Režisér Emmerich vyrobil pro homo-hnutí „historický“ film o vzniku „Gay Pride“

Homosexuální černoši a „transky“ si ale stěžují, že v něm účinkuje málo jejich zástupců. Podepisují protestní petici.
Lukáš Beer 

Podle britského listu The Guardian může nový snímek německého režiséra a scénáristy Rolanda Emmericha, který má 25. září přijít do amerických a kanadských kin, počítat s velkými nadějemi na ocenění letošním hollywoodským Oscarem. Emmerichovo jméno by člověka vskutku hned nenapadlo spojovat s filmovým projektem, který je už dnes horce diskutován na online portálech „LGBTQ komunity“ a má se stát jakýmsi dalším revolučním počinem v boji za její „zrovnoprávnění“. Film „Stonewall“ je zde prezentován jako „historický film“, který zachycuje naprosto klíčovou událost v dějinách emancipace homosexualistického hnutí – jak už název filmu říká, má jít o drama, zachycující povstání homosexuálů a transsexuálů v okolí baru Stonewall Inn na ulici Christopher Street v New Yorku. Na základě této „historické události“ z počátku léta roku 1969 se dnes v evropských městech konají „hrdé pochody LGBTQ komunity“, včetně toho, na který se tento víkend právem mohou těšit Pražané.

Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci 

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí 
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava 
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec 
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl 
hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. 
Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech

Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

O chvályhodné politice jedné nepolitické televize

Václav Junek 

Řeknu rovnou, že v tomto mém článku nepadne ani slovo o dnešním Mezinárodním svátku žen. Sice opravdu dál už nepadne, ale přece si jím dovolím oslovit také ženy, respektive tu mnohem početnější a řekněme z obecně zavedeného pohledu asi nejméně populární část jejich společenství. Nestane se tak však přímo, nýbrž oklikou – totiž společně s celou armádou ostatního podobně stigmatizovaného populačního vzorku, zejména toho českého.

Televize je jednoznačný, neoddiskutovatelný fenomén v celosvětovém měřítku, ale byla jím zejména u nás, obzvlášť v dobách, kdy se pro minimálně devětadevadesát procent Čechoslováků mnoho jiných možností kulturního zábavního vyžití mnoho nenabízelo, jestli nějaké vůbec. Bylo tomu tak od od (tuším) padesátého šestého roku, kdy začala vysílat ta Československá, a na to se její antény a přijímače, jistěže ještě dlouho potom jen málo kvalitní a černobílé, rozšířily po českých a slovenských vlastech nikoli snad jako mor, nýbrž nadále už jen těžko zastavitelná záplava.

Otevřený dopis řediteli Národního divadla v Praze

Václav Junek 

Národní divadlo uvádí komedii Václava Havla "Zahradní 
slavnost". "Příběh přizpůsobivého snaživce, který se prožvaní 
do lepší společnosti likvidátorů a zahajovačů a požadované 
mimikry dokáže přijmout tak dokonale, že ho ani vlastní 
rodiče nepoznávají, je velmi, velmi současný", uvádí se 
na stránkách divadla.

Není tomu zase tak dávno, co jsem navštívil Národní divadlo v Praze. Po hodně dlouhé době, navíc nikoli posvátnou budovu „Zlaté kapličky“, nýbrž jednu z jeho součástí, přesněji jen bývalé Nosticovo, pak Tylovo a teď už zase Stavovské divadlo. Ale to, čeho jsem byl i tam trpným svědkem, stačilo věru bohatě. A vydalo to svým konečným dopadem možná na víc, než kdyby se mi dostalo toho pochybného štěstí, abych se stal účastníkem požáru hlavní budovy, jedné z dominantních tradic českého divadelnictví.

Český lev zařval

Václav Junek 

Ano, je tomu tak: český lev znovu zařval. Nemyslím jím však tentokrát to věčně zkoušené a patrně málo šťastné české erbovní zvíře, nýbrž ceremoniál, respektive proces udělování stejnojmenných filmových cen, jenž proběhl včera večer již po dvaadvacáté.

Nechme pro tentokrát stranou dost ožehavou otázku kdo vlastně tvoří Českou filmovou akademii, tedy instituci, která si udělováním těchto jistě důležitých cen osobuje právo rozhodovat o národní kinematografii. Už vzhledem k tomu, že skutečných filmařů, anebo těch, kteří by byli s to o filmu říci něco kloudného, je u nás jako šafránu, autoritativní verdikty této „Akademie“ ostatně nasvědčují tomu, že žádná velká sláva to nebude. Zřejmě kamarád vedle kamaráda a pak už asi jen ti, kteří by měli mindrák nepatřit do toho spolku, anebo zrovna měli čas. Pokud však jde o celkovou ambaláž podniku, o němž hovořím, jinak „docela dobrý“!

