6. díl
Setkání s Rudolfem Hessem - Myšlenka spolupráce evropské mládeže
Lukáš Beer
 | |
| Pod prapory evropských národů pochodovaly útvary jednotlivých mládežnic- kých organizací po vídeňské Ringstraße (při založení Evropského svazu mládeže v září 1942). Foto: Archiv Lukáše Beera |
„Další velkou ranou pro nás všechny byl začátek ruského polního tažení 22. června 1941.“ Když tedy byla tato událost ohlášena německým rozhlasem, vykřikla jedna kolegyně Rüdigerové ze Svazu německých dívek: „Tak teď je válka pro nás prohraná.“ Artur Axmann, který se začátkem června 1941 ještě jednou nahlásil k armádě, přišel hned první den zahájení bojů se Sovětským svazem o své pravé předloktí. „Když jsem ho navštívila v lazaretu, učil se už pilně psát levou rukou a brzy na to se vrátil ke své práci“, vzpomíná Rüdigerová.
Na červenec 1941 byla už dlouho předtím plánovaná cesta zástupců německé mládeže do Norska na pozvání Josefa Terbovena, bývalého župního vedoucího v Essenu a později říšského komisaře pro norská území obsazená Německou říší (v den německé kapitulace spáchal sebevraždu odpálením výbušniny), a zástupců norské mládežnické organizace Jente Hird. Začala se tak cesta přes Dánsko a Švédsko do Norska. Na dánské hranici byla německá delegace podrobena důkladné kontrole, i ženy se musely ve speciálních kabinkách vysvléknout úplně do naha, kde je kontrolovala starší Dánka: „Zřejmě se jednalo o nevyslovený protest Dánů proti německé okupaci své země.“ V Kodani návštěvu přivítal pověřenec Hitlerovy mládeže v Dánsku a provedl Němce městem. „U večeře mě rozčílilo, že jsem nebyla schopná sníst můj oblíbený hovězí řízek pečený na rožni. V Německu něco takového už dlouho nebylo a můj žaludek byl díky válečné stravě už zcvrklý.“ Po prohlídce několika míst pokračovala cesta vlakem přes Švédsko, kde na rozdíl od dánských celníků Němcům nikdo komplikace s celní a pohraniční kontrolou nedělal.
V Oslu se o přijetí delegace BDM postarala vůdkyně dívčí mládeže při norské organizaci Jente Hird. „Pak začal brzy náš program. Prohlédli jsme si nejprve město a jeho bezprostřední okolí, poté jsme společně s jedním německým důstojníkem navštívili vojenský hřbitov s nádherným výhledem na moře. Hned po tom jsme se v malém člunu vojenského námořnictva vydali na místo, kde byl v dubnu 1940 potopen náš křižník Blücher. Na památku našich padlých námořníků a jejich statečného nasazení jsem tam, sama velmi dojata, hodila do vody věnec.“ Tehdy zahynulo nejméně 830 německých námořníků, jejich těla ještě celé týdny na to Norové vkládali do již připravených rakví a pohřbívali.
 |
| Říšský vedoucí mládeže Axmann promlouvá 13. října 1942 k chlapcům z Hitlerovy mládeže z Porýní, kteří se vyznamenali svou odvahou při protiletecké obraně. Obdrželi Železný kříž 2. třídy a Kříž za válečné zásluhy první třídy s meči. Foto: Archiv Lukáše Beera |
Hlavním cílem cesty však představovala návštěva německo-norského dívšího tábora u Lillehammeru a plánované předvádění gymnastických nácviků německých dívek v Oslu. „V naší dobře sestavené skupině byly dívky ze Šlesvicka-Holštýnska a Pomořan, tedy provincií, které měly vždycky zvláštní kontakt se skandivánskými zeměmi, ale také dívky ze Štýrska, které byly všeobecně plavovlasé jako dívky se severního Německa, ale místo pruské zdrženlivosti okouzlovaly rakouským šarmem.“ V Lillehammeru se delegace setkala s norským ministerským předsedou Quislingem, který byl přítomen i slavnostnímu koncertu pořádaném v tradičním norském kostele ze dřeva. Cestou do Gudbrandsdalenu, položeného severozápadně od Lillehammeru v okolí rozsáhlých lesů, německá delegace ale narazila také na nepříjemné projevy antipatie: „Potkalo nás několik rolníků, kteří zvedali ruce s dvěma natáhnutými prsty. Toto znamení, jenž mi doposud nebylo známo, mělo znázorňovat ,V‘ a znamenat Victory, anglický symbol vítězství nad Německem. Takže jsem cítila opět přítomnost války se svými psychologickými účinky.“
O spolupráci evropské mládeže...
