Lukáš Beer
 |
| V červenci 1944 otiskuje EJHLE oděvní katalog, který nabízel řadu krojů pro nejrůznější příležitosti. Zde např. všestranný pánský model "Alibista". |
Na druhou stranu můžeme dnes o vydavatelích časopisu Ejhle hovořit jako o skutečných odvážlivcích, kteří i přes jasně viditelnou blížící se porážku Německa až do poslední chvíle zůstali věrni své politické linii. V době, kdy si „Pepíček“ tropil humor z „alibistů“, šeptané propagandy, „vodbojářů“ a Edvarda Beneše, už většina národa raději opatrně vyčkávala další běh věcí. Tragickým dovětkem pak bylo, že mnoho Čechů si nezačalo „alibi“ obstarávat v Pepíčkově obchodě „Aliba“, ale například až na ulicích Prahy počínaje 5. květnem 1945 či výpravami do pohraničí. A vystavování potvrzení o politické bezúhonnosti bylo po květnu 1945 v našich zemích, jak víme, bohužel také běžnou realitou. Dnes se tedy podívejme, jak se časopis Ejhle v letech 1944-45 zaměřil na tzv. „alibisty“.
.
.
Taxem tudle jel kvaltem na tyhlencty koňský dostihy do Chuchle a zrovna sem se šiknul k takovýmu pádu, dyž dva, strašně opatrný, který na koňských hrajou tak říkajíc jen při zdi, měli spolu řeč vo tomhlectom alibi. „Ke mně,“ povídá ten první, byl to ňákej velkokavárník vod někaď z vokolí Václaváku, „choděj nejraději našinci pro alibi a to dycky nejradši mezi desátou a jedenáctou hodinou, mám pro ně zařízenej takovej extra salonek, kde je nikdo neslyší a to byste koukal, jakou pak maji mezi sebou odvahu a jak dovedou primově Němcům nadávat.“ „U mně zas,“ povídá ten druhej velkokavárník vod někaď z Nuslí, „v mom extra salonku zase si prima vysoký hlaváci narovnaj nahrbený hřbety a to byste koukal, jakou mají odvahu, dyž je nikdo neslyší. Taxi myslím, že z těch lidí budou jedineční partizáni. Pan sekční šéf, nevím už z jakýho ministerstva, si představuje celý partizánství asi tak: Až přijdou Rusové, tak pěkně si dá na tvrďák hvězdu a vopatří si všechen komfort, kterej řádnej partizán potřebuje.
.
Páč už bylo hlášený druhý kolo, pánská jízda, taxe tyhlencty velkokavárníci rozešli, anžto si šli vsadit „na plác“. Ale měl jsem štěstí. Zrovna, dyž jsem dával lidem typy (s těma trama je to tak, já sem na těch dostihách, abych Vám tak řek pravdu, byl po prvně v životě, a vůbec tomu nerozumím, ale myslím si, že dyž lidi, který nerozuměj politice, můžou dávat lidem různý typy, kdo to vyhraje, tak proč bych taky nemoh dávat typy na koňských) taxem se seznámil s ňákým panem Roškotem. Tak tenhlencten Roškot přijel do Prahy vodněkuď z Táborska, kde se v širokém kraji proslavil jako král šuškáčů. Taxem ho hned intervívoval.
(Interview s panem Roškotem se objeví v jednom z dalších dílů tohoto seriálu, který vyjde pod názvem „Smějeme se s Pepíčkem – Osvobození“.) (vyšlo v EJHLE na podzim 1944.)
Z REDAKČNÍ POŠTY EJHLE
.
Navrhuju takový Ejhle, aby se zacejc líbilo alibistům, aby zbytečně neruncovali. Na obrázku udělejte alibistu s takovým prasetem, který střelil na černo a vedle něho napište tenhlencten text:
.
 |
| Jak jsem boural Německo |
.S nepřítelem nebylo žertů. Těžká noha v holince drtila naše šíje, takže se brzy našli mnozí, kteří se zalekli a sami vyměnili starý válce ve flašinetu za nový. Ne tak já. Vztyčuje ochotně pravici, tím pevněji jsem v kapse zaťal levici. Dlouho však – jako zbytkový zemědělec – neměl jsem příležitost, pomoci větším činem odboji. Ceny na černém trhu stoupaly jen zvolna a zrádný lid nadával především nám. Až v srpnu 1943 pošlo mi náhle statné prase na nebezpečnou nákazu. Neváhal jsem již! Rozprodal jsem kilo za K 800,- , takže onemocnělo celkem 35 lidí, z nichž pět zemřelo. Tak jsem připravil Říši dočasně o třicet pracovníků a navždy o pět. 15. březen 1939 byl pomstěn.