Sudetoněmecká literatura: V SRN diskreditována, v ČSSR zapírána

V příhraničních oblastech Čech a Moravy ke Slezsku, Sasku, Bavorsku a Rakousku, které byly po staletí osídleny výlučně německy, byl německý jazyk přirozeně udržován v různých nářečích. V Praze, kde až daleko do druhé poloviny 19. století byla převážně německy hovořící struktura obyvatelstva, se vyvinula takzvaná „spisovná pražská němčina“. Která se čím dál více vyvíjela v úřední jazyk a v jazyk vzdělaných středních vrstev a až do 20. století byla považována za obzvlášť čistou němčinu. Vzpružující úloha přitom zřejmě připadla první německé (Karlově) univerzitě (založené v roce 1848). Přitom se v metropolní Praze vyvíjely sotva jednotné, nýbrž částečně velmi navzájem odlišné literární proudy, mezi jiným také liberální/avantgardní. Často z německo/židovského milieu, lidí slučujících se v různých klubech a spolcích (Concordia, Jung Prag, Café Arco, Gruppe Protest, Der Pfad) a tyto daly světu známé, uznané literáty.

Brněnské drama dělá historii pro Čechy snesitelnější

Matka – hodná a citlivá Češka, otec – Němec, zlý tyran a "nacista"... 

Román spisovatelky Kateřiny Tučkové (34) se dočkal divadelní podoby.
Foto: screenshot Youtube – kanál Větrné mlýny.

Úspěšný román „Vyhnání Gerty Schnirch“ české spisovatelky Kateřiny Tučkové je uváděn v brněnském HaDivadle jako divadelní inscenace. Premiéra dne 28. října byla vyprodána, stejně jako všechna ostatní představení do konce listopadu. Román pro divadelní jeviště zpracoval Marián Amsler, který se také ujal režie. Tématem románu je vyhnání brněnských Němců po Druhé světové válce stejně jako osud těch Němců, kteří zůstali v Československu. Úspěch románu i divadelní hry si lze zřejmě ale také vysvětlovat tím, že příběh bezproblémově zapadá do chápání dějin, jež se prosadilo. Vyprávění se začíná v roce 1939 mládím Gerty v německo-české rodině Schnirchových a končí v roce 2001. Matka je Češka, otec je Němec – matka je je postavou kladnou, citlivou, otec je antisemita a domácí tyran, díky kterému se rodina rozpadá. Vinen je tedy Němec – vinu nese i na osudu vyhnání své dcery.

Blesk navždy zapovězený!

V této úvaze se nebudu, jak by možná titulek napovídal, věnovat bulvárnímu plátku Blesk a jeho snad nekorektnímu zaměření, ale nedávné zprávě o tzv. nacistické blůze Rayo od španělské firmy Mango. Nacistické jednoduše proto, že je poseta blesky, které některým jedincům připomínají symboly SS. Situaci asi moc nepomohl ani slogan, pod kterým se textilie prodává a jenž prý připomíná rétoriku Dr. Goebbelse: „Chci totální vzhled!“. Tato zpráva o problematické košilce se nejprve objevila na Twitteru, odkud se rozlétla po různých zpravodajských webech.

Pod tlakem se výrobce za nevhodnou asociaci omluvil a na svou obranu prohlásil, že i jiné modely z jeho kolekce obsahují další podobné jednoduché symboly jako srdíčka či hvězdičky. Při pohledu na fotografii dotčené textilie je nicméně zřejmé, že se nejedná o emblém, který používali nacisté, tedy runu Sig, ale prosté znamení blesku se zužujícím se jedním koncem. Tedy znamení podobné tomu, co můžeme běžně vídat jako označení elektrického proudu, kde snad nikoho ani nenapadne runu spatřovat.

Tož, malá česká hymna

Gustav M. Kališ 

Foto: screenshot YouTube

Když jsem pročítal nejnovější příspěvek Tomáše Krystlíka, trochu mne zamrzelo, že mne vlastně neúnavný pisatel předešel, protože podobně kritický text k danému tématu jsem měl stejně již delší dobu připraven a ležel hotový na dně šuplíku, tzn. „v pravém horním rohu LCD displeje mého PC“.