... říšská referentka BDM ve svých pamětech v roce 1999 napsala:
„Mladí Norové, Dánové, Nizozemci a Vlámové považovali za svou úlohu nově uspořádat bolševismem zpustošená a osvobozená území východní Evropy v kulturní životní prostor. Na základě příbuzenství svých národů s Německem a mezi sebou, na základě podobných znalostí a společného přesvědčení nyní také vznikalo skrz vzájemné poznávání, společné cíle a zážitky silné vnitřní pouto, které se z části zachovalo až dodnes. Poté, co se ještě přidala také valónská, estonská a lotyšská mládež a v celé Evropě se konaly jimi pořádané akce, rostlo ovšem stále více poznání, že budoucí Evropa nemůže být uspořádána pouze germánskou mládeží - Evropa by měla zahrnovat všechny zde žijící národy, ale vzniknout pouze ve formě jednoty v rozmanitosti.
Svéráz různých evropských národů měl zůstat zachován, ačkoliv dříve nezřídka vedl ke konfrontacím. Muselo se ovšem dostat do povědomí, že vývoj všech národů Evropy spočíval na základech helénského a římského ducha stejně jako křesťanství, vyformovaného odpovídajíce jejich povaze. Až to vedlo v minulých staletích k vzájemně se doplňujícímu duchovnímu životu a kulturní tvorbě. Vzájemné poznávání proto, aby jeden mohl lépe chápat toho druhého; úcta a respektování charakteru druhého národa, ze kterého může vzniknout pouze opravdová kreativita, stejně jako poznání společných základů evropské kultury se proto měly stát základem pro jednotu evropské mládeže. Proto se sportovních soutěží, letních a zimních turnajů v Breslau a Garmisch-Partenkirchenu zúčastnilo stále více mladých lidí z různých evropských zemí.“
Vyvrcholením této snahy mělo podle výkladu Jutty Rüdigerové představovat založení Evropského svazu mládeže ve Vídni v září 1942, kterého se osobně také zúčastnila.
Abychom ale pochopili pozadí a smysl konání kongresu, je nezbytné zpětně pohlédnout na genezi oficiálně silně propagované myšlenky spolupráce evropské mládeže. Rok 1940 stál nejprve ve znamení budování dobrých bilaterálních vztahů mezi Německem a Itálií v rámci spolupráce mládežnických organizací obou států. Páté zimní sportovní soutěže Hitler-Jugend, které se konaly koncem února 1940 v Garmisch-Partenkirchenu, položily základy další postupné „internacionalizaci“ sportovních setkání mládeže, nejdřívě pouze v rámci soupeření mezi mužstvy obou států Osy. V červnu 1941 se „říšských kulturních dnů“ ve Weimaru zúčastnilo již 10 národních delegací. Zde se navíc ke sportovnímu zápolení přiřadil prvek mezinárodně koncipovaných kulturních aktivit. V srpnu 1941 přicestovalo na 5. letní hry Hitler-Jugend do Breslau již 14 zahraničních delegací a říšské vedení mládeže se těšilo mimořádné, v neposlední řadě i finanční podpoře Berlína, který kladl důraz na vhodnou prezentaci takovýchto aktivit před světovou veřejností. Zahájení bojů na východní frontě („bolševické nebezpečí“) poskytlo navíc vhodnou kulisu k šíření „evropské myšlenky“ mezi národy spadající pod mocenskou hegemonii států Osy.
V Breslau se koncem léta 1941 vedla první jednání o založení a podobě nového Evropského svazu mládeže, v rámci kterých se Italové s Němci nejprve nemohli jednoznačně dohodnout na způsobu a formách vedení budoucí organizace. Itálie se v tomto ohledu nechtěla smířit s rolí „juniorského partnera“, a to se odrazilo v roce 1942 i na způsobu uspořádání mezinárodní akce „Kulturní most Výmar-Florencie“, která již neprobíhala v samostatné režii Německa. Zde se ve druhé polovině června sešlo již 15 národních delegací, aby se zúčastnily širokého kulturního programu v oblasti literatury, divadla, filmu, rozhlasu a výtvarného umění. Zde bylo také oficiálně oznámeno zasedání zakládajícího kongresu ve Vídni v září 1942.
