Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Většina vídeňských Čechů sloužila ve Wehrmachtu

Lukáš Beer 

99,7% Čechů žijících v Rakousku odpovědělo 10. dubna 1938 slovem "JA" 
na otázku: „Souhlasíš se znovusjednocením Rakouska s Německou říší, 
uskutečněným 13. března 1938, a hlasuješ pro kandidátku 
našeho Vůdce Adolfa Hitlera?“

Postavení české menšiny žijící ve Vídni v období let 1939-1945 nepatří k atraktivním předmětům zájmu českých historiků. Jedinou (mi známou) česky psanou hlubší studií k tomuto tématu je bakalářská práce Matěje Kotalíka. [1] Ale i ta – ačkoliv v mnoha směrech precizně vypracovaná – se nevyhýbá některým stereotypním hodnocením a selektivnímu nazírání. Já sám jsem se této otázce věnoval v omezeném rozsahu v knize Hitlerovi Češi.

Přitom lze přeci ale předpokládat, že musí jít o téma poutavé, neboť – ponecháme-li stranou marginální skupinu osob české národnosti, žijící před uzavření Mnichovské dohody na území Německa – byli to právě příslušníci českého národa žijící v Rakousku, jmenovitě ve Vídni, kteří se jako první seznámili s každodenním životem v nacionálněsocialistickém politickém uspořádání.

Smějeme se s Pepíčkem – Odkud se braly vtipy?

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.

Lety u Písku

Pravda o dalším z oficiálně nařizovaných omylů
Václav Junek

Zpráva z Lidových novin, ze dne 16. února 1939.

Nikoli jen v poslední době. S tématem tzv. koncentračního tábora, zřízeného a provozovaného za druhé světové války v Letech u Písku, se setkáváme zejména už brzy po roce 1989 a pak dál zhusta, zpravidla podle aktuální politické potřeby jistých, zdaleka ne jen českých kruhů. Zarazí však také to, že v časech totalitní diktatury (rozuměj: „když se to ještě nesmělo“) tento námět zdaleka tolik frekvenovaný nebyl. Ba co víc, příliš se o něm nevědělo. Jestli vůbec.

Bylo tehdy s těmito místy něco jinak než dnes? Anebo zde nebyli ti co diskusi, anebo spíš politicko-aktivistickou hádku, kterou dnes kolem bývalého letského tábora slýcháme, tolik potřebují?