 |
| Československá armáda na sokolských slavnostech. Foto: Archiv L. Beera. |
Červen 1992, tehdejší velvyslankyně Vašáryová: „Konalo se vyhnání českého obyvatelstva ze všech takzvaných sudetských území, tj. všech Čechů.“
Noviny Svobodné slovo dne 4. 3. 1992: „V letech 1938/39 bylo z území Sudet vyhnáno 835.750 občanů české národnosti.“
Ministr zahraničí Dienstbier v lednu 1992: „Půl miliónu českých občanů bylo vyhnáno ze Sudet.“
I když historiografie byla zejména v době čtyřiceti let komunismu zcela poplatná ideologii a ideologické cenzuře, lze říci, že v rámci toho přinášela tím více faktografických poznatků, čím méně aspirovala na velké dějinné koncepce. Lze to dobře ukázat na jednom z argumentů, který se zejména po pádu komunismu stal velice oblíbeným. V československo-německé Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992 se mluví o obětech násilného panství, války a vyhnání. Důvodová zpráva ministerstva zahraničí ČSFR Federálnímu shromáždění vysvětlila, že pojem vyhnání zahrnuje oběti násilností při vysídlování Němců v období do Postupimské dohody, ale také vyhnání československých občanů z československého pohraničí, které po Mnichovské dohodě obsadilo Německo. Ministerstvo nesdělilo, zda má na mysli vyhnání všech československých občanů nebo jejich části, ale již od roku 1990 se různí veřejní činitelé, tisk a instituce vyjadřovali konkrétněji. Čechů a Slováků bylo podle nich z pohraničí vyhnáno: 500 tisíc (ministr zahraničí J. Dienstbier, 1990), všichni, každý jen s 25 kg majetku (velvyslankyně M. Vašáryová, 1990), 836 tisíc (Svobodné slovo, 1992), 200-300 tisíc (historik J. Křen, 1992), několik set tisíc (spisovatel Pavel Kohout, 1993), 500 tisíc (Ústavní soud ČR, 1995), české rodiny v pohraničí v roce 1939 (poslanec V. Aubrecht, 2001). Z neúprosné logiky vyplývá, že správný může být jen jeden nebo žádný z těchto údajů. Jejich společným znakem je, že u nich chybí odkaz na pramen. Kdyby byli autoři příslušných výroků otázáni, sdělili by patrně, že uvedené počty někde slyšeli nebo četli.
(Úryvek z knihy historika Milana Churaně: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha 2001, s. 90 - 92.)
Rakouský deník Oberösterreichische Nachrichten napsal 10. července: „Adolfu Hitlerovi se v Mnichovské dohodě z roku 1938, uzavřené mezi čtyřmi mocnostmi, podařilo postoupení území [míněny jsou Sudety] německé Říši. Hitler nechal vyhnat asi 200.000 Čechů do zbytkového ,Protektorátu Čechy a Morava‘, vytvořil Sudetskou župu... atd.“ Omyl: Protektorát byl vytvořen až o půl roku později.
A v úvodním slově [hornorakouského] zemského hejtmana [Josefa Pühringera - pozn. překl.] k zemské výstavě se čtenáři nabízí následující interpretace vyhnání: „Při tom všem nesmíme samozřejmě zapomínat, že v historickém vztahu mezi Horním Rakouskem a Jižními Čechami existuje nejedna temná kapitola: Patří k tomu také vyhnání Čechů v období nacionálního socialismu a vyhnání sudetských Němců za Beneše.“
Znalosti dějin mladé generace jsou ovlivňovány sugerováním dojmu, že s tímto vyháněním nejdříve začali Němci. Koneckonců se něco podobného předvádělo i při prohlídkách výstavy v Bad Leonfeldenu.
Český deník Právo informoval o tom, že téma „vyhánění Čechů“ silně obživlo. V Plzni má být z iniciativy českých odbojářů odhalen památník pro Čechy vyhnané ze Sudet při příležitosti „76. výročí násilností proti českému obyvatelstvu v pohraničí“.
