Lukáš Beer
Máme-li v hlavě ještě doznívající emoce z posledních českých prezidentských voleb, poznamenaných – alespoň z našeho pohledu – především jedním zásadním protikladem mezi oběma kontrahenty, totiž rozdílným názorem obou mužů na sudetoněmeckou otázku, neměli bychom zapomínat, že oba české prezidentské kandidáty především také mnohé podstatné spojovalo. Zatímco názorové spory ohledně vyrovnání se s určitými poválečnými událostmi a s vyháněním Němců se zakládaly na uměle vyvolané „potřebě“ rozdmýchávat určité emoce a vydělávat na nich politický potenciál, zůstaly úplně v pozadí mnohem praktičtější a aktuálnější souvislosti, které však v předvolební kampani nesehrály žádnou roli. Oficiální představitelé sudetoněmeckých organizací se jednoznačně přiklonili na stranu knížecího prezidentského kandidáta a Bernd Posselt dokonce označil Schwarzenberga za „morálního vítěze“. Někteří komentátoři v suetoněmeckém tisku šli dokonce dále a konstatovali, že s vítězstvím Zemana posílila v Česku „levice“.
Lze dobře pochopit, když představitelé sudetoněmeckých organizací posuzovali české prezidentské kandidáty pouze podle zúženého hlediska osobního postoje potencionálního nového českého prezidenta k Benešovým dekretům a vyhnání a ostatní, řekl bych mnohem podstatnější výběrová kritéria, v jejich souzení žádnou roli nehrála. Zemanovy ostré verbální výpady a ve srovnání se Schwarzenbergovými úsudky neměly u Sudetoněmců pochopitelně sebemenší vyhlídky na získání jejich náklonnosti. Všechna ostatní kritéria musela jít pochopitelně stranou nebo nebyla vůbec od začátku brána v potaz. Na představení divadla českých prezidentských voleb nalítlo nejen mnoho Čechů, ale i většina Sudetoněmců.
Bývalý český premiér Jiří Paroubek ještě tři dny před druhým kolem českých prezidentských voleb v jednom svém komentáři trefně konstatoval: „Abychom zjistili, kdo je prvním přesvědčivým vítězem voleb prezidenta republiky, nemusíme čekat do 26. ledna. Je to evidentní už dnes a vlastně to bylo zřetelné už před I. kolem voleb. Tři hlavní uchazeči o úřad prezidenta se jednoznačně shodovali pouze v jediné otázce – v obdivu k Izraeli. Jan Fischer, Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg se netajili a netají silnými sympatiemi k tomuto státu.“
Chybou Paroubkova úsudku, řekněme-li další průhlednou pastí, do které spadl od sám, je skutečnost, že se pokouší vinit z patolízalství a poslušnosti české politiky vůči židovskému státu „českou pravici“. To je zásadní chyba a lidé jako on prokazují těmito názory celé záležitosti medvědí službu. Střízlivý postoj české politiky vůči státu Izrael není ve skutečnosti v žádném případě otázkou „levicového“ či „pravicového“ smýšlení.
Nicméně, mnohé z jeho úsudků staví na reálném základě, když píše: „Miloš Zeman straní Izraeli snad ještě více než současný ministr zahraničí. Zatím jen slovně, ale i tak je toho dost. Vyjádřil se pro preventivní útok na Írán (v nedávné době hodil ovšem v této věci zpátečku). To si zatím netroufl říci ani Schwarzenberg. Jako premiér nazýval Zeman Palestince „teroristy“, navrhoval Izraeli je „vyhnat“ ze svého území…“.
I Schwarzenbergovy postoje k této tématice jsou ovšem také všeobecně známy. Paroubek hovoří o Schwarzenbergově soustavném úsilí zatáhnout ČR do letitého konfliktu na Blízkém východě: „Není přece náhodou, že česká média nezajímá, co je podstatou pochybné „exkluzivity“ česko – izraelských vztahů. Že nezkoumají, proč Saudská Arábie opakovaně odmítla Schwarzenbergovu žádost o návštěvu Rijádu. Ani to, oč šlo při jeho návštěvách v Kataru a Bahrajnu. V Bahrajnu se přitom pochopitelně „zapomněl“ zeptat na své jinak oblíbené téma lidských práv. Premiér Nečas ani jeho ministr zahraničí nikdy neinformovali sněmovnu, jaké závazky pro naši republiku vůči Izraeli přijímají. Jak se dotýkají naší bezpečnosti, bezpečnosti našich občanů.“ Sociální demokrat Paroubek uzavírá: „Suma sumárum - slepá česká podpora Izraele krok za krokem vytváří kritickou masu, která jednoho dne může skončit tragicky – a to na našem vlastním území.“
Musíme ale připustit, že právě ony nahoře popsané okolnosti Čechům volbu svého prezidenta v žádném případě neusnadnily. Nejeden Čech se musí ale sám sebe dotázat: představují "sudetští Němci" resp. odsouzení jejich vyhnání ze země po roce 1945 pro náš stát stejnou nebo dokonce větší hrozbu než oficiální česká podpora židovského státu se všemi následky, které k tomu patří?
Jeden „osvědčený“ zpravodajský portál o dění v Izraeli a na Blízkém východě při příležitosti veselení na počest židovského svátku Purim před několika dny zveřejnil nadsázkou podaný článek o tom, že existují plány na spojení Česka a Izraele v rámci zvláštního strategického paktu: „Podle přísně tajného dokumentu má dojít k uzavření personální unie mezi Českem a Izraelem, které si mají zachovat nezávislost, ale úzce koordinovat svoji politiku a být spojeni právě osobou Miloše Zemana, jakožto hlavy státu. Současně má být všem občanům České republiky a Izraele automaticky uděleno občanství druhého ze států“, vtipkuje portál Eretz.cz. Pokračuje pak dále ve svém výkladu: „S Karlem Schwarzenbergem se původně počítalo jako s ideální osobou, která by mohla stát v čele česko-izraelské personální unie. Jeho kladný vztah k Izraeli je znám po desetiletí a Karel jej potvrzuje opakovaně i v době, kdy je českým ministrem zahraničí. Jeho vítězství v prezidentské volbě proto bylo tak říkajíc tutovka a na jistotu si vsadila i celá řada českých židovských osobností, které Karla různými způsoby veřejně podpořily se slastným pocitem, že budou na straně vítěze.Jakmile vyšla najevo nacistická minulost Schwarzenbergova tchána, bylo jasné, že by se Schwarzenberg stal v Izraeli po vypršení mandátu Šimona Perese nezvolitelný. Karel toto uznal a úmyslně si dal v debatě vlastní gól, aby nezmařil plánovaný projekt konfederace. Hlavou obou států se tak stane Miloš Zeman, český vlastenec s jasným názorem na palestinský terorismus.“
Říká se přeci „na každém šprochu opravdy trochu“. Češi ve svém kalendáři svátek Purim sice nemají, ale bylo by škoda, kdybychom tento veselý text z portálu Eretz.cz citovali až na Silvestra nebo o masopustu.
