Praotec Žid a rozsévači germánské krve v Čechách

Poznatky, které by si ministr Zaorálek mohl osvojit před svou další cestou do Tel Avivu 
Lukáš Beer 

Lze si hravě domyslet strašlivé pobouření – jinde zas pobavení či podivení, jaké by v České republice vyvolala skutečnost, kdyby její ministr zahraničí dejme tomu při oficiální návštěvě Berlína zdůrazňoval, že spolkovoněmecko-české vztahy mají vynikající úroveň a že je velmi pravděpodobné, že už i kupec Sámo, spravující vůbec první „státní“ útvar Slovanů na našem území, byl původem vlastně Germán. Pokud mi je dobře známo, v podobném duchu se snad nevyjádřil v historii před více než sedmdesáti lety ani nějaký člen protektorátní vlády, včetně tehdejšího ministra školství a lidové osvěty. Což teprve, kdyby se nějaký český politik odvážil při návštěvě Moskvy na audienci u Putina anebo v Kyjevě u Porošenka prohlásil, že Sámo byl dost možná staroslovanského původu...

Vliv Bílé hory a Třicetileté války na „rasový profil“ českého národa

Lukáš Beer

Sociální antropolog Karl Valentin Müller si v jedné ze svých studií všímá
sociálního postavení českých pobělohorských exulantů v bývalé obci
Nowawes východně od Postupimi, jejíž součástí se pak stala: „Známý 
hřbitov v Berlíně-Nové Vsi (Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho 
česky hovořících exulantských rodin, nese velkou řadu vysoce vážených 
a sociálně velmi pokládaných jmen.“ Česky mluvící obyvatelstvo Čech 
a Moravy utrpělo podle Müllera ztrátou vlastních elitních vrstev velkou ránu. 
Z podstatné části tuto „rodovou elitu“ nahrazovali němečtí přistěhovalci, 
kteří byli později čechizováni a stali se tak součástí českého národa. 
Foto: Wikipedia / TU Dresden

Doposud jsme nahlíželi na zajímavé následky Bílé hory pouze z hlediska výlučně jazykového a kulturního vývoje etnik žijících v českomoravském prostoru. Jestliže se nyní budeme chtít pokusit načrtnout dopad tehdejších historických událostí na biologické formování později se definujícího českého národa, nepochybně tím musíme opustit mantinely pro dnešní dobu běžného, konformního zkoumání určitých jevů, jež zcela přehlíží biologickou podmíněnost utváření „národního svérázu“, tak jak ji zcela běžně chápali četní vědci různé provenience ještě v první polovině 20. století. Z pohledu moderní vědy mohou být následující závěry proto považovány samozřejmě za překonané, ale polemizovat o této otázce není smyslem následujícího textu. Zabývat se tím, zda následující informace či závěry lze vůbec z hlediska dnešního pohledu vědy považovat za jakkoli relevantní, se tedy nebudeme. Nicméně přenecháme čtenáři k samostatnému uvážení, jak tyto – přinejmenším velmi zajímavé – teze přijmout.

Tři sta let temna?

Tomáš Krystlík 

"Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka 
vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi
 svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi 
romanogermánským Západem a slovanským Výcho-
dem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, 
novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vysta-
čí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě 
s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém 
průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se 
Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, 
odnoží Německa?" (H. G. Schauer, 1886). 
Foto: Wikipedia

V první polovině 16. století dochází k další významné migraci Němců a Románů z dnešní Itálie do Čech a čím dál více se vlivem obchodu začíná v zemi uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná „germanizace“ českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná tedy o století dříve. Před českým stavovským povstáním byla země jasně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař].

V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Proč slavit svátek neexistujícího státu?

Gustav M. Kališ 

Umělý kleštěnec Česko bude opětovně slavit svátek. Bude oslavovat výročí založení státu, který v minulosti několikrát zkrachoval; díky vlastní nenávistné nacionální ideologii a svému netolerantnímu politickému systému. Ale proč dnes ještě pompézně slavíme svátek neexistujícího státu a jemu dávno ukradených symbolů?

Důvodů se nabízí hned několik. Jedním z nich, a asi i nejdůležitějším je, že nemá jinou konstruktivnější, relevantní alternativu. Druhým patrně bude, že český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout.