(Ejhle, 1944.)
Pepíček votvírá „ALIBU“ spol. s r.o. pro výrobu alibi všeho druhu
(Ejhle, 1. března 1945)
Dřív nejhledanější artikl byly cigarety a vomastek a dneska je to šikovný alibi. Ale takový alibi se mnohem hůř shání, než vomastek a cigarety, páč šmelináři ho vůbec nemají na skladě, navopak voni sami sháněj zuřivě alibi pro vlastní potřebu. Proto jsem se rozhod, vzít to do rukou a otevřít si takovej jednotkovej dům s alibima. Dyž pan Kulík začal po prvé ve velkom v Praze prodávat kávu, tak nejdřív vydal v těch svejch kalendářích takovou historii vo tom, kdo tu kávu první našel a kdo ji první začal pít. Taky já jako von, chci několik slov ouvodem předeslat k otevření svýho podniku.
Všeobecně je povědomo, že největším machrem ve voboru alibistickom byl před touhle válkou nějakej pan Venca Cherubin, podle něhož se až do dnes mladej kasařskej dorost zove „Cherubíni“. To byl tak zuřivej alibista, že i při lásce furt myslel na alibi. Jen kvůli alibi si namluvil tři ženský, aby jedna vo druhej nevěděla a žil s nima střídavě na divoko. A dycky, dyž dělal kasu, tak mu některá z těch jeho tří skorochotí vochotně před ouřadama vodsvědčila, že byl zrovna v tu kritickou noc u ní a milostně vrkal. Na starý kolena, dyž se mu kalil zrak a na řemeslo už dobře neviděl, taxi votevřel v žižkovskej vohradě vyšší chlapeckou kasařskou školu. Do tej školy byli přijímány jen děti z renomovanejch kasařskejch rodin. Nejdůležitější vyučovací předmět, vedle votvírání nedobytnejch různejma vědeckejma methodama byla nauka vo vopatřování alibi. „Alibi je v našom namáhavom povolání eště důležitější než hasák!“, to byla zlatá slova milovaného učitele, která si „Cherubinové“ odnesli do života, kterej je nejlepší školou.
.
A tyhle zlatý slova můžeme vštěpovat novodobým „Cherubinům“ ve voboru politickom s malou vobměnou: „V našom namáhavom kšeftování j alibi mnohem důležitější než pět politickejch legitimací!“ nebo podle tej starej pohádky „Sůl nad zlato“ heslo všech alibistů „Alibi nad zlato“.
Votvíráme „Alibu“
.
Vážená redakce!
Žádám Vás tímto zdvořile, kdybyste mně, páč jde vo fungl novej vobchodní podnik, udělali trochu reklamy na protiúčet. Nejdřív, proč jsem tu „Alibu“ otevřel. Tudle sem mluvil s jedním nóbl fabrikantem, kterej během tejhle války vytřískal spoustu peněz na dodávkách. Von tenhle továrník vlastně byl starej vodborník, jenže široká veřejnost vo tom nevěděla. Von se mi svěřil, že už v devětatřicátom roce dělal s nasazením vlastního života vodboj proti Němcům. Von se ho tehdy jeden německej voják, kterej šel z nádraží, na Poříčí ptal, kudy se de do Vršovic, a von ho poslal přes Karlův most. – Jo, takový alibi je opravdu fajn, ale de vo to, kdo mu to má věřit, dyž na to nemá žádnýho svědka. Proto sem se rozhod, že budu takovejm vlastencům vopatřovat en gros svědky vobojího pohlaví, který vodsvědčej všecko dle pravdy i nepravdy, jako to vosvědčovali tomu panu Cherubínovi ty jeho skorochotě, dyž dělal kasu.
