Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Vyhánění a „vyhánění“ senátora Veleby

Buď je senátor Veleba nevzdělán, nebo lže 
Tomáš Krystlík

V souvislosti s bavorskou návštěvou Pavla Bělobrádka, který uctil pamárku obětí poválečného vyhnání Němců z tehdejšího Československa, Jan Veleba Českému rozhlasu sdělil: „Čekal bych, že tak (Bernd Posselt) učiní vůči lidem vyhnaným z pohraničí v roce 1939 (uctí jejich památku), což se nestalo… Ta první věc je příčina (vyhnání Čechů z pohraničí), ta druhá věc (vyhnání Němců z ČSR) je následek. A brát to v obráceném pořadí je podle mého názoru špatně.“

Nepravdy veterána Pavla Vranského o sudetských Němcích

Tomáš Krystlík

Pavel Vranský se v roce 1921 narodil v židovské rodině a 
v roce 1939 odešel do zahraničí, kde se zapojil 
do služeb protivníka. Foto: Paměť národa

V článku Parlamentních listů tvrdí Vranský naprosto nepravdivě: „Odsunutí sudetských Němců je nesprávným termínem, neboť to byli českoslovenští předváleční občané, kteří získali říšské občanství a potom se toho československého vzdali. To je ale podstatná věc, neboť na našem území žili lidé, kteří si československého občanství naprosto nevážili… My ovšem víme, že 98 procent všech Němců, kteří tady před válkou žili, pak přijalo německé občanství, a to již v době, kdy ještě existovala předválečná Československá republika a ta nikdy neměla v zákonech dvojí občanství.“

Novinář Erik Best nesmyslně kritizuje dokument BBC

Není pravda, že by K. H. Frank organizoval vyhlazení Lidic a Ležáků
Tomáš Krystlík

V dokumentárním pořadu televize BBC "The Savage Peace" lze možno 
vidět i několik málo záběrů ze slavností českého Kuratoria pro výchovu 
mládeže v červenci 1944 na Strahovském stadionu. Záběr zachycuje předsedu 
Kuratoria Emanuela Moravce a Fritze Knoopa, oblastního vedoucího 
Hitlerovy mládeže z pražské velitelny HJ.

V článku Zapomeňte na Rusy, pozor na Brity!, též ZDE, uvádí Erik Best lety osvědčený český blábol: „Dokument (BBC) rovněž úplně přehlíží mnichovskou dohodu v roce 1938, kterou Velká Británie podepsala a jež vedla k vyhnání Čechů ze Sudet.“ Ze Sudet odcházeli úředníci a zaměstnanci tam dosazení československým státem, kteří ztratili odstoupením území zdroj obživy a preventivně čeští nacionalisté, kteří se do Sudet mezi válkami nastěhovali a chovali se tam k místnímu obyvatelstvu jako kolonizátoři. Naprostá většina Čechů však v Sudetech zůstala. Není také znám jediný pokyn nebo příkaz německých úřadů, rozkaz ozbrojeným složkám k vystěhovávání Čechů z pohraničí. Všimněte si, prosím, také užívané terminologie: zatímco Němci nás (krutě) „vyháněli“ ze Sudet, my jsme je po válce pouze (mírumilovně) „odsouvali“!

České žvásty opakující se po sedmdesáti a více letech

Tomáš Krystlík 

Časopis Böhmen und Mähren přinesl před 70 lety 
několikastránkovou obrazovou reportáž o 
náletu na Prahu ze 14. února 1945.

V článku Den, kdy Drážďany zmizely z mapy se sice píše o tom, že „bombardování Drážďan koncem druhé světové války patří k nejkontroverznějším akcím spojenců v Evropě“, zamlčuje se však, že následné bombardování Saské Kamenice (Chemnitz) bylo ještě ničivější. V článku se opakují tvrzení o špatné viditelnosti, která způsobila zničení většiny památek v oné Florencii na Labi. Tomu protiřečí fakt, že čtvrti na pravém břehu Labe zasáhlo jen naprosté minimum bomb. Vysvětlení je nasnadě – na pravém břehu se památky nenacházely.