O vyhnání sudetských Němců se od Petera Wassertheurera (katalog z výstavy, svazek 1, str. 207), se - i když jen citovaně - dozvídáme následující: „Sám Hitler hovořil ve svém projevu v Říšském sněmu ze dne 6. října 1939, že chce německé národnostní skupiny přesídlit domů do Říše, protože celý východ a jihovýchod Evropy je zčásti zaplněn neudržitelnými odštěpky německého národa a tyto je třeba přesídlit, aby byla odstraněna alespoň část zdrojů konfliktů v Evropě. Podle názoru Markuse Lenigera se díky Hitlerově přesídlovací politice později Spojencům nabízel model, pomocí něhož mohli stálé konflikty mezi menšinou a většinou vyřešit definitivně a poměrně humánně a vyhnání německého obyvatelstva z Polska a Československa bylo ,konec konců pokračováním stěhování německých menšin na západ vyvolané Hitlerem a Himmlerem‘.“
Tato teze je často rozšiřována v podobě „Hitlerových posledních obětí“.
Ve zmíněném projevu z 6. října 1939 formuloval Adolf Hitler z pohledu německé sféry vlivu "cíle a úkoly, které vyplývají z rozpadu polského státu". Definoval celkem 5 bodů:Také Jiří Pešek si ve svém příspěvku v katalogu k výstavě (str. 211, Nacionálněsocialistická moc v Protektorátu a vysídlení Němců po roce 1945) stěžuje, že hranice byly Mnichovskou dohodou v roce 1938 upraveny tak, že většina průmyslových oblastí připadla Říši a nejdůležitější dopravní tepny byly cíleně přerušeny vedením hranic. Tím by se dalo nabýt dojmu, že oddělená, celá staletí stará sídelní německá území, byla v letech 1918 až 1938 náhle zabrána Němci. A pokračuje se: „Demografové počítají s více než 400.000 občany, kteří byli na podzim postiženi nucenou migrací. Museli být ve zbytkové republice, později v Protektorátě, nově začleněni. anebo jim - celkem 190.000 lidí - musela být zajištěna alespoň nejnižší sociální úroveň.“
"1. Zřízení říšské hranice, která je v souladu s historickými, národopisnými a hospodářskými danými skutečnostmi.
2. Zavedení míru na celém území ve smyslu obnovy snesitelného klidu a pořádku.
3. Naprostá záruka bezpečnosti nejen říšského území, nýbrž i celého zájmového pásma.
4. Nový řád, nová výstavba hospodářského života, dopravy a tím však také kulturního a civilizačního vývoje.
5. Jako nejdůležitější úkol však: Nový řád a uspořádání národopisných poměrů, tj. přesídlení jednotlivých národností tak, aby se skončením tohoto vývoje vytvořily lepší dělící meze než je tomu dnes."
Poté hned konstatoval, že "celý východ a jihovýchod Evropy je částečně vyplněn neudržitelnými fragmenty německého národního tělesa". A zde hovořil o těchto úmyslech s nimi: "Právě v nich spočívá důvod a příčina neustálých mezistátních poruch. V údobí principu národnosti a rasové myšlenky je utopistické, pokud se věří, že by se tito příslušníci vysoce hodnotného národa beze všeho dali asimilovat. Náleží tedy k úkolům dalekozrakého uspořádání evropského života, aby došlo k přesídlení, a tím se alespoň odstranila část prvků schopných vyvolat evropské konflikty."
(Celý text projevu se nachází v knize Adolf Hitler: Projevy, guidemedia etc, Brno 2012, s. 149-185.)
Podívejme se nyní na podíl Čechů v německých sídelních oblastech: V roce 1930 to bylo dle sčítání lidu 265.000 starousedlých Čechů a k tomu 425.000 přistěhovalců - celkově 690.000. V letech 1938 / 1939 to bylo 280.000 starousedlíků, stejně tak 455.000 přistěhovalců, celkem 735.000.