Atlas německých nářečí v Česku

„Hotzenplotz tu už nežije“ 
Manfred Kees

Mapka znázorňující hlavní velké skupiny německých nářečí na území Čech,
Moravy a Slezska. V rámci těchto základních skupin rozlišujeme další regio-
nální a místní nářečí, skupiny a podskupiny. Popis (ve směru hodinových ruči-
ček počínaje na jihu): Mittelbairisch (středobavorština), Nordbairisch (severo-
bavorština), Ostfränkisch (východofrančtina), Obersächsisch (hornosaština) a
Schlesisch (slezština). Repro z: Badenheuer, Konrad: Die Sudetendeutschen. 
Eine Volksgruppe in Europa. Sudetendeutscher Rat, München 2007.

Velmi zajímavou přednášku společně nabídlo Sudetoněmecké krajanské sdružení Bayreuth a „Katolické vzdělávání dospělých“ v Bayreuthu – nesla název „Hotzenplotz už tu nežije“. („Hotzenplotz“ je jednak německý název obce Osoblaha; „Loupežník Hotzenplotz“ je zároveň ale hlavní postava povídek Otfrieda Preußlera pro děti – pozn. překladatele.)

PhDr. Armin R. Bachmann referoval o „Atlasu německých nářečí v Česku“ (Atlas der deutschen Mundarten in Tschechien). Vyjadřoval se také o postavení německy hovořící menšiny v současnosti. Z důvodu věkového rozvrstvení jejich příslušníků by dnes už nebylo možné provést nové vydání podobného výzkumu, protože v současnosti je naživu už jen málo dobových svědků.

Ahnenerbe – Výzkumná společnost německého dědictví předků

Franz Chocholatý Gröger

Herman Wirth (1885-1981) pocházel z Nizozemí.

Skutečným iniciátorem Ahnenerbe (=dědictví předků) byl soukromý učenec Herman Wirth, který věřil v utvoření nového vědního oboru Geistesurgeschichte (=dějiny pravěkého duchovna), v jehož rámci by se věnoval výzkumu pravěkých symbolů a pranáboženství lidstva, který by dodal Abendlandu duchovní podněty k překonání marasmu moderní civilizace.

V letech 1928 až 1932 vedl tento muž společnost Herman-Wirth-Gesellschaft dodávající jeho výzkumům drobné institucionální zakotvení. Díky svým kontaktům s völkisch hnutím získal podporu u meklenburské zemské vlády a byl pověřen založením a vedením výzkumného ústavu Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte v Bad Doberan, kam roku 1932 přivedl i svého mladšího spolupracovníka Wolframa Sieverse.

Wirth věřil na základě poznatků v existenci kultury v severoatlantické oblasti, která byla vytvořena pod vedením severských lidí Evropy již během pozdní doby kamenné (publikoval tyto teze ve svých knihách Der Aufgang der Menschheit,1928; Was heißt Deutsch, 1931). Zastával názor, že prostřednictvím znovuzrození nordické rasy bylo  "lidstvo osvobozeno z prokletí civilizace". Alfred Rosenberg se k názorům Hermana Witrha hlásí ve své známé práci Der Mythus des 20. Jahrhunderts z hlediska náhledu na dějiny lidstva a jeho kultury, v názoru na reálnou existenci Atlantidy, na arktický původ svého národa a ve vyhroceném nordicismu. Výslovně se na něho odkazuje, když píše o arkticko-atlantské migraci a severské provenienci slunečního kultu. Nemůže však vyvstát jeho matriarchální a feministické teorie. Wirth byl vnímán jako kontroversní osobnost již v třicátých letech, k jeho největším přehmatům patří obhajoba starofríského romantického falsa Thet Oera Linda Bok (Kronika Ura – Linda), jehož německý překlad vydal v roce 1933. Vypráví se v něm o matriachalní a demokratický řízené Atlantidě starých Frísů. (1)

Pouhá nevinnost v ideologii počešťování?

Gustav M. Kališ 

"Spojeni pouty přírody i vědy", hlásá latinský nápis na náhrobku bratří
Preslových na vyšehradském hřbitově. Foto: Wikimedia

Ale nakonec každý národ, chtě nechtě, se bude muset pravdivě vyrovnat s pokřivenou minulostí…

Málokterý jazykově vzdělaný (natož nevzdělaný!) současný Čech si v podstatě uvědomuje, že nejen dějiny ale i samotný český jazyk, který dnes běžně užívá a plynně hovoří, nebo se písemně exaktně vyjadřuje (jazyk, který se vyučuje na základních, středních a vysokých školách), v minulosti nikdy neexistoval!

Odnárodnit?