Václav Vlk jr. v souvislosti s jednáním s Putinem v Minsku ve svém článku Merkelová s Hollandem „přivezli mír“ dokazuje, že přece jen jablko nepadlo daleko od stromu, tedy on od pana Václava Vlka seniora, známého to němcožrouta, když píše. „Vážená paní Merkelová, vážený pane Hollande, pokud máte alespoň zbytek soudnosti v těle, prosím, kupte si učebnici dějepisu některé středoevropské země a nalistujte si dění z roku 1935–1939. Zvláště pak doporučuji zaměřit se na situaci v Sudetech v bývalém Československu. Stejné modely, stejné chování, jenom jiné uniformy a jiní lidé.“ Tristní je, že autor advokát, tedy člověk znalý práva, neví, že ve versailleské smlouvě je článek 86, který zní: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů – Francii, Velké Británii a Itálii – zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese československého území. A také článek 19: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě se ustavilo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo. Vyberte si: buď autor-právník o existenci těchto článků nic netuší, nebo vychází ze svého nesnášenlivého nacionalismu.

Středobodem světa

Tomáš Krystlík 

Praha středobodem Evropy? Nikoliv, mapka nakladatelství "Volk und Reich" 
z roku 1944 má pouze dokumentovat manželské vazby Přemyslovců a 
dokazovat jejich "rasové a pokrevní vazby na Říši" Foto: archiv L. Beera

Pokud vím, tak v tomto století se nikdo ve sdělovacích prostředcích nepokusil vznik bludu o české důležitosti, nadřazenosti nad jinými etniky, pocitu, že Češi jsou národem, ke kterému všichni s obdivem vzhlížejí, vysvětlit. Natožpak, aby proběhl jakýsi národní diskurs o tomto jevu. Jak tedy ono falešné české přesvědčení o vlastní výlučnosti vlastně vzniklo?

Když se delegáti Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem neohradili.

„Wikileaks“ anno 1933-1938

Důvěrné zprávy československých diplomatů z let 1933-1938 

V poslední době vzbudilo velký rozruch zveřejnění důvěrných vládních dokumentů. Něco podobného uskutečnily německé úřady po zřízení Protektorátu, když měly přístup k dokumentům československé vlády. Nalezeny byly například četné stvrzenky zahraničních novinářů, kteří ve svých listech po celém světě psali tendenční zprávy za účelem ovlivňování veřejného mínění. Otištěny byly tyto podklady v německy psané knize Rudolfa Urbana Demokratenpresse im Lichte Prager Geheimakten ("Demokratický tisk ve světle tajných pražských úředních spisů", 1940). Pohled do zákulisí umožňují také důvěrné zprávy československých diplomatů adresované své vládě, kterých si historikové všímají ještě velmi málo. Byly publikovány v knize Europäische Politik 1933-1938 im Spiegel der Prager Akten ("Evropská politika v zrcadle pražských úředních spisů", Essen 1942, 135 stran) profesorem Berberem a dalekosáhle potvrzují sudetoněmecké stanovisko. Nejzajímavější vybrané části jsou následovně heslovitě uvedeny. Zprávy jsou (stejně jako v knize prof. Berbera) chronologicky řazeny a lze je citovat dle uvedeného data. (Za datem stojí v závorce funkce, jméno a služební místo nasazení daného autora zprávy.)

Češi si nedají pokoj – zase velkolepě lžou o své historii

Tomáš Krystlík 

Pomník Čechům i dalším občanům Československa, kteří museli na podzim roku 1938 utéci před Němci z pohraničí, vyroste do roka na okraji Plzně. V pátek (26. 9. 2014) byl na někdejší hranici okleštěné republiky slavnostně odhalen základní kámen. ,Tady bude stát do roka pomník vyhnaným Čechům… Bude to první památník svého druhu v České republice,´ řekl Právu Stanislav Bukovský z plzeňské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Akci inicioval Kruh občanů vyhnaných z pohraničí v roce 1938…

Cesta k mnichovské smlouvě

Tomáš Krystlík 

Stanley Baldwin: "Jediná možná obrana
je zde útok. To znamená, že musí-
me rychleji a více žen a dětí zabít než nepří-
tel, pokud se chceme sami zachránit."
V britské Dolní sněmovně 28. 2. 1932.
Foto: Wikipedia

Článek s názvem Komu posloužila "Mnichovská dohoda"? se hezky čte, ale uvedené argumenty nejsou těmi hlavními, rozhodujícími. Hypotéza, že mnichovská dohoda znamenala pro Velkou Británii kýžený odklad pro její vyzbrojení, je pravdivá jen omezeně a to jen pro letectvo, což má zcela jiné příčiny nemající s mnichovskou dohodou nic společného.