Tomáš Krystlík se odvážil píchnout do vosího hnízda a zalovil ve vodách, kde jsem doposud váhal. Svým obvyklým, přímým a osobitým způsobem upozornil nejmírumilovnější národ na světě na „ jiný výklad“ původu nejčeštější »národní písně«. Možná, že nebude na škodu dychtivým čtenářům Našeho směru, dle mého mínění, některé zajímavé pasáže týkající okolností vzniku lyrické písně doplnit. Podotýkám, že dané téma je i v současnosti nesmírně živé, respektive velmi aktuální, kromě jiného, plně dosvědčuje rozvinutý článek v českém nacionálním periodiku, zvaným Živá historie (aktuální vydání, říjen 2014, str. 9-17, doporučuji k prostudování, případně k pobavení).

Česká hymna – plagiát z děl německých autorů?

Tomáš Krystlík 

Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je pouhý plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži roku 1778, tedy z doby zhruba o půl století dříve než premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Podobnost nápěvu je tak zjevná, že hudebník a dirigent Josef Krček prohlásil: „Tyl napsal slova, to je jasné, ale ta melodie je opravdu Mozart.“ Nicméně instrumetalizace skladby Kde domov můj se od doby premiéry Fidlovačky, kde píseň tklivě zpívá slepý žebrák za doprovodu houslí a klavíru, změnila do podoby mohutnější a hraje se rychleji, aby dnešnímu uchu zněla (skoro) normálně.

Mohou za rozvoj čs. televizního vysílání Němci?

Video "Televize pod hákovým křížem" 
Gustav M. Kališ 

"Pozor, pozor: Televizní vysílač Paul Nipkow. Zdravíme všechny
soukmenovce a soukmenovkyně v televizních světnicích Velké-
ho Berlína Německým pozdravem Heil Hitler!"

Televize vždy byla předmětem zájmu vládnoucích elit jako účinný nástroj propagandy. První zemí, kde začalo pravidelné televizní vysílání, bylo Německo. Tehdejší Říšská pošta byla také jedinou správou spojů na světě, která se o televizi vážně zajímala už od jejího vzniku. Vysílání započalo 22. března 1935. Berlínský Funkhaus (budova rozhlasu) byl zaplaven vlajkami se svastikou a sešli se tam zástupci pošty, úřadů, průmyslu a významné osobnosti z oboru televizní techniky, kromě samotného německého vynálezce „moderního snímání obrázků“, Paula Gottlieba Nipkowa. Vysílání začalo přesně o půl deváté. Použitý televizní systém byl stoosmdesátiřádkový, z dnešního hlediska přenosu televizního signálu, velmi primitivní, ovšem na svou dobu doslova převratný.

Bruselská „Evropa“ opět ukázala svou hnusnou tvář – symbolicky před budovou parlamentu

Lukáš Beer 

Od zelených poslanců Evropského parlamentu, přes zástupce levicových a liberálních politických stran až po evropské křesťanské demokraty – ti všichni se ve středu před bruselskou budovou Evropského parlamentu přišli podívat na koncert mezitím i českým čtenářům známé afektované politické loutky, trpící vážnou poruchou osobnosti – obscénního homosexuálního zpěváka, přvlékajícího se na veřejnosti do ženských šatů, Thomase Neuwirtha z Rakouska. Sdělovací prostředky v Rakousku jej – až na několik málo nonkonformních internetových stránek a minoritních tiskovin – nazývají bez výjimky Conchita Wurst a mluví o něm výlučně jako o ženě, tedy pouze v ženském rodě. Navzdory tomu, že se jedná o člověka s mužským pohlavním orgánem a mužské pohlaví má uvedeno i ve svých občanských dokumentech.

Podle čeho bylo ale možné rozeznat, jakou politickou příslušnost mělo mnoho lidí z několika málo stovek přihlížejících na vystoupení zženštilého „umělce“? Inu, v Bruselu v těchto dnech poměrně často poprchává a návštěvníci si před koncertem opatřili deštníky v kancelářích svých politických frakcí a tyto deštníky jsou vždy vybaveny patřičným stranickým logem... Ale pozastavilo se i pár kolemjdoucích a z budovy parlamentu se na „show“ přišlo krátce podívat i několik praktikantů a dalších spolupracovníků z administrativy. Těžko usoudit, zda to bylo ze zájmu o zpěvecký výkon interpreta, nebo zda těmto divákům leželo spíše na srdci politické poselství této akce – ale jisté je, určitá fascinace panoptikovými zjevy nevymřela v lidském pokolení ani na počátku 21. století. A „Conchite Wurst“ nemůžeme tyto atributy při notné dávce objektivity přeci upřít.