Emanuel Vajtauer 
(Předmluva: Lukáš Beer, podklady: Karel Veliký)

Představy o tom, jak by mohly být uspořádány vztahy mezi jednotlivými národy našeho kontinentu, nevznikaly nikdy takřka ze dne na den, ale ve většině případů byly výsledkem dlouhodobějších procesů, které vůbec nemusely probíhat kontinuálně. To lze vysledovat i na příkladu tzv. Briandova plánu jakési „evropské unie" z let 1929/30. Dne 5. září 1929 vystoupil se svým projevem před shromážděním Společnosti národů v Ženevě francouzský ministerský předseda Aristide Briand, který byl zároveň dlouholetým ministrem zahraničí své země. „Evropská unie“ se poprvé takto stala předmětem oficiálních jednání mezi vládami evropských států. Briand tehdy ovšem hovořil o „federativním svazu“ a v květnu 1930 vyšlo francouzské „Memorandum o organizaci evropského spolkového řádu“, jež ve čtyřech oddílech prezentovalo detailní organizační plán jakéhosi evropského sekretariátu a „stálého politického výboru“, stejně jako katalog cílů a úkolů „evropské unie“.

Německá rasová nauka (8.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa - Baltická rasa - Mediteránní rasa - Nordická rasa - Dinárská rasa - Mimoevropské rasové vlivy
Závěr, srovnávací tabulka a přehled literatury
František Pilous

Helmut Stellrecht přednáší o rasové hygieně žákům školy pro vedoucí
Hitler-Jugend v roce 1935. Vedle něj sedí Alfred Rosenberg.
Foto: Bildarchiv preuss. Kulturbesitz.

V předchozích dílech jsme se seznámili se základními rasovými typy evropského člověka a zmínili i některé mimoevropské rasové typy. Většina jednotlivců má, kromě rysů rasy, která u něj převládá, i znaky některé z dalších příbuzných evropských ras. Stejně jako jedinci, mají i národy svou rasovou strukturu. Helmut Stellrecht tuto skutečnost vystihuje takto: „Různorodost příbuzných evropských ras je sjednocena v Německu. Z těchto kořenů vyrostl jeden kmen. Každá rasa dala svojí nejlepší sílu. Každá přispěla německé duši.“ (1) Zatímco jednomu rasovému typu lze přisuzovat bojový duch, druhému hudebnost, dalšímu Němci vděčí za svá krásná a starobylá města a jinému zase za organizační schopnosti a disciplínu.

Německá rasová nauka (7.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa - Baltická rasa - Mediteránní rasa - Nordická rasa - Dinárská rasa
Mimoevropské rasové vlivy
František Pilous

Eugen Fischer (1874-1967)  při zkoumání Basterů. Foto
patrně kolem roku 1938. Foto: Wikipedia.

Kromě znaků uvedených evropských ras se v Evropě vyskytují i rasové prvky, které sem byly zaneseny mimoevropskými rasovými skupinami, jejichž migracím a výbojům byla Evropa v historii v různých vlnách vystavena. Z velkých rasových skupin lze zmínit na jedné straně vliv mongoloidní rasy, na druhé straně vliv rasy negroidní. Mongoloidní vliv je patrný především na východě Evropy, v Maďarsku, na Balkáně (Bulharsko) a ve Skandinávii (především u Laponců). V holandských městech je patrný i malajský vliv, který datuje ještě do 17. století, kdy docházelo k rasovému míšení mezi Holanďany a domorodci.

Negroidní vliv ve středomoří pochází především ze starších časů (černoši v římské armádě, černošští otroci). Přes středomořská přístavní města se dostal až do střední Evropy. Ve velkých evropských městech byli často černošští otroci módní záležitostí. Z francouzských a portugalských kolonií v Africe se černošská krev do Evropy dostávala především prostřednictvím dovozu otroků. Ve třicátých letech 20. století to byla především francouzská politika, která představovala pro Evropu „černé nebezpečí“. Francie poskytovala černochům plná občanská práva a často i důstojnická místa v armádě. Ze strany německých rasových teoretiků byly především kritizovány sexuální útoky černochů na bílé ženy na Francií okupovaných německých územích, což bylo nazýváno „černou hanbou“. Porodnost těchto rasových míšenců přitom vykazovala rostoucí tendenci.

Německá rasová nauka (6.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa - Baltická rasa - Mediteránní rasa - Nordická rasa
Dinárská rasa
František Pilous

Posledním evropským rasovým typem, o kterém bude řeč, je dinárská rasa. Své jméno dostala podle Dinárských hor (nebo také Dinárských Alp), pohoří na balkánském poloostrově, kde je tato rasa velmi prominentní. Pojmenoval ji, stejně jako rasu nordickou, ruský antropolog Deniker.