Začátkem 20. let spatřila světlo světa nová doktrína, že válku by mělo rozhodnout letectvo bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní. Touto doktrínou se ale každý stát stal pro danou zemi potenciálním ohrožením, pokud ležela v dosahu akčního radiu jeho bombardérů. 28. 2. 1932 (!) pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, pozdější britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit“. Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo a Baldwinova slova byla namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému.

Komu posloužila „Mnichovská dohoda“?

Václav Junek 

Jestliže se tak zeptáme, hned si na tuto otázku také odpovězme: s maximální objektivitou vzato – svým způsobem všem zúčastněným. Abychom se však mohli s takovou odpovědí ztotožnit (neřku-li smířit), je nezbytné říci si napoprvé hned několik pravd, které se sice čtou vesměs těžko a přece jsou nezvratné.

Jak je všeobecně známo, versailleský systém, uvedený v život po Velké válce jejími vítězi, nebyl žádnou garancí evropského, neřku-li světového míru (jak bylo po roce 1919 tak nahlas vyhlašováno), nýbrž pevnou zárukou války nové. Přitom abys skutečný mír v Evropě mezi lety 1919 až 1938 pohledal, protože řada tehdejších lokálních nejen politických, nýbrž také vojenských konfiktů byla vpravě nepřerušovaná. Počínaje poválečným tažením Italů na Terst, rudými bouřemi kde se jen dalo a regulérní řecko-tureckou válkou, přes rusko-polskou válku, léta občanské války ve Španělsku až po ryze vojenské akty oproti všem zbožným přáním versailleských signatářů znovuzrozeného Německa na Rýně i Dunaji. A to nemluvíme o ostatním světě, kde to celé bylo se zřetelem k Evropě obvykle ještě daleko horší.

Jednou chybně naučené, navždy chybně naučené

Tomáš Krystlík 

Wilhelm Sebekovsky (1906-1981), o kterém
se Jan Urban zmiňuje ve svém článku. Blíže
o této postavě v článku Franze Chocholatého
Grögera o sudetoněm. Svazu kamarádství.

Na ono pravidlo jednoho skvělého učitele němčiny z mnichovského Goethe-Institutu, které tvoří titul tohoto blogspotu, jsem si vzpomněl při četbě článku jindy důsledně nonnacionalisticky uvažujícího Čecha, Jana Urbana Ukrajina, Zeman a Mnichov. Ve snaze porovnat dnešní události na Ukrajině, prezidentův projev na zasedání NATO a události předcházející mnichovské konferenci v roce 1938, napsal: „I zde máme vlastní a velmi konkrétní zkušenost. Henleinovci v dubnu 1938 zformulovali na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech osm požadavků, které přednesli vládě Československé republiky. V případě jejich splnění ,garantovali územní celistvost Československa´“.

Zde pan Urban přestal kriticky přemýšlet a reprodukoval lež, kterou nám vtloukali v českých školách do hlavy, že sudetští Němci chtěli rozbít Československo. To však není pravda. V osmi karlovarských požadavcích není nic o celistvosti československého území nebo o secesi německých sídelních území. Požadavek připojení k říši byl poprvé vznesen Henleinem až 15. 9. 1938, jen dva týdny (!) před mnichovskou konferencí v jeho rozhlasovém projevu z Lipska, nestačil se vžít. Naprostá většina Sudetoněmců si přála až do konce nějakou formu autonomie v rámci ČSR.

V Mnichově nás spojenci zradili aneb Mnichovská smlouva a mezinárodní právo (3.)

Třetí, závěrečná část antidota k českým mýtům. Předchozí část ZDE
Tomáš Krystlík 

Mnoho dalších zajímavých informací čtenář nalezne v knize
Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců.

V tomto posledním dílu se laskavý čtenář může přesvědčit, jak dokonale čeští dějepisci zamlčují a dezinterpretují důvody, které vedly k mnichovské konferenci a smlouvě. Mnichovská dohoda byla právně podložena trojím způsobem:

(1) V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

V Mnichově nás spojenci zradili aneb Meziválečné Československo coby agresivní stát (1.)

