státu [Zeman].

Ferdinand Peroutka

Tomáš Krystlík 

Českým rozhlasem vystylizovaný "hrdina českého národa". 
Foto: screenshot Rozhlas.cz

Tento článek není Peroutkovým životopisem ani kritickým pojednáním o něm, jeho ambicí je pouze upozornit na určité body jeho angažmá ve veřejném životě.

V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo to neobvyklé, Masaryk například dlouho finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1,000.000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek 2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2,050.000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1,035.000 Kč, celkem 10,250.000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16.000 £.

Středobodem světa

Tomáš Krystlík 

Praha středobodem Evropy? Nikoliv, mapka nakladatelství "Volk und Reich" 
z roku 1944 má pouze dokumentovat manželské vazby Přemyslovců a 
dokazovat jejich "rasové a pokrevní vazby na Říši" Foto: archiv L. Beera

Pokud vím, tak v tomto století se nikdo ve sdělovacích prostředcích nepokusil vznik bludu o české důležitosti, nadřazenosti nad jinými etniky, pocitu, že Češi jsou národem, ke kterému všichni s obdivem vzhlížejí, vysvětlit. Natožpak, aby proběhl jakýsi národní diskurs o tomto jevu. Jak tedy ono falešné české přesvědčení o vlastní výlučnosti vlastně vzniklo?

Když se delegáti Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem neohradili.

Politické tendence první republiky

Tomáš Krystlík 

V nově vytvořené republice se pravicové strany, případně fašistické, nevymezovaly proti stranám levicovým, nýbrž proti politice Hradu, proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům. To byla velká anomálie československé politické scény.

Česká politická scéna, přesněji politické strany pro jazykové Čechy tendovaly silně k nacionalismu (jedinou výjimkou byla KSČ) a socialismu. Nacionální socialismus není ostatně vynálezem německým, nýbrž českým. [Pozn. Lukáše Beera: Jaké konkrétní paralely bychom ve vztahu k Hitlerově nacionálnímu socialismu mohli ale ve skutečnosti najít? Kde bychom našli odlišnosti? Kromě toho: jenom na německé či sudetoněmecké politické půdě lze v tehdejší době vysledovat hned několik politických směrů a koncepcí, jež v češtině můžeme překládat pojmem „národní socialismus“ a jež navzájem nejsou identické, ačkoliv tu a tam vykazují společné rysy. Nejde přitom o identické „národní socialismy“. Dnes tímto pojmem chápeme běžně „Nationalsozialismus“, který ovšem neodpovídá pojmům „nationaler Sozialismus“ či „völkischer Sozialismus“ či dokonce „Volkssozialismus“. Například autorem posledního pojmu je sudetoněmecký sociální demokrat Jaksch.] V Čechách v roce 1897 vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie – Národně socialistická strana česká (později Československá strana národně socialistická). Prioritou českého nacionálního socialismu vůči německému se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil. Kdyby Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát, dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v Letech a Hodoníně u Kunštátu.

Jaká byla ekonomická výkonnost meziválečného československého státu?

Tomáš Krystlík

Prezident Beneš na automobilové výstavě v Praze na podzim 1937. 
(Foto: archiv Lukáše Beera)

K tomuto tématu jsem byl přiveden Václavem Vlkem starším, když jsem si dovolil v diskusi pod jeho článkem v Neviditelném psu poznamenat, že „za 1. republiky bylo rakouské hospodářství silnější než československé.“ 

Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis. Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba ZDE. Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako Německo do Hitlera po roce 1933.“ (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj informací vlastní článek.)

„Wikileaks“ anno 1933-1938

Důvěrné zprávy československých diplomatů z let 1933-1938 

V poslední době vzbudilo velký rozruch zveřejnění důvěrných vládních dokumentů. Něco podobného uskutečnily německé úřady po zřízení Protektorátu, když měly přístup k dokumentům československé vlády. Nalezeny byly například četné stvrzenky zahraničních novinářů, kteří ve svých listech po celém světě psali tendenční zprávy za účelem ovlivňování veřejného mínění. Otištěny byly tyto podklady v německy psané knize Rudolfa Urbana Demokratenpresse im Lichte Prager Geheimakten ("Demokratický tisk ve světle tajných pražských úředních spisů", 1940). Pohled do zákulisí umožňují také důvěrné zprávy československých diplomatů adresované své vládě, kterých si historikové všímají ještě velmi málo. Byly publikovány v knize Europäische Politik 1933-1938 im Spiegel der Prager Akten ("Evropská politika v zrcadle pražských úředních spisů", Essen 1942, 135 stran) profesorem Berberem a dalekosáhle potvrzují sudetoněmecké stanovisko. Nejzajímavější vybrané části jsou následovně heslovitě uvedeny. Zprávy jsou (stejně jako v knize prof. Berbera) chronologicky řazeny a lze je citovat dle uvedeného data. (Za datem stojí v závorce funkce, jméno a služební místo nasazení daného autora zprávy.)

Sudetská otázka ve výmarské době

Německý konzul gratuloval ke vzniku Československa hned 29. října 1918

Demonstrace Němců v Chebu v roce 1923 proti československým jazykovým
opatřením. Gustav Stresemann byl v tomto krizovém roce německým říšským
kancléřem. Foto: Wikipedia (vlevo)/Archiv Lukáše Beera

Poté, co byli sudetští Němci podvedeni o své právo na sebeurčení, začali se proti tomu  neprodleně bránit. Vnitrostátně se to dělo na úrovni spolků, které se slučovaly ke svépomoci a k politickým akcím (např. demonstrace 4. března 1919).

Pomoc přicházela také zvenčí. Tak se vyvíjely většinou už rozmanité, dlouho před válkou navázané kontakty "do Říše", které byly nyní užitečné v "národoveckém boji". K tomu se přidávaly další, mezi nimi i spolky zakládané 200.000 sudetskými Němci, jež se vystěhovali nebo uprchli do Říše. To vše se ale ještě neodehrávalo na politické úrovni. Je ovšem obzvlášť zajímavé, jak se chovala vláda v Berlíně.

Doplněk k článku o 28. říjnu

Tomáš Krystlík

K přínosnému a zajímavému článku Proč slavit svátek neexistujícího státu? bude asi většině čtenářů třeba více informací, protože v dílech českých historiků je nenajdou, nebo jen roztroušeny a skryty v záplavě slov.

Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto, že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1. ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje, že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku 1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19. století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu, kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém. Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.