Dinárská rasa tedy dominuje především v horských oblastech jihovýchodní Evropy. Značná část horských oblastí Balkánu je převážně dinárská. Nejedná se tedy pouze o oblast Dinárských hor (Srbsko, Chorvatsko), ale i o oblast Karpat (na Balkánském poloostrově tedy Rumunsko). Rovněž v Bulharsku představuje dinárská rasa podstatný rasový prvek. Směrem k Řecku začíná postupně převažovat rasa mediteránní. Směrem na sever se dinárská rasa vyskytuje ve zbylých karpatských oblastech, jako je Slovensko a západní Ukrajina až po Slezsko, Polsko, Východní marku, jižní Německo a východní Alpy. Určitý významnější vliv dinárské rasy se vyskytuje v západních Alpách, severozápadní Itálii, střední Francii, a Pyrenejích. Ve Španělsku, Anglii a v severských oblastech je rovněž pozorovatelný slabý dinárský vliv.

Německá rasová nauka (5.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa - Baltická rasa - Mediteránní rasa
Nordická rasa
František Pilous

(Zvětšení nakliknutím.)

Asi i ten největší ignorant někdy něco slyšel o nordické rase. Obecné povědomí o tomto rasovém typu se však většinou omezuje na barvu vlasů a očí, čímž může dojít k záměně s ostatními rasovými typy, v první řadě s rasou baltickou. (1) V tomto díle tedy budou popsány fyzické a psychické vlastnosti nejznámější evropské rasy, kterou jako první pojmenoval ruský antropolog Josef Deniker slovem nordická. Pozornost bude zároveň věnována i rase fálské, která je někdy uváděna jako samostatný rasový typ.

Německá rasová nauka (4.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa - Baltická rasa
Mediteránní rasa
František Pilous

Tuto rasu popularizoval především italský antropolog Giuseppe Sergi, který ji zároveň pojmenoval. Němečtí antropologové jí nevěnovali přílišnou pozornost, což bylo dáno především jejím slabým zastoupením v německém národě. Alternativně k pojmu mediteránní rasa (mediterrane Rasse) byl v Německu používán název „západní rasa“ (westische Rasse). Oba tyto názvy, jak je tomu konec konců i u ostatních ras, naznačují oblast, kde se tato rasa vyskytuje v největší míře.

Německá rasová nauka (3.)

Předchozí texty: Úvod - Alpínská rasa
Baltická rasa
František Pilous

Tuto rasu pojmenoval švédský antropolog Rolf Nordenstreng podle oblasti jejího výskytu jako baltickou, což je však lehce zavádějící, neboť oblast Baltu není jádrem výskytu tohoto rasového typu, dá se říci, že v těchto oblastech je dominantní spíše rasa nordická. Jak bude vyloženo v části zabývající se tělesnými vlastnostmi baltické rasy, je tato dosti podobná rase alpínské, což vedlo některé antropology, kupříkladu mnichovského profesora Theodora Mollisona, k tomu, že baltickou a alpínskou rasu nerozlišovali a obě označovali shodně termínem Ostrasse (východní rasa). Většina rasových teoretiků však přes množství shodných prvků mezi těmito dvěma rasami rozlišovala.

Německá rasová nauka (2.)

Předchozí text: Úvod
Alpínská rasa
František Pilous

Samotný termín „alpínská rasa“ poprvé použil francouzský antropolog Georges Vacher de Lapouge, ačkoliv prakticky odpovídá okcidentální rase (1) definované Denikerem. Současně se lze často setkat i s označením této rasy jako „východní“ (ostická - ostische Rasse). Zatímco je tedy na jedné straně alpínská rasa označována ruským antropologem Denikerem jako západní (jmenovitě tedy okcidentální), němečtí antropologové, zejména Günther, takto označují mediteránní rasu, zatímco alpínskou rasu označují jako východní.

Německá rasová nauka (1.)

František Pilous

Předmluva

Následující série článků má za úkol seznámit čtenáře se základními rasovými typy evropského člověka tak, jak je viděli němečtí rasoví teoretici v době do skončení druhé světové války. Autor textu by chtěl upozornit, že sám není antropologem, lékařem ani jiným odborníkem na lidské tělo a přírodní vědy. Taktéž je třeba upozornit, že některé údaje již nemusejí být aktuální a některá fakta a teorie mohou být z pohledu moderní vědy považovány za překonané. Samotný text byl vytvořen převážně s použitím dobových odborných publikací německých autorů, jakož i s použitím dalších děl, ve kterých byl obsah těchto publikací reprodukován a popularizován. Seznam použité a doporučené literatury bude uveden na konci posledního dílu této série.