Z 455.000 přistěhovalců podle stavu v roce 1938 patřilo 50.000 k armádě a 210.000 bylo zaměstnáno nějakou formou ve státní službě. Zbytek 195.000 patřil k nejrůznějším skupinám.
Sčítání lidu v roce 1921 nepodává informace o národnostním složení obyvatel pohraničí, a tak další údaje o něm pocházejí teprve ze sčítání lidu v roce 1930. Podle něho žilo v té době v pohraničí (bez Těšínska) 743 tisíc obyvatel "československé" národnosti. Pro rok 1938 existují pouze odhady. Pohybují se od 677, přes 800 do 916 tisíc "Čechoslováků". Vláda ČSR v informaci pro poválečný Norimberský tribunál sdělila, že na území odtrženém po Mnichovu žilo na 738 tisíc obyvatel "československé" národnosti a většina českých odhadů se kolem tohoto čísla pohybuje.České přistěhovalectví do sudetských území v letech 1919 až 1930
(Úryvek viz Churaň: Postupim a Československo...)
Československé vojsko: Jedná se přitom o příslušníky armády, kteří se nacházeli v posádkových zařízeních, ovšem bez lidí dlouhodobě zaměstnaných v opevnění v Sudetech. V roce 1930 to bylo 45.000 lidí, v roce 1938 se tento počet zvýšil zřejmě na 60.000. Odchod vojska dle Mnichovské dohody sotva může být pojmenováno jako vyhnání.
Státní zaměstanci: Největší část českých přistěhovalců se skládal ze státních zaměstnanců, např. u drah, na poštách a učitelstvo (pro tuto skupinu byly zakládány tzv. menšinové školy - celkem 2303 pro české děti v německých jazykových oblastech a jen 17 německých menšinových škol). Počet německých státních zaměstnanců byl v letech 1918 až 1930 zredukován o padesát procent a tito byli nahrazeni Čechy.
Pozemková reforma: Již 9. listopadu 1918 byla ze zákona zavedena takzvaná pozemková reforma a 17. prosince 1918 vyšel zákon, který zavedl zákaz zpeněžení a majetkové zatěžování. Prostřednictvím pozemkové reformy v letech 1921 až 1930 vymizelo 3520 německých zemědělských podniků; za stejné časové období se zvýšil počet českých zemědělců o 18.527.
Dělníci: Zde lze vycházet ze zesíleného pokračování přistěhovalectví levných českých pracovních sil do německých zemědělských krajů a do průmyslových oblastí Most a Duchcov, které se začalo na konci 19. století. Zde musíme počítat s přistěhováním nejméně 75.000 pracovních sil.
Všechna uvedená čísla a mnoho detailů o této věci se nachází v dokumentaci Fritze Petera Habela Eine politische Legende ("Politická legenda"), Mnichov 1996. V rámci této dlouholeté podrobné badatelské práce bylo dokázáno, že nebylo žádné masové vyhánění Čechů. V roce 1939 bylo na odstoupených územích Sudet o 40.000 Čechů víc než oněch starousedlých Čechů z roku 1930.
Porovnáme-li uvedená čísla, vidíme, že od vzniku Československa počet Čechů a Slováků v pohraničí značně vzrostl. Velkou část tohoto přírůstku představovali zaměstnanci státní a veřejné správy a jejich rodinní příslušníci. Když pak po Mnichovu přestal v odtrženém pohraničí existovat československý státní aparát, byli jeho zaměstnanci povoláváni zpět do vnitrozemí. Dovede si někdo představit, že by se český důstojník československé armády mohl stát důstojníkem Wehrmachtu? A totéž platí pro politickou správu, policii, soudnictví, státní podniky a instituce atd. Naopak většina zemědělců, horníků, dělníků, řemeslníků a drobných podnikatelů všeho druhu v pohraničí zůstala.Bylo by dobré, kdyby tyto skutečnosti vzali konečně také na vědomí politikové, novináři, historikové a špatně navedení průvodci na výstavních místech.