Tomáš Krystlík 

Blíží se výročí mnichovské konference a lze předpokládat, že národovci začnou zase lkát nad zradou západních spojenců v roce 1938, že jsme chtěli bojovat a oni nám to znemožnili a tak podobně. Zde první část antidota proti takovým mýtům s příhodným názvem Meziválečné Československo coby agresivní stát. Lze téměř s jistotou předpokládat, že naprosté většině Čechů nejsou níže uvedené skutečnosti známy.

TGM a Září ´38

Václav Junek 

Každé září s sebou přináší řadu událostí sice ne stejně významných, ale přece pravidelných a obvykle identických. Začátek školy spolu s návratem školní mládeže do měst (zejména té dívčí), vystřídání právě minulého léta babím, konec dovolených, začátek pouštění draků a jistě také běžná tu horší, tu lepší připomenutí Září ´38. Přirozeně že s příslušným vyzdvihováním vůle (tehdejšího) národa k vlastní obraně a s věčným omíláním pořád těch samých souvisejících otázek. Tak tomu bylo vždycky, je, a navíc určitě bude ještě dlouho. Především v tom posledním případě. Nikdy a nikde jsem se ale nedočetl nic o roli, kterou v rámci oněch historických chvil sehrál Tomáš Garrique Masaryk.

K čemu měla betonová opevnění sloužit?

Diskuse
Tomáš Krystlík 

Václav Junek zveřejnil v Našem směru článek o československém opevnění pod názvem Jak to bylo s československým "betonem"? Celkem čtivý článek, až na to, že vysvětlení jím podávaná v závěru článku, proč byla opevnění budována, podíváme-li se na ně podrobněji, neobstojí.

„V inkriminovaném čase muselo být jasné, že prostě nestačí a ani nestihne posloužit účelu, jemuž údajně měla sloužit především.“ Ano, jenže existovaly okolnosti, které vnímání skutečnosti zkreslovaly. Většina generálů československé armády byla původním povoláním účetní nebo učitelé. Hlavním jejich kvalifikačním předpokladem bylo, že to byli zběhové z rakouské armády, tedy legionáři. Po válce byli vyškoleni válečnou školou ve Francii s vyučovacím jazykem pouze francouzským, aniž mnohdy francouzštinu dostatečně ovládali. Zkoušky skládat nemuseli, takže bylo jedno, zda přednáškám rozumějí nebo ne. Francouzská vojenská doktrína byla již tehdy zastaralá: statické vedení bojů s rozkazy pedantně rozepsanými až po čety. Opravdu vojensky vzdělaní důstojníci z rakouských vojenských škol byli z nové československé armády až na naprosté výjimky vyházeni, takže armádě veleli nejvyšší velitelé se znalostmi nejvýše poddůstojnickými. Ti rozhodli o výstavbě pevností a to proti vůli francouzských vojenských expertů, kteří jejich výstavbu neschválili.

Jak to bylo s československým „betonem“?

Václav Junek 

Spisovatel, režisér, scénárista a dramaturg Václav Junek
(*1950), zabývající se středoevropksou historií, vydal před
nedávnou dobou knihu, která vzbudila polemiku. Její podti-
tul zní: Polemika o realitě jednoho velkého snu (Česko-
slovenské stálé opevnění z let 1935-1938 – jeho cena,
osud a smysl.)

Letos v září uplyne sice nekulatých, nicméně pořád nadjiné významných sedmdesát šest let od událostí, v nichž měly sehrát pevnosti československého Hlavního obranného postavení svou velkou, ne-li přímo dominantní úlohu. Současně s tím to však také bude naopak symbolických pětasedmdesát roků od okamžiku, kdy byly poslední z jejich drtivé většiny rozstříleny dynamitem, rozkopány a srovnány se zemí napřítelem, který je porazil. Je totiž nezvratnou skutečností, že toto opevnění bylo k dispozici necelý rok. Ale vlastně ani to ne, jak si nyní řekneme.

Přitom vše kolem československých pevností začalo původně nenejvýš nadějně a především mělo svůj smysl. Protože v první polovině třicátých let dvacátého století mělo pro uvažovanou obranu Republiky československé máloco jiného pádnější opodstatnění než záměr vybudovat při ohrožených hranicích státu co možná nejpevnější stálá opevnění.

Lety u Písku

Pravda o dalším z oficiálně nařizovaných omylů
Václav Junek

Zpráva z Lidových novin, ze dne 16. února 1939.