Břídilský posudek „znalců“ ze Západočeské univerzity ohledně obvinění členek RWU

Odborníci na extremismus, Jan Ptáčník a Petr Krčál, neznají základy nacionálněsocialistické ideologie
Lukáš Beer
Tomáš Pecina zpřístupnil dnes v článku na svém blogu odborný posudek Jana Ptáčníka a Petra Krčála z Katedry politologie a mezinárodních vztahů při Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, který se vztahuje na hnutí Resistance Women Unity (RWU). Detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu obvinili začátkem roku několik žen z podpory a propagace „neonacistického hnutí RWU“. Evaluaci tohoto „znaleckého posudku“ provedl Ladislav Cabada, který je dle mínění zástupkyně vedoucího zmíněné katedry, Magdaleny Leichtové „uznávaným politologem v českém ba středoevropském kontextu“. Leichtová ani nepochybuje o odborných kvalitách obou prvně jmenovaných mladých autorů posudku: „Oba znalci byli vybráni na základě jejich dlouhodobého zájmu o problematiku (…) a na základě jejich všestranného vzdělání, které je kvalifikuje k vypracování znaleckého posudku v akceptovatelné právní formě (…). O erudici, pečlivosti a schopnostech obou pánů nepochybujeme. V rámci standardních postupů při práci při práci našich doktorandských studentů navíc dochází ke konzultacím a evaluaci jejich činnosti pracovníky s dlouhodobější zkušeností a akademickou „hodností“ v případě tohoto posudku přislíbil evaluaci doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D (…). Finální evaluaci (…) provede vedoucí pracoviště PhDr. David Šanc, Ph.D.“

Definice árijského původu dle tzv. Ahnenpassu

V tomto úředním dokladu byla i doslovná zmínka o Češích jako o Árijcích
Rád bych Vás v souvislosti s posledním článkem České děti na převýchovu do českých rodin? upozornil na to, že v Německu existoval tzv. Ahnenpass, ve kterém bylo definováno, co se rozumí pod pojmem "árijský původ". Mezi jinými se zde uvádí, že Čechy je třeba považovat za Árijce“, píše ve svém čtenářském mailu pan František Pilous a dále upřesňuje: „Vzhledem k pozdějším událostem a názorům některých lidí v dnešním Německu se může zdát pikantní, že jako další příklad jsou uvedeni Poláci. Ahnenpass se zmiňuje i o Cikánech, které naopak mezi Árijce neřadí. Všimnul jsem si, že toto téma bylo na Našem směru již několikrát dotčeno. Znění komentáře z Ahnenpassu samozřejmě přikládám v příloze (ve dvou verzích).“

Samozvaní „synové světla“ a etnogeneze Evropy

Britské listy přinášejí dnes článek politologa Oskara Krejčího. Text, který nese název Všichni jsme Cikáni, byl přednesen letos v únoru na bratislavské Katedře rómských štúdií při Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety. Nekomentované výňatky hovoří v mnoha směrech za sebe.

Zásady nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům (2.)

Předchozí část: 1. díl
Lukáš Beer
Rozdíl mezi asimilací a přenárodněním

Adolf Hitler vítá ve svém hlavním stanu slovenskou delegaci (říjen 1941).
Podává ruku Hannsovi E. Ludinovi, reprezentantu Říše v Tisově vládě.

Pro správné pochopení další kategorizace jednotlivých evropských národů, o které bude řeč později, je nutné správně osvětlit skutečný cíl této kategorizace, tedy cíl politiky vůči cizím národům (Fremdvolkpolitik). A tento cíl definuje Leuschner takto: „Nacionálněsocialistickou politikou vůči cizím národům rozumíme všechna opatření a vytýčení cílů, která upravují státně právní, kulturní, sociální, hospodářský a osobní vztah příslušníků cizího národa žijících v Německu k německému národu… To, že se politika vůči cizím národům dnes dostává do popředí silněji než kdykoliv předtím, je zdůvodněno zaprvé tím, že už jenom státu, který dbá rasových zákonů, nemůže být lhostejné, které cizonárodovce (Fremdvölkische) přechovává ve svých hranicích, a zadruhé prostřednictvím skutečnosti na milióny nabobtnalého počtu cizonárodovců, kteří žijí uprostřed německého národa a jsou s ním v trvalém styku.“