Podle (...) závěrů, učiněných na základě úředních statistik a archivních pramenů, z pohraničí kolem Mnichova bylo odvoláno nebo uprchlo 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. V pohraničí pak zůstalo na 600 tisíc a "rozhodně" přes 500 tisíc Čechoslováků. Mnozí z těch, kteří zprvu uprchli, se pak vrátili zpět. V prvních dnech po Mnichovu sice na některých místech došlo k pronásledování některých Čechů fanatickými henleinovci, ale to brzy ustalo. Na rozdíl od toho, co se dělo s Němci po květnu 1945, českoslovenští vojáci nebyli upalováni za živa, těhotné Češky nebyly masakrovány, Češi nemuseli nosit na rukou pásky s označením národní příslušnosti, nebyli odesíláni do sběrných táborů, nemuseli vykonávat neplacenou práci atd.
K masovému vykazování Čechů do Protektorátu také nikdy nedošlo, naopak do pohraničí přišlo z vnitrozemí na 80 tisíc totálně nasazených Čechů. Z tohoto důvodu a také v důsledku vyšší porodnosti bylo na konci války v pohraničí více Čechů než na jejím začátku. Toto je jedna stránka událostí. Druhou stránku, kterou dodnes patřičně nereflektovala sudetoněmecká literatura, je skutečnost, že Češi v pohraničí neměli žádná národnostní práva. Až do konce války sice existovaly základní (obecné) školy, ale české střední a odborné školy byly zrušeny a německé byly pro Čechy prakticky nedostupné. Neexistovaly české spolky, kulturní a vědecké instituce, knihovny, noviny, časopisy.
V zářijových a říjnových dnech 1938 utíkaly ze Sudet tisíce Čechů. Převážnou část jich tvořili státní zaměstnanci ČSD, pošt, soudů, berních úřadů, kteří byli do německých oblastí posíláni v rámci národnostní politiky československé vlády, aby posílili tamější českou menšinu nebo ji vytvořili. Tito lidé ztrátou československé svrchovanosti nad územím Sudet ztratili své zaměstnání, a tak ještě před příchodem německé armády odcházeli do vnitrozemí, aby založili novou existenci. Nebyli vyhnáni. Šli sami. Mezi nimi byli také ti, kteří odcházeli z obavy před německými represáliemi za své vyhraněné národnostní postoje. Konečně poslední skupinu tvořili Češi, kteří byli německou správou ze Sudet vykázáni. Tedy vyhnáni. Proti těm, kteří odešli předem ze své vůle, však tvořili nepatrnou menšinu.
(Úryvky viz Churaň Postupim a Československo... )
Na rozdíl od roku 1945, kdy různé české organizace vyzývaly k pomstě, odplatě a zabíjení, bylo před ozavřením Mnichovské dohody směřováno mnoho apelů adresovaných německému obyvatelstvu. které vyzněly podobně jako tato výzva, zveřejněná 22. září 1938 v jabloneckých novinách Gablonzer Tagblatt:
Obyvatelstvu města Jablonec
Je potřeba, aby se nadále udrželo to, jak jste doposud vzorně zachovávali klid a pořádek. Jako Němci máte světu ukázat, že na tuto velkou dobu stačíte! Váš postoj nesmí poskvrnit žádná odplata a pomstichtivost. Je nutné přesně dodržovat existující zákonné předpisy. Ten, kdo se nechá strhnout k poškozování věcí, se navždy vylučuje z národní pospolitosti! Shromažďování na ulicích a náměstích se vystříhejte a bezpodmínečně dodržujte opatření městské správy.
(A. O.)
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 16. ledna 2014. Původní článek ze "Sudetenpost" byl redakcí dodatečně doplněn úryvky z knihy Milana Churaně a citátem z projevu Adolfa Hitlera.