Zakládacího jednání svazu ve dnech 14. – 18. září 1942 se zúčastnili zástupci celkem 14 národních mládežnických organizací z evropských zemí a Japonska. Česká delegace není v tomto počtu zahrnuta, protože se jednání nezúčastnila jako zakládací člen svazu, ale pouze jako pozvaný pozorovatel a přijela jako součást delegace Velkoněmecké říše. Zakládajícími členy Evropského svazu mládeže se vedle Německa, Itálie, Španělska, Japonska, Dánska, Finska, Belgie, Nizozemska, Norska, Rumunska a Maďarska staly také mládežnické organizace ze tří slovanských zemí – Bulharska, Chorvatska a Slovenska (slovenskou Hlinkovu mládež zastupoval Alojz Macek). Teprve v průběhu jednání kongresu se navíc přihlásila i portugalská vláda, že má zájem vyslat své pozorovatel a Portugalci se tedy stali 15. zúčastněným národem.
Dne 14. září 1942 se konalo první ustanovující zasedání, kde dominovali říšský vedoucí Baldur von Schirach a generální tajemník italské fašistické strany Aldo Vidussoni, italský ministr korporací Renato Ricci a říšský vedoucí mládeže Artur Axmann. Nikdo z přítomných reprezentantů prakticky nebyl ochoten akceptovat případné nižší národní postavení v hierarchii vedení svazu. Řešením bylo vytvoření širokého katalogu funkcí v různých oblastech práce s mládeží v rámci tzv. pracovních společenství, přičemž vedení jednotlivých oblastí bylo svěřeno jednotlivým národním zástupcům. Mnozí představitelé z jiných evropských mládežnických organizací naproti tomu uvítali ustanovené hlasovací právo podle principu, kdy každý národ disponoval ve svazu jedním hlasem. Ještě v roce 1983 konstatoval bývalý vedoucí zahraničního oddělení norského „Nasjonal Samlings Ungdomsfylking“, Einar J. Rustad: „Se zahraničně-politickým postojem Hitlerovy mládeže jsme byli velmi spokojeni. Hitlerova mládež zastávala stejně jako my koncept ,Evropy národů‘. Často jsem o tom hovořil s říšským vedoucím mládeže Arturem Axmannem a ten bezvýhradně zastával stanovisko svobodné spolupráce mezi samostatnými národy.“
Říšský vedoucí von Schirach zakládajícímu zasedání představil také prezidenty dalších jednotlivých „pracovních pospolitostí“, kteří se skládali ze zástupců všech zúčastněných národů. Kromě již zmíněných funkcí obsazených zástupci z Maďarska a Rumunska to byly tyto výbory: Španěl Elola vedl pracovní výbor „mládež a rodina“, říšský sportovní vedoucí von Tschammer und Osten převzal prezidium pracovní pospolitosti „sport“, štábní vedoucí Möckel prezidium pracovní pospolitosti „stavby a jízdy“, generální vicekomandant Selani z Itálie měl odpovídat za „tisk, film a rozhlas“, generální vicekomandant Bonamici za obor „výchova vedoucích“, dr. Edgard Lehembre (Belgie) za pospolitost „péče o zdraví mládeže“, Klečkov (Bulharsko) zastupoval „právo mládeže“, kapitánporučík Jensen (Dánsko) za obor „úprava oddechu“, probošt Loohivuori (Finsko) pracovní pospolitost „mravní výchova“ a prof. Orsanič (Chorvatsko) byl povolán za prezidenta pracovní pospolitosti „výchova mládeže k povolání“, Cornelis van Geelkerken (Holandsko) převzal obor „kultura a umění“, Axel Stang (Norsko) oblast „zemědělská služba“ a hlavní vedoucí Hlinkovy mládeže Alojz Macek oblast „lid a zvyky“.