Nikoli jen v poslední době. S tématem tzv. koncentračního tábora, zřízeného a provozovaného za druhé světové války v Letech u Písku, se setkáváme zejména už brzy po roce 1989 a pak dál zhusta, zpravidla podle aktuální politické potřeby jistých, zdaleka ne jen českých kruhů. Zarazí však také to, že v časech totalitní diktatury (rozuměj: „když se to ještě nesmělo“) tento námět zdaleka tolik frekvenovaný nebyl. Ba co víc, příliš se o něm nevědělo. Jestli vůbec.

Bylo tehdy s těmito místy něco jinak než dnes? Anebo zde nebyli ti co diskusi, anebo spíš politicko-aktivistickou hádku, kterou dnes kolem bývalého letského tábora slýcháme, tolik potřebují?

Mám se stydět!

Tomáš Krystlík 

Žatec / Saaz. (Foto: archiv L. Beera)

Jeden z diskutérů pod blogspotem Zpravodajství z Gazy mi napsal:

George Boehm, 31. července 2014, 6:17

Vy nikdy nepripustite ze Cesi byli vyhnani ze Sudet Nemeckou luzou! Presto ze jsou svedecke dukazy lidi kteri nemeli jinou moznost nez odejit. Tomu se rika Demagogie.

Otec se v Sudetach narodil tak jako matka a pozdeji musel v Protektoratu dokazat ze nemame zadnou zidovskou krev podle krestnich a oddacich listu. Ten papir jeste mam! Najednou v Sudetech se sousedi bali nas navstivit, pod natlakem a vyhruzkami nemeckych ordneru.

Prijmout Nemecke obcanstvi znamenalo narukovat na vychodni frontu! Nemci nemuseli vydavat zadne uredni listiny k odsunu Cechu, kdo si chtel zachranit zivot tak musel odejit. Testament o tom jak s nimi bylo nakladano je verejne pristupny, a vy to pane Krystlik vite!!!

Nová kniha: 1938 – Odvážně ve stínu jásotu

Eckhard Scheld 

Nápis na dobové fotografii: "Dopravení zrádci národa v Kraslicích – komunis-
té a příslušníci (sociálnědemokratické) Rote Wehr." Foto: Pamo-Comenius

Osud sudetoněmeckých sociálních demokratů v roce 1938, na konci meziválečného období, není tématem, o kterém by se diskutovalo na školách, dokonce ani ne na univerzitách, nehledě na několik málo výjimek. V současném jubilejním roce – 100 let od vypuknutí První světové války a 75 let od začátku Druhé světové války – se zdá být mnohé jinak. Dokonce i krize na Krymu zpětně navozovala vzpomínky na sudetskou krizi.

Weigl nepravdivě o Benešovi

Tomáš Krystlík 

Edvard Beneš v kruhu zahraničních novinářů.
Foto: fotoarchiv Lukáše Beera

V článku Jiřího Weigla Edvard Beneš – 130 let od narození se autor evidentně snaží, aby mu nikdo nemohl snadno vytknout omyly v jeho posudku Edvarda Beneše.

Lze souhlasit s tvrzením, že Edvard Beneš byl „nepochybně jednou z nejvýznamnějších postav naší moderní historie“, otázkou je pouze, zda kladnou nebo zápornou.

Hned další tvrzení pan Weigla je mylné: Masaryk se „vznášel nad první republikou s jejími národnostními a sociálními problémy, skandály a závěrečným zhroucením a do dnešních dnů zůstává neotřesitelným ideálem naší státnosti“. Nevznášel, vládl pomocí rozsáhlé sítě hradních udavačů, na základě jejich informací nechával odstavovat Hradu nepohodlné osoby, vydírat je dokumenty z ukradeného vídeňského archivu ministerstva vnitra nebo je korumpovat z tajných hradních fondů a z tajných položek rozpočtu ministerstva zahraničí. Masaryk sám intenzivně intrikoval i zasahoval do probíhajících politických zákulisních machinací. Jedinou oblastí, do které coby prezident neměl odvahu zasáhnout, kde se tedy podle pana Weigla „vznášel“ nad problémy, byla národnostní otázka v československém státě. Kdo nevěří, ať si přečte Boj o Hrad od Antonína Klimka a Genezi Československa od Josefa Kalvody.