.
P.T. ctěnej veřejnosti!
.
Na vědomost touhle cestou dávám, že sem votevřel první prodejnu firmy „Aliba“ s r.o. pro výrobu alibi všeho druhu, kde budete vobslouženi k ouplnej spokojenosti!
Alibi všeho druhu, pro každej oučel, do každýho počasí! opatří Vám levně a na šup „Aliba“!
Alibi ne beton, alibi k neroztrhání, pořádně podložený seriósníma falešnejma svědkama, který Vám za mírnej poplatek vodsvědčej všecko na světě!!!!
.
Že ste mušel!
.
Že ste byl vodjakživa, i dyž ste vydělával na Němcích, tajnej vodbojník!
.
Že ste s Němcama držel jen na voko!
.
Použijte našeho ceníku!
I.
Za pět „Vlast“ nebo za pouhých sto dvacet pět korun režijních výloh Vám vodsvědčíme, že ste se i v hospodě veřejně těšil na bolševiky (eventuelně na Beneše za tři „Zory“).
II.
Za jednu kostku margarinu Vám dosvědčíme, že sme Vás viděli malovat v kavárně na glosetu na zeď srp a kladivo (speciální alibi pro vysoký ouřady a domácí pány).III.
Za kilo sádla Vám vodsvědčíme, že ste se bez vohledu na svý dva metráky celejch pět let snažil skoupit veškerý maso, sádlo a jinej futr pod rukou jen proto, abyste moh vyžrat český zrádce i s našima vodvěkýma nepřátelama a tím pomoci britskej blokádě (specielní šmelinářský alibi).IV.
Za stovku cigaret Vám vodsvědčíme, že ste už v roce 1938 nosil veřejně vodznak „Viva Espaňa roja“ ! (specielní alibi pro intelektuály)..
Tisíce děkovných dopisů k nahlédnutí!
Z nich některé uveřejňujeme.
.
Velectění! Jako tak mnozí v těchto těžkých dobách i já trpěl delší čas úpornou nespavostí, stálým pocením a třesavkou, jíž jsem si uhnal dodávkami pro Vermacht. Na doporučení stejně postiženého přítele JUDr. B., použil jsem Vaší ctěné nabídky a také si opatřil Vaše skvělé alibi. Způsobilo div! Opět spím jako dudek. Pocení i třesavka rázem zmizely a dokonce mi znovu šmakuje jako do roku 1940.
M. I. Gulášek
továrník
.
Vážení!
Plné dva roky jsem trpěl zažívacími poruchami, následky to mé vyčerpávající práce rukama i nohama v letech 1939-42. Nyní dík mně Vámi vzorně vyřízené objednávce, trápení mé rázem ustalo a pereme jen jednou za čtrnáct dní.
Váš vděčný
P. R.
malíř a šprýmař v. v.
.
P. T.
.
K vašemu dotazu ze dne 2. II. 1945 čj. 459/843/II R. S. s potěšením sděluji, že se Vaše alibi skvěle osvědčilo. Trpěl jsem již přes rok prudkými průjmy. Nyní zcela ustaly dík použití Vašeho alibi. Stolici mám opět normální, přibyl jsem dokonce o patnáct kilo na živé váze.
S veškerou úctou
František Nebojsa
sekční šéf v. r.
.
Ku konci upozorňuji všecky p. t. zájemce, aby včas před mejma prodejnama zaujali svoje místa, anžto eště dřív než kohout zakokrhá, tvořej se velký fronty (eště větší než u Ary). Tak taky se na mně v poslední době vobracej p. t. alibifilové, zda bych jim nemoh opatřiti také alibi pokud se tejká toho náletu, že hned po náletu v nejbližších hospodách ten nálet vomlouvali a že říkali, že v těch Emauzích vod sklepa až do nejvyššího štoku byly tajně ukryty zbraně a v těch ostatních barácích taky. (Míněn je americký nálet na Prahu z 14. února 1945, který zasáhl čistě civilní objekty ve městě – pozn. LB). Tohle alibi jim stvrdit můžu, páč sem tam opravdu vosobně našel zbraň, byl to pendrek jednoho pána hlídací společnosti.
