Mnoho otazníků kolem „násilně zgermanizovaného“ Karla Vitovce

Lukáš Beer
Bude Vitovec žádat odškodné za násilnou rusifikaci?

Včera odpoledne se českými internetovými sdělovacími prostředky začala šířit zpráva ČTK o „rodilém Čechoslovákovi“, který byl za války „nacisty násilně zgermanizován“ a nyní se marně dožaduje od Spolkové republiky omluvy a odškodnění. Je jím Karl Vitovec de Gereben z Grefrathu v Severním Porýní-Vestfálsku. Zpráva ČTK cituje ze článku německého magazínu Der Spiegel (který zatím není dostupný na internetu), že tento jednaosmdesátiletý důchodce měl být v roce 1940 „vybrán nacistickým důstojníkem v Českých Budějovicích na poněmčení“, protože „po matce měl totiž v těle germánskou krev“. Několik měsíců žil tehdy osmiletý chlapec „v náhradní rodině poblíž Lipska“ a „pak nastoupil na německou školu v Táboře, kde byl s ostatními spolužáky vychováván k němectví“. Na konci války padl do ruského zajetí.

Vitovec prý poslední dva roky usiluje o to, aby byl uznán „obětí nacismu“ a získal odškodnění. V českém textu se navíc tvrdí, že „ke germanizaci nejprve vybírali děti s německou krví jako byl Vitovec, později nouze o vojáky donutila nacisty výběr rozšířit například o sirotky po mrtvých partyzánech.“ Všechny české portály, které tuto zprávu v různých odměnách přinesly, doplnily texty i vskutku působivými fotografiemi hajlujících německých dětí apod. Ovšem všechny přetrumfl portál Idnes.cz, který pod známý snímek Adolfa Hitlera z počátku roku 1945, kde Vůdce poplácává chlapce z Hitlerovy mládeže po tváři, umístil tento popisek: „Děti zavlečené do Německa měly zapomenout na svůj původ a věrně sloužit třetí říši.“

Mezitím se už na českých portálech rozvíjejí vášnivě čtenářské diskuse, ale v podstatě nikdo z přispívajících si nepoložil pár základních otázek. Zato jsou činěny takové závěry, že „skopčáci si za války ukradli vše co mohli, včetně dětí“ a že „tento národ měl být po válce radši vyhuben a byl by klid“. Němci navíc mají tu „drzost“, že se zdráhají Vitovce odškodnit – až na pár chvályhodných výjimek.

Zpráva ČTK sugeruje totiž čtenářům nesmysl, že „nacisté“ si násilně na potkání vybírali české děti, které v sobě měly německou krev, a germanizovali je hlavně také z toho důvodu, že potřebovali co nejvíce vojáků. Což je naprostý nesmysl – miliony českých dětí disponovaly dostatečnými předpoklady ke germanizaci, pokud by je někdo germanizovat chtěl. Nikdo je však z rodinných svazků a sociálního zázemí, ze své vlasti „nekradl“. Existovaly statisíce případů smíšených česko-německých manželství s dětmi.

Zásadní otázka totiž je, že neznáme větší část Vitovcova příběhu. Kde byli jeho rodiče v roce 1940? Jaké byly jeho rodinné poměry? Co bylo s jeho matkou s německým původem – byla snad popravena za „odbojovou činnost“ či zemřela nešťastnou náhodou? Byl Karl Vitovec sirotkem? Byl německou rodinou adoptován? Jaké bylo jeho německé příjmení? Kde žijí resp. žili jeho příbuzní? Zajímavé by bylo také dozvědět se, jakým způsobem „padl do ruského zajetí“ – nezapomínejme, že mu v té době muselo být nanejvýše dvanáct let! Krom toho, je možné, aby mohl být osmiletý chlapec za 4 roky zgermanizovaný natolik, že si tehdy (během ruského zajetí) neuvědomoval svou národní identitu, ale až teprve ve vysokém stařeckém věku mu došlo, jak byl v dětství nucen k němectví a pod pohrůžkou potápění v ledové vodě nesměl mluvit česky? Jak to bylo s jeho návratem z ruského zajetí do Německa?

Myslím, že zde (doufejme) časem mnohé objasní všechny okolnosti jeho „násilného poněmčení“. Při hledání na internetu nalezneme kromě pro předplatitele přístupného Vitovcova rozhovoru pro postkomunistický deník Junge Welt i několik jeho vlastních diskusních komentářů na německých portálech. Výmluvný je i text, který Karl Vitovec de Gereben doplnil v březnu 2012 v diskusi o tom, že redaktor německého bulvárního deníku Bild nechává v době své nepřítomnosti v redakci rozesílat zpětný doručenkový mail psaný v angličtině a nikoliv v němčině. Vitovec k tomu napsal: „Narozen jako Čech, v roce 1943 nuceně zgermanizován, naučil se německý jazyk. V roce 1945 rusky a poté se v Německu ještě jednou zdokonalil v němčině. Nyní musím jako 80letý konstatovat, že se kvůli blbému internetu musím taky ještě naučit anglicky, protože čím dál více adminů se prsí tím, že ovládají angličtinu. Je to nutné? Jsme jednou v Německu, čehož co se týče mně velmi lituji, ale bohužel to nemohu změnit, jakkoli rád bych to chtěl. Doufejme, že si to jednou někdo z těch nafoukanců vezme k srdci a pokusí si připomenout, že je Němcem a ne Angličanem. Trochu národní hrdosti by vám neuškodilo.“

Zajímavé. Pokud byl tedy Vitovec poněmčován až od roku 1943, strávil násilnou germanizací dobré dva roky života. Poté – z nepochopitelných důvodů – padne jako dvanáctiletý do ruského zajetí, kde se „naučil rusky“. Proč padl jako dětský pomocník protiletadlového děla – a takových, jak víme, bylo na konci války tisíce - do ruského zajetí a zde se dobře naučil rusky? Kde padl do ruského zajetí, v Protektorátu, kam se měl vrátit od rodiny z Lipska do školy v Táboře? A pak se (kdy vlastně) vrací domů do Německa, kde se "zdokonaluje v němčině"? Nemohl by se také dožadovat odškodnění v Moskvě za své násilné poruštění?

Více detailů z životního příběhu tohoto člověka nám snad pomůže najít stopu.