Jutta Rüdigerová ve svých pamětech uvádí, že bylo poněkud problematické najít kompromis při volbě prezidentství v pracovní skupině „dívčí mládež“, protože v Evropě vinikaly organizovanou výchovou dívčí mládeže celekm tři země - jednalo se o Německo, Španělsko a Itálii. Proto se rozhodlo o tom, že prezidentství této skupiny převezmou zástupkyně všech tří zemí. Baldur von Schirach se pak v soukromí říšské referentce BDM pobaveně svěřil se svým pocitem: „No, to ale bude pěkná práce, když tři ženské bytosti společně povedou jednu věc.“ Rüdigerová však na spolupráci se svými kolegyněmi vzpomíná ráda a líčí ji jako harmonickou: „Slíbily jsme si, že mužům ukážeme, že i ženy umějí kamarádsky spolupracovat.“ Schirach byl nucen u Italů prosadit, aby se představitelky vedení dívčí mládeže směly u slavnstního oběda posadit vedle nejvýše postavených vůdců mládeže - a ne na konec stolu, což by odpovídalo italským představám o postavení ženy.
Cílem založení svazu mělo být vytvoření evropského kolektivu nacionálněsocialistických nebo fašistických mládežnických organizací. Tyto snahy se ale také potýkaly s jistými těžkostmi a ani v rámci NSDAP nepanoval jednotný názor na cíle a způsob organizace svazu. Kriticky se vyjadřoval i Joseph Goebbels a stěžoval si například, že si „Pimpfe [nejmladší ročníky chlapců, "jiskřičky" u Hitlerovy mládeže - pozn. LB] ve Vídni hrají na parlament“. Martin Bormann se zase o jednání Evropského kongresu mládeže měl vyjádřit jako o „Baldurově dětské oslavě“.
Sám Schirach prezentoval úkol Evropského svazu mládeže ve svém projevu jako „upevnění a posílení uvědomění evropské sounáležitosti v mladé generaci našeho kontinentu“. Přitom ale zároveň odmítal „všechny panevropské snahy“. Výchozí sjednocujícím úkolem svazu měla být myšlenka, „že národ, domácí rodný dům a národní společenství mládeže jsou rozhodujícími výchovnými prvky mládeže. Kdo je věrný svému národu, plní svědomitě svou povinnost a vytváří tím předpoklad pro evropské společenství, které může vlastnit nějakou hodnotu pouze tehdy, pokud jsou jeho jednotliví členové národními reprezentanty svých národů.“ Tedy žádná „Panevropa“ podobná uspořádání USA: „Evropa je zářícím svazkem národních sil a kdo Evropu zná, ten ví, že myšlenka proplétání a promíšení těchto nacionálních sil by vedla právě k takové kulturní sterilitě, kterou tak velmi opovrhujeme na americkém konglomerátu států.“ Mládež jednotlivých evropských národů se měla stát „nositelkou vyšší kultury“ a neměla by být pouze otrokyní materialistických hodnot.
Rüdigerová se zúčastnila při příležitosti konání kongresu i koncertu ve vídeňském Schönbrunnu, byla okouzlena atmosférou dunajské metropole. Podotýká ale, že přes veškerý slavnostní rámec, všude vládla vážnost vyplývající z válečného dění, a proto se na slavnostech ani netancovalo.
Válečná realita skutečně nakonec činnost „Evropského svazu mládeže“ postihla natolik, že pracovní bilance až do března 1943, kdy byly definitivně zastaveny veškeré aktivity organizace, vykazuje pouze dvě plánovaná jednání pracovních společenství v Itálii (říjen1942) a ve Španělsku (prosinec 1942). Říšské vedení mládeže se pokoušelo mezinárodní spolupráci oživit ještě v létě 1943 konáním sedmých letních her Hitler-Jugend v Breslau. Vzhledem ke katastrofální vojenské situaci v létě 1944 byly stanoveny nové směrnice pro mezinárodní spolupráci mládeže ujednáním mezi říšským ministrem zahraničí Ribbentropem a říšským vedoucím mládeže Axmannem. Od tohoto momentu měla být podporována pouze mládežnická spolupráce mezi tzv. germánskými národy.
Jutta Rüdigerová byla až do své smrti přesvědčena o pozitivním přínosu těchto snah: „Nejedno kamarádství ještě žijících vedoucích mládeže přerostlo v opravdové přátelství. Duch Evropy byl v této mládeži živejší a zakořeněnější než v mládeži 50 let poté a vykazoval už náznaky práce, které dokazují svou platnost a pokrokovost ještě dnes. Když jsme se s dobrou náladou opouštěli po zakládajícím kongresu Evropského svazu mládeže Vídeň, netušili jsme, jaký osudový zlom se mezitím realizoval a že se už nebudeme moci vzájemně shledat při dalším velkém evropském setkání. Boj o Stalingrad začal a přinesl nám velkou porážku, což bylo začátkem konce.“
Pokračování ZDE.