Skutečné umění nemá žádnou alternativu!

Václav Junek 

Václav Junek je také autorem knihy o zákulisí pražské Lucer-
ny – seznamuje s umělci, kteří zde vystupovali, ale i s lidmi
okolo branže. Knihu si můžete objednat ZDE.

Je tomu už pár let, kdy jistý muž, osobnost, jíž je třeba si vážit, odpověděl na dotaz co že říká alternativnímu umění, otázkou: „A vy byste letěl letadlem s alternativním pilotem?“

Také Miroslav Horníček říkával, že zachce-li se mu Hamleta, neshání se po jeho paperbackové, anebo muzikálové verzi a Miloš Kopecký, jenž svou neúctu k netalentovaným a zpravidla odjinud protěžovaným takykolegům nikdy netajil, mnohé z nich veřejně znectíval výroky ve stylu asi že to jsou „komici do půl osmé“, anebo „jen po práh divadelního klubu“. Stejně tak dva jiní významní čeští herci, manželský pár, pilíře činohry naší přední scény, opouštěli svého času „Zlatou kapličku“ s tím, že „divadlo ze sklepa vzešlo a do Sklepa se teď očividně vrací“.

Všechny tyto příklady se ovšem dotýkají umění jako takového a nikoli jeho náhražek, respektive alternativ. Jinak řečeno: vcelku věrně dokládají postoje, které zastávali skuteční Mistři svých oborů. Je však docela dobře možné, že by se tito velikáni v současnosti nejen nestačili divit, ale byli by s těmito svými názory značně osamoceni. Protože doba, která uplynula od vrcholů jejich uměleckých kariér, není jiná jen letopočtem, nýbrž také (ne-li především) skutečnou kvalitou světa, v němž svým uměním původně vítězili.

Multikulturalismus

Václav Junek 

Žijeme v divném světě. Ve světě, který by naši předkové patrně nepoznali – nebojíme se pána Boha, vědomě nedodržujeme desatero a dehonestujeme církev, podkopávajíce tento fundamentální pilíř naší civilizace se současným popíráním jejích zákonných nároků. Dovolíme znevažování estetických, interpersonálních a morálních hodnot, které jsme dostali už při narození do vínku jako genetický dar shůry a nepřipouštíme si, že se tak o své vůli nebezpečně vzdalujeme ideálu, jímž jsme se kdysi dávno tak razantně vydělili od pustého barbarství.

Zahráli si na pár minut ,nácky‘ v dekadentním filmu – a přišli o funkce...

Lukáš Beer 

Scéna z filmu "Ve sklepě",jež vyvolala politickou aféru a bude mít asi dohru u
soudu. Foto: screenshot Youtube, viz trailer k filmu v článku.

Před několika dny jsem zde psal o paranoidním uvažování a panické hrůze (nejen) politických činitelů v německojazyčném prostředí ve vztahu ke všemu, co se nějakým způsobem dotýká období nacionálního socialismu. Možná by bylo v této souvislosti možné hovořit o pro Čecha nepochopitelných Pavlových reflexech. Velmi ilustrativní příklad – přitom zároveň plný paradoxů – se odehrál minulý týden v Rakousku.

"Etický kodex" firmy Euromedia: Obscénnost ano, historická fakta nikoliv?

Euromedia nemá problém poskytovat v nabíd-
ce fekální tvorbu Lukáše Palána, kvůli knize
Hitlerových projevů má však "etické" zábrany.

Jedna z největších firem na českém knižním trhu, Euromedia Group, nabízí ve svém internetovém obchodě v současné době více než 670 titulů, které se týkají postavy Adolfa Hitlera nebo období nacionálního socialismu. V nabídce lze nalézt skutečně širokou škálu knih, které více či méně participují na úspěšné „obchodní značce Hitler“ – od kvalitních historických studií a přetisků dobových knih, které oslavují postavu Adolfa Hitlera a nacionální socialismus (od Našeho vojska), přes nové zajímavé práce týkající se i česko-němekých vztahů (zajímavá kniha Václava Junka Hitler před branami) až po pamflety vytvářené dvojicí autorů Josefem Dvořákem a Jánem Dziakem (Démon z jiného světa; o komentovaném českém vydání Goebbelsových projevů, podepsaném jejich společným pseudonymem, jsme informovali na jiném místě).

V červenci loňského roku však vedoucí nákupu jmenované společnosti, Šárka Nováková, „vzhledem k soudnímu procesu a k etickému kodexu naší firmy“ odmítla odebrat do vlastní distribuce knihy, nabízené brněnskou společností guidemedia etc. Nováková vedení brněnského vydavatelství navíc vyřídila: „Pokud budete mít nějaký nový titul, který nebude tematicky zaměřen na nacismus, velice rádi jej do distribuce zařadíme.“ Zarážející na věci ovšem je, že Euromedia Group již v onu chvíli měla s brněnskou společností guidemedia etc uzavřenu patřičnou smlouvu o distribuci svých knih. Majitel brněnského vydavatelství Pavel Kamas však na smluvenou objednávku zboží k naskladnění čekal marně. Komunikace ze strany Euromedia náhle bez dalšího utichla. Vedoucí nákupu Šárka Nováková reagovala až na opakovaný dotaz z Brna..

Atlas německých nářečí v Česku

„Hotzenplotz tu už nežije“ 
Manfred Kees

Mapka znázorňující hlavní velké skupiny německých nářečí na území Čech,
Moravy a Slezska. V rámci těchto základních skupin rozlišujeme další regio-
nální a místní nářečí, skupiny a podskupiny. Popis (ve směru hodinových ruči-
ček počínaje na jihu): Mittelbairisch (středobavorština), Nordbairisch (severo-
bavorština), Ostfränkisch (východofrančtina), Obersächsisch (hornosaština) a
Schlesisch (slezština). Repro z: Badenheuer, Konrad: Die Sudetendeutschen. 
Eine Volksgruppe in Europa. Sudetendeutscher Rat, München 2007.

Velmi zajímavou přednášku společně nabídlo Sudetoněmecké krajanské sdružení Bayreuth a „Katolické vzdělávání dospělých“ v Bayreuthu – nesla název „Hotzenplotz už tu nežije“. („Hotzenplotz“ je jednak německý název obce Osoblaha; „Loupežník Hotzenplotz“ je zároveň ale hlavní postava povídek Otfrieda Preußlera pro děti – pozn. překladatele.)

PhDr. Armin R. Bachmann referoval o „Atlasu německých nářečí v Česku“ (Atlas der deutschen Mundarten in Tschechien). Vyjadřoval se také o postavení německy hovořící menšiny v současnosti. Z důvodu věkového rozvrstvení jejich příslušníků by dnes už nebylo možné provést nové vydání podobného výzkumu, protože v současnosti je naživu už jen málo dobových svědků.

A co Eska Cheb?

Gustav M. Kališ

Foto: Jihočeské motocyklové museum

Kdybychom posuzovali dějinné události, případně jednotlivé vynálezy pouze z vyhraněného a úzkoprsého českého pohledu, museli bychom zákonitě nabýt neomylného přesvědčení, že tento mladý národ je ten nejpokrokovější a nejdůmyslnější v Evropě, ne-li dokonce jediný (!) na celém světě…

 „Nevinný“ vynález velocipédu ovšem odstartoval rozvoj zcela nového průmyslového odvětví. Dodejme, že cesta k fenoménu současnosti – obrovského cyklistického boomu – byla ještě velmi dlouhá a strastiplná.

Kdo je vynálezcem knedlíku?

Gustav M. Kališ 

Původ obyčejného „českého“ knedlíku je mnohem zajímavější, než si dnes vůbec dokážeme představit. Snad tuhle nevšední gastronomickou záhadu a „nelítostný souboj“ moderních národů dokáže náš článek uspokojivě rozřešit…

Knedlík je vařený pokrm vyrobený z těsta. Složení těsta se díky rozdílnému kulturnímu vývoji ve střední Evropě velmi liší. Knedlíky tak mohou být bez náplně nebo s nejrůznější náplní. Formují se do tvaru koule nebo šišky a vaří se v osolené vodě či v páře. Ve starověku i středověku všeobecný zastřešující název pro „knedlík“ samozřejmě neexistoval, alespoň ne v českém a moravském prostředí. Blízko současnému pojmenování „knedlík“ měly kuličky či šištičky z masa a máčené housky. Zhruba od 17. století se začala využívat jako základ i „vzácná“ mouka.